Často cítím nepokoj, když vidím s jakou lehkomyslností křesťané přijímají víru. Dokonce považují odpadnutí mládeže odchované shromážděním za normální znak dospívání. Ve svém »optimizmu« jsou šťastní, že tomu tak je, místo toho, aby se zamysleli, proč tomu tak je.

Mladí na své nedělní vychování obyčejně brzy zapomenou a začnou myslet a žít světským životem. Až když mají vlastní rodinu, děti a jsou duchovně pohmožděni, opráší náboženství, vrátí se do kostela, aby vychovali další generaci, která sice vzklíčí, ale často zahyne.

Mnoho křesťanů žije v sebeklamu pasivní náboženské víry, která nic nestojí, která nic nedává a proto také nestojí za nic. Člověk, který žije z náboženství, těžko obstojí před Pánem Bohem.

• Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne, marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými. (Mt 15:8-9)

Neškodí trochu polechtat svědomí, oprášit bibli, vždyť potěšení z pořádného výšlapu, tenisového zápasu, už neuspokojuje jako dřív. Ruka není tak jistá, rána tak pevná a nejvíc bolí poznámky partnerů: "vždyť už má svá léta." K narozeninám přibývají dekády i kilogramy. Tu nás píchne, tu nás loupne a jak řekla naše přítelkyně, člověka v bolestech napadne: "na co mám ty všechny peníze?"

Začneme polykat pilulky, barvit šediny, doufat v lektvary a uvědomíme si vlastní smrtelnost. Nejdříve odejdou rodiče, strejdové tetičky, na řadě jsou i kolegové a kamarádi. Najednou odchází lidé, kteří jsou mladší než jsme my a jistota našeho JÁ se scvrkne ještě víc. I nevěřící člověk se začne zabývat myšlenkami o Pánu Bohu. Proč se nepomodlit, když je k tomu vhodná příležitost, ale všeho s mírou. Nic nepřehánět, co by tomu řekli kamarádi a rodina? Proč si nezajistit nebeskou pojistku. Nic to nestojí, je to dar. Proč nezajít do kostela, co kdyby to s námi Pán Bůh myslel vážně nebo bral přísně? Na svátky určitě. Je tohle víra nebo sebeklam?

Většina lidí nepopíra existenci Boha, přesto žije podle svého. Pravá víra není nikdy pasivní. Víra a poslušnost, poslušnost a skutky víry jsou neoddělitelné. Nerozhodní, ačkoliv mají život věčný na dosah ruky, jdou do záhuby. Potom budou vědět, nebudou potřebovat věřit.

Rozhodnutí nemůžeme odkládat. Pán Bůh vidí do našich srdcí a všem připravil "letenku." Věčný život s Pánem Bohem je pro většinu lidí a mnohé křesťany ještě vzdálenější než návštěva Severního pólu. Bible a slzy dnešního světa ukazuje jak Pána Boha trápí naše nerozhodnost, povrchnost, ignorace, neznalost, rebelie, odmítavost a nezájem. Jak jej trápíme když se oddáváme hloupostem, lopotě a hromadění světských statků, kvůli nimž člověk nezná Boha, nezná manželského partnera, nezná děti ani rodinu.

Bible nám nedává falešnou naději, jako člověk, že máme připravené nebe za vzorné chování. Člověk, který si myslí, že si nebe zaslouží jej pravděpodobně nikdy neuvidí. Pouze člověk, který si uvědomí, že si nezaslouží nic jiného než peklo, se znovuzrodí.

Krista následovaly davy očitých svědků, viděli kdo je, co dělá a přesto po shlédnutí zázraků, pokračovali dál svojí cestou. Kristus jim řekl:

• Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. ... Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším co má, nemůže být mým učedníkem. (L 14:25)

Bůh nás nenabádá, abychom odešli do kláštera, zřekli se rodiny, zkomunálnili majetek. Bůh říká, že cokoliv a kdokoliv stojí mezi námi a Kristem, musí stranou. Jestliže nás bude kdokoliv nebo cokoliv odvádět od Krista, máme na vybranou. Mezi námi a Bohem není žádný prostředník. Ani bratr, ani matka, ani svatí nám do nebe nepomohou. Boží slovo je absolutní pravda, které buď přijmeme a žijeme, nebo jej a Pána Boha bereme na lehkou váhu. Božího slova se mnozí lidé bojí, jeho učedníky nenávidí, před Bohem se schovávají, ale živému Bohu neuniknou.

• Skutky, které činím (Ježíš) ve jménu Otce, ty o mě vydávají svědectví. Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život, nezahynou na věky a nikdo je z mé ruky nevyrve.

V době pronásledování se ke křesťanství přiznává jen hrstka nejvěrnějších. V blahobytu se z křesťanství zase stává móda. Biblické polopravdy, falešné naděje, povrchní evangelia učí mnoho shromáždění, aby uspokojila přirozenou lidskou touhu nábožně žít.

Mnoho dnešních věřích hledá ve shromážděních společenský život. Chtějí se dobře cítit s podmínkou, abychom se příliš nedotýkali jejich osobních názorů a sporných témat jako je Genesis a Zjevení. Ty, kteří berou bibli vážně nebo doslovně, nevítají. Z čeho mají strach? Z Božího slova, protože to má usvědčující sílu. Většina dnešních křesťanů věří v evoluci. »Proč bychom prý měli omezovat Pána Boha? Vždyť mohl tvořit evolucí. Evoluci věda potvrdila, tak neargumentujte biblí, vždyť je stará. Zjevení? Proč zanášet nepokoj, vždyť tomu stejně nikdo nerozumí, proč se dohadovat? Nevnucujte dětem bibli, ať se sami rozhodnou až zváží všechna fakta.«

Potom se divíme, že mládež odpadne. Vždyť děti přenesou víru svých rodičů do vlastního života. Mládež žije víru rodičů, kteří nikdy nenašli odvahu žít tím v co sami věří. A to platí v dobrém i špatném slova smyslu. Po životních karambolech se někteří vrátí zmrzačeni, aby vychovali další generaci nejistých věřících. Kolik lidí chodí do kostela, aby děti viděly slušné spoluobčany? Děti vidí a slyší, víc než si uvědomujeme, všechnu naši nedůslednost, pokrytectví a přetvářku. Ne jak vypadáme v neděli ve shromáždění, ale jak se chováme zbývajích šest a půl dne v týdnu.

Spása, ač je zdarma, není bezcenná. Za naši spásu zaplatil Ježíš Kristus svým životem. Spása je Boží dar, ale my jí můžeme přijmout jen tehdy, když pustíme z ruky všechna zavazdala. Všechny naše cennosti, poklady, přání a touhy musíme podřídit Božímu plánu.

Realita spásy nebo zatracení je pro každého člověka nevynutelná. Každý musí dojít k samostatnému a osobnímu rozhodnutí. Pro věřícího je smrt zisk, pro ostatní trvalá ztráta. Pán Bůh totiž nikoho o své vůli do pekla nepošle. Do pekla, hořícího jezera, jde každý sám, dobrovolně, protože nechce být s Bohem. Lidem se vyplní v co věří. Bible nám ukazuje lidskou nepoučitelnost. Bible říká, že široká je cesta jež vede do záhuby a mnozí po ní jdou a úzká je cesta ke spáse a jen málokdo jí najde. Jak smutné a známé je podobenství o boháči a Lazarovi. Situace je daleko vážnější, než si připouštíme. Nikdo neví, kolik času mu Bůh odměřil. Možná, že nám nepatří ani příští minuta. Čas rozhodnutí je teď, ne příště, jindy nebo později. Ignorace nebo polovičaté rozhodnutí přivodí zhoubu. Nejen to co se stane se nedá odčinit, ale i to co se nestane má dalekosáhlé a tragické následky. Naší povinností je varovat, aby na našem svědomí nezůstala krev.

- kas -