Název tohoto zamyšlení jsem si vypůjčila z MF Dnes, rubriky Fórum čtenářů, z něhož chci citovat několik myšlenek. V červenci byly zveřejněny předběžné výsledky údajů statistického úřadu a způsobily menší mediální bombu. Byli jsme informováni o milionovém úbytku věřících za posledních deset let. Nejmarkantnější úbytek věřících prý postihl katolickou církev, ale lepší situace není ani v ostatních denominacích. Ať už jsou důvody úbytku jakékoliv, měly by být výzvou k hlubšímu zamyšlení nás všech, kdo věřícími jsme, ať už se k některé denominaci hlásíme nebo ne. K nám do redakce chodí desítky dopisů věřících, kteří na současnou situaci ve sborech reagují a dost přesně ji popisují. Už se nám stalo, že nám bylo i vytýkáno, že právě tyto dopisy zveřejňujeme. Přála bych si, aby se právě církev, jako nositelka evangelia, sama sebe ptala, k čemu je dnešnímu člověku víra dobrá? Jakou pověst mají křesťané? Jak nás vnímá okolní svět? Jsme opravdu národem bezbožníků? Podívejme se, jak na některé údaje o sčítání obyvatel reagují naši spoluobčané:

l Registruji různé stesky církví na pokles počtu věřících a nezájem mladé generace o víru. Rovněž vysvětlení v poklesu mravních hodnot. A právě tady si dovoluji protestovat. Pro víru nejen v Boha, ale i církev jako takovou totiž potřebuji být přesvědčen o její prospěšnosti. … Pro mě nemá víra v jakoukoliv církev žádné morální opodstatnění. Věřím, možná naivně, v lidskost, v morálku a snad i pokoru před světem jako takovým.

MF Dnes, 12.7. 2001, Názory, Jan Hlinák

Dva citáty z Internetu:

l Zrušte kostely a věže v Praze, jako Taliban dávné sochy Buddhů. Co zbyde, budou bubliny bytů a kanceláří, bez místa, kde se lidi mohou sejít jen tak, s jinými, sami se sebou, s tím, co je uvnitř lidí.

l Jsem ateista, ale uznávám, že náboženství většina lidí potřebuje z psychologických důvodů, že sklon k víře je zakódován v našich genech, protože náboženství se v evoluci člověka osvědčilo. Náboženství je jedna z iluzí, sice nepravdivých, ale společensky užitečných. Je užitečné nejen pro jednotlivce, ale i pro společnost. Většina lidí nemá geneticky fixován morální kód. Náboženství jej těmto lidem dává. Boj proti náboženství je proto nesmyslný a škodlivý. Amerika je celá nábožensky věřící a její civilizace to dotáhla nejdále. Absence náboženského cítění - jakou mám například já - se dá chápat jako genetický defekt, mutace genu, který sklon k víře koduje.

Jiří Soška, Neviditelný pes

Poslední dobou jsem přečetla několik knih na téma víry, které nevyšly z dílny křesťanů ani teologů. Zaujaly mě. Fedor Gál vydal knihu Cesty víry, kde se setkáme s desítkou osobností, které se na téma víry vyjadřují. Ve jmenované knize mě zaujal Jan Špáta, Moje setkání s vírou, v němž napsal:

l Povolání filmového dokumentaristy mě zavazovalo k určité zdrženlivé nestrannosti, která mi ztěžovala přijímat různé, k věření se nabízející se víry, chránila mě před politickými ideologiemi, znemožňovala fandit sportovním klubům i propadat velkým masovým emocím. Myslím si, že nejsem věřící, ale také nejsem nevěřící. … Rád naslouchám křesťansky orientovaným myslitelům a souhlasím s nimi v názoru na hodnotovou orientaci života. … Někdy mě napadá, jak by dopadlo srovnání dvou zemí, z nichž by jedna byla kompletně věřící a druhá naopak zcela ateistická. Jaký by byl poměr zla a dobra, jak by to vypadalo s kriminalitou, rozvodovostí, podvody, nespravedlností? A jak s vítězstvím pravdy a lásky nad záští a nenávistí? A jak se strachem ze smrti a existenciální úzkostí? Podle mého názoru by velkých rozdílů nebylo. V obou společnostech by se rodila určitá část populace, která by, natruc podmínkám, bez jakékoliv logiky, nezávisle na tom, zda v bídě nebo v bohatství, s vírou nebo bez ní, volila duchovnější, zdánlivě méně atraktivní alternativu přístupu k životu. Tento fakt je pro mě největším zázrakem života a jedním ze signálů existence něčeho vyššího, nevysvětlitelného, něčeho, co nás přesahuje a určuje duchovní rozměr jinak živočišného bytí. … Dodnes nemohu najít uspokojivou odpověď na otázku, proč mi nebylo dáno a čím se to stalo, že jsem do hájemství víry nemohl vkročit. Vždycky jsem si rád s kvalitními věřícími povídal, přihříval se u tepla jejich jistot, ztotožňoval s biblickou moudrostí, záviděl jejich motivaci k radosti, pokoru i fatálnější přístup k životu i smrti. Za věřícího jsem se ale nikdy nepovažoval. Vysvětlení pýchou rozumu bylo pro mě ale vždy nedostatečným a zjednodušujícím. … Moje zkušenost s církevně věřícími vypovídají paradoxně taky o tom, že jediným tolerovaným hříchem se zdá být obžerství. Ať jsem přišel točit kamkoli do církevní komunity, od hodnostářů po obyčejné ovečky, všude byl kult jídla nepřehlédnutelný. Náboženská víra předepisuje mnohá omezení a zdrženlivosti v různých projevech živočišné příslušnosti k přírodě, a proto je asi postoj k jídlu až neuvěřitelně liberální. Můj otec jako církevně nevěřící považoval jakékoliv přejídání (i následné tloustnutí), namazaný rohlík máslem, nedojídání a vyhazování jídla za nemravnost a hřích. Trestal nás za něj slohovým cvičením na téma hladovějících bližních a proč nemáme „šeredit" s Božím darem. Střídmost, zdá se mi, se u institucionálně věřících nijak zvlášť nenosí a jídlo a pití jsou „povolenou" drogou. … Vždycky jsem měl velkou radost, jestliže jsem potkal moudrého, vědoucího, věřícího člověka - vlastně stejnou radost jsem měl při setkání s moudrým, vědoucím nevěřícím člověkem. A ti oba, protože jsou moudří, budou usilovat o vyváženost emocí a pragmatických postojů ve vztazích k lidem, k lásce a přátelství, k práci a tvorbě i k ideologiím a vírám. … Ať přemýšlím o víře jakkoliv z kterékoliv strany, dominantním tématem tam pro mě zůstává konečnost života a eventuální možnost jeho pokračování. Můj táta si v deníku napsal: „… Věřím v život věčný, ale nespoléhám na něj." Já se pokouším věřit v lepší alternativy, ale počítám s horšími.

Cesty víry, nakladatelství G plus G, Praha 2000

Jak z uvedených ukázek vyplývá, všude kolem nás žijí lidé, kteří mají konkrétní duchovní potřeby, ale jen velmi těžko nacházejí ryzí osobnosti, příklady víry a vyučování, které by měly co říci dnešní době. Dovolím si říci, že Kristova církev - která přežila totalitní režim, ekumenické snažení a vstupuje do nového tisíciletí v duchu velké ekumeny světových náboženství (kterou Tomáš Halík ve své přednášce Náboženství a globalizace charakterizoval slovy „otevřenost vůči všemu pozitivnímu, co uzrálo uvnitř ostatních duchovních tradic") - nenašla svůj směr a cíl. Křesťanský lid je jako byli Židé bloudící na poušti, když vyšli z otroctví. Svým srdcem zůstáváme dál otroky. I my jsme měli své jistoty a po těch se nám stýská. Jen málokdo počítal s tím, že svoboda má také svá úskalí. Dříve za církev rozhodoval někdo jiný, dnes musíme rozhodovat sami za sebe. Za současný neutěšený stav církevního života nemůžeme obviňovat nikoho jiného než sami sebe. Měli bychom přestat hledat vnějšího nepřítele; církev ubíjí vnitřní nepřítel. Naše tvrdost a neochota přijmout danou svobodu, milovat a odpouštět jedni druhým - za minulost i přítomnost, mnohé přímo odpuzuje. Církev dodnes nepochopila, že nově nabytá svoboda křesťanů se neprojevuje množstvím nabízených programů a veřejných aktivit, ale v našem vztahu k Bohu a v tom, jak se chováme vůči sobě a k bližním. Církve budují kavárny a centra volného času. Pěstujeme sporty, visíme na lanech a stojíme na hlavě, hrajeme volejbal, cvičíme aerobik, vymýšlíme letní pobyty, zimní pobyty, vyučujeme jazyky, … a v konci konců vlastně oživujeme kolektivního ducha doby z dob komunismu. Pořádáme nejrůznější kurzy, besedy, aktivity - ale vůbec si neuvědomujeme, že se z našich sborů vytrácí evangelium svrchovaného Boha a hříšného člověka - základy na nichž zdravá církev stojí. Nekritizuji tyto aktivity, jsou záslužné samy o sobě, ale nemohou být obsahem křesťanského života. Vykazujeme činnost, ale nově obrácení lidé chybí. Po deseti letech svobody vidíme, že množství aktivit na církevní půdě řady věřících neposílilo. Tudy cesta k probuzení v církvi zřejmě nevede. Nikde v Božím slově nenajdeme jiný evangelizační program než trpělivé vyučování a službu Božím slovem. Jinak nově oslovení odcházejí zpět do světa a často sebou berou i ty, kdo je oslovili. Mnozí mladí lidé ve sborech nemají ani pojem o základech křesťanské víry. Nedovedou přemýšlet o Božích věcech, jsou duchovně nevědomí. Jejich víra stojí na písku. Proto jsou v neděli raději na „pláži", než ve sboru. Někteří věřící živoří ve sborech desetiletí a místo služby ani nehledají. Nemají cíl, neznají radost a potěšení z obecentsví. Mnozí jsou tak znechuceni, že církev nakonec opouštějí. Vina je na nás všech, kdo se nějakým způsobem podílíme na Božím díle.

Ročně dostáváme do redakce kolem 2.500 dopisů. Takový počet představuje jistý průřez světem věřících i duchovních. Následující ukázka je typická:

* Drazí Steigerovi,

… abyste mi lépe porozuměli, musím něco o sobě napsat. Mám 40 let. Narodil jsem se v katolické rodině a vyrůstal na vesnici, kde v okruhu 15 km nebyl jiný, než katolický kostel. Můj první bližší kontakt s evangeliem byl prostřednictvím radia Monte Carlo. Jejich poselství jsem nechápal, ale líbily se mi písně. Asi už tehdy bylo do mne něco zaseto, i když jsem si to neuvědomoval. Asi po dvou letech, v roce 1986 k nám na skupinku katolické mládeže začal chodit etiopský student. Vedoucí naší skupinky probíral obnovu v Duchu a on byl letniční. Probírali jsme společně Janovo evangelium a postupem času se naše skupinka začala dělit. Mezi tím jsem se oženil. Vzal jsem si katoličku ze skupinky. Chodila tam na přání svojí matky. Nikdy ji to nijak zvlášť nezajímalo. Potom jsem začal chodit do apoštolské církve. Dlouho mi trvalo sblížení se s lidmi ve sboru, ale Pán mě vedl a vede k poznání pravdy. V této církvi jsem přijal křest ponořením. Moji rodiče to velmi těžko nesli. Manželka se na mě dlouho hněvala. Nakonec se s tím smířili. Dokonce tam naše děti chodily do besídky - máme jednu dceru a tři syny. Po přestěhování na Moravu v roce 1997 jsem neměl jasno, kam budu chodit do sboru. Nechal jsem se nalákat na satelitní vysílání „NET" u Adventistů. Navštěvoval jsem je potom více jak půl roku. Nabídli mi členství ve sboru. K je- jich učení jsem měl vážné výhrady, ale více mě odradily podmínky členství. Už jsem se s tím totiž setkal v Košicích v Apoštolské církvi. Nechápu, jak se může v dnešních sborech vytvářet takové duchovní násilí. Totiž dávat podmínky neslučitelné s Písmem.

Delší čas jsem potom nechodil do žádného sboru. Vlastně padala v úvahu pouze Církev bratrská a Českobratrská evangelická. O obou jsem věděl svoje. Vybral jsem si tu druhou, protože jsem se dozvěděl, že v Církvi bratrské převažují letniční a to mě odradilo. V té druhé byla naděje na vytvoření společenství mladších křesťanů. Stal jsem se členem sboru před několika měsíci a již uvažuji, že sbor opustím. Bude to těžké rozhodování. Je mojí chybou, že jsem stavěl na iluzích a na lidech více, než na Pánově vůli. Kromě toho je tu obava, jak to bude působit na mé okolí, rodinu a na sbor. Prosím Vás, co byste mi mohli poradit? Čekám na brzkou odpověď.

Dopis č. 1334, P. P.

Z uvedené ukázky vidíme, jak se někteří věřící ztrácejí. Úbytek věřících u nás znamená, že tito lidé mezi námi byli, ale již nejsou. Hlásit se k víře již není móda ani projev svobody.

Díky čtenářům Zápasu o duši jsme se během posledních 11 let setkali s mnoha názory, reakcemi, chvalami i výhradami k učení a praktikám nejrůznějších denominací. Poznali jsme aktivní věřící z nichž máme obrovskou radost i ty, kteří mají s církví negativní zkušenosti. Z těchto ohlasů a reakcí vidíme, že situace není v našich zemích jednoduchá pro věřící, misionáře, křesťanské pracovníky, ani pro vydavatele křesťanských knih a časopisů. Čím jsme ovečkám blíž, čím více hlubšího biblického poznání přinášíme, tím větší odpor některých církevních pracovníků cítíme. Kdo je viditelný v křesťanské službě, je často terčem nejrůznějších pomluv a útoků. Jedna z největších ran naší čtenářské obci byl „zákaz" ZODu a následné „varování" a plošný příkaz, že ZOD do jejich sborů nesmí. Dodnes čekáme na biblické zdůvodnění takových zásahů spolubratří v Kristu.

Co dodat? Největší úbytek církevního členství není pro nevíru a nezájem lidí, ale pro vnitřní nesnášenlivost, nemilost a tvrdost, kterou v Církvi jedni vůči druhým chováme. Naše víra se pozná podle ovoce...

To, že Návrat domů právě vydal překlad knihy Nekončící milost, považuji za Boží řízení. Věřím, že zkrácená ukázková 15. kapitola „Útěk před milostí" z této knihy nám všem nastavuje milosrdně zrcadlo, ne abychom se zalíbením obdivovali vlastní dokonalost, ale abychom viděli sami sebe tak, jak nás vidí svět a ti, kdo církví prošli. Modlíme se, aby tato do našich srdcí namířená a oprávněná kritika přinesla mnoho užitku všem.

- kas -