První nástraha: Nastražení návnady a ukrutí háčku

Satanovou první nástrahou, jak stáhnout duši k hříchu, je připravit návnadu, ale háček schovat, nabídnout zlatý pohár, a jed ukrýt, nabídnout radost, potěšení a zisk, které by mohly plynout duši, poddá-li se hříchu, a schovat před duší hněv a bídu, které budou s jistotou po spáchání hříchu následovat. Právě tak svedl naše první rodiče: „Had ženu ujišťoval: ‚Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé‘“ (Gn 3,4–5). Vaše oči se otevřou a budete jako bohové! Tady je návnada, radost, potěšení, zisk. Háček je však skryt. Ukrývá hanbu, hněv a ztrátu, které by s jistotou následovaly!

Oči mysli je možné otevřít k pravdě a radosti a je také možné otevřít oči těla k hanbě a pomatenosti. Satan zaslibuje to první, ale zamýšlí to druhé. Právě tak satan podvedl naše první rodiče – výměnou za ráj jim dal jakési ovoce, stejně jako to dělá tisíckrát každý den.

Satan nám s lehkostí nastavuje své klamy prostřednictvím zlatých nástrah, a pak nás vede do ráje hlupáků. Slibuje duši čest, radost, zisk, ale odplácí jí nejhorším možným opovržením, hanbou a ztrátou. Na pozlacenou návnadu se snažil chytit i Krista (Mt 4,8–9). Ukazuje mu krásu a nádheru okouzlujícího světa, které by bez pochyby uchvátily mnoho tělesných srdcí. Zde však ďáblův oheň padl na mokrý troud, a proto se nevznítil. Tato pokušení si nezískala jeho city ani neoslepila jeho oči, i když mnozí na věky zahynuli právě kvůli takovému „poranění oka“ a navěky padli právě kvůli této odporné nevěstce, světu, který jim předložil své dva lákavé prsy ZISK a POŽITEK, zranil tak jejich duše a uvrhl je do jámy věčné záhuby. Lesk jeho okázalosti a povýšenosti zavraždil miliony. Je jako Scitalis, bájný had. Nedokázal-li dohonit utíkající pocestné, ohromil a okouzlil je svými nádhernými barvami, takže nebylo v jejich moci uniknout jeho smrtelnému uštknutí. Protivenství zabilo své tisíce, ale blahobyt své desetitisíce.

První lék. Udržujte si velký odstup od hříchu, nezahrávejte si se zlatou návnadou, kterou vám satan předhazuje, aby vás chytil. Právě proto Písmo říká: „Ošklivte si zlo, lněte k dobrému“ (Ř 12,9). Když se setkáme s něčím nesmírně zlým, co se nám příčí, naše přirozenost si to oškliví a utíká od toho tak daleko, jak jen může. Řecké slovo, které se zde překládá jako „ošklivit si“, je velmi důrazné. Říká nám, že máme zlo nenávidět jako peklo samotné, nenávidět ho zděšeně.

Kdosi říkával, že kdyby viděl hanbu hříchu na jedné straně a bolesti pekla na druhé a musel si nutně vybrat, raději by se nechal uvrhnout do pekla bez hříchu, než aby šel do nebe s hříchem. Tak velká byla jeho nenávist k hříchu a znechucení hříchem. To nejmoudřejší a nejbezpečnější, co můžeme udělat, je postavit se co nejdále od hříchu. Nejít okolo domu nevěstky a vystříhat se všech podob zla (Př 5,8; 1Te 5,22). Nejlepším způsobem, jak se vyhnout pádu do jámy, je držet se od ní co nejdále. Ten, kdo bude tak smělý, že bude tančit na jejím okraji, by mohl tím nejžalostnějším způsobem zjistit, že je před Bohem spravedlivé, aby do ní spadl. Josef se držel daleko od hříchu, od toho, aby si zahrával se satanovými zlatými návnadami, a obstál. David však přišel blíže, hrál si s návnadou, a padl. Spolkl návnadu i háček! David přišel k pasti a spadl do ní, zlámal si kosti, poranil svědomí a ztratil společenství se svým Bohem.

Hřích je mor, ano, ten vůbec nejhorší a nejnakažlivější mor na světě; a přece, ach, jak málo je těch, kdo se před ním třesou, kdo si od něj udržují odstup! „Nevíte, že ‚trocha kvasu všechno těsto prokvasí‘?“ (1K 5,6) Jakmile se hřích chopil Adamova srdce, vstoupil v plnosti i do jeho duše a zcela ji zamořil. A jak se jediný Adamův hřích rozšířil na celé lidstvo! „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili“ (Ř 5,12). Ach, jak nakažlivě přechází otcův hřích na dítě, manželův hřích na manželku, pánův hřích na služebníka! Hřích, který je v srdci jednoho člověka, je schopný nakazit celý svět. Až taková je jeho nakažlivá podstata.

Příběh jednoho Itala, který nejprve donutil svého nepřítele, aby zapřel Boha, a pak ho ubodal, a tak zabil jeho tělo i duši zároveň, dokazuje čirou zhoubnost hříchu. Ach, kéž by výše řečené ve vás zůstalo a drželo vás daleko od hříchu!

Druhý lék. Uvědomte si, že hřích je hořkosladký a jeho zdánlivá sladkost rychle zmizí. Místo ní přijde trvalá hanba, zármutek, děs a hrůza. „Aťsi mu zloba připadá v ústech sladká a přechovává ji pod jazykem, kochá se v ní, nevzdá se jí, zadržuje ji na svém patře, jeho pokrm se mu v útrobách změní, stane se mu ve vnitřnostech zmijím jedem“ (Jb 20,12–14). Zakázané zisky a potěšení jsou velmi příjemné lidem marnivým, kteří považují bláznovství za veselí. Mnozí se touží sytit vražednými pamlsky hříchu, které nenasytí, ale rozervou a pohltí břicho a také duši, která je polyká. Mnozí jedí na zemi to, co budou trávit v pekle. Vražedná sousta hříchu šálí ty, kdo je hltají. Adamovo ovoce bylo hořkosladké, Ezauova miska čočky byla hořkosladká, křepelky Izraelců byly hořkosladké, Jónatanův med byl hořkosladký a Adónijášova hostina byla hořkosladká. Po skončení jídla přichází zúčtování. Lidé si nesmějí myslet, že budou tančit a večeřet s ďáblem a potom popíjet s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském, že se budou živit jedem brejlovců, a přesto je hadí jazyk nezahubí. 

Když člověka uštkne brejlovec, nejprve ho to příjemně lechtá, až se směje, dokud jed kousek po kousku nedorazí k jeho srdci. Pak mu způsobí větší bolest, než byla celá ta rozkoš předtím. A tak je to i s hříchem. Na začátku může trochu těšit, ale nakonec duši rozbolí. Ano, kdyby byla v hříchu alespoň trocha skutečného potěšení, nemohlo by existovat žádné konečné peklo, kde by byl člověk mučen svým hříchem v celé síle. 

Třetí lék. Se vší vážností si uvědomte, že hřích našim duším působí ty největší a nejsmutnější ztráty, jaké může duše utrpět. Způsobí ztrátu božské přízně, která je lepší než život, a ztrátu radosti, která je nevýslovná a plná slávy, a ztrátu pokoje, který přesahuje veškeré chápání, a ztrátu božského působení, které duši občerstvuje, obživuje, křísí, posiluje a obšťastňuje, a ztrátu mnoha vnějších žádoucích milostí, ze kterých by se jinak mohla duše radovat.

Čtvrtý lék. Se vší vážností si uvědomte, že podstata hříchu je velmi klamná a uhrančivá. Hřích přichází od největšího lháře, je dítětem, které počal on sám, je půdou, ze které vyrůstá všechen klam světa, jeho samotná podstata je neobyčejně lstivá. „Naopak, povzbuzujte se navzájem den co den, dokud ještě trvá ono ‚dnes‘, aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil“ (Žd 3,13). Hřích políbí duši, přesvědčí ji svou svůdností, a přece ji pak navěky zradí. Spolu s Delílou se na nás usměje jen proto, aby nás vydal do ďáblových rukou, tak jako ona vydala Samsona do rukou Pelištejců. Hřích dává satanovi nad námi moc, dává mu příležitost obviňovat nás a nárokovat si nás jako ty, kdo nosí jeho znamení. Jeho podstata je velmi uhrančivá, obluzuje duši, na jejímž trůnu sedí, a duše proto nedokáže hřích opustit a věčně v něm hyne.

Hřích natolik obluzuje duši, že ji donutí nazývat zlo dobrem a dobro zlem, hořké sladkým a sladké hořkým, světlo temnotou a temnotu světlem. A duše takto očarovaná hříchem ho bude snášet až do smrti, zatímco s Bohem povede boj. Aťsi ji Bůh bije a zraňuje, i kdyby sekl až na kost, tato ošálená duše se nestará, nebojí se, bude se stále držet na cestě zla, jak vidíme u faraóna, Bileáma a Jidáše. Řekněte té omámené duši, že hřích je zmije, která jistě zabije, nebude-li sama zabita, že hřích často zabíjí tajně, neviditelně a věčně, a přece omámená duše nemůže a nepřestane hřešit.

Když říkali lékaři Theotimovi, že jestli se nevzdá svého opilství a nečistoty, přijde o oči, bylo jeho srdce tak uhranuté hříchem, že odpověděl: „Pak tedy sbohem, sladké světlo.“ Raději přišel o zrak, než aby opustil svůj hřích. A tak člověk obluzený hříchem raději ztratí Boha, Krista, nebesa a vlastní duši, než aby se rozloučil s hříchem. Dávejte si proto navždy pozor a nezahrávejte si ani nezkoušejte satanovy zlaté návnady!

Druhá nástraha: Přetření hříchu barvami cnosti

Satan ví, že kdyby předkládal hřích v jeho skutečné podstatě, v jeho skutečných šatech, duše by od něj raději utekla, než aby se k němu přimkla. A proto nám ho předkládá ne v jeho skutečných barvách, ale přemalovaný a pozlacený jménem a zjevem ctnosti, abychom mu snadněji podlehli a více se z hřešení radovali. PÝCHU předkládá duši pod jménem a dojmem úhlednosti a čistoty. CHAMTIVOST (kterou apoštol odsuzuje jako modlářství) jako hospodárnost, OPILOST jako společenskost, ROZMAŘILOST pod jménem a dojmem osvícenosti a SVÉVOLI jako kouzlo mládí. 

První lék. Uvědomte si, že hřích není nikdy ani o trošku méně špinavý, zvrácený a odporný jen kvůli tomu, že je přemalován barvami ctnosti. Pilule jedu není nikdy o nic méně jedovatá jen proto, že je potažená zlatem. Vlk není nikdy ani o trochu méně vlkem jen proto, že má na sobě ovčí kůži, ďábel není nikdy ani o trochu méně ďáblem jen proto, že se někdy zjevuje jako anděl světla. A tak ani hřích není ani o trochu méně špinavý a odporný jen kvůli tomu, že je přemalován barvami ctnosti. 

Druhý lék. Čím více je hřích přemalován barvami ctnosti, tím nebezpečnější je lidským duším. To dnes vidíme velmi jasně, když uvážíme, kolik duší se odvrátilo od cesty, jež je svatá a na níž zakusily, jak sladké a slavné je společenství s Bohem, k cestám nejhorší marnosti a pošetilosti, a to proto, že satan pečlivě přetřel hřích a neřest přemaloval barvou ctnosti. To je tak dobře známá pravda, že mi ji stačí jen zmínit. Nejnebezpečnější hmyz se často skrývá pod nejkrásnějšími a nejsladšími květinami, nejjemnější rukavice je často navlečena na té nejodpornější ruce a nejzdobenější roucha jsou často navlečena na těch nejšpinavějších tělech. A stejně tak se ty nejvznosnější a nejsladší jména píší na největších a nejstrašnějších neřestech a bludech na světě. Ach, kéž bychom o tom neměli tolik smutných důkazů ve vlastních řadách!

Třetí lék. Dívejte se na hřích očima, jakýma ho uvidíme zanedlouho. Ach, drahá duše, až budeš ležet na smrtelné posteli, až budeš stát před soudnou stolicí, hřích už nebude mít svou masku, jeho šaty a roucho budou svlečeny a spatříš ho v jeho skutečné ohavnosti, špinavosti a úděsnosti, v podobě horší než peklo samo. Co se dříve zdálo jako sladké, projeví se jako nejhořčejší; co se jevilo jako nejkrásnější, se ukáže jako nejhnusnější; co se zdálo být nejrozkošnější, se ukáže jako pro duši vůbec nejodpornější. Ach, jakou hanbu, bolest, roztrpčení, hořkost, hrůzu, peklo vyvolá pohled na odhalený hřích v ubohých duších! Jakmile bude hřích vysvlečen, jistojistě se ukáže jeho zlé a hořké působení na duši. Člověk může nést vinu, i když se tak necítí. Svědomí však nakonec zapracuje, i když si momentálně není vědom své viny. Lában ukázal, co je zač, když se s Jákobem rozcházeli. Hřích se nakonec ukáže jako hořký, až se duši zjeví ve své špinavé přirozenosti.

Ďábel se k lidem chová tak jako panter k jiným zvířatům – skrývá svou znetvořenou hlavu, dokud je svou sladkou vůní nenaláká k sobě, do nebezpečí. Dokud nezhřešíme, satan je parazitem. Když zhřešíme, stane se tyranem. Ach, duše! Jak blízko je den, kdy ďábel strhá barvu a ozdoby, kterými zakryl hřích, a zjeví vám to monstrum, hřích, ve vší jeho obludnosti. Vaše myšlenky vás budou drásat, váš výraz se změní, klouby vašich beder povolí, budete tlouct koleny o sebe a v srdci budete tak vyděšení, že budete připraveni společně s Achítofelem a Jidášem uškrtit a pověsit svá těla na zemi a duše v pekle, pokud vám Pán neprojeví více milosti než jim. A proto hleďte nyní na hřích tak, jak byste se na něj jinak museli dívat po celou věčnost a jak vám ho Bůh, svědomí a ďábel v onen den postaví před oči!

Čtvrtý lék. Se vší vážností uvažujte nad tím, že i ty hříchy, které satan přemalovává a pojmenovává novými jmény, stály tu nejlepší krev, tu nejvznešenější krev, krev života, krev ze samého srdce Pána Ježíše. Kristus musel vyjít z věčného lůna Otcova do světa smutku a smrti, Bůh se zjevil v těle, Stvořitel se stal stvořením. Ten, kdo byl oděn slávou, se zahalil do hadrů těla. Ten, který naplňoval nebesa a zemi svou slávou, byl uložen do jeslí, všemohoucí Bůh utíkal před slabým člověkem, Bůh Izraele do Egypta. Bůh zákona se podřídil zákonu, Bůh obřízky byl obřezán, Bůh, který stvořil nebesa, pracoval v Josefově dílně. Ten, kdo poutá ďábly řetězy, byl pokoušen, ten, komu patří svět a vše, co je v něm, měl hlad a žíznil. Bůh síly a moci se unavil, Soudce všeho těla byl odsouzen, Bůh života zabit. Ten, který je jedno s Otcem, zvolal v utrpení: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46). Ten, který měl na svém opasku klíče od pekla a smrti, ležel uvězněn v hrobě jiného, během života neměl, kam by složil svou hlavu, a po smrti neměl kam uložit své tělo. HLAVA, před kterou andělé odhazují své koruny, byla korunována trny a OČI čistší, než slunce uhasly v temnotě smrti. UŠI, které neslyšely nic než chvály svatých a andělů, uslyšely rouhání zástupu, TVÁŘ, která byla spravedlivější než všichni synové člověka, byla poplivána těmi nejzvrácenějšími Židy, ÚSTA a JAZYK, které hovořily tak, jak nikdy žádný člověk nemluvil, byly obviněny z rouhání, RUCE, které ve vší svobodě vládly nebeským žezlem, byly přibity na kříž, NOHY „podobné kovu přetavenému ve výhni“ byly přibity na kříž za hříchy lidí. Všechny jeho smysly byly mučeny kopím a hřeby – jeho ČICH strašlivým zápachem na Golgotě, v místě lebek, kde byl ukřižován, jeho CHUŤ octem a žlučí, jeho SLUCH výsměchem, ZRAK pohledem na truchlící matku a učedníky, jeho DUŠE byla bez útěchy a opuštěná. A tohle vše podstoupil právě pro hříchy, které satan přemalovává tak krásnými barvami! Ó! Jak by mělo rozjímání o Kristu vzbouřit duši proti hříchu a způsobit, aby od něj utíkala a používala všechny svaté prostředky k jeho podmanění a zničení.

Poté, co byl Julius Caesar zavražděn, vzal Antonius jeho zkrvavený a proděravěný plášť a vynesl ho před lid se slovy: „Pohleďte, zde je císařův plášť, krvavý a roztrhaný!“ Lid se rozlítil a volal po zabití Caesarových vrahů. Vzali kolemstojící stoly a židle a zapálili je. Vtrhli do domů těch, kdo Caesara zabili, a spálili je. Když si tedy uvědomíme, že našeho Pána Ježíše zabil hřích, ach, jak by to mělo burcovat naše srdce, aby se pomstila hříchu, který zavraždil Pána slávy a spáchal takové zlo, kterého by všichni ďáblové v pekle nebyli nikdy schopni?

Jeden člověk vyřkl dobrou radu: „Nikdy nedopusťte, aby vaši mysl opustily myšlenky na ukřižovaného Krista.“ Ať jsou vám jídlem a nápojem, ať jsou vám sladkostí a útěchou, vaším medem a touhou, vaším čtením a meditací, vaším životem, smrtí a vzkříšením.

Thomas Brooks

(anglický puritánský kazatel, 1608–1680)