(Přepis druhé části Otázek a odpovědí na regionální konferenci Pravda kříže, Ligonier 2014)

Co si myslíte o výzvách k příchodu dopředu?

Dr. Stephen Nichols: Budu mluvit o historickém kázání „Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha“. Na tomto kázání byl v Enfeldu přítomen Eleazar Wheelock. Tento člověk později založil Dartmouth University a také pro nás zaznamenal, k čemu při kázání došlo. Jde samozřejmě o známé kázání, při kterém Jonathan Edwards musel přestat mluvit kvůli křiku ve shromáždění. A tak Eleazar Wheelock píše, že „kazatel ukončil své kázání. Zazpívali jsme píseň a šli jsme domů.“

V té době starší sboru napadlo, že pokud bude mít někdo velkou touhu, napíše po kázání vzkaz a starší sboru nebo diakon za ním potom přijde. Když po společném rozhovoru učiní ten člověk vyznání víry a v další den Páně nebo za několik týdnů se z víry vyzná veřejně, stane se plnohodnotným členem sboru a bude mít účast na večeři Páně. Tak se to dělalo v Edwardsových sborech a nových anglikánských sborech v době velkého probuzení. Výzvu k příchodu dopředu považujeme skutečně za americký fenomén z druhého velkého probuzení za Charlese Finneyho. Finney měl nápad, který nazval „lavice toužících“ – pokud máte touhu, pojďte dopředu a budeme se vám na místě, při bohoslužbě věnovat. A tady má v dějinách americké církve počátek výzva k příchodu dopředu. K tomu jsou právě dobří církevní historikové. Prostě vám předloží historická data. Nechají na kazatelích a teolozích, aby je posoudili. Já vás pouze informuji. Sami posuďte.

Dr. Lawsone, vy pocházíte z baptistické tradice, kde má výzva k příchodu dopředu své stálé místo. Co si o tom myslíte vy?

Dr. Lawson: Pamatuji si, že když jsem v roce 1980 absolvoval seminář, okamžitě jsem odešel do velkého baptistického sboru a hned první týden po mém příchodu jsem nastoupil do služby pro studenty vysokých škol a také mladé manželské páry. Měl jsem nad touto službou dohled. Pamatuji si první víkend, kdy jsem tam byl. Už bylo naplánováno setkání mladých párů. Sešlo se nás tam asi 50 až 60 účastníků a vzpomínám si, že v pátek večer jsme všichni udělali veliký kruh a abych probořil ledy, abych odstartoval ten víkend a abych všechny poznal, řekl jsem: „Chtěl bych, aby každý řekl své jméno, odkud je a vydal nám své svědectví, kdy a jak poznal Krista.“

Když jsme ten kruh dokončili, měl jsem pusu dokořán. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem slyšel. Opakovaně, znovu a znovu a znovu jsem slyšel svědectví lidí, kteří přišli dopředu jako děti nebo jako náctiletí: „… ale můj život se nezměnil. Šel jsem na univerzitu, žil jsem ve světě, pěkně divoce, a modlil jsem se, aby to nemělo následky. A potom jsem se oženil a měli jsme dítě atd. atd.“ Nakonec šli do sebe a svůj život zaslíbili Kristu. Ale tolikrát jsem slyšel, že lidé šli dopředu a nenastalo žádné obrácení, i když se modlili, podepisovali kartičky či cokoli jiného. Lidé nedocházeli spásy.

Další neděli jsem byl určen (protože jsem byl pastor pro univerzitní studenty), abych stál vepředu, až bude pastor za kazatelnou vyzývat k příchodu dopředu.

A tak jsem shromáždil lidi, kteří přicházeli dopředu, vzal jsem je za pódium a měl jsem asi 30 sekund na to, abych si zaznamenal jejich jména, adresy, telefonní čísla, kdy byli spaseni, abych zapsal jejich svědectví, a potom jsem je přivedl zpátky, než se dozpívala píseň „Tak, jaký jsem“.

Chci tím říct, že jsem to zažil na vlastní kůži.

Asi po třech týdnech jsem pochopil, že je to zcela nesmyslné! Myslím tím, že přivádíme jakési lidi před sbor a přitom ani nevíme, co jsou zač. Znáte to: „Máte 15 sekund na to, abyste mi vydal svědectví.“ A já jsem se musel probírat příšernými, hroznými svědectvími, která jsem se snažil nějak vyložit, dokončoval jsem za ně jejich věty a potom jsem je vedl zpátky na pódium. Musel jsem s tím přestat.

Řekl jsem pastorovi, že to zabíjí moje svědomí. Vy jste pastor, my můžeme dělat cokoliv, k čemu nás vedete, ale já nemohu být tou osobou, která stojí vepředu a mluví s těmi, kteří tam přijdou.

Nakonec jsem tedy pastoroval veliký Jižní baptistický sbor o 4 až 5 tisících členech a na konci byla výzva k příchodu dopředu. To přesně totiž děláte, když jste pastorem takového sboru.

A tak jsem tam kázal 8 let.

Zajímavé bylo, že jsem kázal a nikdo dopředu nepřicházel. Moje kancelář se nacházela v prostoru za kazatelnou (v podkroví). Po skončení bohoslužby jsem do ní odcházel a doslova týden co týden se ozývalo klepání na dveře. Přesně, jak řekl Spurgeon: „Zraněný jelen se chce schovat do houští a tam si líže rány.“ Nechce se předvádět před lidmi.

A tak jsem se vracel do své kanceláře (a jak by řekl R. C. Sproul: „Zastavte mě, jestli lžu“) a stala se ta nejúžasnější věc: ve středu večer, v neděli večer a v neděli ráno se členové sboru týden co týden obraceli. Nikdo nešel dopředu, ale všichni se obraceli sami. Obraceli se na parkovišti, na schodech před sborem… Nemyslím si, že by vůbec kdy někdo přišel dopředu.

Když jsme tedy založili náš nový sbor, řekl jsem si: „To je šílené!“ Už nebudu vyzývat k příchodu dopředu. Budu kázat slovo. Celé kázání bude výzvou, abys odevzdal život Kristu, a já budu tím člověkem, kterého lze po kázání velmi lehce najít. Jsem vepředu nebo jsem v hale a jsem ten poslední, kdo odchází. Pokud chceš více informací, prosím, přijď a promluvíme si.

Také je pravda, že před 19. stoletím se nic podobného nedělalo. Lidé tedy celých 18 století církevních dějin docházeli ke spáse bez uličky vysypané pilinami, bez příchodu dopředu.

Myslím si tedy, že se to velmi zneužívá. Zažil jsem to a protrpěl jsem si to.

Dr. R. C. Sproul: Ke smutnému zneužívání dochází v tom smyslu, že to dává zástupům lidí falešný pocit bezpečí. Myslí si, že jsou spasení, protože zvedli ruku, odrecitovali modlitbu nebo prošli uličkou. Víte, že Edwards kázal to kázání jako varování vyznavačům víry. Bylo adresováno těm, kdo vyznali víru a kdo si mysleli, že když vyznali víru, tak jsou spasení. Jistěže každý, kdo je spasen, je vyzván, aby vyznal svou víru, ale Ježíš znovu a znovu varoval, že mnozí mu řeknou v onen den: „Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu nedělali to a to?“ A on jim řekne: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“

Nejste ospravedlněni vyznáním víry. Jste ospravedlněni tím, že ji skutečně máte. Nemůžete to zmanipulovat. Jen Duch svatý může obrátit. Jen Duch svatý může změnit stav duše a znovuzrodit člověka, který je mrtvý v hříchu a přestoupení. Nemůžeme to vynutit. A pokud to děláme, dáváme lidem falešný pocit bezpečí, a tím je přivádíme do věčného nebezpečí.