Otázka: Jak by se měli dívat věřící rodiče na to, kdy jejich děti holdují počítačovým hrám?

Nedávno se na mě obrátili jedni rodiče s otázkou, jak se dívám na to, když jejich děti holdují počítačovým hrám. Musel jsem přiznat, že nevím, protože moje děti jsou zatím na počítačové hry příliš malé. Je mi však jasné, že problém zde je a i moje děti k němu dozrají. Domluvil jsem si tedy setkání s jedním známým, kterému je 16 let a počítačovým hrám doslova propadl. Na setkání přinesl štos časopisů o počítačových hrách. Mluvili jsme a pročítali časopisy. Toto pojednání tedy přináší hlavně pohledy mého známého Tomáše, který ani není křesťanem.

Počítačových her je obrovské množství. Jejich cíle jsou různé. Pomineme-li obrovský finanční přínos pro jejich tvůrce a distributory (nejdražší hry stojí kolem 1900 korun), můžeme uvažovat o různých cílech her. Existují hry didaktické, jejichž pomocí se děti učí matematiku, zeměpis, češtinu, cizí jazyky či jakýkoli jiný předmět. Kdesi jsem četl, že hry skutečně didaktické, jejichž pomocí se děti mohou něco naučit, jsou nudné. Pomocí těch zábavných že se ale zase nic nenaučí. Pravdou je, že didaktickým hrám nikdo nepropadne. Cílem her, jimž propadne mladý i starý uživatel, je (podle Tomášových slov) zaplácnout volný čas, prožít napětí, vzrušení, ventilovat svou agresi, cvičit postřeh i logické myšlení a kombinační schopnosti. Hry můžete hrát celý den a druhý den zas. Prostě je to něco, co je schopno vás ovládnout a čemu lze propadnout.

Rodiče dětí, které propadly počítačovým hrám, by asi mělo zajímat několik faktů. V počítačových hrách je mnohdy obsaženo velmi brutální násilí. Údajně u nás lze legálně získat hry, které jsou dokonce jinde pro svou brutalitu zakázané. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od televize, která přináší také mnoho násilí, ale kde je divák pouhým pasivním pozorovatelem, je u počítačových her hráč do hry přímo vtažen a stává se tak jejím aktérem a účastníkem, ovlivňuje násilí her mladého člověka daleko intenzivněji. Kdo se do hry ponoří, stává se aktérem děje, účastní se různých přestřelek, honiček, ale i masakrů a masové destrukce. Člověk se může do hry vcítit natolik, že její děj prožívá stejně, jako by se skutečně odehrál. Tak prožívá velmi silné emoce, vzrušení strach, ale i pocity vítězství. Proto hra k sobě hráče znovu a znovu přitahuje.

Vedle násilí je v hrách takřka všudypřítomná magie. Je zde mnoho kouzel, spiritismu, vystupují zde mrtvoly, démoni, děj se odehrává v minulosti i v budoucnosti, takže fikce a realita splývají. V počítačových hrách je také mnoho rasismu a sexu. Nemluvím o hrách pornografických, jejichž cílem je přímá sexuální stimulace, ale o obyčejných hrách, které hrají školní děti.

Když už uvádím negativní skutečnosti, měl bych se asi zmínit i o tom, že takřka nikdo nezískává hry pouze legálně. Většinou si děti a mladí lidé cédéčka prostě přepalují, protože na originál nemají. Krádež zde není vnímána jako krádež, ale jako běžný standard.

Počítačové hry jsou stále dokonalejší. Mají velmi propracovanou grafiku, jejich vizuální stránka je stále dokonalejší. Vznikla zde jakási nová výtvarná poetika, nové vnímání reality. Hry jsou ozvučené, takže vjemů je skutečně mnoho. A to nemluvím o virtuálních helmách a rukavicích, protože ty jsou pro běžného člověka zatím cenově nedostupné.

Když jsem se Tomáše ptal, co by vzkázal rodičům, jejichž děti propadly počítačovým hrám, docela upřímně mi odpověděl, že by rodiče měli kontrolovat, s čím si jejich děti hrají. Je to vlastně jako se vším. Rodiče jsou odpovědni za to, co se k jejich dětem dostane, co je ovlivní. Stejně jako je zhoubné, když se děti mohou nekontrolovaně dívat na televizi, je zhoubné ponechat je napospas počítačovým hrám. Rodiče by měli mít přehled o tom, jaké hry hraje jejich dítě, a ty škodlivé by mu měli zakázat. Samozřejmě je třeba vysvětlovat. Rodič sám by měl dětem hry vybírat. Možná by nebylo špatné se dohodnout s ostatními rodiči a vytvořit si přehled her, které jsou neškodné, aby nemuseli jedni rodiče zkoušet stovky her. Rodiče, jejichž děti počítačovým hrám holdují, by měli číst časopisy, které se hrami zabývají. U nás je to časopis Level. A jako se vším, i s hrami by mělo platit nějaké omezení časové. Například: „Ano, můžeš si hrát hodinu denně, ale musíš mít hotové úkoly do školy a splněné všechny další povinnosti." Nezapomeňte, že počítač se dá zabezpečit heslem, nebo se dá odnést spojovací kabel. Rodiče nejsou bezmocní, naopak na jejich straně musí být iniciativa. Zkuste třeba občas hrát s dětmi. Pořizujte jim hry vy, abyste měli přehled. Nezapomeňme ani na to, že existuje mnoho her biblických či her, které vycházejí z reality církve, například hra o misii. Pravda, asi to nebudou hry tolik akční, nebude v nich stříkat krev a odlétávat kusy těl. Ale to už je naše věc, abychom dětem vysvětlili, že ty hry s krví pro ně prostě nejsou vhodné, i když víme, že ostatní spolužáci je hrají.

Křesťanští rodiče mají v ruce ještě jeden trumf: je to Boží moudrost. Přeji vašim i svým dětem, aby jejich rodiče byli ochotni investovat co nejvíc sil a času do jejich výchovy, takže počítačové hry pro ně budou něčím naprosto zbytečným.

Petr Vaďura, Otazníky, Budík č. 11