Mnoho lidí se pozastavuje nad tím, že se někteří nevěřící mají lépe, vydělávají víc peněz, jsou zdravější a žijí déle, než křesťané. Obávám se, že tato skutečnost nalomila víru mnohých. I Jób volal z hlubin své utrápené duše:

• Proč jsou bezbožní živi, přicházejí k starému věku, též i bohatnou? (21:7)

Pavlovo prohlášení v 6. kapitole Galatským přidává k této hádance, protože se zdá popírat, že by se bezbožným vedlo dobře. Napsal:

• "Nemylte se, Bůh nebude posmíván. Neboť cokoli by rozsíval člověk, to bude i žít." (v.7)

Jestli je tomu tak, jak si můžeme srovnat v hlavě utrpení dobrých lidí a blahobyt bezbožných? Než se dostaneme k odpovědi, připusťme si ten fakt, že mnohým bezbožným se opravdu daří dobře. I když se říká, že peníze nepřinášejí uspokojení, většina těch, kdo jich mají dostatek, znají potěšení a radost z úspěchu - a dělají vše možné, aby jich získali ještě víc! Nemůžeme popřít, že peníze značně přispívají k lidskému pohodlí. Kdosi řekl, "být chudý není hřích, ale může to být hrozně nepohodlné!" Je těžko vykládat o lásce k penězům jako o "kořeni zla" někomu, kdo jich má takový nedostatek, že nemůže zaplatit nutné účty.

Od mládí jsme slýchali stará pořekadla, jak "S poctivostí nejdál dojdeš", "Lež má krátké nohy", "Zločin se nevyplácí", "Kdo šidí, prohraje." Ale porovnání poctivých lidí s nepoctivými ukazuje, že to jsou spíš ti poctiví, kdo prohrávají a bývají ošizeni! Když se díváme na život nezaujatě, ona přísloví ztrácejí přesvědčivost. Mnozí z nejbohatších lidí na světě jsou morálně zkaženi. A co se týká radovánek, finančního zajištění a pohodlí, vede se jim znamenitě. Projdou životem podle svého přesvědčení a chuti, jsou úspěšní, proslulí a na konci svého života budou mnohými oplakáváni. Podle všeho, co se o nich životopisci mohou dopídit, byli sami s sebou úplně spokojeni.

Zdaleka nechci říci, že všechno bohatství je nabyto svévolně a nepoctivě, právě tak jako neříkám, že všechna chudoba je výsledkem lenosti a marnotratnosti. Lidská neschopnost vysvětlit tyto věci přivedla Jóba k otázce: "Proč se bezbožným dobře daří?" Zřejmě cítil, že spravedlivý Bůh by měl zasáhnout a zjednat pořádek. Také žalmista žalostně naříká:

• Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty, neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí. Smrt je do okovů ještě nesevřela, jejich tělo kypí, nevědí, co je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé. Jejich náhrdelníkem je zpupnost, násilnictví šatem, do něhož se halí. Jejich oko vystupuje z tuku, provaluje se smýšlení srdce. Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé. Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi. A lid se za nimi hrne lokat vodu plným douškem. (Žalmy 73:2-10)

Nejen, že žalmista vyčítal a záviděl bezbožnému; ještě k tomu sám sebe litoval. Poslyšte jeho naříkání:

• Ano, to jsou svévolníci: bez starostí věčně kupí jmění. Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností? Každý den se na mě sypou rány, každé ráno bývám trestán. (12-14)

Zjistíte, že alespoň 15 veršů tohoto textu vyjadřuje pohoršení nad tím, že bezbožní užívají mnohých výhod. Žalmista nedovede pochopit, proč je jim vůbec dovoleno žít. Považuje se za zanedbávaného a neoceněného.

Ale konečně po mnohém pátrání duše si uvědomí, jak to opravdu je. V 16. verši se dostane k jádru věci:

• Přemýšlel jsem jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo. Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec.

Jak získal tento starodávný pisatel novou perspektivu? Mělo to co dělat s uplynutím doby. "... jaký vezmou konec." Najednou mu bylo jasné, že setí je jedno a žeň zase něco jiného, že mezi setím a žní uplyne značný časový rozdíl. Sedlák nemůže posuzovat svůj úspěch podle toho, kolik hektarů půdy zoral na jaře, nebo jaké množství osiva vysel. Teprve na podzim, ve žni pozná, jestli je výsledek hospodaření zisk, nebo úplná ztráta.

Jedna z nejobtížnějších lekcí, kterou se křesťan potřebuje naučit je, že se výsledek dostaví až po žni. Okolnosti našich životů nedávají pravý obraz konce, právě tak jako setba neukáže, jaká bude úroda. Bohatost žně není podmíněna jen vhodnými podmínkami v době setby, nebo vláhou jarního deště. Mnohá žeň, zasetá za nejideálnějších podmínek byla zničena větrem, krupobitím, suchem nebo škůdci. Ani samotné vzklíčení osiva ještě nerozhodne jaká bude úroda. Mnohý vzkvétající stonek obilí je podťat dříve, než přinese úrodu. Živly přírody mohou zničit v pěti minutách lopotění pěti měsíců.

Člověk je jako semeno. Ze začátku jsou všechna nemluvňata téměř stejná. Jsou jenom dva druhy semen, které můžeme rozsévat - semena Ducha a semena těla. Semena těla nepřinesou trvalky. Zahynou; nemohou překročit hranici času. Ježíš řekl Nikodémovi, "Co se narodí z těla, je tělo." Myslel tím, že tělo nemůže přinést duchovní žeň. Tak jako v oblasti přírody, semena našich životů zplodí jen svůj druh.

• ... člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném. (1 Korintským 15:50)

Pavel vlastně říká, že "tělo a krev nemohou zdědit Boží království." Proto, když někdo získává ze života víc než svůj spravedlivý podíl, pomysleme na úrodu. Žádný život nemůže být správně oceněn, až v času žně.

• Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. (Galatským 6:7-8)

Žeň není vždy sklizena až po smrti. Viděl jsem někdy, že sklizeň začíná už v tomto životě. Pro nás obyčejné lidi je pokušením, dívat se se závistí na úspěšné, slavné a opěvované. Díváme se na bohaté, proslulé a hrdinné, a řekneme si,

Znal jsem jednoho zdravého, hezkého člověka, který měl vzkvétající obchod a bydlel v pěkném domě. Ale měl dvě nenasytné vášně - alkohol a ženy. Byl nevěrný všem třem svým manželkám. Jeho poslední žena a malá dcerka se staly obětí jeho pohlavní nemoci. Pití zničilo i jeho obchod. Když umíral, byl úplná troska; vypadal jako kostra potažená kůží. Trpká úroda, ale dala se očekávat.

Přátelé, co rozséváme? Pamatujme, že se blížíme neodvratně času žně. Setba našeho života musí přinést úrodu. Jaká bude? Bude to věčný život s Bohem nebo věčné vyhnanství mimo Jeho přítomnost? Ježíš vysvětlil, že pšenice a koukol rostou spolu až do času žně. Potom řekne Svým žencům:

• Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly. (Matouš 13:30)

Když pomyslíme na žeň, neměli bychom závidět bezbožným!

- J.D.J. -