Péče o děti a jejich chování

Národní Institut dětského zdraví a lidského vývoje v USA sledoval 1100 dětí z deseti měst v situacích, kdy se o ně po dobu více než deset let místo rodičů starali příbuzní, chůvy, velká dětská centra, školky a nejrůznější další pečovatelské služby. A výsledek? Vyšlo najevo, že nežádoucí projevy chování, jako je agrese, vzpurnost a neposlušnost, se objevují tím častěji, čím více času dítě strávilo v dětských zařízeních. Děti, které v dětském zařízení tráví více než 30 hodin týdně, vyžadují více pozornosti, jsou náročné, méně poslušné a agresivnější. Postupně se u nich ve vyšší míře projevuje krutost, šikana, zlomyslnost, odmlouvání a přílišné mluvení.

Děti, které tráví většinu času v dětských zařízeních, mají problémy chování už v předškolním věku třikrát častěji než ty, které většinu času tráví s matkou.

Z výzkumu vyplývá, že pokud je přirozený vztah mezi matkou a dítětem narušen, vytváří se v dětech skrytý hněv, aniž by si to uvědomovaly. Vnitřní nejistota a zatrpklost signalizuje, že něco není v pořádku a v pozdějších letech se projevuje jako poruchy a problémy v chování dětí. Vztah, který odpovídá Božímu vedení pro náš život, znovu ukazuje, že vztah matka a dítě nelze nahradit žádnou jinou péčí. Pokud tuto mateřskou péči předáme někomu jinému nebo profesionální instituci, můžeme očekávat, že vývoj a chování dětí bude složitější nejen v rodině, ve škole, ale i ve společnosti.

Charles Colson, Commentary #010427 - 4/27/2001

Případ Ritalin

V 80. letech jsem postgraduálně studoval neurologii ve Spojených státech. Byl jsem členem týmu, jehož úkolem bylo zmapování používání léku Ritalin u žáků základních a středních škol. Průzkumem se zjistilo, že v určitých oblastech USA byl tento lék předepisován každému třetímu žáku. Studie měla obrovskou publicitu a rozpoutala jak veřejnou, tak odbornou debatu, která trvá dodnes.

V České republice je Ritalin téměř neznámý lék. Ve světě se používá k léčbě dětí trpících takzvaným syndromem hyperaktivity. První symptomy se objevují ještě dříve, než začne dítě chodit do školy. Projevují se vnitřním neklidem, špatnou soustředěností, konkrétně neschopností dotáhnout úkol do konce, dítě nemá stání, neustále sebou šije. Naplno se symptomy rozvinou většinou až ve školní lavici. Syndrom je viditelnější u chlapců, kteří mají přirozený sklon k nápadnějšímu sebeprosazování, a to jak verbálně, tak fyzicky. Dnes víme, že syndrom existuje ve formách nesmírně subtilních i dramatických. Ve většině případů trvá celý život. S věkem určité symptomy mizí, jiné se naopak vyskytnou, například úzkost a deprese. Rovněž se ukazuje, že syndrom je téměř u poloviny pacientů prokazatelně dědičný.

Díky nejmodernějším výzkumným metodám byly zjištěny jisté subtilní, avšak konzistentní změny v částech mozku, které kontrolují a regulují plánování, ilmpulzivitu a soustředěnost. Jasně prokazatelné anatomické a anatomickochemické změny tedy nechybí, syndrom skutečně existuje. Výzkumy také prokázaly, že první fáze „dotvá- ření" lidského mozku nekončí při porodu, ale trvá až do sedmi let věku dítěte, kdy se konečně vytvoří určitá spojení či sítě uvnitř mozku. Teprve po jejich mikroskopické strukturalizaci a organizaci je člověk schopen chápat i takové pojmy jako smrt nebo láska. Náš mozek totiž začíná jako koncentrovaná skupina buněk, které se v děloze a po narození dále diferencují. Nicméně jejich vývoj a „cestování" jsou předem geneticky programovány. Buňky skutečně cestují po určitých „trasách" ke konečnému cíli v mozku. Teprve tam se zapojují do sítě. V případě, že se tato buněčná migrace částečně pozastaví, může docházet k změnám registrovaní, plánování a zacházení s informacemi, které se dostávají v mozku do našeho vědomí. U dítěte se tato dysfunkce projevuje jako nesoustředěnost, nezájem, potíže se čtením, psaním a komu- nikací.

Znamená to, že důvody, proč dítě „neustále zlobí" a nesoustředí se, mohou být jiné, než si rodiče a paní učitelka myslí. Řešení „těžkých případů" tak vůbec nemusí souviset s liberálním či konzervativním přístupem k výchově, ale především může pomoci konzultace s pediatrem či neurologem. Hlavní část léčebné procedury tvoří standardní intervenční kroky, jako je například rozdělení úkolů do menších částí tak, aby odpovídaly omezené lhůtě soustředěnosti dítěte. Ne všechny děti vyžadují farmaceutickou léčbu.

Tak jako mnoho jiných záležitostí i „případ Ritalin" prošel ve Spojených státech klasickým procesem „z extrému do extrému". Byly doby, kdy lékaři předepisovali Ritalin na žádost každé matky, která přišla s tím, že její Jeníček ji zlobí. Dnes už víme, že nejdůležitějším obdobím lidského života jsou roky od narození do první návštěvy školy. Je to vlastně logické - celý proces učení, každá naše zkušenost je reakcí na předchozí podněty. Rané zkušenosti a především reakce na chování matky nejen předurčují další reakce dítěte v budoucnu, ale zároveň vyloučí jiné.

Martin Jan Stránský, Přítomnost, Prosinec 2000

Ritalin v Německu

Hesenská zemská vláda zpracovala studii, v níž se říká, že každé 9. dítě v základních školách spolkne nějaký lék na mentální vývoj a dokonce každé 4. dítě mezi 6.-10. rokem bere denně léky pro zvýšení výkonu a koncentrace. Z dalšího šetření vyplynulo, že 20 % až 30 % dětí v Německu je pravidelně nebo občas pod vlivem psychofarmak. V samotném Německu je obrat z prodeje Ritalinu jeden milion marek ročně. Ritalin je předepisován i naprosto zdravým dětem, kterým je uměle upravena diagnóza. Ritalin, tato droga likvidující spolehlivě lidskou osobnost, už opustila i brány lékařských ordinací. Například v německých mateřských školkách jsou dětem tyto léky podávány učiteli a vychovateli, kdykoliv se jim to zdá být vhodné.

Martin Herzán, Totalitní světovláda, str. 78, Mezinárodní komise svědomí

Regresivní terapie

Neobvyklá psychoterapie v rukou profesionálů skončila tragicky. Desetiletá Candice byla adoptovaná dcerka rodičů, kteří hledali profesionální pomoc. Děvčátko bylo v péči psychologů na základě diagnózy RAD („reaktiv attachement disorder"), což je neschopnost dítěte citově přilnout k nové matce. Dvě terapeutky zvolily regresivní terapii - návrat k porodu, začátek nového vztahu k adoptivní matce. Během terapie se mělo dítě probojovat porodním kanálem (polštáře a prostěradla). Terapistky děvčátko nutily, aby křičela pro nový život. Vyzývaly ji, že teď musí zemřít, aby mohla znovu žít. Při tomto porodním zápasu děvčátko skutečně zemřelo udušením.

Guvernér státu Colorado okamžitě vydal nařízení, které tuto metodu psychoterapie postavilo v Coloradu mimo zákon.

The Bakersfield Californian, 18.4. 2001