Podle zákonů fyziky se vesmír může náhle objevit jako náhodná kvantová událost a vytvořit sám sebe z prázdnoty. (Hledání nekonečna, 1996)

ZOD 107 se několika články věnoval tématu teistické evoluce. Zejména je třeba ocenit, že ukázkou z knihy dr. M. Lloyd-Jonese zaujal k této věci jednoznačné stanovisko z hlediska biblického učení. Uvedené biblické argumenty jsou tak jasné, že k nim není co dodat. Stvoření člověka, pád do hříchu, povaha smrti a Kristus jako druhý Adam jsou části konsistentního, vnitřně soudržného pohledu Písma, se kterým se koncept teistické evoluce dostává do velkých rozporů. Tímto článkem bych chtěl upozornit, že k podobnému závěru se dostaneme i při hodnocení věci ze strany vědy.

Na první pohled se zdá, že evoluční popis přírody má povahu prokázaného vědeckého poznání, a tak s ním sekularizovaná veřejnost dnešní doby nemá žádný problém. Ve skutečnosti však jeho základy nejsou o nic lepší než v názorech z doby před Darwinem. Ještě v 1. pol. 19. st. (před Pasteurem) vládla v lékařství nauka o samovolném vzniku nemocí, která vycházela z nauky o samoplození. Ta tvrdila, že nemoci, mikroorganismy, ale i vyšší formy života vznikají samy od sebe všude, kde jsou pro to vhodné podmínky. J. K. Helmont, slavný chemik 17. století a autor chemického názvosloví, uvádí např. tento recept na výrobu myší:

Vezměte prádelní hrnec, dejte do něho špinavou košili, hrst obilí a kus sýra. Za nějaký čas najdete v hrnci dospělé myši, které vznikly samovolně z neživého obsahu hrnce.

Tyto názory vyvrátil francouzský chemik Louis Pasteur, který kolem roku 1860 dokázal, že život vzniká jen ze života, což znamenalo zásadní převrat v chápání živého světa. Na schodišti domu v Paříži, kde měl laboratoř, je tabulka s tímto nápisem:

V této podkrovní místnosti… Pasteur zařídil laboratoř, v níž dokázal, že mikroorganismy nevznikají samy od sebe.

Podobně současná molekulární biologie zjišťuje, že složité biochemické systémy, jako např. srážlivost krve, imunitní systém či samotná živá buňka, nemohly vzniknout neřízenými přírodními procesy, nýbrž že vykazují zřetelné rysy plánu a konstrukce. V rozporu s tímto poznáním však evoluční teorie i dnes tvrdí, že živé vzniklo samovolně z neživého, a neřízené spontánní procesy byly i v základu dalšího rozvoje života. Vysvětlení tohoto postoje spočívá v tom, že filozofickým základem evolučního popisu je naturalismus, který z principu nic jiného než přírodní působení nepřipouští. Prof. P. E. Johnson, autor známé knihy Spor o Darwina, k tomu v jiné své knize říká:

Cílem je poskytnout kompletní naturalistický obraz reality, který je definován úsilím úplně z něho odstranit Boha. Fyzici a kosmologové jsou v tomto ohledu lidé s náboženským přesvědčením, ale jejich náboženstvím je většinou věda samotná, a jediný příběh stvoření, který uznávají, je realita přístupná vědeckému zkoumání. (Reason in the Balance)

Člověk je v tomto pohledu jen nejvyšší formou existence hmoty, posledním výhonkem živočišného světa:

Člověk neznamená vůbec nic. Je kosmicky bezvýznamný, nepatrná náhoda přírody, epizoda. Pro běh světa to nemá jakýkoli význam. Beze stopy to pomine, bez následků (H. J. Störig).

Je jasné, že takovéto chápání světa je s biblickým pohledem naprosto neslučitelné. Materialistický naturalismus a biblický teismus představují dvojí paradigma – dva rámcové přístupy výkladu přírody – které jsou v zásadním protikladu. Teistická evoluce – jako pokus o kompromis mezi nimi – zde hraje nedůstojnou roli, je produktem bez přidané hodnoty: do evolučního schématu, koncipovaného jako vědecká teorie, vnáší teologické argumenty, aniž ho zásadně kritizuje. Ukažme si to pohledem na obsah dvou knih, které u nás vyšly v nedávné době.

Prvním titulem je kniha Co je evoluce (Academia 2009, 354 s.), od amerického biologa Ernsta Mayra (1904–2005). Ernst Mayr byl dlouholetým profesorem biologie na Harvardově univerzitě, je považován za jednoho z nejvýznamnějších evolučních biologů moderní doby. Noviny The New York Times ho označily za Darwina 20. století. V knize podává aktuální pohled na evoluční biologii určený běžnému čtenáři. „Lepší kniha o evoluci není. A žádná jí podobná další kniha ani nikdy nebude“ – tak končí úvodní slovo J. M. Diamond, jeden z jeho žáků, a tak ji čtenář otevírá s očekáváním a trochou napětí. První část nabízí úvod do problematiky (v jakém světě žijeme, vzestup živého světa, o důkazech evoluce), obsahem dalších dvou je podrobnější výklad základů evoluční biologie, poslední část je věnována evoluci člověka. Základní idea knihy se nijak neliší od klasické gradualistické Darwinovy koncepce. Autor zdůrazňuje význam tzv. populačního myšlení, podle kterého evoluce neprobíhá na úrovni genů, nýbrž na úrovni místních populací daného druhu. Každá taková populace vykazuje variabilitu příslušných jedinců, a to vytváří prostor – poskytuje materiál – pro působení přírodního výběru. Jedině ten (žádné metafyzické příčiny neexistují) je zodpovědný za všechny změny v živé přírodě, od jednoduchých adaptací, přes formování nových tělních struktur, až po vznik nových druhů. Výmluvné ovšem je, že ze sedmi kapitol druhé a třetí části knihy se šest kapitol týká jevů mikroevoluce (limitovaných změn v rámci druhu, které nejsou předmětem žádného sporu), kdežto vlastnímu vzniku druhů (makroevoluci) je věnována jen jedna. Není divu, neboť důkazů (z oblasti paleontologie i genetiky) je poskrovnu, a je sympatické, že kniha tuto důkazní nouzi opakovaně připouští. Důsledkem pak je, že nejdůležitější části knihy jsou nepřesvědčivou směsí evolučního historického vyprávění, spekulací a domněnek. To však nic nemění na sebevědomém hodnocení autora, že evoluci „nadále nelze nazývat teorií“, ale je třeba „ji brát stejně jako heliocentrismus – jako skutečný stav věcí“. To platí i pro původ člověka, kde nám autor předkládá tento scénář: Vývoj našeho rodu začal kdysi dávno v moři (konkrétně to byly lalokoploutvé ryby); před nějakými 200 mil. let naši vodní předkové vystoupili na souš a vývoj pak pokračoval, až se zde před 25 mil. let objevili lidoopi. Ze společného předka se před 6–8 mil. let oddělily dvě větve, z jedné se vyvinul šimpanz a z druhé tvor zvaný Australopithecus. Od toho pak vývoj vedl přes Homo erectus až ke vzniku našeho druhu (Homo sapiens) v době před 200 tisíci lety. Důkazy svědčí o tom, uzavírá prof. Mayr, že našimi nejbližšími příbuznými jsou šimpanzi, kteří „jsou příbuznější člověku než gorilám“.

Je celkem zbytečné dodávat, že kniha je psána z pozice materialistického naturalismu, kde pro Boha a jeho působení není žádné místo: „Víru, že svět stvořil všemohoucí Bůh, nazýváme kreacionismus... Víra obsažená v kreacionismu odporuje vědeckým poznatkům,“ poznamenává Mayr ve stručnosti, aniž se zabývá detaily. Na často kladenou otázku „Jak se vyvinulo lidské vědomí?“ pak bez rozpaků odpovídá: „Odpověď je skutečně jednoduchá: ze zvířecího vědomí! Předpoklad o jedinečnosti lidského vědomí je široce rozšířen. Naprosto neoprávněně.“

Druhá kniha se jmenuje Když se víra s vědou nehádá (Testament 2008, 200 s.), a napsal ji Pavel Javornický. Autor (nar. 1932) vystudoval biologii na Karlově univerzitě, poté pracoval v hydrobiologické laboratoři ČSAV, pak od roku 1976 až do důchodu působil jako kazatel Církve bratrské. Vztahem víry a přírodních věd se zabývá již od dob studií, kniha je výsledkem jeho dlouholetého přemýšlení o tomto tématu. Její celkové pojetí je možné charakterizovat vyjádřením známého neuropatologa dr. Koukolíka:

Pokud teologie eliminuje evoluci, riskuje, že se stane intelektuálním muzeem.

Takové nebezpečí Pavlu Javornickému určitě nehrozí. Na jedné straně sice jednoznačně vyznává víru v Boha Stvořitele a předkládá zajímavé informace o geniálních konstrukčních principech života na nejrůznějších úrovních, na druhé straně však uznává evoluční teorii v téměř plném rozsahu: „Bůh stvořil všechno na počátku i s ohromující schopností rozvíjet se“ – to je základní premisa knihy. „Fosilie opravdu ukazují... celkový postup od jednoduchého ke složitějšímu a vzájemnou příbuznost všeho živého.“ To se týká i pohledu na původ člověka: „Naši předkové se objevili náhle na jednom místě (zřejmě v Africe)... Jejich těla mohl Stvořitel připravovat po miliony let evolucí tzv. hominidů“. Anebo: „Vytvoření našich těl nebyla Boží sochařská práce. Stvořitel si je připravoval dlouhými postupnými změnami našich polozvířecích předků – hominidů. V tom měl Darwin zřejmě pravdu.“ „Jak víme, že to bylo tak, jak tvrdí antropologové? Jsou to solidně podložené teorie a biblickou zprávu nevylučují. Oba první skuteční lidé nevyskočili ze země, ale Bůh si mohl připravovat jejich těla a mozky dlouhou řadou předků, kteří ještě nebyli plně lidští... Biblicky orientovaný křesťan proto nemusí být pohoršen úvahami o tzv. živočišném původu člověka.“ Bible samozřejmě trvá na rozlišení lidského a mimolidského, přímý Boží zásah se ale vztahuje pouze k duši. V každém případě z autorova přesvědčení, že „fakt evoluce je solidně doložen a že „není v rozporu se způsobem Božího tvoření“, plyne závěr, že se s poznáním současné přírodovědy „nemusíme hádat“.

Javornického kniha je psána z pozice teistické evoluce, která podání Bible podřizuje evolučnímu konceptu. To je ovšem nutně spojeno s razantní změnou podstatných částí biblického učení a vede k tomu, že obsah biblických sdělení je účelově posouván do úplně jiných poloh. Mluví např. o stvoření člověka, což ale „nutně neznamená, že Adam a Eva neměli žádné předky“. Mluví sice o Stvořiteli, ale věří, že Bůh k vrcholu svého stvoření dospěl až po milionech let absurdní metodou vymírání nesčetných generací nižších tvorů atp. Evoluční teorie ovšem vznikla a stále je myšlena jako způsob naturalistického popisu přírody, kde nějaká transcendence nemá co dělat. K tomu, co již bylo uvedeno z knihy prof. Mayra, připojme ještě vyjádření dvou renomovaných darwinistů: „Darwinovým úmyslem bylo odstranit celou ideu Boha jako stvořitele organismů z oblasti rozumné diskuse“ (sir Julian Huxley). „Evoluce je nedokázaná a nedokazatelná. Přesto však v ni věříme, protože jedinou alternativou k ní je akt stvoření, a to je nemyslitelné“ (sir Arthur Keith). Dá se pochopit, když ji – bez ohledu na fakta – se vší rozhodností hájí materialisté, neboť ti vlastně jinou možnost ani nemají: živá příroda zde je a nějak se přece vyvinout musela. Je však politováníhodné a matoucí, když se jí – byť v uhlazené podobě teistické evoluce – dostává zastání z okruhu věřících, kteří mají v biblickém učení o stvoření jasnou alternativu. Pamatujme – stvoření se nerovná evoluce. Filozofickým základem evoluční teorie je naturalismus.

– Josef Potoček –