Pravou svobodu nacházíme, když jsme ochotni přijímat skutečnost takovou, jaká je (včetně Boží spravedlivé a účinné svrchovanosti nade vším stvořením), a když Bohu dovolujeme, aby nás ve všem utvářel do podoby, jakou při nás chce mít. Otázka Boží svrchovanosti, která pro nás pak již zdaleka není pohoršením, se může stát úžasným učením, z něhož čerpáme velká požehnání.

Co patří mezi tato požehnání? Zaprvé, pochopení Boží svrchovanosti nezbytně prohlubuje naši úctu k živému a pravému Bohu. Pokud těmto pravdám neporozumíme a nevážíme si jich, pak se naskýtá otázka, zdali vůbec Boha Starého a Nového zákona známe. Vždyť co je to za Boha, jehož moc je ustavičně mařena návrhy lidí a satana? Jaký je to Bůh, jehož suverenita musí být stále více omezována, abychom si jej snad nepředstavovali jako vetřelce do pevnosti naší "svobodné vůle"? Kdo se může klanět takovému okleštěnému a politováníhodnému božstvu? Pink říká: "Takový 'bůh', jehož vůli lze odporovat, jehož návrhy jsou mařeny, jehož záměr je znemožněn, si nezaslouží titul Božství, a poněvadž je tak vzdálen toho, aby byl vhodným objektem uctívání, nezaslouží si nic než pohrdání." Na druhé straně Bůh, který doopravdy vládne celému vesmíru, je Bohem, jehož je třeba radostně hledat, uctívat a poslouchat. Takový je Bůh, kterého spatřil Izajáš:

• Spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: ,Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy. (Iz 6,1-3)

Takový je Bůh Písem. Spatření právě tohoto Boha, ne nějakého menšího boha, proměnilo Izajášovu službu. Zadruhé, poznání Boha v jeho svrchovanosti je zdrojem útěchy uprostřed zkoušek, pokušení nebo smutku. Všelijaký smutek a nejrůznější pokušení doléhají na křesťany i nekřesťany. Otázkou je: Jak se s nimi vyrovnáme? Jestliže jim musíme čelit a nemáme jistotu, že jsou řízeny Bohem a jsou dovoleny pro jeho dobré záměry, pak jsou samozřejmě nesmyslné a život je tragédií. Přesně to říkají mnozí existencialisté. Jestliže však Bůh věci stále řídí, pak jsou mu takové okolnosti známy a mají svůj záměr.

Všechny Boží záměry pochopitelně neznáme. Abychom je znali, museli bychom být Bohem. Některé z nich ovšem znát můžeme, protože nám je Bůh zjevuje. Například stárnoucí apoštol Petr píše některým, kteří statečně prošli velkými zkouškami, a připomíná jim, že konec ještě nenastal - Ježíš se vrátí - a že je mezitím Bůh posiluje a pročišťuje prostřednictvím jejich zápasů:

• Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. (1 Pt 1,6-7)

Podobně Pavel píše do Tesaloniky těm, kdo úmrtím svých milovaných zakoušejí ztrátu, a připomíná jim, že se Pán Ježíš Kristus vrátí a že tehdy dojde opět ke shledání všech žijících s jejich milovanými. Uzavírá:

• Těmito slovy se navzájem potěšujte. (1 Te 4,18).

Zatřetí, porozumění Boží svrchovanosti povzbuzuje a dává radost při evangelizaci. Jak může člověk evangelizovat bez takové pevné důvěry? Jak by se mohl člověk odhodlat šířit zvěst, která je přirozenému člověku pochopitelně tak nepříjemná, a mít nějakou naději, že se mu podaří jím pohnout, aby ji přijal, pokud by Bůh sám nebyl schopen se vzpurných hříšníků ujmout a obrátit je - i přes jejich vlastní náklonnosti - k víře v Ježíše? Jestliže to Bůh nedokáže udělat, jak potom může nějaký zdravě uvažující člověk sám doufat, že to dokáže on? Bud' by musel být vůči tomuto problému lhostejný, nebo směšně sebejistý. Jestliže je však Bůh v této i ve všech ostatních věcech svrchovaný - jestliže Bůh povolává toho, koho chce, a povolává "efektivně" - pak můžeme být v evangelizaci smělí, uvědomujíce si, že Bůh si nás ve své milosti může použít jako prostředníků svého požehnání. Opravdu, můžeme si být jisti, že si nás použije. Rozhodl se totiž, že jiné lidi k sobě přivede právě prostřednictvím lidského svědectví.

Na závěr, poznání Boží svrchovanosti dodává hluboký pocit jistoty. Jestliže se podíváme sami na sebe, pak nemáme vůbec žádnou jistotu. Žádost těla a očí i pýcha života jsou silnější, než jsme my. A přece, když přihlédneme k síle našeho Boha, pak můžeme být plni důvěry. Pavel píše:

• Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?... Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?... Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt, ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 8,31.35.37-39)

- J. M. Boice - Základy křesťanské víry, str. 100-102