Někteří lidé vstoupí do našeho života a rychle na ně zapomeneme sotva odejdou. Jiné letmo potkáme, ale zanechají v našem srdci stopy a již nikdy nejsme takoví, jako před tím, než jsme je potkali.

Právě mezi ně patří autorka následujícího příspěvku. Byla pro nás velkým příkladem a inspirací. Jarko děkujeme a přejeme hodně příležitostí, aby Tvoje vitalita a radostný pohled na svět ještě zazářil mnohým. Přejeme ti, aby si roztáčela kola vozíku ještě mnohá léta.

Moje letní pobyty začaly koncem května 1993, kdy jsem odjela na psychorehabilitační pobyt do Soběšic na Šumavě, okres Klatovy. Bylo tam dobře a i počasí nám přálo. Pobyt pořádala sekce postižených DMC.

Po návratu ze Soběšic jsem se vydala na velkou cestu. Na invalidním vozíku jsem urazila 390 km za 10 dní, z Hodonína do Prahy, bez použití dopravních prostředků. Jela jsem za každého počasí: v horku, v dešti, a celou dobu proti větru. Překonávat odpor větru bylo nepříjemné zvlášť v deštivém počasí. Ale cestu jsem absolvovala bez větších problémů, úspěšně, a bez defektu. Nocleh mi skýtala příroda. Spala jsem pod širákem. S sebou jsem měla trochu jídla a tři litry vody, které jsem cestou doplňovala. Vodu jsem používala nejen k pití, ale i k mytí a přepírání drobného prádla. Měla jsem malý vařič, kastrolek a plastikovou misku. V té jsem prala a umývala se. Prádlo a osobní věci jsem měla v malém kufříku na vozíku za zády. Deku pod sebou na vozíku, ostatní věci v tašce za opěradlem vozíku. Po cestě jsem se setkávala s mnoha lidmi. Většinou mi fandili a velmi mi pomáhali. Kromě osobního deníku jsem si vedla i cestovní deník.

Moje trasa začala v Hodoníně dne 10. 6. 1993. Namířila jsem to na západ. Pokračovala jsem přes Josefov - Prušánky - Moravský Žižkov - Velké Bílovice - Podivín - lesními cestami, i zarostlými vysokými kopřivami a ostružiním. Dostala jsem se k řece Dyji u Ladenského mostu. Za horkého slunečného dne jsem pokračovala na Janův hrad. Je to napodobenina zříceniny středověkého hradu - empírový letohrádek zr. 1804. Potom dále do Lednice přes park. Gotický hrad ze 13. století byl v16. století přestavěn na renesanční zámek. Patří k němu i minaret 60 m vysoký v maurském slohu z r. 1798 - 1802. Je to nejsevernější minaret vEvropě. Zde skončila první etapa. Mám za sebou prvních 34 km.

Druhý den jsem pokračovala z Lednice po naučné stezce kolem Hlohoveckého rybníka do Hlohovce. Nádherná scenérie, průhledy přes rybníky, Apollonův chrám a všude bylo plno ptačího zpěvu. Dojela jsem k Hraničnímu zámku. Po odpočinku jsem jela dál kolem rybníka Nesyt. Je to největší rybník na Moravě. Přes Sedlec a Mušlov jsem dojela do Mikulova, kde mě zastihla bouřka. Dnes jsem ujela sedmnáct kilometrů.

Třetí den jedu trasu přes Rakousko. Z Mikulova jsem přejela přes státní hranice za deštivého počasí. Déšť a vítr mě provázel celou cestu. V Drasenhofenu poprvé v němčině vysvětluji lidem, co podnikám. Žádala jsem o dokumentaci. K razítku do deníku mi přidali úsměv a přání šťastné cesty. Za Drasenhofenem mě zastihl prudký déšť. Voda se po silnici valila potokem. Zastavil mi pán s dodávkou. Naložil mě i s vozíkem a svezl 8 km do Ottenthalu. Cestou jsem mu povídala, ne zrovna plynulou němčinou, o své cestě. ZOttenthalu jsem jela přes Pottenhofen a Wildendürnbach do Laa a.d. Thaya. Tady už na chvíli vykouklo kvečeru sluníčko, tak jsem se tu usušila. A vyjela jsem z Rakouska do Hevlína. Přes Rakousko jsem v dešti a proti větru urazila 31 km.

Čtvrtý den jedu trasu Hevlín - Znojmo, přes Dyjákovice - Hrádek - Valtrovice a Suchohrdly. Po cestě se pasu na třešních a hrášku.

Pátý den pokračuji ze Znojma přes Citonice - Milíčovice a Vracovice do Lesné, kde je větrný mlýn s kavárnou. Dále směr Lesná - Štítary - Jemnice. Nocuji u lesa pod širákem.

Šestý den absolvuji nejdelší a nejnáročnější etapu. Z Jemnice jedu do Dačic. Je zde pomník kostce cukru. První kostka cukru na světě byla vyrobena vDačicích v r. 1843. Pokračuji přes Markvarec a Kunžak do Jindřichova Hradce. Padesát sedm kilometrů stoupání do kopců Českomoravské vrchoviny je únavné. V Jindřichově Hradci nocuji u mojí tety.

Sedmý den ráno jsem se vydala na další etapu, napakovaná jídlem od tety. Za sebou mám 214 km, asi polovinu plánovaného putování. Z Jindřichova Hradce pokračuji na Pluhův Žďár, Tučapy a Košice. Nocovala jsem opět ulesa pod širákem.

Osmý den se probouzím do deštivého dne. Po snídani startuji do Plané n. L. a sjíždím z Českomoravské vrchoviny. Přes Sezimovo Ústí se dostávám do Tábora. Z Tábora se chci dostat na Votice, ale nějak jsem nechtěně najela na dálnici. Jedu 3 hodiny v dešti a větru. Kolem mě fičí řada aut, jedno za druhým. Cesta byla nudná a hrozně nepříjemná. Nebylo kde zastavit a odpočinou si. Byla jsem nemile překvapena a skoro nešťastná, když jsem po těch 3 hodinách strastiplné cesty přijela zase do Tábora. Tam už jsem ale nabrala správný směr a pokračovala do Mezna. Potřebovala jsem přenocovat pod střechou, protože jsem byla promočená od celodenního deště, unavená, a bylo chladno. Ale v Meznu nebyla možnost přenocování. Musela jsem jet, ač byl večer, ještě dál do Miličína. Tam jsem přijela kolem 21. hodiny. Sháněla jsem nocleh v soukromí, ale tam pronajímají jen cizincům. Jela jsem dál, až jsem přijela k motelu Nonstop Market Miličín. Přijela jsem ke dveřím zmrzlá, mokrá, velmi unavená a ospalá. Vyšli dva muži od personálu. Aniž jsem něco řekla, vynesli mě i s vozíkem přes 2 schodky dovnitř. Pak se domlouvali s paní vedoucí a recepční v jedné osobě. Za chvíli mě vynesli do 1. poschodí. Paní vedoucí mě vezla po koberci chodbou, pak otevřela dveře pokoje a vjela se mnou dovnitř. Bylo tam příjemně. Měla jsem celý pokoj pro sebe. Za závěsem skříň, stolek, umývadlo. V pokoji tři ustlaná lůžka, na každém ručník a nad lůžkem byla lampička. Na stolku rádio. Přes chodbu naproti pokoje WC a sprcha s luxusním mýdlem. Paní vedoucí mi nabídla večeři, ale byla jsem tak unavená, usínala jsem na vozíku, že jsem večeři odmítla. Osprchovala jsem se v luxusní sprše, a zalehla.

Ráno jsem chtěla vyrovnat účet, ale oni prý mě tu nechali přespat zdarma. Je to soukromý hotýlek, nový, útulný a má příjemný personál. Ještě mě obdarovali různými suvenýry. Miličín je zvaný též Česká Sibiř. Bylo tam opravdu hodně chladno. A nedaleko je zalesněný kopec s názvem Amerika. Vida, projela jsem přes Sibiř i Ameriku. Z Miličína jsem odpočatá vyrazila na další etapu.

Devátý den jsem vjela přes Oldřichovec do Středočeské pahorkatiny. Je to taková "houpačka" - s kopečka do kopečka. Ve Voticích jsem sjela ze silnice E 55 a pokračovala přes Olbramovice na Konopiště. Tady je také nádherná krajina. Jela jsem lesem kolem kempu a hotelu, a silničkou kolem zámku přes Václavice do Chrášťan. Asi 2 km nad Chrášťanama jsem si v poli za keřem ustlala na další nocleh. Už se blížím ku Praze.

Desátý den vstávám ve 4 hodiny ráno. Kolem je plno ptačího štěbetání. Ozývá se bažantí skřehotání, z dálky sem doléhá kukaččin hlas. V noci kolem mě štěkaly lišky. Asi ve 4,45 hod. se na východě rozlévá červánková zář. A tak jsem se vydala na poslední etapu, přes Netvořice do Krňan. Po snídani jsem pokračovala dál. V 7,30 hod. překračuji hranice okresů Benešov a Praha západ. Za Hradiskem sjíždím ze Středočeské pahorkatiny do Štěchovic. Překračuji Vltavu a jedu podél Vltavy. Je to nádherné. Vpravo řeka, vlevo skály porostlé stromy a keři. V Davli pozoruji, že protější skalnatý břeh má porost bez listí. Pomyslela jsem si, že je to asi spálené sluncem a suchem. Ale po několika metrech vidím to stejné i na mé straně. Po chvíli jsem si všimla, že na silnici jsou tisíce chlupatých housenek. Ty dokázaly zbaštit a zlikvidovat celou vegetaci. A během krátké doby - asi za týden. Byl to smutný pohled. Bylo po nádheře. V poledním horku nebylo kam se schovat do stínu. Všechno listí sežraly housenky. Bylo vedro. Cesta začínala být úmorná. Procházím úsekem, kde vedou vedle sebe tři způsoby dopravy: železniční, říční, silniční. V 15,15 hod. jsem u tabule s nápisem PRAHA. Ale do centra Prahy je to ještě asi 15 km. Projíždím přes Vrané nad Vltavou, Zbraslav, Komořany, Modřany, Hodkovičky. A jsem v Braníku. Odtud jedu do centra Prahy autobusem MHD. Poslední den jsem urazila 58 km. Do Rozhlasu jsem jela až další den.

Mé putování jsem zakončila v Českém rozhlase. Tam už jsem byla očekávána. Posílala jsem totiž ze své cesty průběžné lístky, kde jsem a kdy asi dorazím do Prahy. Přivítala mě paní Marie Kysilková a pan Milan Rykl, redaktoři pořadu Regina tour, pořad pro kulturu cestovního ruchu (každé pondělí od 20 do 21 hod. na stanici Praha). Tady se mnou natočili několik pořadů o mém putování.

Absolvovala jsem 10 etap - 10 dní - 390 km, z toho jednu etapu přes Rakousko - 31 km. Projela jsem 9 oblastí (Slovácko, Lednické rybníky, Rakousko, Znojemsko, Českomoravskou vrchovinu, Středočeskou. pahorkatinu, Posázaví, Táborsko, Povltaví) a 9 okresů - Hodonín, Břeclav, Znojmo, Třebíč, Jindřichův Hradec, Tábor, Benešov, Praha západ, Praha střed.

Cestu jsem zvládla úspěšně, v dobré kondici. Jela jsem úplně sama, bez doprovodu. Byla jsem vybavena vitamínovými přípravky a hroznovým cukrem. Jinak jsem se stravovala skromně. Hlavní mojí potravou byl chléb.

Po skončení této akce jsem jela na tábor pro zdravotně postiženou mládež do Koryčan - s hypoterapií - to je léčba jízdou na koni. Denně jsme jezdili na koních dopoledne i odpoledne. Hodně jsme chodili i na vycházky do okolí.

Potom jsem jela na tábor do Dobré nad Sázavou. A pak jsem byla celý měsíc srpen na léčení v lázních Luhačovicích. Své letní pobyty jsem zakončila tím, čím jsem začala - rehabilitačním pobytem. Tentokrát to bylo v Březejci na Českomoravské vrchovině, u Velkého Meziříčí.

Na všech cestách mě provázela Boží laskavost. Náš Pán mě neopustil ani na chvíli. Cítila jsem ve své blízkosti jeho teplo a ochrannou ruku. Díky Jeho přítomnosti jsem se nemusela ničeho bát. Když jsem putovala do Prahy, cítila jsem Jeho péči nejvíce. Vždy vyslyšel moje prosby, vždy jsem dostala dobré místo k přenocování, vždy byl dobrý závěr celé etapy. Díky Bohu jsem neměla zdravotní ani jiné problémy. A všude, kde jsem trávila své pobyty, byli kolem mě dobří lidé. Lásku a pokoj jsem cítila na každém kroku. A stále cítím vedle sebe Boží přítomnost. A to je nádherné. Tento pocit dodává člověku radost, sílu a bezpečí.

- Jarka Zigáčková -