Jestliže má být učení církve čisté a má vést ke spasení, tak musí vycházet jenom ze samotného Písma.

Výše uvedená věta se týká proměny života. Obnova učení spočívá v tom, že se dbá na jeho čistotu a učení je pak horlivě předáváno dál. Učení závisí na dvou věcech: předně abychom nezacházeli ve svém domýšlení článků víry daleko, ale prostě přijímali to, co Písmo jasně říká. Za druhé abychom se nezaměstnávali a nezaštiťovali vnějšími obřady, kromě těch, které nám zanechala prvotní církev.

Učení v církvi Boží musí být čisté a pravé, neporušené, tak, aby nikoho nesvedlo, ale aby bylo plné moci ke spasení. Musí pramenit ze studnic izraelských, tj. ze samotných Písem svatých – bez ubírání, bez přidávání, bez jakéhokoliv upravování. A to z těchto důvodů:

Za prvé proto, že nám náš Pán Bůh dal dokonale poznat, že my sami nemůžeme o Jeho věčných a nebeských věcech nic vědět – jenom to, co nám On sám zjeví. Boha nikdy nikdo neviděl, ale jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o Něm řekl – buď sám, nebo skrze své služebníky, proroky. Kdo z lidí ví, co je v člověku? Jenom duch člověka, který je v člověku. Stejně tak nikdo neví o Božích věcech, jenom Duch Boží, říká apoštol. A proto se nesluší o Božích věcech mluvit jinými slovy než těmi, která nás učí Duch svatý. Neboť kdo poznal mysl Páně? Jen On sám připravil moudrost, rozumí její cestě, říká Job – a zná její místo. On sám vyhlašuje její soudy, a proto z jeho úst pochází rozumnost, praví Šalamoun. Kdo z lidí kdy poznal Boží vůli nebo kdo se kdy dopátral toho, co Bůh chce? Veškeré přemýšlení smrtelníků je ubohé a jejich výmysly nebezpečné, proto sám Bůh připravil cestu rozumnosti a dal ji Jákobovi, svému služebníku, Izraeli, svému milovanému.

Za druhé, Bůh dává jasně najevo, že nám zjevil celou svou vůli, a nic, co potřebujeme, nám nezatajil, ani nám to nenechal k objevování. David říká: „Hospo- dinův zákon je dokonalý,“ a Kristus: „Dal jsem vám poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ Proto také moudrý Šalamoun řekl: „K jeho slovům nic nepřidávej, jinak tě potrestá a budeš shledán lhářem.“ A Sírachovec: „Nestarej se o to, co se tě netýká, vždyť ti bylo ukázáno víc, než na co stačí lidský rozum“ (pozn. red.: jedná se o nebiblickou, deuterokanonickou, knihu; stará jednota bratrská tyto knihy označovala jako užitečné k duchovnímu čtení, ale rozhodně popírala jejich inspiraci nebo zařazení do kánonu svatého Písma).

Za třetí, vedle toho také Bůh dosvědčuje, že do Písma nenechal zapsat věci nepotřebné, tedy takové, které se mají nebo mohou opomíjet. Neboť jak říká David: „Všechna tvá přikázání jsou pravda,“ a svatý Pavel: „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je vhodné k učení, k usvědčování, k nápravě a k výchově ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk náležitě připraven ke každému dobrému činu.“ Proto také David řekl: „Všechna ustanovení chci ve všem správně plnit, nenávidím každou stezku klamu“ (tedy každé pokřivené učení).

Za čtvrté, je zřejmé, že Jeho slovo je jasné, nepotřebuje, aby kdokoliv běhal pro výklady do nebe nebo do propasti, ale samo slovo dává moudrost těm, co ji nemají, obveseluje srdce, osvěcuje oči, takže ti, kdo ho milují a přemýšlejí o něm každý den, jsou moudřejší než jejich nepřátelé, mají víc rozumu nežli jejich učitelé a jsou prozíravější než starci. Jak by tedy mohly lidské přídavky, komentáře nebo poznámky kohokoliv osvítit k větší moudrosti?

Za páté, také to nám Pán Bůh oznámil, že Jeho slovo je dostatečně mocné k tomu, aby vykonalo všechno, co se Bohu líbí, bez jakýchkoliv našich úprav. Neboť skrze proroka praví: „Není mé slovo jako oheň, je výrok Hospodinův, jako kladivo tříštící skálu?“ a skrze apoštola: „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč.“ Čím by tedy mohl prospět Bohu člověk, byť svým sebemoudřejším počínáním?

Za šesté, proto nám to Bůh počítá za pošetilost, když se jakýmkoliv způsobem vzdalujeme od Jeho slova. Jako u Ozeáše, kde naříkal, že se jeho lid učí od pohanů a potom říká: „Vypsal jsem jemu znamenité věci v zákoně svém, ale neváží sobě rovně jako cizí věci.“ A skrze Jeremiáše: „Hle, odvrhli Hospodinovo slovo, k čemu jim bude moudrost?“ U Ezechiela Bůh mezi jiné ohavnosti počítá to, že kněží znásilňují (pozn. red.: ‚natahují‘ – K) zákon (to znamená, že si ho upravují k obrazu svému, tedy že se neučí ze zákona, ale vnášejí do něj své vlastní názory). Stejně jako je nesmyslné jít kupředu a zároveň chtít couvat, tak také Pán Bůh přísně zakázal jak přidávat k Jeho slovu, tak z něj ubírat: „Nyní tedy, Izraeli, slyš nařízení a práva, která vás učím dodržovat, abyste zůstali naživu a mohli obsadit zemi, kterou vám dává Hospodin, Bůh vašich otců. K tomu, co vám přikazuji, nic nepřidáte a nic z toho neuberete.“ A Jozue říká: „Neodchyluj se od něho napravo ani nalevo; tak budeš jednat prozíravě všude, kam půjdeš.“ Ve Zjevení je pak na závěr celé Bible hrozba: „Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života.“

Za sedmé, k tomu všemu nám Pán Bůh (a příklady z celé historie k tomu) dosvědčuje, že vzdalovat se od Písma je začátek všech bludů, chyb, mrákot a slepoty. „K zákonu a svědectví!“ říká Bůh, „což oni neříkají takové slovo, že mu z něho nevzejde jitřní záře?“ A Kristus říká: „Mýlíte se, neznáte Písmo!“ A skrze Izajáše Pán Bůh hrozí, že kvůli tomu, že si jeho lid našel zalíbení v lidských výmyslech, jim budou slova Písma zapečetěnou knihou, zaslepí jejich oči, aby neviděli pravdu; a zahyne moudrost moudrých a rozumnost rozumných bude zakryta. To všechno, křesťané, slyšme pro vlastní výstrahu, a to více dávejme pozor, aby naším učitelem nebyl Aristoteles ani Platón, Cicero ani Augustin, ani František, ani žádný jiný člověk, ani anděl z nebe, ale jenom a jedině ten, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. Aby tak naše víra nebyla založena na slovech lidské moudrosti, ale na moci Boží. Učme se sami nezacházet za to, co je psáno, ale stát v tom svatém přikázání, které nám bylo dáno. Bible svatá buď naším kánonem, naší vírou, naším pravidlem, naším řádem, kéž je svící pro naše nohy, světlem pro naše cesty, oční mastí, jitřenkou, sluncem v našem tápání, rádcem v našich pochybnostech, soudcem a rozhodčím našeho smýšlení a našich domněnek. Ať je zrcadlem našich tajemství, naší univerzitou, neředěným mlékem, jímž rostou Boží dítky, pramenem živé vody (Ž 119,11; Ž 12,7; 1 Pt 2,2). Když to tak bude, potom Hospodin pošle své světlo a svou pravdu a dovede nás na horu svatou, v Jeho světle budeme spatřovat světlo a jasně před sebou uvidíme pravou cestu i falešná rozcestí po stranách. Tehdy budeme vědět, komu jsme uvěřili, a na skále bude založena naše víra. Budeme učenější než všichni naši protivníci, protože budeme vyučeni od Boha, s Kristovou myslí budeme schopni všechno rozsoudit.

Abychom takové věci z Písma přijali, nepotřebujeme na to filozofii, ani mnohé lidské výklady, ani hluboký důvtip nebo nejbystřejší mysl. Ale musíme mít:

1. Především vroucí lásku k Bohu a k Jeho slovu, protože opravdová touha po učení je počátkem moudrosti. Tak David a další svatí vroucně milovali Boží zákon, a i bez dialektiky a jiných lidmi vymyšlených pomůcek poznali Boha pouze z Jeho zákona.

2. Zbožnost a úctu k Bohu a Jeho slovu, abychom do Písma vstupovali jako do svatyně – s bázní a strachem kvůli nádheře a velebnosti Boží přítomnosti.

3. Ochotu rozumět Boží vůli a jednat podle ní. Neboť Kristus říká: Kdo chce činit Boží vůli, ten pozná, zda se jedná o učení, které je z Boha.

4. Časté čtení Bible (Joz 1,8; Ž 1,2; 1 Tm 4,13).

5. Pečlivé promýšlení Božího slova (Ž 119,148; Př 2,2-5.9).

6. Vroucí modlitby. Neboť Hospodin dává moudrost a z Jeho úst pochází poznání i rozumnost. A Kristus říká, že dá svého Ducha těm, kdo Ho prosí. Když tedy prosil David, aby mu Bůh otevřel oči, aby mohl vidět veliké věci v Božím zákoně, tak to dostal. Podobně Šalamoun žádal moudrost od Boha a dostalo se mu jí.

7. Skutečné jednání podle zjevené Boží vůle, její zachovávání a chození po cestách ctnosti, protože to je cesta ke spasení: poznání Krista, jak učí svatý Petr, a jak říká David: Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí!

Kdybychom my, všichni křesťané, zacházeli s Božím slovem takto, byli bychom jistě město svaté, které má slávu od Boha (o němž se píše v prorocích), jehož základy jsou na drahokamech a září jako průzračný křišťál, které nepotřebuje slunce ani měsíc (totiž stvořené světlo lidských nápadů), protože ho osvětluje Boží sláva. V jeho světle bychom se všichni procházeli a byli bychom vyučeni od Hospodina. Dej nám tedy, Hospodine, takovou moudrost, abychom nenáviděli lidské výmysly a milovali Tvůj zákon z celého srdce. Vždyť jsme byli ponížení a zbloudilí, ale nyní ať se jen držíme Tvého slova! Tak budeme moci říci: „Byl jsem pokořen, a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením. Na pomoc mi podej svoji ruku, tvá ustanovení jsem si zvolil. Kéž má duše žije a může tě chválit; kéž mi pomáhají tvoje soudy.“

– Jan Amos Komenský –

(Haggeus Redivivus, kap. 14, do souč. češtiny převedl - jk -)