Ve většině z nás slovo "pokání" okamžitě vyvolá představu středověkých mnichů oblečených do pytloviny a posypaných popelem nebo starozákonních proroků, kteří v mukách roztrhávají svá roucha. Někdy se na pokání díváme jako na něco, co musí udělat člověk, který byl "skutečně zkažený", aby zlepšil svůj bídný život.

Ale pokání je mnohem víc než sebetrýzeň, víc než zármutek, víc než hluboká lítost nad hříchy minulosti. Týká se každého člověka. Biblické slovo, které se překládá jako pokání, je řecké "metanoia". META znamená "změna" a NOIA znamená "mysl", takže doslovně bychom toto slovo mohli přeložit jako "proměna mysli". Jeden z církevních myslitelů je popsal jako "onu mocnou změnu mysli, srdce a života, která je způsobena Duchem Božím".

Pokání je tedy prosyceno radikálními důsledky. Zásadní proměna mysli nás totiž nejenom odvrátí od hříšné minulosti, ale promění naše životní plány, náš žebříček hodnot, morálku a skutky, protože začneme vidět svět spíše očima samotného Boha než svýma vlastníma. Tento druh proměny vyžaduje, aby se definitivně vzdalo naše já.

Výzva k pokání - adresovaná jednotlivcům nebo skupinám - je tématem, které důsledně prochází celým Písmem. Starý zákon předvádí široké spektrum králů a proroků, kněží i obyčejných lidí, kteří padali před Bohem s prosbou o milosrdenství a slibovali, že se změní. Tato výzva k pokání je zřejmá i z Božích přikázání, která byla dána Mojžíši, a modlitba o slitování, kterou se po svém pádu modlil David, odráží zlomené srdce a silné hnutí mysli. Pokání je neustále se opakujícím refrénem proroků.

Pokání je neodmyslitelným důsledkem znovuzrození. Představuje neoddělitelnou součást procesu obrácení, ke kterému dochází na základě usvědčující moci Ducha svatého. Ale pokání je rovněž stálým stavem mysli. Boží Slovo nás například nabádá, abychom činili pokání vždycky předtím, než budeme přistupovat k večeři Páně. I věřící lidé mají "pokání dokazovat dobrými skutky". Bez přetrvávajícího postoje pokání - bez neustálé touhy odvrátit se od naší vlastní přirozenosti k hledání přirozenosti Boží - není možné duchovně růst. Není možné milovat Boha.

Někdo by se mohl zeptat: Jestliže je to všechno pravda, proč se o pokání tak málo káže a proč lidé jen málo vědí, co od nich vyžaduje. Osobně jsem přesvědčen, že jsou tři hlavní důvody.

K prvnímu dospěl historik J. Edwin Orr na základě zkoumání dění církve, když řekl: "Moderní způsob šíření evangelia nevyzývá k pokání, ale k členství v církvi". Bez obalu řečeno, někteří zvěstovatelé evangelia se na obrácené lidi dívají jako trofeje po velikém honu a měřítkem jejich úspěšnosti jsou čísla. Budou tedy dělat všechno proto, aby svou kořist nevyplašili.

Jednoho významného křesťanského představitele se kdysi zeptali, proč nikdy nemluví o pokání. Usmál se a odpověděl: "Nejdříve je musíme získat, ukázat jim, co křesťanství je a potom sami pochopí, že potřebuji činit pokání." Je tragédií, že v církvi dnešní doby tento postoj převládá nejenom proto, že máme strach, abychom nevyplašili neobrácené, ale i proto, že by čistá pravda mohla v jednom okamžiku vyhnat mnohé pravidelné návštěvníky bohoslužeb z jejich pohodlných lavic.

Pokání může být i velice výhružným poselstvím - a plným právem. Evangelium musí být nejdříve špatnou zprávou, která usvědčí z hříchu, a až potom může být dobrou zprávou o vykoupení. Toto poselství je však nepřijatelné pro mnoho dobře situovaných sborů, jejichž členové jsou zcela zaměstnáni ochranou svého bohatstvím oplývajícího životního stylu, a proto řada pastorů obdařených prostým pudem sebezáchovy chodí opatrně okolo tohoto tématu po špičkách. A fenomenální vzestup elektronické církve tento trend ještě zesílil, protože když se ve sboru začne kázat o tak těžkém předmětu, jako je pokání, běžný nedělní návštěvník sboru je chycen do pasti a nemůže se spasit útěkem, zatímco televiznímu diváku stačí pouze stisknout vypínač anebo si zajít pro něco do ledničky.

Důsledkem všeho toho je neslané a nemastné poselství, které je v rozhodující míře zodpovědné za současnou epidemii "lehké víry", křesťanství bez nákladů nebo "laciné milosti", jak ji již v předchozí generaci výstižně pranýřoval německý mučedník Dietrich Bonhoeffer - milosti, "ve které se nevyžaduje žádná lítost, a dokonce ani žádná skutečná touha po osvobození z hříchu... jedná se o zapření živého Božího Slova, vlastně zapření vtělení".

Druhý důvod, proč je pokání tak přehlíženo nebo nepochopeno, se podle mých záměrů víc týká nás osobně: často prostě nejsme ochotni přijmout realitu osobního hříchu a přijmout to, že potřebujeme pokání.

Není pro nás problém, abychom viděli hříchy ostatních, ale určitě bychom sami sebe nezařadili do stejné kategorie. Ovšem, i když nejsme jistě dokonalí, jsme mnohem lepší. Koneckonců, nikdo není dokonalý a Bůh chápe, že jsme pouhými lidskými bytostmi. Dobrý profesor při hodnocení nestaví laťky podle nejlepšího studenta, a Bůh to pravděpodobně dělá stejně.

Proč je pro nás tak obtížné vidět vlastní hřích? A že to není vůbec nic nového, ukazuje výmluvný případ krále Davida.

Krátce po své korunovaci se David dopustil nejenom hříchu cizoložství s Bat-šebou, ale taky hříchu vraždy, když poslal jejího manžela na jistou smrt v boji. I když byl popsán jako muž podle Božího srdce a jako člověk spravedlivý, byl slepý k vlastnímu hříchu. Nechápal, čeho se dopustil, až dokud nepřišel prorok s formou podobenství, kde mluvil o někom jiném. Nátan požádal Davida, aby vyslovil rozsudek nad oním člověkem, a David to učinil: smrt. Až potom řekl Nátan Davidovi, že to byl jeho vlastní hřích. To, co David dokázal v okamžiku odsoudit u jiného, nedokázal uvidět sám u sebe.

My všichni jsme jako David, protože naše porušená přirozenost má neomezenou schopnost ospravedlňovat všechny skutky, kterých se dopouštíme. Psychologové tomu říkají "předpojatost vůči sobě samotnému" a potvrzují pravdu, kterou vyslovil William Saroyan, že "každý člověk je dobrým člověkem ve špatném světě - jak on sám ví".

A to nás vede ke třetímu důvodu našeho mlhavého pochopení pokání: naše kultura popřela samotnou existenci hříchu. Dokonce i křesťané, kteří by měli chápat základní pravdu, že všichni jsme dědicové Adamova pádu a tedy všichni jsme hříšníky, jsou často zaslepeni a ovlivněni humanistickými hodnotami.

Humanismus začal již v rajské zahradě, kdy pokušitel vyzval Evu, aby "byla jako Bůh". Od té doby nás neustále povzbuzuje, abychom uvěřili tomu, čemu chce věřit naše hříšná přirozenost - že jsme dobří, že se můžeme zdokonalovat prostřednictvím vědy a vzdělání a že se svým vlastním úsilím můžeme stát dokonalými, jedním slovem, že jsme pány svého osudu. Můžeme být svými vlastními bohy.

V posledních desetiletích populární politické a společenské názory téměř vymazaly z našeho národního vědomí existenci osobního hříchu. Zamyslete se třeba nad pohotově se rozšiřujícím názorem, že za hřích uprostřed nás je zodpovědná společnost a nikoliv jednotlivec. Jednotlivci se dopouští zločinů proto, že jsou k tomu donuceni, a nikoliv proto, že se tak sami rozhodli. Chudoba, rasová diskriminace, život ve slumech, hlad - to jsou ti praví viníci, zločinec je pouhou obětí. Generální prokurátor vlády prezidenta Lyndona Johnsona, Ramsey Clark, tento názor vyjádřil velice stručně: Příčinou zločinnosti je bída. A prezident Jimmy Carter po dočasném výpadku elektrického proudu v New Yorku a následném rozsáhlém rabování reagoval slovy: "Je zřejmé, že faktorem, který nejrozhodněji přispívá k růstu zločinnosti... je vysoká nezaměstnanost mezi mladými lidmi, obzvláště pak mezi černochy a španělsky mluvícím obyvatelstvem."

Tento postoj, který jedná s bližním na základě slitování, je určitě chvályhodný. Ale když se dovede do extrému, působí destruktivně na zodpovědnost jednotlivce a naopak povzbuzuje chování a jednání, které je velice nebezpečné.

Žádný z politických táborů nemá na zvěčnění tohoto mýtu monopol. Když Ronald Reagan přijímal cenu Národní konference křesťanů a Židů, opakovaně zdůrazňoval své přesvědčení, že "lidé jsou v podstatě dobří", a do svého projevu zapletl dokonce i citát z Deníku Anny Frankové ze dne 5.června 1944: "I přes všechno, co se stalo, pořád věřím, že lidé jsou ve svém srdci v podstatě dobří." (Jaká tragická ironie!)

Richard Nixon zase rád citoval DeTocquevilla: "Amerika je velká, protože je dobrá, a jestliže Amerika jednou přestane být dobrá, přestane být i velká."

Politikové říkají lidem pouze to, co chtějí slyšet, a lidé jsou rádi, když slyší, že jsou opravdu "dobří". A proto se všechny projevy, které se odvíjejí takovým směrem, zaručeně dočkají aplausu. Ale dobří politikové mohou vytvořit špatnou teologii, a když jim začne věřit, uvolní se náš vlastní tlak a staneme se oběťmi vlastního sebeklamu.

Co se vlastně stalo s hříchem? Tato otázka, která je názvem a současně tématem výjimečné knihy Karla Menningera, je nejaktuálnější otázkou, kterou mohou dnešní lidé položit církvi.

Odpověď leží v každém z nás, ale abychom ji našli, musíme se tváři v tvář postavit tomu, jací opravdu jsme. Je to velice obtížný proces. Dobře ukryté "já" je pohřbeno někde na dně našeho srdce a - jak varoval Jeremjáš - lidské srdce je "nejúskočnější ze všeho". Střetnutí s vlastním já je nesnesitelnou zkušeností, jak jsem se o tom sám přesvědčil ve vězení po svém obrácení.

- Charles Colson -

Jak milovat Boha, str. 96-101.

Vydal BIBLOS Třinec