Když přemýšlíme o křesťanství, o Bohu a o spasení, které máme skrze Pána Ježíše Krista, tak milost je tím nejúžasnějším, o čem můžeme přemýšlet.

Ve svém křesťanském životě se musíme stále vracet k Boží milosti. Měla by to být téma, které je pro křesťany nevyčerpatelné. Rozhodně by nás mělo těšit přemýšlet o Boží milosti, děkovat za ní Bohu, mluvit o ní s druhými a neustále se z ní radovat.

Jsme na půdě Wesleyánské církve takže nemohu začít jinak než slovy Johna Wesleyho. Jedná se o úvod z tzv. prvního standardního kázání, které Wesley kázal krátce po svém obrácení na univerzitě v Oxfordu v r. 1738.

Všechna požehnání, která Bůh člověku uděluje, pocházejí z pouhé Boží milosti, štědrosti nebo dobroty, z jeho svobodné, naprosto nezasloužené dobroty, neboť člověk nemá ani nejmenší nárok na jeho milosrdenství. Tato svobodná milost dává i nám, až do tohoto dne, život, dech i všechno ostatní. Neboť nic z toho, co jsme, co máme, nebo co činíme, si nemůže zasloužit to nejmenší z Boží ruky.

Co si máme představit pod slovy Sola Gratia? Tato dvě latinská slova znamenají ‚pouhá milost‘ nebo ‚jenom milost‘. V kontextu reformačních prohlášení, která tato ‚solas‘ formulovala ve vztahu ke spasení, mluvíme o tom, že spasení je jenom a jedině z milosti Boží.

Teolog české reformace, Lukáš Pražský, definoval spasení z milosti takto:

Bůh nezaložil spasení na tom, co lidé chtějí nebo dáti mohou, nýbrž právě naopak: na tom, což z Boha a skrze Něho a v Něm samém se působí.

Novotný v Biblickém slovníku píše:

V podstatě jde o přízeň, kterou prokazuje výše postavený k níže postavenému, k nehodnému a provinilé- mu, aniž jde současně o nějaký užší vztah nebo závazek příbuzenský či smluvní. Ve vztahu Boha k člověku jde vždy o nezaslouženou přízeň .

Boží milost znamená prokazování dobra tomu, kdo si zaslouží jenom odsouzení a trest.

To je podstata milosti: naprosto nezasloužená přízeň. Je to něco, co se nedá získat žádným způsobem, nedá se to koupit, nedá se to zasloužit, nedá se to vynutit, nedá se to ukrást, nedá se toho zmocnit silou nebo mocí. Milost je prostě dar v tom nejužším a nejčistším slova smyslu. Jak to říká Písmo:

• Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2,8–9)
• Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. (Ř 3,23–24)

Ale v historii církve to nebylo vždy tak jasně přijímané učení. Podívejme se tedy alespoň ve zkratce na to, jak se toto učení vyvíjelo v teologickém myšlení církve.

V prvních stoletích své existence řešila církev jiné problémy, než je otázka spasení z milosti. Spasení z milosti bylo jaksi všeobecně přijímanou záležitostí. Učení rané církve směřovalo pod tlakem pronásledování k askezi až k zákonictví. Milost byla „normální“:

Přišel tedy Kristus, Boží Syn, aby znovu nastolil milost a lidi osvítil.

Když se někdo zamyslí nad jejich učením, nedá se strhnout, aby hledal, co za tím stojí? Kdo, když našel, nestává se křesťanem? Kdo, když se jím stal, nepřeje si kvůli tomu trpět, aby všechnu milost, které se mu dostalo od Boha, vyvážil svou krví?

(Tertulián, Obrana křesťanů)

Církev široce a obecně přijímala spasení z milosti i hříšnost člověka, ale ani hřích ani milost nebyly nijak přesněji vymezeny.

Ve všech tlacích, kterými církev procházela, se stále více přikláněla ke strohému moralismu, který nemá nic společného s milostí, která je popisovaná Pavlem. Vše vyvrcholilo v době, kdy se církev spojila se státní mocí, kdy přestala být pronásledovaná a stala se uznávanou silou ve společnosti. Tehdy také velmi zvlažněla a vzdálila se od novozákonního vzoru.

V této době otázka spasení z milosti vyvrcholila ve sporu mezi biskupem Augustinem a mnichem Pelagiem. Učení, které Pelagius zastával a které je po něm nakonec pojmenované, bylo učením mnoha křesťanů tehdejší doby. Když to řekneme velmi zjednodušeně, tak Pelagius tvrdil, že člověk je ve své podstatě dobrý a může dělat dobré věci a dobrá a správná rozhodnutí, dokonce může s radostí naplňovat Boží zákon. A tak může ze své síly, která je umocněná Boží milostí, žít ve svatosti, žít bez hříchu.

Pelagius zavrhoval nauku o dědičném hříchu a podceňoval sílu lidské žádostivosti v procesu rozhodování a jednání. Podle Pelagia dal Adam svým prvotním hříchem lidem jenom špatný příklad, zatímco Ježíš Kristus v podstatě zase jen dobrý příklad. Pelagius tak popírá, že by člověk potřeboval zvláštní Boží milost k tomu, aby byl schopen dobra a spásy.

Boží milost je jaksi odsunuta na druhou kolej. Tento pohled bychom mohli shrnout slovy: Pomož si a bude ti pomoženo. Kristův kříž je tak uveden do pohany. Pokud to domyslíme, tak vidíme, že ho v podstatě ani není zapotřebí: člověk může dosáhnout Boha vlastními prostředky, vlastními způsoby, vlastní silou.

Proti Pelagiovi ostře vystoupil Augustin, a to i přes to, že na začátku svého křesťanského života zastával podobné názory jako Pelagius. Tyto myšlenky byly mezi křesťany široce rozšířené. Jak ale Augustin rostl v poznání Boha a Jeho slova, tak dospěl k tomu, co tak jasně říká Písmo: že není nic, co bychom nedostali od Boha.

• Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? (1 K 4,7)

Podle Augustina (a především podle Písma) je spása cele záležitostí Boží milosti. Od začátku až do konce. Od toho prvního bodu (vyvolení před stvořením světa), přes celé její pokračování (Boží povolání, ospravedlnění, znovuzrození, víra, pokání, posvěcení), až k jejímu samotnému završení (oslavení) je to cele dílo Boží milosti.

Dva koncily, které se sešly, nakonec odsoudily učení Pelagia a daly za pravdu Augustinovi. V roce 431, rok po smrti Augustina a několik let po smrti Pelagia, odsoudila církev pelagianismus jako herezi a přijala Augustinovo učení o spasení z milosti, o hříšnosti člověka, o jeho naprosté zkaženosti a neschopnosti spasit sebe sama či se na spasení podílet. Spolu s tím bylo přijato také Augustinovo učení o předurčení.

Ovšem toto vítězství Boží milosti nemělo dlouhého trvání. Církev sice vyznala správné učení, ale ve své praxi následovala daleko více Pelagia než Augustina. Následovníci Pelagia se vzdali té části učení, kterou koncilem odsoudil, ale zbytek zachovali a rozpracovali. Odmítli Augustinovo učení nesvobodě lidské vůle rozhodnout se pro Boha, odmítli jeho učení o neodmítnutelné milosti, a také jeho učení o předurčení. A v těchto oblastech se přiklonili k Pelagiovi. Nezastávali už Pelagiův pohled o tom, že člověk je v podstatě dobrý, ale trvali na tom, že se může svobodně, z vlastní síly rozhodnout pro Boha. Toto učení nazýváme semipelagianismem. Boží milost je zde důsledkem lidského úsilí, snahy dosáhnout spasení a Boha.

Z těchto bojů potom vyrůstá středověké křesťanství se svým důrazem na vnější věci. Církev se potácí mezi Augustinem a Pelagiem, přičemž její praxe je částečně nebo dokonce cele pelagiánská. Tato praxe byla na pozadí české reformace ve století 15. a také na pozadí reformace světové ve století následujícím.

Poslechněme si slova ‚jednoty bratří zákona Kristova‘, jak je zformulovali ve svém vyznání, které poslali císaři Ferdinandovi v roce 1535.

Článek 6. O Kristu a ospravedlnění: O základu ospravedlnění a spasení svého, víře v Krista živé a ospravedlňující, věříme, že žádný z lidí sám od sebe, z vůle své vlastní aneb z vůle těla a krve, jí dojíti nemůže a míti nemůže, ale sám toliko ten, komuž ji Bůh, dárce milosti, skrze Ducha svého a přisluhování evangelium svatého v srdce ráčí dáti k dověrnému všeho přijímání, což se mu skrze zjevné slovo Boží a svátosti Kristovy podává a svědčí k spasení.

•  
  • Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.“ (Mt 16,17)

Podobně můžeme číst v Augsburském (luteránském) vyznání víry z r. 1530:

Článek 4. O ospravedlnění: Lidé nemohou být před Bohem ospravedlněni vlastními silami, zásluhami nebo skutky, ale jsou ospravedlňováni zdarma pro Krista vírou, když věří, že jsou bráni na milost a že se jim odpouštějí hříchy pro Krista, jenž svou smrtí učinil dosti za naše hříchy. Tuto víru Bůh počítá před sebou za spravedlnost.

Boj mezi Augustinem a Pelagiem se přenesl do boje mezi reformací a protireformací. Jeho druhým vrcholem bylo učení reformátorů na straně jedné a učení římské církve na straně druhé. Sola gratia na straně reformátorů – spasení z pouhé milosti, jenom pro Kristovy zásluhy, bez jakýchkoliv skutků. A proti tomu učení římské církve (dle Tridentského koncilu):

Kánon V. Jestliže někdo říká, že kvůli Adamovu hříchu byla svobodná vůle ztracena a uhašena nebo že se jedná o něco pouze zdánlivého bez skutečného opodstatnění, nebo že jde o smyšlenku, tak uvádí satana do církve; budiž proklet.

Kánon XI. Tvrdí-li kdo, že jsou lidé ospravedlněni buď pouhým připočtením Kristovy spravedlnosti, nebo pouhým odpuštěním hříchů, nebo že milost, jíž jsme ospravedlněni, je pouhou Boží blahovůlí, budiž proklet.

(ze 6. zasedání koncilu 13. 1. 1547, články o ospravedlnění)

V poreformační době i nadále pokračoval tento boj na protestantské straně. Dodnes tento spor trvá a vzbuzuje napětí mezi křesťany.

Jednotlivé pohledy, o nichž jsme mluvili, můžeme shrnout do přehledné tabulky, která popisuje podstatné body učení jednotlivých skupin. Jedná se o tři důležité kategorie, které kopírují osnovu listu Římanům: jak dané učení mluví o hříchu, milosti a předurčení:

Příklad z Písma

Jak to tedy s námi je? Potřebujeme milost? Potřebujeme jenom milost nebo máme také my něco přidat? Jsme naprosto zkažení, takže jsme naprosto závislí na Boží milosti? Nebo zbylo něco dobrého, co Bůh může ještě použít? Bylo něco, za co Kristus nezemřel a co bychom mohli přinést Bohu? Jako křesťané musíme vyznat a trvat na tom, že nemáme vůbec, ale vůbec nic, co bychom mohli Bohu nabídnout. Jak řekl Martin Luther: „To jediné, čím se podílím na spasení, jsou moje hříchy, které Spasitel vnesl na kříž.“

Podívejme se na to, co k našemu tématu říká Boží slovo. Jeden z méně známých přesto velmi silných a výstižných oddílů je Titovi 3,3-7.

Pavel ve svém listu píše Titovi instrukce ohledně toho, jak má jednat na Krétě, kde ho ponechal. Má ustanovit starší (1. kap.) a vést církev k tomu, aby žila zbožně uprostřed bezbožné společnosti (2. kap.). V závěru druhé kapitoly se začíná prolínat praktické napomínání s teologickým základem.

• On [Kristus] se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Tt 2,14)

Hned poté nám Duch Svatý připomíná velikost a hrůzu lidské hříšnosti a bezbožnosti:

• Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli. (Tt 3,3)

To je velmi špatná zpráva. A není vůbec snadné přijmout tuto těžkou zprávu o lidské zkaženosti. Tento verš popisuje její hloubku. A nebere si žádné servítky. Jsou zde silná slova: nerozumní (doslova bez rozumu, smyslů zbavení), neposlušní, zbloudilí nebo bloudící (jako lidé bez smyslu a cíle života), otroci vášní a rozkoší, žijící ve zlobě a závisti (jako lidé, kteří jsou stále rozzlobení na druhé, kteří neustále očekávají nějaký útok od druhých, zradu, lidé, kteří se sžírají závistí, když se dívají kolem sebe), hodni opovržení nebo také odporní (NBK) a navzájem se nenávidící.

To nevypadá jako popis lidí, ve kterých je něco dobrého. A také není. Na jiném místě v listu Titovi čteme o lidech, kteří žijí bez Boha:

• Poskvrněným a nevěřícím nic není čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny. Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku. (Tt 1,15–16)

Paralelní oddíl v Písmu říká:

• I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. (Ef 2,1–3)

Byli jste mrtví v hříších. To je naprosto jasné prohlášení.

Potom však přichází jedno z největších ALE v Písmu:

• Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval (Ef 2,4)

Ale Bůh! Nikoliv my, nikoliv duchovní mrtvoly, ale Bůh!

• Milostí jste spaseni! (Ef 2,5)
• Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha. (Tt 3,4)

Bůh konfrontuje naši hříšnost se svou dobrotou a láskou. To je Boží milost. To je slovo, jímž lze dokonale popsat Boží dílo pro člověka – MILOST. Milost znamená, že nám Bůh nedává, co si zasloužíme. Této Boží milosti musíme dobře rozumět a v našem textu jí musíme chápat právě v kontextu předchozího verše.

Bůh nás nezachránil proto, že jsme byli tak milí a příjemní nebo proto, že by v nás bylo něco dobrého, na co by mohl se zalíbením pohlédnout. Udělal to jenom proto, že On je dobrý. Protože se zjevila Jeho dobrota a Jeho láska. Jasně to vystihuje první polovina následujícího verše.

• … a spasil nás – ne pro naše spravedlivé skutky, ale pro své milosrdenství. (Tt 3,5a)

Tato milost se projevuje v Ježíši Kristu. V Něm se zjevuje JEDINÁ milost, která přináší spásu. V Něm se zjevuje jediná milost, kvůli které nebyl z důvodu hříchu zničen tento svět – a to od Adama, až po současnost.

• V tom se projevila Boží láska k nám, že svého Syna, toho jednorozeného, poslal Bůh na svět, abychom skrze něj získali život. V tom je láska, ne že my jsme milovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. (1 J 4,9–10)

V Ježíši Kristu se zjevuje Boží dobrota a láska k nám. To je to ohromné Boží dílo, které jde vstříc lidské hříšnosti. Byli jsme hříšníci, ALE: Bůh se rozhodl, že nás zachrání. A udělal to. On je Spasitel!

Spasení není z nás. Není zasloužené ani to není odplata za naše dobré chování nebo víru. Je to Boží milost. Ne kvůli našim skutkům, ale kvůli svému milosrdenství. Kdyby nebylo Božího milosrdenství, nebyla by žádná šance na záchranu. Kdyby se Bůh nad námi neslitoval, nikdy bychom se nedostali z otroctví hříchu a smrti.

• Zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. (Tt 3,5b)

Bůh nás zachránil obmytím, jímž jsme se znovuzrodili. Je tady nové srdce a nový duch. Místo zatvrzelosti je tady ochota slyšet a poslouchat Boha. Místo tvrdé bezcitnosti je tady láska, místo nenávisti radost a pokoj, …

• Nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy. (Ef 4,24)

To všechno a ještě mnohem více přichází skrze znovuzrození.

• Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele. (Tt 3,6)

V hojnosti, bohatě na nás vylil svého Ducha. Bůh na svých dětech nešetří. Nechce o něco ošidit své nově narozené děti. Ale vylévá na ně svého Ducha v hojnosti.

Duch svatý je vyléván na věřící skrze našeho Spasitele Ježíše Krista. O Něm Duch svatý svědčí, kvůli Němu přišel, aby nám Ježíše zpřítomnil, k Němu nás vede a do Něj nám dává růst. Duch pravdy oslavuje toho, který jediný je Pravdou. Tento Duch je bohatě vylit na ty, kteří byli naprosto zoufalí a bídní, ubozí, neschopní, mrtví. Nebylo zde nic – pouze smrt, prázdnota, vzpoura, nepřátelství proti Bohu v myšlení i jednání, troufalost a pýcha, která má pocit, že dosáhne Boha vlastním způsobem. Takoví jsme byli. Ale Bůh je bohatý v milosrdenství.

• Jeho milostí jsme takto ospravedlněni, abychom se stali dědici očekávaného věčného života. (Tt 3,7)

Některé současné problémy související se Sola gratia

Cokoliv přidáme k Boží milosti, tak tím popíráme Boží milost. Už se nejedná o milost. Jde o zásluhu.

• [Bůh,] který nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy. (2 Tm 1,9)

Člověku nemůžeme přisoudit žádnou zásluhu na spasení. Cokoliv takového popírá milost. A tam, kde je popřená milost, tam je popřené také křesťanství, tam je popřená církev. Kdokoliv staví na vlastních zásluhách, nemůže a dokonce ani nesmí být nazýván křesťanem. Boží slovo nás varuje před tím, abychom prohlašovali svévolníka za spravedlivého (Př 17,15).

I dnes jsou mnozí přesvědčení o tom, že se musí nejprve zalíbit Bohu, aby je mohl přijmout. Že se musí stát pro Boha přijatelní. Také dnes je velmi rozšířené evangelium dobrých skutků: „když budeš dělat to a to, tak tě Bůh ze své milosti spasí.“ Milost sice zní z úst těchto lidí, ale je to stejná milost, jako byla milost Pelagiova. Není to Boží milost. Řekněte takovým lidem, že jsou naprosto ztracení hříšníci, kteří se svými sebelepšími skutky nemohou zalíbit Bohu, a uvidíte, jak narazíte. Hřích pak není odporná urážka Boha, která přináší smrt, ale třeba nemoc, nebo chyba, minutí se cíle (často v psychologickém slova smyslu), nebo něco podobného. Je to něco, co se dá napravit, vylepšit, uzdravit. To není spasení z milosti. Milost v takovém případě není milostí, ale přátelskou, partnerskou pomocí.

Kdo je hrdina? Je to Bůh nebo člověk? Kdo stojí v popředí? Bůh nebo člověk? Kdo rozhoduje? Bůh nebo člověk? Na kom spasení závisí? Na Bohu nebo člověku? Jistě mnozí řeknou, že na Bohu. Ale jak je to v jejich praxi? Jak je to evangelizaci? Jak je to v pastoraci?

Může Bůh spasit? Je opravdu Spasitelem nebo jenom dělá lidi spasitelné? Opravdu zachraňuje nebo se jenom pokouší zachránit? Je skutečně skálou spasení nebo možností záchrany pro ty, kteří se chtějí nechat zachránit? Je zachráncem ten, kdo skočí do divoké vody pro tonoucího a vytáhne ho na břeh nebo ten, kdo hodí do vody záchranný kruh a potom s napětím sleduje, zda se tonoucí svobodně rozhodne kruhu chytit ?

Závěr

James Montgomery Boice v knize Základy křesťanské víry píše, že většina současných křesťanů ze všech denominací a teologických tradic jsou pravděpodobně pelagiáni nebo semipelagiáni, i když by o svém přesvědčení těchto slov neužili.

V Novém zákoně nalezneme dvě prokletí – první se týká těch, kdo nemilují Pána (1 K 16,22) a druhé těch, kdo kážou falešné evangelium (Ga 1,8–9). Jsme posláni hlásat evangelium o Boží milosti (Sk 20,24). Proto musíme pečlivě rozsuzovat, co je to hřích a co je to milost. Je milost důsledek lidského jednání nebo rozhodnutí nebo je to dílo Boží?

Musíme pečlivě zkoumat učení o spasení z milosti, ptát se, co tím kdo myslí a být připraveni některé věci radikálně odmítnout jako falešné evangelium.

• Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. (2 Te 2,16–17)

– Jaroslav Kernal –