Výraz "s někým se vyrovnat, vypořádat se" všichni známe. Znamená to odplatu za opravdové ublížení, nebo i za takové, které si jenom představujeme. Touha po pomstě nás snižuje na úroveň toho, kdo zlý čin spáchal. Jako věřící potřebujeme místo, kam bychom mohli pohřbít urážky a křivdy, které jsme utrpěli. Všechno záměrné i náhodné ublížení by mělo být mrtvé, hluboko pohřbené v odpuštění a zapomenutí. Ale víme, že se to lehčeji řekne, než udělá. Je mnoho těch, kteří minulé nespravedlnosti nedají odpočinout. To jsou právě ti, kteří potřebují hřbitov zapomění nejvíce. Lidé bez rozdílu náboženského vyznání věří, že by ti špatní měli být za své činy potrestáni. Kolik z nás si otravuje mysl a poškozuje svůj vztah k Bohu tím, že ohříváme staré zášti, nebo jitřivou urážku? Odpustit nespravedlnost není lehké a sami to těžko dokážeme. Přiznejme si upřímně, že minulost s urážkami často udržujeme při životě, abychom je masírovali, dávali jim umělé dýchání, pumpovali do nich nový život a pocit křivdy přikrmovali dlouho po tom, kdy se skutek stal. Nepřehlížíme napomenutí apoštola Pavla?

• Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: "Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán." (Ř 12:19)

Potřebujeme k tomu být oděni mocí z výsosti. Ale je to možné? V místech, které Ježíšovi učedníci navštěvovali, kde kázali a založili církev, byli pronásledováni. Za kázání evangelia byli často odměněni vězněním, zbiti a vykázáni z města. Jejich reakce nebyly raněné city, ale naopak pokračovali dál vkázání Kristova evangelia s radostí a bez hořkosti, přestože jejich životy byly v nebezpečí. Přinášeli poselství odpouštějící lásky, který způsobil, že se zvěst nové smlouvy rozšířila jako oheň v suché trávě, a oslovila nesčetné tisíce, které nikdy před tím neslyšely učení milosti a odpouštění jednoho vůči druhému.

A přece mnozí, i věřící, nikdy opravdu neodpustí a nezapomenou spáchanou křivdu. O Heinrichu Heinovi, nadaném německém básníku lyrické poezie, který skládal neobyčejně krásné písně, se říká, že mu jeho pomstychtivost zničila život. Psal trpké, zaujaté útoky na každého, kdo s ním nesouhlasil, a plýtval svým nadáním v satirických útocích. Jednou napsal: "Moje povaha je nanejvýš mírumilovná. Stačí mi prostá chaloupka, slušná postel, dobré jídlo, květiny před oknem, a několik stromů v zahradě. A k úplné spokojenosti by mi stačilo, kdyby na těch stromech viselo šest nebo sedm mých protivníků. Odpustil bych jim všechno, co mi udělali - z celého srdce - protože máme odpouštět našim nepřátelům. Ale teprve tehdy až by viseli."

Takové odpuštění je prázdná přetvářka, která do kategorie odpuštění vůbec nepatří! Po staletí bylo bezpráví pomstěno osobou, které bylo ublíženo, nebo jejím blízkým příbuzným. Nebylo soudní řízení ani nezaujatí soudci. Neplatila žádná pravidla. Někdy byla člověku odseknuta ruka za krádež, nebo byl zabit za ne příliš vážnou urážku. Vknize Exodus je zaznamenáno první omezení tohoto druhu odplaty. Bůh nařídil trest přiměřený provinění,

... oko za oko, zub za zub ...

Právo odvety a odškodnění určoval zákon. Byly nařízeny peněžní náhrady za křivdu, za škody, za nezodpovědnost, za ublížení na těle, za zlořečení. Spravedlnost byla vykonána porotou lidí, kteří nebyli ve sporu citově zúčastněni a byli schopni nezaujatého rozsudku. Spravedlnost nevykonával ten, komu se stala křivda a byl ve stavu palčivého hněvu, ale ten, kdo k tomu byl určen. Za krádeže i zpronevěry následovaly spravedlivé tresty. V otázkách cti, pravdy a pomoci postiženému platila bezpodmínečná spravedlnost. Písmo přikazovalo:

• Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo. Ani nemajetnému nebudeš v jeho sporu nadržovat. (2 Moj 23:2-3)

Toto je část odkazu křesťanské tradice. V zemích bez křesťanské tradice spravedlivé soudní řízení prakticky neexistuje dodnes. Osobní pomsta je nesprávná, protože jde nejen o návrat k pohanství, ale protože samotný duch křesťanství spočívá v odpouštění nepřátelům a v odplácení dobrým za zlé. Bible učí, že pomsta je škodlivá těm, kteří ji chovají v srdci. Nejen že ohrožuje toho, kdo křivdu spáchal, ale je nebezpečná i pro toho, kdo se mstí. Nikdo nemůže být opravdu nezaujatý ve vlastním sporu. Proto dal Bůh vládám meč, aby dohlížely na dodržování zákona. Staré přísloví říká, že "odpuštění je přítel rozumu, zatím co pomsta je jeho nepřítel." Z osobní zkušenosti a pozorování to můžeme potvrdit. Život je radostný a družnost s Bohem nerušená, když je srdce prosté nevole a zloby. Život nezná větší tíhu, než živenou hořkost. Odpouštějící duch ulehčí břímě a uzdraví duši. Možná namítnete: "To máme dovolit, aby lidé unikli odplatě za všechnu jejich špatnost?" Msta je jako lití benzínu do ohně, zatím co odpuštění a mírnost je jako voda. První rozdmýchá plameny, zatím co to druhé je uhasí.

Ani Bůh není zapomnětlivý, ale vůči kajícímu se chová, jakoby nikdy nic zlého neudělal. Pro nás snad není lidsky možné úplně zapomenout, co nám lidé způsobili, ale přesto se k nim můžeme chovat tak, jako když se nic nestalo. Můžeme si to pamatovat s určitým odstupem, jako třeba si pamatujeme adresu nebo telefonní číslo - bez citového zaujetí. Kdyby apoštol Pavel skládal v mysli všechna bezpráví, která se na něho jako věřícího v Krista nahrnula během let, nemohl by kázat, psát, ba ani spát. Jestli měl někdo nárok živit nepřátelské myšlenky, byl to právě on. Přesto napsal:

• Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. (Ef 4:31-32)

Zapomeňte na zlo! Pohřběte všechny nepřátelské city. Uvědomte si, že i vy máte chyby a potřebujete, aby vám bylo odpuštěno. Přikryjte přečin a ublížení tím, že uznáte, jak ubohý je ten, kdo je spáchal! Pohřběte jejich poklesky množstvím modlitby. Nemůžete nenávidět někoho, za koho se modlíte!

- J. D. J. -