Denní pokání, tak jak jej čteme v modlitbě Páně, je rozhodující částí každodenních modliteb věřících.

Pokud tuto část opomineme nebo ji necháme zdegenerovat na pár slov a nic víc, dáváme v sázku celou duchovní zkušenost víry. Můžeme patřit Bohu; můžeme být zachráněni pro věčnost, ale bez pravidelného odpuštění naše modlitby přestanou být vyslyšeny, ztratíme jistotu, pokrok v posvěcování a duchovní působení. V našich životech pocítíme ztrátu živého vztahu mezi námi a Bohem. Můžeme se cítit šťastně a prožívat pokoj, ale jde o pokoj sebeklamu. Pocit pokoje a klidu jen zakrývá skutečnost, že ustoupilo naše obecenství s Bohem. Křesťanský život je potom stejně nejistý jako kroky náměsíčného.

Nejprve bychom si měli všimnout počátečního slova prosby "A". Toto krátké slovo má zvláštní význam, protože spojuje tuto prosbu s předchozí - "Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny." Obě prosby sdílejí výraz "dnes". Proto bychom tuto prosbu měli číst jako "dnes ... nám odpusť naše viny". Neměli bychom se modlit za naše potřeby, aniž bychom prosili za odpuštění. Ani jeden den by neměl končit bez modlitby pokání. Je to životadárná zkušenost, to je základ každodenního obecenství s Bohem.

Nápadná změna chování k horšímu

Dlouhodobé zanedbání denního vyznávání hříchů brzdí proces posvěcování. Pokud nehledáme odpuštění, opomíjíme zkoumat naše srdce, motivy a chování. To samozřejmě dovoluje, aby nás hřích snáze ovládl. Už po krátké době se začneme měnit. Lidé kolem nás, v rodině, v místě, kde studujeme nebo pracujeme, zpozorují, že se naše chování mění k horšímu. Například uvidí, že už nereagujeme na problémy s rozvahou, klidem a laskavostí jako dříve, a to pokazí naše svědectví.

Bez denního ztišení a vyznávání hříchů naše svědomí ztratí citlivost a zatvrdí se. Naše duchovní vnímání se otupí. Pýcha, obzvláště pokrytectví, bez modlitby za odpuštění narůstá každým dnem. Následně žádné další modlitby nemohou být vyslyšeny. Pokud se stalo, že jsme zanedbali prosit Boha za odpuštění, můžeme se probudit zpět do života následujícími myšlenkami.

Přemýšlej o tom, za co se můžeš modlit. Přemýšlej o lidech, za které se můžeš přimlouvat. Přemýšlej o tom, kudy by se mohla tvoje modlitba ubírat, aby naplňovala Jeho věčný plán a přinesla Boží požehnání. Vzpomeň si na bezchybné zásahy Boha, které prožíváš ve svém životě, přestože po několik dní nevyznáváš své hříchy a tvoje schopnost modlit se se vytratila. Bůh však nemusí jednat velkoryse s nekajícím se člověkem.

Upřímné hledání odpuštění po patřičném sebezkoumání není tíživé břemeno ani únavné pravidlo, ale zvyk, který přináší odpočinutí a nesmírné požehnání.

V angličtině se "Odpusť nám naše viny" v Matoušovi překládá jako "dluhy". Z kontextu vyplývá, že se jedná o hříchy, protože když Ježíš učil tuto stejnou modlitbu na jiném místě (Lukáš 11,4), používá přímo slovo hříchy. Oba výrazy jsou důležité. Výraz "dluh" nám připomíná, že náš hřích upírá Bohu Jeho právo. Hovoříme-li o dluhu nebo dluzích, máme na mysli právo toho, komu něco dlužíme. Věřitelé jsou oprávněni, aby jim dlužníci splatili, co jim právoplatně patří.

Spravedlnost je Boží právo, není to jen něco, co On žádá. Jsme Mu to dlužni. Má nárok na naše uctívání, poslušnost, lásku, službu a naši svatost. Jedná se o dluh, protože Bůh nám dal vše, co v životě máme a o co stojíme, hlavně náš život. My přijímáme a používáme vše, co je pro náš prospěch a potěšení, ale vracíme Mu málo nebo vůbec nic.

Důležitost modlitby

Za věřící byl dluh zaplacen. Pán Ježíš Kristus nesl trest za náš hřích. Zaplatil dluh, ale hřích bez pokání zůstává a další dluh narůstá. Proto se musíme angažovat, zkoumat sebe sama v denních modlitbách a pokání. V modlitbě Páně je použito množné číslo - "odpusť nám naše viny". Musím činit pokání každý den, protože dělám tak mnoho hříchů a ani si je všechny nepamatuji. I když prosím o odpuštění každý den. Bůh ve své milosti nepožaduje, že musím vyjmenovat všechny. Kdybychom se snažili na všechny vzpomenout, byli bychom paralyzováni strachem, a pokání by bylo hrůzostrašným účtováním. Musíme se snažit vzpomenout si na ty hlavní, musíme si připomínat vlastní slabosti, vzpomenout si na některé z nich, zkoumat svoje srdce a vyvodit z přečinů nějaké důsledky.

Dopouštíme se hříchu slovem i skutky. Hřešíme vědomě i nevědomě. Některé hříchy jsou neplánované, tak jak reagujeme na různé podněty; jsou výsledkem našeho impulsivního chování. Jiné jsou záludně naplánované. Některé jsou hrubé a urážející, jiné člověku lichotí. Existuje hřích záště, nenávisti, urážky. Existuje tolik různých hříchů, že jsme svým způsobem vinni v mnoha všichni. Je jich tolik, že pokud nehledáme denní očištění, potom hora viny naroste tak vysoko, že můžeme být právem odloučeni od křesťanských prožitků a můžeme být vydáni trestu.

'Odejmi'

Řecký výraz znamená odejmout nebo poslat pryč. Říkáme: "Bože, odejmi můj hřích, odejmi ho tak, aby už nebyl překážkou v našem vztahu. Odejmi ho, aby už neměl místo v mé mysli. Odejmi ho, abych před Tebou nezůstával poskvrněn. Odejmi ho, aby na mě bylo pohlíženo, jako kdybych nezhřešil. Odejmi moje viny a zlom mé sklony k hříchu. Pomoz, aby zlo neničilo můj život jako mor."

Žádost, aby byl hřích od nás odňat, zahrnuje prosbu o odpuštění vin, i o pomoc, abychom mohli hřích opustit. Odejmutí se týká nejen viny, ale také jednání. Pokání není pravé, pokud v nás myšlenka a vzpomínka na hřích zůstává. Nestačí jen říci "Bože, odpusť mi mé viny", pokud nemáme v úmyslu tento hřích z mysli a srdce zcela vypudit. Odložit hřích znamená říci: "Bože, vymaž záznam o mém hříchu, ale také pomoz mi zbavit se tohoto hříchu. Dej mi sílu hřích překonat. Vlož do mě nenávist pro hříšné činy a myšlenky. Varuj mě předem skrze mé svědomí, pokud je pokušení blízko."

Modlitba v žalmu 51 - Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny moje nepravosti ... - je dokonalým pokáním pro Boží lid. Učí nás to modlit se za odpuštění, ale současně i za pomoc a požehnání.

Věřící se často ptají, zda na praktické úrovni pokání, aby bylo platné, vyžaduje hluboké přesvědčení a usvědčení z viny. Máme se cítit hříšní? Křesťané se také ptají, co mají dělat, pokud si nevzpomínají na hřích. Stojí před Bohem, aby prosili o odpuštění, ale nemohou si vzpomenout na nic špatného. Ví o jednom nebo dvou přestupcích, ale nemají nic vážného k vyznání. Kde není vina, není ani žalobce a podobné vyznání a pokání je stěží dostačující a přesvědčivé.

Uveďme si několik pomůcek pro nápravu podobných problémů.

1. Nejlepším lékem je prosit o poznání a usvědčení. Modlete se za správný pohled na vás samotné. Usvědčení nemusí přijít hned. V takovém případě můžete činit pokání i bez usvědčení, ale neustávejte v modlitbách a proste o poznání hříchu a jeho ohavnosti. Není třeba žádat o zdrcující a sebezničující odsouzení z pocitů vlastní viny, ale o poznání hříšnosti a osobních nedostatků. Přehnané přesvědčení o vlastní nehodnosti je příčinou neschopnosti plnit další přikázání, které zní: radujte se.

2. Druhým pomocníkem je čas strávený přemýšlením o vlastnostech a dokonalých rysech všemohoucího Boha. Izajáš 6 nás učí o tom, že když je zjevena Boží sláva, padáme před ním a říkáme: "Běda mi, jsem ztracen." Boží sláva ozáří všechny naše nedokonalosti. V důvěrné modlitbě a uvažování děkujte Bohu a chvalte Ho za Jeho nekonečnou moc, Jeho dokonalost a moudrost. Chvalte Ho za Jeho úžasné cesty, za Jeho dobrotu a věrnost, za svobodu od každého poskvrnění a za Jeho slávu.

Pokud se obáváte, že nejste dostatečně výmluvní, abyste oslavovali charakter Boha, jděte do Písma a to Jej bude oslavovat za vás. Vyberte si žalm nebo chvalozpěv z některého z Pavlových dopisů, nebo oslavnou pasáž listu jako je Efezským. Přečtěte si každý verš a potom chvalte Boha a děkujte za slova, která to činí za vás. To vám může pomoci probudit vaše svědomí a vědomí Jeho velkého milosrdenství.

3. Třetí možnost najdeme přímo v Modlitbě Páně. Modlitební chvíle nemusí nezbytně začínat pokáním. Ačkoliv je to dobrý začátek, není to "předepsaný začátek". V modlitbě Páně nejprve Boha chválíme a pak se modlíme za postup Božího království. Modlitba obsahuje přímluvy za ostatní; můžeme se modlit za příbuzné, bližní, kolegy v práci a za sousedy. Také bychom se měli modlit za národ, za vlády, obrácení ztracených a potřeby ostatních křesťanů.

Tím, že se modlíme za potřeby druhých a nejen vlastní, rozehřívá se naše srdce a duchovní citlivost natolik, že nesobecká modlitba připomíná nejen požehnání ve vlastním životě, ale i osobní nedostatky a přestupky. A to už je jen krůček k poznání vlastních vin a pokání. V modlitbě Páně se modlíme za vlastní potřeby dříve než za odpuštění. Ty přicházejí teprve po vyjádření vděčnosti. Taková modlitba pomáhá vyvolat víru a lásku k Bohu, bližním a v srdci pokání a touhu spolupráce na Božích přáních a přikázáních.

4. Čtvrtá pomůcka spočívá v podněcování touhy po odpuštění častějším zmiňováním této potřeby v modlitbách. Po několik dnů, ať už se modlíte za cokoliv, zmiňte odpuštění. Když prosíte za rozličná požehnání pro různé lidi, řekněte: "Pane, vím, že tato modlitba může být vyslyšena jen tehdy, až mi bude odpuštěno. Proto tě prosím o odpuštění hříchů. Prosím o odpuštění a lituji toho, toho a toho." Takto se modlete při každé prosbě, dokud se nevrátí vaše schopnost vnímat a být usvědčeni z hříchu.

5. Pátý prostředek k nápravě (už byl zmíněn dříve) je čas sebezpytování. Někdy je třeba začít po etapách. V několika přestávkách modlitby přemýšlej o potřebě a nutnosti svatosti. Uvidíš sám sebe, jaký jsi byl, jsi a jakým bys měl být. Přemýšlej o tom, co jsi mohl udělat a neudělal. Přemýšlení o vlastních přestupcích a nečinnosti v Božích záležitostech prohloubí pohled do nitra člověka a odhalí hloubku potřeby intimního obecenství modliteb.

Přemýšlejte o tom, jak zanedbáváte osobní svědectví o Bohu v každodenním životě. Přemýšlejte o vašem selhání při projevování laskavosti a podpory těm, kteří pomoc potřebují. Možná vaše církev potřebuje vaši pomoc a vy jste zklamali, protože jste byli příliš zaneprázdnění. Staráte se jen o své problémy? Zaměřte se i na takové hříchy. A přemýšlejte obzvláště o svém srdci a hříších, jako jsou pýcha a sobectví.

6. Když ani toto nevyburcuje vaše svědomí, potom může pomoci šestá možnost nápravy. Přemýšlejte o závažných přestupcích vaší minulosti a co vám již bylo odpuštěno. Nemusíte je znovu vyznávat Bohu, ale děkujte mu, že vám bylo odpuštěno, když jste o to prosili a když jste se před ním pokořili. Myslete na to, kolik Mu dlužíte. Obdivujte Jeho trpělivost, kterou vám projevuje. Přemýšlejte o hříších, které ve vašem životě přetrvávaly měsíce, či dokonce roky, než jste je vyznali a opustili. Přemýšlejte o svém obrovském dluhu z minulosti a o Něm, až se vaše srdce obměkčí a oči budou plakat. Minulost pomáhá usvědčit ze současných hříchů.

7. A konečně poslední možnost nápravy a usvědčení z hříchu je probuzení vzpomínky na hřích, vyvolávající hlubokou lítost v mysli. Jde o vědomou prosbu o odpuštění, bez čekání na pocity. Navrhovaná míra účinné lítosti a pokání je záležitostí srdce, ale než se dostaví odpovídající usvědčení z hříchu, čiňte pokání intelektuálně a vyznávejte svoji naprostou závislost na krvi Pána Ježíše Krista. Nedejte se odradit nedostatkem obvinění a dejte průchod svým citům lítosti. Čiňte pokání, jak můžete, ale čiňte jej. Pocit obvinění je normou pokání a obojí je naprosto nezbytné. Budete-li činit pokání pečlivě a důkladně, se smyslem pro jednotlivá provinění, i když vaše pocity viny mohou odpočívat v pokoji jako v zimním spánku, budou obživeny a Boží vůle prohloubí vaše city, myšlenky i to, o co nebo koho se budete zajímat.

24 SWORD TROWEL 3/1998 7. pokračování na téma Modlitba Páně