Skutečný problém s Boží svrchovaností z lidského hlediska není ten, že se toto učení jeví nesprávným, i když tu jsou problémy, jak se s ním intelektuálně vypořádat, ale spíš to, že se lidem tato zneklidňující a pokořující stránka Božího charakteru v zásadě nelíbí. Při povrchním pohledu bychom si mohli myslet, že lidé žijící uprostřed chaotické kultury svrchovanost uvítají. "Vždyť co může být lepší," mohli bychom argumentovat, "než vědět, že věci jsou opravdu pod kontrolou, navzdory vnějším okolnostem, a že Bůh může vše nakonec obrátit k dobrému?" Tento názor však nepočítá se základní lidskou vzpourou proti Bohu, která je patrna z našeho lidského úsilí po "samostatnosti" (autonomii).

Vzpoura je charakteristickým rysem lidstva již od úsvitu lidských dějin. Je však zvláště patrna v současné kultuře, jak na to ukazuje R. C. Sproul v Psychologii ateismu. Náš demokratický systém odmítá například všechnu monarchickou autoritu. Heslo americké války za nezávislost znělo: "Neslou- žíme tu žádnému vladaři." I když dnes uplynulo více než dvě stě let, tento motiv v nás zůstává. "Vláda lidu" tak fakticky znamená "vládnu si sám"; anebo se tím myslí alespoň na vládu těch, kteří jsou v podstatě stejní jako já a se mnou souhlasí. Bůh, legitimní král nad národy i nad všemi jednotlivci, je stále více vytlačován z veřejných institucí, zodpovědných za náš národní život. Ani církev není o mnoho lepší, jak Sproul také naznačuje. Často slýcháme zdůrazňovat "spasitelské" rysy Boha - jeho lásku, milosrdenství, dobrotivost a tak dále - ale důraz na jeho panství chybí. Tato deformace je patrna zvláště v evangelizaci. Výzva k pokání je v moderní praxi obvykle označuje jako "pozvání" a to člověk samozřejmě může buď přijmout, nebo odmítnout. Je nabízeno laskavě. Jen zřídka slyšíme, že je připomínán Boží suverénní požadavek pokání nebo jeho požadavek naprostého podřízení se autoritě Bohem ustanoveného krále, Ježíše Krista.

Dokonce i v teologii se dnes důraz v církevním zvěstování klade na osvobození. Někdy však se jedná také o osvobození od Boha, a nikoli jen od "utlačovatelských sociálních struktur", jak tomu říkají zastánci teologie osvobození. "Stručně řečeno," říká Sproul, "moderní 'osvobození' zahrnuje vzpouru proti svrchované Boží autoritě, když členové Církve a Státu spojují síly ve vzájemném činu kosmické zrady."

Základní důvod, proč lidé nemají rádi učení o Boží svrchovanosti, je ten, že svrchovaného Boha nechtějí. Chtějí být autonomní, chtějí si o všem rozhodovat sami. Buď Boží existenci úplně popírají, t.j. popírají tuto vlastnost jeho existence, anebo Boha z nejrůznějších praktických důvodů ignorují.

Bezprostředním faktorem současného otřesu v souvislosti s autoritou je vliv evropského existencialismu prostřednictvím mužů, jako jsou Friedrich Nie- tzsche, Jean Paul Sartre, Albert Camus a Martin Heidegger. V jejich dílech je autonomie jednotlivce dominantním filosofickým ideálem, před nímž všechny jiné pojmy, včetně Boží existence, musí být odstraněny jako nedůležité. Sami sebe nacházíme teprve tehdy, když jsou odvržena všechna vnější omezení svobody. Teprve když je Bůh eliminován, můžeme být vpravdě lidští. Ale funguje to? V Nietzscheho díle je ideální postavou "nadčlověk" (Über- mensch neboli superman), ten, který si utváří své vlastní hodnoty a který není odpovědný nikomu než sobě. Avšak Nietzsche, tvůrce této filosofie, nezemřel jako svobodný člověk, ale jako vězeň své vlastní mysli v souvislosti s duševní chorobou. Filosofie existenciální autonomie je slepou uličkou, ba dokonce pohromou. A přece se jedná o dominantní filosofii naší doby. Bůh nás omezuje, proto musí být zapuzen - takový je tu názor. Je třeba proto odpovídat na otázky nikoli na základě božsky zjevené zásady správného oproti špatnému, ale na základě toho, co si jednotlivec nebo většina přeje. A někdy většina uvnitř jedné konkrétní části společnosti stojí v opozici k těm, kteří jsou v jiných částech.

Problém však nenastal až s existencialismem. Začalo to dlouho předtím - když satan v zahradě Eden oslovil první ženu a položil jí ďábelskou otázku: "Jakže, Bůh vám zakázal...?" a pak ji ujišťoval, že když neuposlechnou to, co Bůh řekl, budou - ona i její manžel - "jako Bůh znát dobré i zlé". "Jako Bůh" je klíčový výrok, protože znamená stát se autonomním. Bylo to pokušení nahradit Boha v jeho svrchovanosti, jak se o to satan sám pokusil již dříve.

Dostavily se výsledky, které had sliboval? Vůbec ne. Je pravda, že muž a žena se naučili rozlišovat mezi dobrem a zlem, ovšem převráceným způsobem. Učili se konáním zla. Ale nezískali svobodu, po níž toužili. Místo toho získali otrocké pouto k hříchu, od něhož pouze Pán Ježíš Kristus prostřednictvím své poslušnosti Otce byl schopen osvobodit je i nás. Lidská autonomie vedla k ukřižování Krista.

• Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho: "Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme". (Žalm 2,23)

Pravá svoboda přichází prostřednictvím ukřižování s Kristem, jak to naznačuje apoštol:

• Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Ga 2,19-20)

To je samozřejmě paradox, jak na to poukázali Augustin, Luther, Edwards, Pascal a další. Když se jednotlivci bouří proti Bohu, nedosahují svobody. Upadají do otrockých pout, protože vzpoura je hřích a hřích je tyranem. Na druhé straně, když se lidé Bohu podřizují tím, že se stanou jeho otroky, stanou se vpravdě svobodnými. Dosáhnou schopnosti stát se plně zvláštními, jedinečnými bytostmi, jaké Bůh stvořil a jaké je chtěl mít.

J. M. Boice, Základy křesťanské víry, str. 99-100