• Přišla noc, a On byl sám... (Matouš 14:23).

Náš Spasitel není nikdo jiný než Immanuel - "Bůh mezi námi". Více než před dvěma tisíci lety chodil po této Zemi Bůh, který stvořil vše co existuje, v osobě Ježíše Krista. O Něm píše Písmo:

• Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh. A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život. (1 Jan 5:20).

Ale On je také člověkem! O Jeho božství není pochyb.

• "A to Slovo bylo Bůh" a "Slovo na sebe vzalo lidské tělo a žilo mezi námi" (Jan 1:1,14).

Bůh vzal na sebe naši lidskou přirozenost, stal se jedním z nás. (List Židům, 2:14-18). Vtělení, či inkarnace, nastala skrze pannu. Bůh-Syn se narodil ze ženy a spatřil světlo světa ve stáji. Byl dítětem, chlapcem, mužem. Byl vystavený všem hříchům i nečistotám lidské rasy. Spal, chodil po prašných cestách, hladověl, žíznil, jedl a pil, pracoval, prožíval smutek právě tak jako my.

V úvodním textu stojí: "On byl sám". Tato poznámka poukazuje na situaci, kdy byl sám na hoře, ale tento text ilustruje celý Jeho pozemský život! To byla jedna ze zvláštností Jeho lidství. Někdo to kdysi komentoval slovy: "On byl osamělostí královského cizince, který se zdržel přes noc". V této studii uvidíme, že On byl sám od narození až po kříž. Skrze celý Jeho pobyt na Zemi se táhne osamělost jako dlouhá červená nit od začátku až do konce.

Osamělost Jeho jedinečnosti

Nikdo z lidí, kdo se kdy narodil, nebyl jako On. On sám je jediný svého druhu. Nebylo nikoho, není nikoho a nebude nikoho, jako byl On. Nikdy nebylo a nebude druhé vtělení jemu rovné! Je pouze jeden Bůh-Člověk. Není moudré říkat, že Ježíš Kristus byl "dobrým člověkem" nebo "velkým učitelem". Jistě, On byl všechno to, ale On byl víc! Byl člověkem a přesto zůstal Bohem. V Něm byla dualita přirozenosti a přesto singularita osobnosti! Nemyslete si, že v Něm žily dvě osoby! Ano, dvě přirozenosti, ale jedna osoba. On spojil svou božskou přirozenost s lid- skou osobností, aby se stal tím Jediným, Osamělým Bohem-Člověkem, který nemá a nikdy nebude mít sobě rovného. On, Život, byl uprostřed smrti; On, Světlo, byl uprostřed temnoty světa; On, nekonečně čistý, svatý, byl uprostřed hříchu tohoto světa.

Je možné být obklopen lidmi a přesto zůstat sám?

Občas slyším: "No co, když půjdu do pekla, aspoň tam nebudu sám, budu mít velkou společnost". Ano, do pekla směřují mnozí, ale ty budeš zcela sám-sama! Představte si Krista: byl obklopen lidmi, ale byl zcela sám, protože jiná taková bytost v našem vesmíru nikdy nebyla a nikdy nebude!

Byl osamělý ve své čistotě

Někdo kdysi popsal Ježíše z Nazareta jako "bílou růži na louce plné rudých máků". Není to živý pohled na Spasitele mezi hříšnými tvory tohoto světa? On, kromě tělesné podoby, neměl s námi nic, zhola nic, společného! Bylo to pravdou tehdy, jako je to pravdou dnes, že "celý svět je pod mocí Satana". Dovedete si představit, jak Jeho citlivá, bezhříšná duše, musela trpět v přítomnosti urážek Boha, hříchu a pokrytectví doby? Jeho čistota nemohla mít nic společného se špatností, hříchem, nečistotou, hanbou této Země! Jeho vlastní učedníci mu působili denně bolest! V tom pravém smyslu slova Ježíš neměl jediného společníka a důvěrného přítele! Lidé to být nemohli, jsou nečistí, zatím co On je čistý; jejich cíle byly hříšné, zatím co Jeho svaté; jejich srdce byla a jsou naplněna nenávistí, Jeho plné lásky. Zamysleli jste se někdy nad tím, jak osaměle by se cítil křesťan v pekle? Ale ani taková osamělost se nedá srovnat s Jeho.

Byl osamělý ve své lásce

Ježíš Kristus miloval lidi, lidé nemilovali Ježíše Krista. "Nenávidí mne bez příčiny" bylo Jeho prohlášení. Volal: "Přijďte vy všichni, kteří jste unavení - já vám dám mír, pokoj, odpočinek" ale "přišel ke svým, a ti Ho nepřijali". Vůdcové národa, ve kterém z vlastní vůle přišel na tento svět, se Mu vysmívali, nenáviděli Ho, plánovali Jeho smrt. "Ukřižuj!" "Jeho krev na nás, a na naše děti!"

Někdy si představuji Krista, jak chodí po prašných cestách Palestiny a dychtivě se dívá do očí každého poutníka, kterého potkává, zdali uvidí alespoň záblesk porozumění. Ne! "Přišel na svět, který sám stvořil, ale tento svět Ho nepoznal ani nepřijal". Neznám nic depresivnějšího, nic, co tak tíží srdce, než touha po těch, které miluješ a najít je daleko mimo tvůj dosah.

Byl jsem v domě starého člověka, který nedávno pochoval ženu svého života. Něco jako Abrahám Sáru. Byla mu opravdovou ženou, dům proměnila v domov. Byla jeho životním přítelem a společníkem. Nyní už tu nebyla a on onemocněl. "Bratře, já tu nechci zůstat", řekl se slzami v očích. Věděl jsem, že chce být s tou, kterou tak miloval. Toužil po ní, ale byla mimo jeho dosah. A přesto nikdy v historii lidstva nikdo nemiloval tak intensivně, nikdo netoužil po té stejné lásce jako Bůh, který se přišel za lidstvo obětovat!

Jaká hlubina osamění je ve zvolání: "Jeruzaléme, Jeruzaléme, ... kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a vy jste nechtěli!" Ti stejní lidé, které On tak miloval, namísto aby k Němu spěchali, namísto aby Mu projevili svou lásku ..., ti stejní lidé Ho zbičovali, plivali Mu do tváře, nasadili Mu korunu z trnů, vysmáli se Mu a nakonec Ho přibili na kříž. Dovedeš si představit, jak byl osamělý? Se stejnou láskou volá dnes: "Přijďte ke mně" - a lidé stále odmítají! A co ty? Je i pro tebe tím osamělým, odmítnutým Spasitelem? Tím Bohem, který tak miluje a sám lásku nenachází?

Byl osamělý ve svém poslání

Existovala a stále existuje tupost lidského intelektu a kamenný chlad lidského srdce, co se týče poslání našeho Spasitele. On věděl jaký úkol před ním leží, ale nikdo jiný to nechápal. Když se narodil, dali Mu jméno Ježíš (Jošua = Bůh spasí), ale zdá se, že to neříkalo nic Jeho nejbližším, ani Jeho rodině. Po celý pozemský život měl oči upřené na kříž. Když řekl, že musí konat "záležitosti svého Otce", měl na mysli kříž. Když řekl "má hodina ještě nepřišla", měl na mysli Golgotu. Od samého začátku viděl zcela jasně konec svého poslání: agónii, hanbu, bolest za hranicí našeho chápání. Kdyby kdokoliv z nás znal vlastní budoucnost, pochybuji, že by v noci klidně spal; někdo by možná ztratil i rozum. Jediná naděje a útěcha, možná by byla láska, pochopení a povzbuzení přátel, drahých, ale On neměl nikoho, kdo by býval porozuměl - On byl zcela sám! Jeho srdce muselo toužit po lásce sympatii, ale nikdy žádnou nenalezl.

Nikdy Mu nikdo neporozuměl. Jeho vlastní rodina i učedníci byli slepí, co se týkalo Jeho poslání. Oni měli na mysli dočasnou slávu, úspěch, On měl na mysli vykoupení lidstva. Věděli, že Bible píše o Mesiáši, který "vezme vládu na svá ramena a rozdrtí železnou rukou své nepřátele", ale On, Ježíš, chodil v opáncích po prašných cestách, zatím co jiní jezdili v pozlacených kočárech. "Bez místa, kam by složil svou hlavu", zatím co jiní spali v palácích. A tak se Mu pohrdavě vysmáli, potom Ho odmítli a nakonec přibili na kříž, jako falešného Mesiáše.

Dokonce i Jeho učedníci byli rozčarovaní! Sdíleli naději lidu, že On porazí Řím a posadí se na Davidův trůn. Čekali rytíře na bílém koni a On jim řekl, že bude trpět, že musí být vydán vůdcům, kteří Ho zabijí. Oni Mu odporovali a volali: "To nesmíš, to se nesmí stát!" Dokonce i Jeho matka, která znala Jeho nadpřirozený zrod a čistý život, nechápala plně Jeho poslání! Zdá se, že stála na straně těch, kteří Ho považovali za pomatence, (viz Marek 3:21). Všechno to nepochopení, odmítnutí, společně s utrpením na kříži, inspirovalo jednoho básníka, který napsal: "On zemřel na zlomené srdce".

Byl osamělý ve svém utrpení

Příteli, vrať se zpět v čase a jdi se podívat na tu poslední noc v Getsemanské zahradě! Poslechni si, jak volá k Otci! Vidíš ty krůpěje krvavého potu? Vidíš jak touží po sympatii právě v tuto noc! Jak si přeje, aby učedníci s ním sdíleli poslední hodiny! Oni však spí. Přišla noc a On byl sám. Ani ti nebližší nechápali tíseň a agónii, která bouřila v Jeho srdci. Byl sám.

Později, když vystoupil ze stínu olivových stromů, byl zrazen jedním z těch blízkých, byl zrazen polibkem! Všichni ostatní vzali nohy na ramena, utekli a On byl sám. Později Petr přísahal, že Ho nikdy neznal! Jaká to scéna!

Přítel, nejlepší Přítel jakého kdy lidstvo mělo, stojí v kritickou chvíli sám, bez jediného přítele!

Stál osamělý před veleknězem, aniž by alespoň jeden človíček vznesl jediný protest proti tomu, jak s Ním zacházejí! Stál před Pilátem, aniž by jedna osoba promluvila na Jeho obranu! Kolik lidí uzdravil? Kolik jich přivedl zpět k životu? Už se to někdo pokusil spočítat? Kde byli všichni ti lidé, když On byl sám? Jistě, jeden nesl Jeho kříž, ale ne z lásky, byl k tomu přinucen!

Když Ho přibili na kříž, všechny ty přátelské tváře, byly-li tam jaké, se ztratily v nepřátelském davu. On viděl jen výsměch, nenávist, zlobu. Dav se rozestoupil kolem kříže, kněží v pohrdlivé póze stáli vpředu, spodina davu se hlasitě posmívala, všichni čekali zvědavě na Jeho smrt. Nebyl slyšet sympatizující hlas.

Přišla Jeho hodina a On byl sám

Kdyby tohle bylo všechno, snad by to nebylo tak hrozné. I jiní lidé prožili bolest, agónii, výsměch, ale On byl v té chvíli opuštěn Bohem! To byl důvod toho strašného výkřiku, který jako nůž projel prostorem: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" I Bůh Ho opustil; žádný anděl Mu nepřišel na pomoc. Země vztyčila svou zaťatou pěst k Jeho tváři, nebe zavřelo svou bránu. Nebylo tam teplo laskavého pohledu, slovo naděje, pomocná ruka ani ze země ani z nebe. Nepřátelé na Něj plivali svou nenávist, i Otec Bůh se otočil k Němu zády pro náš hřích. Temnota, která nastala ve dne, jakoby ještě více zdůrazňovala Ježíšovu samotu. Byl ponechán sám sobě; byl sám. Jeho osamělost byla jedinečná v historii lidstva. Ani tři mládenci, kteří byli vhozeni do ohnivé pece, nebyli sami. Král uviděl, jak se s nimi v plamenech prochází Boží Syn. První křesťané byli mučeni a týráni neslýchaným způsobem. Nakonec z nich většinou zůstala krvavá troska z masa a kostí. A přesto vydrželi bez zoufalých výkřiků. Když se jich později jejich drazí ptali: "Jak jsi to mohl vydržet?" Odvětili: "Ježíš byl se mnou"... Nebyli sami. Ale Ježíši na kříži byla odepřena i hojivá přítomnost Otce. On byl sám a zemřel sám. Zápasil s bolestí, modlil se, trpěl, zemřel sám. Kdo to všechno zavinil? Příčinou byly naše hříchy.

Ten, který nikdy neudělal jeden jediný hřích, visel na kříži za naše hříchy. "Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe"... Stal se kletbou za nás. Nesl na sobě to, co jsme si zasloužili my. On jediný zemřel, protože jenom On sám to mohl udělat. Nikdo jiný - ani ti, kteří nás milují, by to nemohli vykonat. A to je ten důvod, proč byl sám!

Už není sám

Věříme, že dnes náš Spasitel už sám není. "Odejít a být s Kristem" říká Pavel. Takových, kteří jsou kolem Krista je mnoho. Už není sám. Bůh vždy toužil po přítomnosti lidí. Mezi Bohem a člověkem byl velmi blízký vztah do chvíle, kdy člověk odmítl Boha poslechnout. Bůh žil mezi svým vyvoleným lidem Izraele ve stanu v poušti, později ve Chrámu a jednou bude opět žít mezi lidmi.

Jeho účel, stvoření vesmíru, bude plně naplněn až nová nebesa a nová Země zazáří s Bohem v jejich středu. Toto by se dalo popsat slovy Bible:

• "Hle, příbytek Boží je uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou Jeho lid. Setře jim každou slzu s očí".

Jeden zákoník se zeptal Boha-Syna: "Které je to největší přikázání?" Bůh odpovídá:

• Miluj svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.

Mohl by ses zeptat: A proč? Dovol, abych za mého Boha odpověděl sám:

• Protože Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v Něj věří, nezahynul, ale měl věčný život.

A pakliže ani tohle s Tebou nepohne, potom mi odpusť, když nad tebou nebudu truchlit, až jednou napochoduješ s velkou slávou do pekla. Víc už nemohl udělat ani Bůh.

Doslov

Toto kázání pronesl Robert L. Moyer, baptistický pastor z Minneapolis, více než před šedesáti lety. Pokusil jsem se podat jeho myšlenky v dnešním jazyce. Přidal jsem i kus vlastního srdce, ale jinak je to hlavně R. Moyer.

- Antonín Uhlíř -