„Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy.“ (Ko 3,13)

Zákonem pro křesťana je Kristus. Tak, jak jednal on vůči nám, máme jednat i my vůči druhým. To vidíme i v našem verši. Nejprve se dozvídáme, co máme dělat (snášet se navzájem a odpouštět si), dále pak, podle jakého vzoru máme jednat (jako Pán odpustil i nám).

V Pavlových slovech můžeme vidět silné pouto mezi Kristovou milostí a naší zodpovědností odpustit druhému. Abychom to pochopili více, připomeňme si podobenství o nemilosrdném služebníku.

V 18. kapitole Evangelia podle Matouše čteme:

Tehdy přistoupil Petr a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Až sedmkrát?“ Ježíš mu řekl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát. “ „Proto je království Nebes podobné králi, který chtěl provést vyúčtování se svými otroky. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc talentů. Protože však neměl čím zaplatit, rozkázal ho jeho pán prodat i se ženou a dětmi i se vším, co má, aby tak splatil svůj dluh. Onen otrok padl na zem, klaněl se mu a říkal: ‚Měj se mnou trpělivost, pane, a všechno ti vrátím!‘  I slitoval se pán onoho otroka, propustil ho a dluh mu odpustil.  Ale když onen otrok vyšel, nalezl jednoho ze svých spoluotroků, který mu byl dlužen sto denárů; popadl ho a začal ho škrtit, říkaje: ‚Zaplať, co mi dlužíš!‘ Jeho spoluotrok padl k jeho nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou trpělivost, a zaplatím ti.‘ On však nechtěl, ale šel a uvrhl ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluotroci uviděli, co se přihodilo, velmi se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všechno, co se stalo. Tehdy si ho jeho pán zavolal a řekl mu: ‚Otroku zlý, celý ten dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě poprosil. Neměl ses také ty smilovat nad svým spoluotrokem, jako jsem se i já smiloval nad tebou?‘ A jeho pán se rozhněval a předal ho mučitelům, dokud mu nezaplatí celý dluh. Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru jeho přestoupení.“ (Matouš 18,21–34).

Dodejme ještě, že dané podobenství je součástí textu o církevní kázni. Pán zde vysvětloval svým učedníkům, jak mají postupovat v případě, že proti nim zhřeší jejich bratr (k tomu se dostaneme později). Petr se pak ptá na typickou tělesnou otázku, která odhaluje hodně o naší (jeho) neschopnosti odpouštět: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Až sedmkrát?“

Pán mu však neodpovídá konkrétním číslem, jak by člověk očekával, ale říká mu: „… ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát,“ což můžeme přeložit jako, „buď připraven odpustit kdykoliv“! Následuje podobenství, které nám ukazuje na vztah mezi naším a Božím odpuštěním.

Jednání „nemilosrdného služebníka“ cosi zjevuje o jeho postoji vůči milosrdenství jeho krále (a nakonec i vůči králi samotnému). Zatímco jeho král s ním jednal milostivě, když se mu klaněl a prosil ho o odpuštění svého dluhu, tento zlý služebník ale dále jedná krutě s těmi, kdo byli dlužni jemu.

Ještě je třeba zohlednit, že král v tomto příběhu má vyšší postavení než náš služebník (otrok). Ať už byl dluh jakkoliv vyčíslitelný, byl daleko vážnější, neboť náš služebník byl dlužen samotnému králi, který má mezi lidmi nejvyšší postavení, autoritu i moc. Bylo mu tedy odpuštěno skutečně mnoho!

Avšak když tento zlý otrok odešel omilostněn od krále, nalezl svého spoluotroka (na stejné společenské i mocenské úrovni) a jednal s ním podle jiného metru, než jednal král, jenž má navíc, jak už jsme si řekli, vyšší postavení a autoritu! Zatímco král mohl jednat podle práva a vyžadovat dluh, jednal milostivě; zlý otrok měl na druhou stranu jednat milostivě, ale dožadoval se svého práva.

Podobenství nás učí, že měl daný otrok svým jednáním vůči druhým imitovat jednání milostivého krále vůči němu. Měl být jeho dobrým jednáním pohnut k dobrému jednání s druhými. Ano, učí nás tedy, že máme odpouštět. Učí nás, že máme jednat podle milosti, a ne podle práva.

Bůh, jenž má nekonečně vyšší autoritu a postavení než jakýkoliv lidský král, odpustil nám hříšníkům, kteří jsme přijali Krista, obrovský dluh. A to má být dostatečným motivem pro naše další milostivé jednání s druhými.

Pakliže takové jednání chybí, je to důsledek odpojení lidského srdce od evangelia. Proč jednáme podle práva s druhými, když Bůh s námi jednal podle milosti? Takové jednání je urážkou vůči Boží milosti a i jejím, byť nechtěným, zapřením. Proto Pán na konci podobenství dodává: „Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru jeho přestoupení.“

A proto vidíme v našem textu ona slova: „Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy.“ Zadržujete-li někomu odpuštění, jednáte jako nemilosrdný služebník. Ukazujete, co si myslíte o oběti Pána Ježíše Krista. Zjevujete skryté věci svého srdce: že Boží milost nemá veliký dopad na vaše jednání. Potom je potřeba ptát se, zda vám bylo skutečně odpuštěno, zdali jste poznali sami sebe a svůj hřích a okusili sladkost Boží milosti?

Jestliže vůči vám zhřešil váš bratr, je vaší povinností napravovat takového člověka v duchu mírnosti a laskavosti a odpustit mu. Tak jako Pán jednal s námi, i my máme jednat s ostatními. Písmo nám říká: „Bratři, kdyby byl někdo i přistižen v nějakém přestoupení, vy, kdo jste duchovní, napravujte takového člověka v duchu mírnosti a dávej si každý pozor sám na sebe, abys i ty neupadl do pokušení. Neste břemena jedni druhých, a tak naplňte zákon Kristův “ (Galatským 6,1–2).

Doposud jsme se zabývali svou povinnosti odpouštět. Odpuštění můžeme definovat jako smazání dluhu člověka, jenž se vůči nám provinil. Nesmíme ovšem opomenout napomínání a proces nápravy onoho bratra, na který se také krátce zaměříme.

Odpuštění je o našem vztahu vůči provinilému člověku. Písmo nás nabádá, abychom vůči svému bratru nezadržovali odpuštění. Jde ale dál: Hledá i nápravu jeho chování!

Nechce jen, abychom mu odpustili a zůstali nečinní. Kdepak! Písmo nás vede k tomu, abychom takového člověka napravovali v duchu mírnosti. Ne však kvůli sobě, zde je potřeba dávat veliký pozor (my nepotřebujeme jeho skutky, abychom mu odpustili), ale kvůli němu, církvi i Boží slávě.

Člověk, který hřeší vůči nám, hřeší vůči Kristu, který za nás zaplatil (hřeší tedy vůči Bohu), a nakonec mají jeho činy vliv na celou církev a i její vnímání ve světě. Jde nám tedy o dobro daného člověka: O jeho nápravu. Jde nám o reputaci církve a jde nám o Boží slávu.

Neměli bychom vnímat nápravu jako výměnný obchod za své odpuštění. Chceme bratrovi pomoci, chceme očistit církev a oslavit Boha!

Existuje postup nápravy člověka, jenž se proti nám provinil. Ten je popsán v 18. kapitole evangelia podle Matouše před textem o nemilosrdném služebníku.

Pojďme si jej krátce připomenout:

„Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra. Jestliže by však neposlechl, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byl potvrzen každý výrok‘. Jestliže by je neposlechl, pověz to shromáždění, a jestliže by neposlechl ani shromáždění, ať je ti jako pohan a celník.“ (Matouš 18,15–17)

Postup je tedy následovný:

1. Osobní pokárání mezi čtyřma očima (vyhnout se pomluvám a manipulacím).

2. Pokud neposlechne, je třeba přivést jednoho nebo dva další svědky, kteří mohou hříšné jednání daného bratra dosvědčit. To ale neznamená, že je nejprve přesvědčím o své pravdě a udělám z nich tedy žalobce, aniž by byli nejdříve svědky (má to tedy probíhat bez manipulace).

3. Pokud neposlechne, dozví se o tom shromáždění (a svědci mohou vypovídat o tom, co viděli, v rámci shromáždění církve). A pokud neposlechne ani shromáždění, dojde  k vykonání soudu a vyloučení, a bude se na daného člověka nahlížet jako na nevěřícího.

Hlavním smyslem předešlého textu je náprava daného bratra. Pokud všechny body selžou, neznamená to ovšem, že mu neodpustíme! Máme vůči němu změnit chování (my i církev). To vše ale má vést k jeho nápravě, k očištění církve a k Boží slávě!

O církevní kázni by se dalo napsat mnoho. Prozatím si postačíme s tím, co jsme uvedli. Vraťme se ale znovu k hlavnímu tématu zamyšlení našeho článku, k odpuštění.

Martin Luther řekl, že odpuštění je Boží přikázání. Musíme pamatovat na Pánova slova: „Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali; jako já miluji vás, abyste se i vy navzájem milovali. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni  k druhým“ (Jan 13,34–35).

Uvedený verš je zřídlem pro všechna další novozákonní přikázání. A nakonec i náš text, jenž říká: „… jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy,“ nás vrací zpátky ke kříži a Pánovu slovu, abychom se milovali způsobem, který bude odrážet jeho lásku k nám. Odpuštění je potom něco samozřejmého, co vyplývá z poznání Božího odpuštění vůči nám.

Na závěr svůj text uzavřeme krásným citátem C. S. Lewise, který o odpuštění řekl následující:

„Být křesťanem znamená odpouštět neodpustitelné, protože Bůh odpustil to neodpustitelné v nás.“