Naše doba se vyznačuje tím, že připravuje slova o jejich význam. Znamenitá slova, kdysi velmi živelná a silná, byla zneužita a téměř zbavena svého původního morálního významu.

Dnes se zamyslíme nad významem slova „mír - pokoj". Jak často se objevuje na rtech Ježíše a ve spisech apoštolů. Ale toto slovo bylo dnes natolik zlehčeno a zbaveno svého morálního smyslu, že je bez života. Už ani nevíme, co jím myslíme. Náš věk se vyznačuje nebývalými převraty, spory mezi národy - věk, příznačně pojmenovaný „věk úzkosti". Chápeme tedy, proč naše generace hledá pokoj mysli zrovna tak horlivě, jako středověká doba hledala spasení, ale udělali jsme zásadní chybu. Předpokládali jsme, že pokoj duše je ta nejdůležitější věc na světě. Moudrý básník kdysi řekl: „dej druhým lidem dar bohatství, ale mně dej pokoj srdce". Ani to není biblický pokoj, je to znamenité slovo, ale bez obsahu. Bible nikde neříká, že získat pokoj mysli je konečný cíl lidské existence. Pokoj je vedlejší produkt něčeho jiného - následek, ne cíl sám o sobě. Je to ovoce, které se z něčeho urodí. V Galatským 5:22 nám Pavel říká, z čeho: „Ovoce Božího Ducha je … pokoj, …"

Změna pojmů je příznak mělkosti naší doby. Hledáme ovoce bez kořenů. Chceme mít užitek z náboženství bez náboženství, dostat Boží dary bez Boha. Ale tak to nejde.

Za prvé, pokoj je ovoce smíření, výsledek spravedlnosti srdce. Všimněme si těchto Pavlových slov: „Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem …" (Římanům 5:1) Pokoj srdce neexistuje bez pokoje s Bohem. Čteme o mnoha známých lidech, zvláště populárních hercích a herečkách, jak utrácejí velké sumy peněz za psychiatrické léčení - „poradenství", jak se dnes říká. Mnozí putovali do východních zemí, kde se radili s mystiky, aby se naučili meditovat, vypnout to stálé napětí v srdcích a mozku. Ale vracejí se právě tak prázdní, jako když odešli, protože nedosáhli k jádru svých nesnází. Většina nepokoje pramení z pocitu viny. Milióny jdou do kapes psychoanalytiků, kteří se snaží zamést pocity viny pod koberec - ale to je nemožné. Nedají se vytřepat v horách ani na mořském břehu, nebo v nějakém Šangri-la zapomění, protože jde o vnitřní záležitost. Nad vchodem překrásných cypřišových zahrad na Floridě je tento nápis:

„Když chcete mít pokojnou mysl, která se nemůže zatvrdit, najděte dveře, které se otevřou dokořán do rozmilé zahrady."

To zní krásně, procítěně, ale v zástupech lidí, kteří zahradou projdou, nezůstává dojem, že našli dveře k vnitřnímu pokoji. Je to proto, jak sami říkají, že nepokoj cítí uvnitř.

Nikde se mělkost naší doby neprojevuje více než v navrhovaném řešení vnitřního neklidu. Moderní člověk lehkomyslně zavrhne všechno pomyšlení na vinu, odpuštění, svědomí a mravní zodpovědnost. Odvrátil se od hluboké moudrosti hebrejských proroků a poselství Nového zákona o vykoupení, aby hledal jen tak povrchně lék, který má všechno zhojit; aby přeskupil svůj postoj a manipuloval své city. Vymyslel si nesčetné metody, jak se cítit dobře, aniž by byl dobrý, jak rozpustit zlo, aniž by přestal být zlý, jak dosáhnout pokoje mysli, aniž by zaplatil morální cenu. Jinými slovy, dožadujeme se Božích darů, aniž bychom přijali Boha!

Ani moderní psychologie není žádnou pomocí. Jen mluví o „přizpůsobení se", přizpůsobování se stalo evangeliem dnešní generace. Ale přizpůsobení nemá nic společného se spasením. Když povzbudíte lidi, aby akceptovali sami sebe a své hříchy, místo aby se s nimi vypořádali, vnitřního pokoje ne- dojdou. Nemůžeme omluvit nezdar tím, že snížíme přísnost svědomí, která by vedla k nápravě.

Ano, všude kolem sebe vidíme sklon k hojení ran jen na povrchu, jako ti falešní proroci Jeremiášových dnů, když říkali, „pokoj, pokoj", kde nebyl žádný pokoj. Lidé se snaží „přizpůsobit", protože jim chybí biblická víra. Jejich hříchy jsou jim vysvětleny a omluveny, raději než aby byly smyty! Bible říká:

• Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti. (Žalmy 32:2)
• Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1 Janův 1:9)

Tedy když hříchy doznáváme, ne když je omlouváme.

• „… Nemají pokoj svévolníci," praví můj Bůh. (Izajáš 57:21)

Proto modlíte-li se za pokoj, modlete se především za očistění srdce, a pokoj bude následovat. Pokoj je ovoce zodpovědnosti. Je výsledkem toho, když své problémy řešíme, ne když před nimi utíkáme. Opravdový pokoj není pasivní, není to útočiště před rizikem a odpoutání se od úkolu. Ježíš řekl:

• … svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět … (Jan 14:27)

Řekl to v horní místnosti, když nesl ve své duši břímě celého lidstva. Řekl to večer před ukřižováním. Nemluvil o úplném klidu. Krátce před tím řekl,

• nyní je moje duše zkormoucena … (12:27).

Ježíš nikdy neslíbil svým následovníkům úplnou svobodu od napětí nebo modré nebe nezčeřeného života bez trampot. Život na tomto světě to vylučuje. Náš život je plný rizika; vždycky byl a vždycky bude, dokud se Kníže Pokoje nevrátí. Přitom napětí, srážky opačných pólů, tah jedné síly proti druhé jsou samou esencí života. Sám důvod, proč můžeme sedět nebo stát na místě, je napětí - přitažlivost Země převažuje přitažlivost Slunce.

Samozřejmě existují též zbytečná napětí, umělá a neurotická, která mohou být zmírněna nebo odstraněna modlitbou a ukázňováním mysli. Ale jestli se modlíte o klid, který by vás vzdálil od rizika, zodpovědnosti a účasti na problémech, je to jako žádat o klid smrti.

Za určitých okolností může být pokoj mysli přímo hříšný. Žádný slušný člověk se nebude zaměstnávat sám sebou do takové míry, že přestane vnímat potřeby světa, obtíženého chudobou a nespravedlností. Vyhýbat se odpovědnosti natolik, že bychom se nepodíleli na části tohoto břemene, by bylo chybovat v účelu, pro který jsme na světě. Křesťanství je výzva k životu, ne ke smrti. Jeho účel není jen, abychom byli šťastni a spokojeni a plni klidu. Nejsme sice ze světa, ale žijeme ve světě - a proto nemůžeme uniknout tomu, abychom nebyli vtaženi do jeho strastí; vlastně si ani nemáme přát uniknout.

A pak je pokoj ovoce spravedlnosti. Je zajímavé, že obě tato slova, „pokoj" a „spravedlnost" se vyskytují ve Starém zákoně asi 200krát. Je nápadné, jak často jsou svázána jedno s druhým, jako v Žalmech 85:10, „spravedlnost a pokoj dají sobě políbení". V knize Židům je Kristus pojmenován „Kníže spravedlnosti" a pak „Kníže pokoje". A právě v tomto bodě se často mýlíme. Chceme pokoj bez spravedlnosti, chceme Boží dar bez činění Boží vůle. Každý chce pokoj - ale kdo z nás je připraveno zaplatit za něj cenu: spravedlnost? Je snadnější nenávidět válku, než poznat a nenávidět v nás samých to, co válku působí. To není žádná zvláštní zásluha, chtít mír, nenávidět válku a nechtít být zabit. Každý chce mír. Hitler slíbil nacistům 1000 let míru. Sověti chtěli mír - podle svých podmínek. Pro Boha musí být velmi těžké poslouchat naše modlitby o pokoj, když lidstvo odmítá kráčet cestou pokoje. Jak může Bůh dát světu mír a pokoj, když svět odmítá Knížete Pokoje? Čím hlouběji se noříme do neklidného věku, kdy se národy snaží najít nějaký návod pro jednotu, tím více potřebujeme porozumět Bibli - napřed spravedlnost, a potom pokoj. Tento hříchem prosáklý svět nikdy v historii tolik nepotřeboval slyšet a poslechnout Ježíšova slova:

• Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. (Matouš 6:33)

-JDJ-