• Když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy. (Ga 4,4)

Boží syn přišel, aby nás vykoupil z našich hříchů a my byli přijati za syny, přišel vysvobodit zajaté a hledat a spasit, co zahynulo. Kristus se musel narodit jako člověk, aby mohl na lidském těle zaplatit za hříchy svého lidu, ale podstata jeho díla není v jeho narození, nýbrž v jeho smrti. Jeho smrt na kříži Golgoty nám přinesla smíření s Bohem, vykoupení z hříchu, vysvobození ze smrti, vítězství nad satanem i nový život. Proto se musíme soustředit na jeho kříž.

V Genesis 49 stařičký Jákob žehná svým dvanácti synům. Součástí těchto po­žeh­nání je také zaslíbení vládce, který bude panovat nad národy. Písmo mluví o tom, že jednoho dne takový muž přijde a bude z kmene Juda. Řeč není o nikom ji­ném než o Kristu – jeho Písmo nazývá Lvem z Judy, Pánem pánů a Králem králů.

I. Proroctví o Mesiáši

Jákob měl dvanáct synů a Juda byl čtvrtý v po­řadí. Ale první tři synové přišli o své postavení dané pořadím jejich na­ro­zení. Prvorozený Rúben vstoupil na otco­vo lože a spal s otrokyní Jákobovy druhé ženy, Bilhou (Gn 35,22), matkou dalších dvou Jákobových synů (Dana a Neft­a­lí­ho). Další dva synové, Šimeón a Lévi, vy­vraž­di­li město Šekem, když syn vládce toho města zneuctil jejich sestru Dínu. Proto pro ně Jákob nemá požehnání, ale spíš kletbu (Gn 49,7). První tři bratři byli zba­ve­ni svého postavení kvůli svým hříchům. A na místo prvorozeného nastupuje Juda, který původně byl až na čtvrtém místě:

• Tobě, Judo, tobě vzdají čest tví bratři. Na šíji nepřátel dopadne tvá ruka; synové tvého otce se ti budou klanět. (Gn 49,8)

Juda bude mít hlavní slovo v Izraeli. V knize Genesis vidíme, jak se Juda dostává do popředí, jak Bůh pracuje s tímto tvrdým mužem, jak ho mění a pokořuje, jak ho přitahuje k sobě. Jákob svému synovi žehná:

• Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží. (Gn 49,10)

Juda bude vládnout. Nebude zbaven vlády ani prvenství, bude zachován, dokud nepřijde skutečný vládce. Hebrejský text obsahuje eufemismus, narážku, která je obtížně přeložitelná. Nejdoslovněji text překládá Pavlík: „Od Júdy se nebude od­vra­cet žezlo ani zprostřed jeho nohou hůl zákonodárce.“ Důležitý je prostředek jeho nohou, což je výraz, který se v hebrejštině používá pro označení potomků. Smysl toho verše je, že Juda bude vládnout a po něm budou vládnout také jeho potomci. Jde o zaslíbení, že Juda, resp. jeho potomci, zde bude až do příchodu „toho, který bude vládnout“, do příchodu Mesiáše, Spasitele. Nejedná se o první slib, že Bůh pošle zachránce, který vysvobodí lidi z hříchu, do kterého je uvrhli první lidé, Adam s Evou. Už oni sami dostali slib, který jim Bůh dal skrze kletbu nad hadem:

• Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. (Gn 3,15)

Zdá se, že Adam s Evou porozuměli Božímu slovu a očekávali vykupitele. Uvě­ři­li Bohu, stejně jako později Abraham, jemuž to bylo počítáno za spra­ve­dl­nost. Abra­ha­­movi bylo zaslíbeno, že skrze něj budou požehnány všechny národy. Bůh mu za­slí­bil potomka, který bude požehnáním pro celý svět, a tím potomkem není nikdo jiný než Ježíš Kristus. Bůh vybral Abrahama, dal mu syna Izáka, který měl být pro­středkem k zaslíbenému požehnání. Z Izákových dvou synů vyvolil Jákoba a učinil z něj velký národ. Z Jákobových synů vyvolil Judu, aby z něj vze­šel zaslíbený za­chrán­­ce, který vysvobodí Boží lid z jeho hříchů. Už první hříšníci, Adam s Evou, dostali „malé“ evangelium, že se narodí dítě, syn, který sejme pro­kle­tí, do něhož svým hříchem uvedli veškeré lidstvo. Od samotného počátku, od pádu, mohli lidé uvěřit Bohu a být zachráněni z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Kristus ještě ne­byl zjeven v takové plnosti, v jaké se zjevil, když se stal člo­vě­kem a narodil se Marii, a to dokonce ani lidem, o kterých nám Písmo jasně svědčí, že uvěřili, jako byl syn Adama a Evy Ábel nebo později Noe. O Abra­ha­mo­vi Ježíš vydává svědectví, že zdálky spatřil jeho den a zaradoval se. Přesto od Abra­hama uplynulo ještě skoro dva tisíce let, než se Slovo stalo tělem a pře­bý­va­lo mezi námi. Abrahamův pravnuk Juda dostal slib, že to bude jeho potomek, jehož budou poslouchat lidská pokolení.

Linie Božích slibů se táhne dál celým Starým zákonem. Bůh vyzdvihl Káleba (z Judy), který byl spolu s Jozuem jediným mužem, který vyšel z Egypta a vešel do zaslíbené země. Ostatní zemřeli na poušti. Dalším z řady Judových potomků byl Bóaz, manžel Rút, pradědeček Davida. David dostal od Boha slib:

• Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky. Já mu budu Otcem a on mi bude synem. (2S 7,12–14)

Petr ve svém kázání v den letnic říká, že tato slova došla naplnění v Ježíši Kristu. V jeho zmrtvýchvstání ho Bůh vyvýšil a dal mu trůn jeho otce Davida (Sk 2,30–32). David se stal králem Izraele a jeho potomci vládli až do chvíle, kdy byl Izrael od­ve­den do Babylónu. Davidův syn Šalomoun vybudoval dům pro Hospodina, vládl nad obrovskou říší od řeky Eufratu až po hranice Egypta. Další potomek Davida, král Achaz, dostal nový, rozšířený slib:

• Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh). (Iz 7,14)

Po babylónském zajetí to byl znovu potomek Davida, Zerubábel, judský místo­dr­žitel, jemuž Bůh potvrdil slib daný Davidovi a předtím Abrahamovi:

• V onen den, je výrok Hospodina zástupů, vezmu tebe, svého služebníka, Ze­ru­bábeli, synu Šealtíelův, je výrok Hospodinův, a učiním tě pečetním prs­te­nem, neboť jsem tě vyvolil, je výrok Hospodina zástupů. (Ag 2,23)

Ježíš Kristus je tím pečetním prstenem. Svou obětí zapečetil novou smlouvu, kte­rou Bůh dal svému lidu. Součástí smlouvy je slib, že jim dá nové srdce, které ho bude poslouchat, že jim dá víru, že je naplní svým Duchem, že z nich učiní svůj lid, krá­lov­ské kněžstvo, které ho bude uctívat v Duchu a v pravdě. Krok za krokem uka­zo­val Bůh na toho, který měl přijít, na Ježíše Krista. On je naplněním Božích slibů, v něm Bůh žehná všem národům a každý, kdo v něj věří, je za­chrá­něn a má život věčný.  V době, kdy Jákob žehnal svým synům, byly tyto udá­­losti ještě dalekou bu­douc­­ností, přesto je tady Bohem daný slib, který ukazuje do budoucnosti, na Spa­si­te­le.

II. Příchod Mesiáše

• Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde. (Gn 49,10)

Juda tady bude, dokud nepřijde zaslíbený potomek, Ježíš. V Ježíši Kristu do­chá­­zí naplnění zákon, v něm je zrušen zákon ustanovení a předpisů a ze žida a z po­ha­na je stvořen jeden nový člověk. V Kristu Ježíši už není žid ani pohan, ale nové stvo­ře­ní, Boží dítě, křesťan. V Ježíši Kristu došel svého naplnění celý Starý zákon, v něm byla naplněna Judova linie, v něm došla svého cíle královská linie, protože on je věčný král, v něm došly svého naplnění starozákonní oběti, protože on je ten obětní beránek, na kterého ukazovaly všechny oběti. V Kristu se naplnilo sta­ro­zá­konní kněžství, protože on je velekněz našeho vyznání, on je jediný prostředník mezi člověkem a Bohem. V Kristu už ztrácí smysl staro­zá­kon­ní rozdělení na kme­ny, a do­kon­ce i rozdělení mezi národy, v Kristu končí obětní řády a rituály, v Kristu přichází nový zákon, ne Mojžíšův, ale Kristův, jehož na­pl­ně­ním je láska k Bohu a k bližnímu. S příchodem Krista končí starý věk a začíná nový. Kristovým ukři­žo­vá­ním vrcholí jedna část dějin a vylitím Ducha svatého o letnicích začíná nová část dějin – po­sled­ní doba, která bude ukončena Kris­to­vým druhým příchodem, Božím soudem nad všemi, kteří neuvěřili v Pána Ježíše Krista, stvořením nového nebe a nové země a vzkříšením těla, které už nebude propadlé hříchu, ale bude dokonale svaté.

To všechno a ještě mnohem víc můžeme dnes vidět za slovy, jimiž Jákob po­žeh­nal svému synu Judovi. Bude vládnout, dokud… Dokud se Boží syn ne­sta­ne člo­vě­kem. Ježíš Kristus se vzdal slávy, kterou měl u Otce, ponížil se a stal se člo­vě­kem. Narodil se jako člověk, žil jako člověk, byl ukřižován a zemřel jako člověk – ale nezemřel kvůli svým hříchům, ale kvůli našim hříchům. Vzal na sebe naše hříchy a stal se smírnou a vykupující obětí. Vykoupil nás z otroctví hříchu a smrti a smířil nás s Bohem (2K 5,21). Kristus se musel stát člověkem, protože hřích musel být odsouzen na lidském těle, protože to jsou lidé, kteří se bouří pro­ti Bohu a vzpírají se mu svou nevěrou. To si musíme připomínat, když mlu­ví­me o Kristově na­ro­ze­ní. Bible nezmiňuje žádné přesné datum jeho narození, stejně jako nezmiňuje datum jeho ukřižování, protože datum není podstatné. Pod­stat­né je, že se to sta­lo. Podstatné je, že se Kristus narodil. A naprosto zásadní je, že potom byl ukři­žo­ván, zemřel a vstal z mrtvých. A každý kdo se spolehne na to, že skrze Krista vede jediná Bohem určená cesta ke spasení, bude zachráněn (Ř 10,9).

Od samotného počátku, od pádu, volá Bůh lidi k víře v Ježíše Krista. Nejprve k víř­e v zaslíbeného Krista, a po jeho příchodu k víře ve zjeveného Krista. Náš text mluví o tom „dokud nepřijde“. Jeho příchod byl ke spasení. Když se stal Ježíš člověkem, nepřišel proto, aby soudil svět, ale aby byl skrze něj svět spasen. Stal se člověkem, aby nám jasným, jedinečným a naprosto srozumitelným způ­so­bem ukázal, kdo je Bůh a jaký je. Boha nelze poznat jinak než skrze jeho Syna, Pána Ježíše Krista. On je ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Bohu než skrze něj. Chcete poznat Boha? Musíte jít ke Kristu. Chcete žít s Bohem? Musíte se soustředit na Krista. Chce­te mít vztah s Bohem? Musíte mít vztah s Ježíšem Kristem. Jinudy cesta nevede!

Do Kristova prvního příchodu bylo obtížné mít vztah s Bohem. Způsob, jakým to bylo možné, nebyl jiný než dnes – je to skrze zjevení, skrze to, že Bůh sám se dá člo­vě­ku poznat. Dnes jsme na tom přeci jenom lépe než lidé v době Starého zákona, pro­tože Pán Ježíš Kristus se stal člověkem. Abychom skutečně a prav­di­vě pochopili, kým Kristus je, k tomu nutně potřebujeme zjevení, po­tře­bu­je­me, aby nám Bůh dal nové srdce, aby nám dal víru, která je nástrojem, jímž se držíme Boha a jeho Slova, a toto zjevení k nám přichází v jasném evangeliu o Ježíši Kristu. A to je něco, co tady před Kristovým příchodem nebylo. Všechno bylo skryté, bylo to zahalené závojem, zastřené oponou. Ale nyní je vše zjevené. Stejně jako se rozzářilo nebe nad Betlé­mem, když se narodil Ježíš, právě tak září sláva Kristova evangelia do každé temnoty lidského srdce, lidské duše, lidského poznání. Nyní je zde evangelium, které je Boží mocí pro každého, kdo věří. Nyní je čas milosti, nyní je čas spasení. Kris­tus přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Přišel pro svůj lid, přišel pro své stádo. Přišel, aby nás zachránil.  Každý z nás byl pod Božím hněvem, byli jsme děti hněvu, hříšníci, vzbouřenci proti Bohu, odporovali jsme Duchu svatému, rouhali jsme se, naše srdce bylo tvrdé a nepokorné, ale Bůh se ve své milosti a lásce nad námi slitoval a vyměnil to tvrdé srdce za srdce měkké, masité, poddajné. Dokud jsme nepoznali Krista, byli jsme odsouzeni k záhubě, ale nyní v něj věříme, a tak do­­cházíme cíle víry, to je spasení duše. Evangelium se stalo skutečností, protože Slo­vo se stalo tělem, narodil se zaslíbený Spasitel a svou smrtí na kříži zachránil svůj lid a posvětil se za něj. Stařičký Simeon, který očekával vykoupení Izraele, spatřil malého Ježíše, kterého Marie s Josefem přinesli do chrámu, aby splnili, co o dítěti nařizoval zákon, a chválil Boha (Lk 2,29—32). Koho to Simeon uctíval?

III. Postavení Mesiáše

• Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud ne­přij­­de ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení. (Gn 49,10)

Hebrejský text v tomto verši se překládá docela obtížně. Je tam zvláštní slovo a do­slovný překlad najdeme např. v kralickém překladu, který říká „dokud ne­přij­de Šílo“. Je otázka, co přesně to znamená. Obvykle najdeme dva významy, které jsou oba dobré a smysluplné. Může tam být „dokud nepřijde ten, který z něho vzej­de“, jak je to v ekumenickém překladu, nebo tam může být „ten, kterému patří [žez­lo]“, jak je to v ČSP nebo B21. Ježíš Kristus vzešel z Judy a jemu po právu patří žezlo vlády. Nádherným způsobem je to vyjádřeno v Matoušovi. Začíná slovy:

• Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. (Mt 1,1)

Ježíš Kristus je syn Abrahamův, potomek Davidův, lev z kmene Juda. A po­dí­vej­te se, jakými slovy toto evangelium končí! Jsou to slova Pána Ježíše Krista, která říká svým učedníkům:

• Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. (Mt 28,18)

Jemu patří žezlo vlády. On je Pán pánů a Král králů, on je ten zaslíbený vládce, o něm svědčí Písma Starého zákona a nakonec celé Písmo. Bylo prorokováno, že se mu budou klanět národy, že ho budou poslouchat lidská pokolení, a přesně tak to je. I když se narodil jako nemluvně, přece byl od svého narození králem. Ačkoliv vypadal bezmocně, přece to byl stvořitel světa. Všechno bylo stvořeno skrze něho a pro něho. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Pavel o něm vydal svědectví:

• Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (Fp 2,6–11)

Bůh ho vyvýšil nade všechno. Ježíš měl prvenství ve všem a předcházel všech­no, ale skrze zmrtvýchvstání ho Bůh ještě znovu nade všechno vyvýšil. Vyvýšil ho zjev­ně, veřejně, otevřeně. Vyvýšil ho na nebi i na zemi. Na kříži Kristus po­ra­zil hřích a smrt, ale slavil triumfální vítězství také nad nebeskými mocnostmi, které se na po­čátku vzbouřily proti Bohu. Porazil ďábla a jeho anděly. A nyní září slávou a sva­tos­tí. Ježíš zaslíbil, že přijde znovu – už ne kvůli spasení, ale kvůli soudu. Jeho pří­chod bude jako blesk – bude náhlý, bude nečekaný, bude ohromující, bude slav­ný. Přijde s nespočetnými zástupy svatých andělů a bude soudit zem. Tehdy se kaž­dé koleno skloní před Pánem a každý jazyk bude ke slávě Boha Otce vyznávat, že Ježíš Kristus je Pán. Budou se mu klanět lidé ze všech národů, protože onen den bude dnem vzkříšení. Všichni lidé všech dob povstanou a budou souzeni. Jedni po­vsta­nou k životu, zatímco druzí k od­sou­ze­ní. A rozlišovacím klíčem je Boží mi­lost, která se projevuje vírou v Ježíše Krista. „Kdo v něho věří, nebude souzen, kdo ne­věří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného syna Božího“ (J 3,18).

Božímu synu se již nyní klaní národy a poslouchají ho – to jsou všichni, kdo uvěřili evangeliu, uvěřili té dobré zprávě, že Ježíš Kristus je smírnou obětí za naše hříchy. To jsou ti, kdo Pána poslouchají. Jsou to lidé ze všech kmenů, jazyků, národů a ras. Vyznávají, že Ježíš Kristus je jejich Pán, majitel či vlastník, protože je vykoupil z otroctví hříchu a z vlády temnoty. Proto poslouchají svého Pána, proto s radostí naplňují jeho vůli a nesou evangelium do celého světa.  Když Kristus vzkřísil Lazara, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ (J 11,43). Lazar nemohl neposlechnout, musel vstát a jít ven. V den svého dru­hé­ho příchodu poručí Pán všem národům a všichni vstanou. A i když se dneska mno­zí vzpírají jeho vládě a nechtějí se podřídit pod jeho dobrou a laskavou vládu, v onen den budou muset. Nebude možné neposlechnout hlas Božího syna, nebude možné se mu vzepřít, nebude možné nesklonit svá kolena před Pánem. V onen den se po­klo­ní všichni – na nebi, na zemi i pod zemí a každý jazyk vyzná, že Ježíš je Pán. Mnohý jazyk to bude vyznávat skrze zaťaté zuby, ale moc Páně bude tak velká a ne­pře­ko­na­telná, že nebude moci odolat ani jeden jediný. Všechny mocnosti se skloní, nej­moc­nější andělé odloží své královské koruny a padnou před Pánem.  A zástupy sva­tých andělů budou společně se zástupy vykoupených radostně a hlasitě vyznávat to, co vyznávají již nyní – že Ježíš Kristus je Pán, že jemu patří všechna sláva i moc.

• „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poc­tu, slávu i dobrořečení.“ A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v mo­ři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: „Tomu, jenž sedí na trůnu, i Be­rán­kovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“ (Zj 5,12–13)

To je nebeská sláva. Tato sláva se rozzářila, když se Pán Ježíš narodil Marii, a tato sláva zazáří při jeho druhém příchodu. Blaze tomu, kdo bude mít podíl na této slávě. Blaze těm, kdo uvěřili ve slavné jméno Ježíš. V nikom jiném není spá­sy, není pod nebem jiného jména, ve kterém bychom mohli být spaseni (Sk 4,12). Proto si s radostí připomínáme Kristův první příchod, protože je za­slí­bením druhého. Zároveň je také potvrzením Boží věrnosti a zárukou druhého pří­cho­du. Bůh splnil své slovo, které dal Judovi, synovi Jákoba, a úplně stejně splní své slovo, které dal nám, učedníkům Ježíše Krista. Můžeme se radovat, protože má­me věrného Spasitele, dokonalého člověka a velkého Boha, Ježíše Krista. Amen.