Následující řádky se mi nepsaly lehce. Možná, že vám se ani mé vyprávění nebude líbit. Člověk má obvykle rád příběhy s dobrým koncem. Je to asi pozůstatek s dětství.

Když jsem byla malá, měla jsem velmi ráda pohádky. Dovedla jsem je číst od rána do večera a mnohdy ještě s baterkou pod peřinou. Snad právě proto jejich "dobrý konec," proto, že zlo bylo vždy potrestáno, dobro zvítězilo a všechno dobře dopadlo. Když jsem začala "rozum brát," přicházela jsem pomalu na to, že tomu tak vždy není. A čím jsem starší, tím více poznávám, že tomu bývá obráceně, právě naopak. My, věřící lidé, víme, proč tomu tak je. Příčinou je hřích, který se usídlil v nás a kolem nás.

Před časem jsem slyšela několik žen. Jedna tvrdila svým posluchačkám: "Musíme věřit, On nás ochrání před vším zlým." Musela jsem se zapojit do diskuse: "Milá paní, ale to není pravda. Víra v Boha nás neochrání před těžkostmi a soužením. Ba naopak, sám Pán Ježíš nás připravuje ve Slovu na to, že budeme-li věřit, musíme počítat s těžkostmi a soužením."

• Ve světě máte soužení ... (Jan 16:33)

A apoštolovi Petrovi říká:

• ... Satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. (Lk. 22:31)

Přesto však nenechává své děti bez pomoci. Jan 16:33 pokračuje:

• ... ale vzchopte se, já jsem přemohl svět

A slova, určená Petrovi, končí zaslíbením:

• Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala. A ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím. (Lk. 22:32)

Tím vlastně Ježíš Kristus konstatuje, že ve chvílích životních zkoušek je v sázce i naše víra. Pán Ježíš to ví, a On za nás prosí. Nevyplývá však z toho, že budeme ušetřeni zkoušek a těžkostí.

Ta naše velká životní zkouška začala skoro před šesti léty. Tehdy nám velmi vážně onemocněl dvanáctiletý syn. Nerada vzpomínám na ten těžký rok, kdy jsme spolu s manželem každý víkend cestovali přes půl republiky, abychom syna v Praze na klinice navštívili. Amputovali mu nohu, podrobil se speciální léčbě, která zanechala následky na ostatních orgánech. Co všechno musel vytrpět, o tom se normálnímu zdravému člověku ani nezdá. A navíc prostředí, které jsme za ten rok všichni tři důvěrně poznali, ta spousta nemocných, nešťastných dětí a zoufalých rodičů, to nepochopí ten, kdo to neprožije.

Po roce nám syna pustili domů. Za nějakou dobu mu zhotovili protézu. V rehabilitačním středisku ho naučili chodit. Dietou jsme se snažili dát do pořádku poškozená játra a ledviny. Situace se pomalu normalizovala.

Od samého počátku synovy nemoci jsme cítili přítomnost našeho nebeského Otce, jeho zásahy v dílčích situacích. I když, jak jsme toužili po tom, aby se jeho nemoc projevila bez následků, aby se syn uzdravil! Ale,

• Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. (Iz. 55:88)

Stále znovu a znovu si v těch uplynulých těžkých letech opakuji tato Boží slova. Před rokem došlo k další katastrofě. Při plavání, jediném sportu který mohl syn ještě provozovat, si zlomil druhou nohu. Rázem se sesypalo všechno, co se až dosud pracně stavělo. Znovu do nemocnice, další operace. Kost mu zpevnili dlahou a dvanácti šrouby. Protéza byla k ničemu, zbýval jen invalidní vozík. Nějakou dobu to šlo aspoň na vozíku, ale pak se přidal vleklý zánět celého operovaného stehna. Na několika místech se dělají abscesy, jizva po operaci začíná hnisat. Noha je silně oteklá. Už nelze ani na tom vozíku vyjíždět ven. Zbývá jen lůžko.

Ne, nechci nikoho dojímat, ani se nechci takhle ventilovat. K napsání těchto řádků mne přiměla myšlenka na jednu rodinu z vedlejšího sboru, kde mají také nemocného chlapce a kde se určitě i oni ptají - proč? Chci proto všem, kterým je podobně těžko říci, nevzdávejte se. To jsou jen strašné útoky na vaši víru. Silné útoky. Ale Pán Bůh to všechno ví, má nás rád, i když se nám ten Zlý snaží vsugerovat, že to není pravda. Člověka mnohokrát napadne to neodbytné slůvko "proč?" Vždyť přece věřím, modlím se, když mi už tolikrát v jiných situacích odpověděl. A v této souvislosti se začínám dívat zcela jinak na víru, modlitbu, na půst. Nejsou to prostředky, kterými bych chtěla "umluvit, ukřičet" svého přísného Otce, aby mě vyslyšel. Neplatí to, co jsem v úvodu uvedla z citace oné starší ženy: "Budeme-li věřit, Pán Bůh nás ochrání před vším zlým." Ani modlitba není prostředek, kterým se vždy "dotlučeme" na zavřenou nebeskou bránu. Mně to tak nefunguje. V těchto těžkých chvílích má pro mne modlitba jiné poslání. Denně se modlím, od rána do večera a musím se modlit proto, abych to vše mohla snést. Z Boží pomoci snést - já, můj muž a především náš syn. Protože jen Bůh ví, co bude dál.

Člověk má tak rád pohádky, ty s dobrým koncem. Ale život není taková pohádka. To jste už, milí čtenáři, určitě poznali sami. I když bychom si někdy tolik přáli, aby byl. Čeká nás ale více než pohádka:

• A viděl jsem nové nebe a novou zemi, ... a setře jim každou slzu s očí a smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo ... Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem. (Zj. 21: 1-7)

- Věra Gajdošíková -