Křesťanům, a obzvláště misionářům, je často vytýkáno, že zničili kultury domorodých obyvatel, že zasahují do přírodního života těch, kdo se za staletí jedinečného vývoje naučili žít v harmonii s přírodou daleko lépe než lidé naší civilizace. Srovnejme zkušenosti těch, kteří mezi domorodci žili celá desetiletí s poznáním cestovatelů, kteří do života domorodců pouze nahlédli, ale přesto zasvěceně popisují jejich život. Viz ZOD 58 a 59, kde je popsán přirozený život domorodců v minulosti. Pokud je nemáte, napište nám. Pro úplnost ještě uvádíme, že na Slovensku nedávno vyšla knížka Pilot z džungle, Nate Saint, která popisuje první setkání misionářů s kmenem Auků. Tehdy přišlo o život pět mladých mužů, ale to je jen počátek opravdového příběhu kmene Vaorani (Auků). Evangelium přinesly těmto domorodcům manželka s malou dcerkou a sestra zavražděných misionářů.

Domorodcům styl života vyhovuje

V Ekvádorské Amazonii žije pět etnických kmenů přírodních obyvatel. Inspirací pro návštěvu jednoho z nich, Šuárů, byli dva vzácní lidé, cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, kteří v jedné z osad Šuárů v roce 1949 pobývali a natočili zde unikátní dokumentární film „Lovci lebek". Osud nás však zavál paradoxně k etniku Vouranies, kteří jsou se Šuáry od nepaměti na válečné stezce. Důvod byl prostý - náš průvodce byl znalcem kmene Vouranies, a dobrý, anglicky hovořící průvodce je bránou do džungle a základem všeho - osud a vlastně životy cestovatelů jsou totiž v každém okamžiku pobytu v amazonském pralese v jeho rukou.

V džungli neplatí žádné oficiální zákony, nedosahuje zde pravomoc policie, soudů ani jiných státních orgánů a složek. V džungli platí pouze nepsaná pravidla etnik. Stane-li se nějaký závažný zločin, náčelník osady nebo přímo kmene rozhodne, jakým způsobem bude viník potrestán. … Jsou to lidé moudří, přirozeně inteligentní a disponují největší autoritou a pravomocemi. Domorodí lidé mají svou vlastní víru - věří v posvátné slunce, kopce, stromy či místa, věří, že po smrti bude jejich duše reinkarnována do těla jaguára nebo hada. Nebezpečí pro tyto lidi představují bohaté koncerny zabývající se lukrativní těžbou dřeva a ropy, avšak díky citlivému postoji a mnoha regulacím a restrikcím ekvádorské vlády je tato hrozba v nejbližší budoucnosti lichá. Mnohem větší nebezpečí představuje činnost většinou amerických misionářů, kteří přijíždějí, aby zde hlásali křesťanství. Je to citlivý a kontroverzní problém a má mnoho odpůrců i příznivců. Se svým křesťanským přesvědčením přinášejí jistě v dobré víře také trička, pastelky, sešity, hračky, nádobí, zapalovače … Přinášejí část jiného světa, na který domorodci nejsou zvyklí a který je v rozporu s jejich způsobem života. Misionáři s sebou navíc přinášejí i civilizační choroby, které je za normálních okolností prostředí panenské džungle prosté. V nedaleké osadě od té „naší" očkovali misionáři domorodce proti civilizačním nemocem, které tam sami zanesli. Výsledek však byl žalostný. Organismus některých domorodců reagoval na vakcíny ochrnutím.

- Zdeněk Bernard, MF Dnes, 13. února 2003 -

Kdo si dnes uvědomuje, že to byli právě misionáři, kteří se coby první „cestovatelé" vydali do vzdálených, neznámých a nehostinných končin plných nebezpečí? V cestě jim nestála jen neprozkoumaná příroda, divoké šelmy, smrtelné nemoci, ale i neznámí divoši. Pro mnohé to byla cesta jedním směrem. Pokud je domorodci nebo divá zvěř nezabila, umírali do tří let na nejrůznější tropické nemoci. Je smutné, že současní cestovatelé stále opakují nepravdy svých předchůdců. Ještě v nedávné minulosti nebývalo zvykem, že by domordoci návštěvníky vítali s chlebem a solí. Jen díky misionářům se domorodci přestali systematicky vyvražďovat. Kdo si z novodobých cestovatelů přizná, že bez dlouholetého působení misionářů by dnes nenašli ani průvodce, natož aby se s ním domluvili? Dnes je poskytování průvodcovských služeb domorodců zdrojem jejich živobytí. A to ve společnosti, kde peníze nikdy neexistovaly. Nebýt misionářů dnešní „cestovatelé" by domorodce nenašli a pokud ano, z džungle by se živí nevrátili. Například mladý Michael C. Rockefeller navštívil v roce 1961 kmen Dani v údolí Baliemu v západním Irianu. Živý se nevrátil. Bez leteckého a radiového spojení s misionáři by nikdy nikdo cestovatelům neumožnil ani nedovolil, aby do těchto oblastí s kamerami a fotoaparáty vstoupili. Z osobní zkušenosti víme, že samotní vládní indonezští činitelé se bez misionářských letadel MAF do nejodlehlejších oblastí nedostanou. Pavel Steiger byl v těch nejodlehlejších místech Irian Jaya v roce 1987 a s tamními misonáři udržujeme e-mailový kontakt dodnes. Bez misionářů se ke kmeni Jali tehdy nedostali ani atropologové …

Na téma šíření infekčních chorob a podobných argumentů bych chtěla poznamenat, že dnešní pohyb obyvatelstva napříč kontinenty je nesrovnatelně vyšší než býval počet misionářů v minulosti. Pro svoji ochranu jsou někteří cestovatelé očkováni, ale to neznamená, že jim žádné nebezpečí nehrozí a sami nikoho neohrožují. Organismus některých jedinců může reagovat na vakcíny ochrnutím, ale většinou jde o vyjímečnou událost. Nejčastější příčinou smrti domorodců v minulosti nebyly jen civilizační choroby a to, že ženy umíraly při porodech, ale skutečnost, že většina dětí se nedožila ani prvního roku věku. Nejvražednější byla a je nekončící kmenová nenávist a krevní msta. Nebýt misionářů, domorodci v džunglích by dále umírali po uštknutí jedovatým hadem, muži by podléhali hrozným infekcím po loveckých, pracovních a bojových zraněních. Smrt byla součástí každodenního života domorodců.

Nezapomínejme, že ani dnes cestovatelé a turisté neprocházejí nějakou sterilizační očistou. Jak rychle se může šířit neznámá nákaza světem sledujeme právě v těchto dnech. Výskyt záhadné plicní chřipky (SARS) děsí Asii, Austrálii, Ameriku i Evropu. Na rozdíl od misionářů, nezůstává po dnešních „cestovatelích", ani jeden zachráněný život pro současnost ani věčnost. Většině cestovatelů totiž, na rozdíl od misionářů, na životě domorodců vůbec nezáleží. Domorodci cestovatelům za pakatel v hodnotě několika krabiček cigaret či láhev alkoholu nevědomky pomáhají financovat exotické expedice. Kdyby nebylo co fotografovat a příležitost pustit na uzdu dobrodružnou fantazii, nikdo z cestovatelů by se ani dnes za domorodci neplahočil.

Ale obraťme list a podívejme se společně do minulosti na jednu takovou nedotčenou kulturu lidí, která se prostřednictvím misionářů setkala s Božím slovem, a jak na ně zapůsobilo. Andersonovi jsou členy Wycliffovy misie biblických překladatelů a žili mezi domorodci Nové Guineje více než dvacet let. Přeložili Písmo do jazyka, jímž se nikdy nepsalo a podařilo se jim přiblížit nám, čtenářům, myšlenkové pochody a chápání Božího slova domorodců od samého počátku. Četba jejich zážitků je strhující a je dobrým argumentem na námitky těch, kteří jsou přesvědčeni, že je lépe zachovat domorodou kulturu, než importovat křesťanství tam, kde nikdy nemělo kořeny. Posuďte sami.

Překlad knihy Lukáš, 12. kapitola

• Mezitím se shromáždily nespočetné zástupy, že se lidé div neušlapali. Ježíš začal mluvit nejprve ke svým učedníkům: „Mějte se na pozoru před kvasem farizeů, tj. před pokrytectvím" (Lukáš 12,1).

Nepředstavovali jsme nespočetný zástup, ale při překládání Evangelia podle Lukáše docházelo na naše pracovní schůzky hodně lidí. Dospěli jsme do 12. kapitoly: „Mějte se na pozoru …" Jak jsme dumali nad tímto výrazem, abychom ho přesně zapsali, nastal mezi posluchači, kteří seděli na podlaze, rozruch. Frázi „mějte se na pozoru" přítomní muži (zejména ti starší) očividně s něčím spojovali. Když jsme překládali další verš, jejich pozornost jako by dokonce ještě vzrostla. Poděsila je Ježíšova slova:

• Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno (Lukáš 12,2).

Mezi těmi, kdo tehdy přicházeli do biblického domu, byli dva starší muži. Měli na sobě svůj tradiční kožený přehoz, paže jim obepínaly kroužky a v uších se houpaly velké náušnice z mušlí. Seděli se zkříženýma nohama na podlaze, protože nebyli zvyklí na židle a lavice. Vždycky pozorně naslouchali, přitom si hledali ve vlasech nebo vousech vši a příležitostně utrousili nějakou poznámku o tom, co jsme překládali, nebo jak se to týká jejich pohledu na život. Občas umlčeli ty mladší vyprávěním o svých zkušenostech.

Tito dva muži mi byli obzvlášť blízcí. V mé přítomnosti se na ně ostatní vesničané obraceli jako na mé „otce". Jeden z nich „naslouchal Hlasu" a stal se křesťanem, druhý nikoli. V každém případě milovali příběhy - především je fascinovaly ty, které obsahovaly prvky nebezpečí. Kdybychom narazili na pasáž, jež by vyvolala nějaké obavy či strach, tito dva starci by se přestali zabývat svou neužitečnou činností, vzhlédli by a řekli: „Bojím se."

Když to tito dva staří muži pověděli, každý věděl, že biblická pasáž skutečně ťala do živého. Přestože byli rozrušeni, neznamenalo to nutně, že s tím budou něco dělat. Během jejich života u nich vznikl návyk se bát.

Starci prožili většinu svého života v období „válečných dnů". Často mluvili o dávných bitvách. Tato doba vrcholila na počátku 60. let 20. století, kdy do země přišli Australané a násilím všechny boje potlačili. Nebylo to tak dávno. Já jsem tehdy studoval na střední škole, kosmonauti létali k Měsíci, Amerika válčila s Vietnamem. Ale zde v Papue - Nové Guineji vedlo Fukutao své poslední války se svými sousedy ve vesnici Sete a nevědělo, že existuje ještě jiný svět a únik z nikdy nekončícího válčení.

Byl to Awiame Ali, kdo mi o tomto konfliktu pověděl. V té době byl na vrcholu svých mladických sil.

„Všechno začalo tím, že kdosi ve Fukutao zničehonic zemřel. Sotva se vrátil z dlouhé výpravy do pralesa, druhého dne ho rozbolel žaludek, o den později se z toho vyvinula smrtelná nemoc a třetího dne byl mrtvý. Všechno ukazovalo na to, že zemřel v důsledku působení magických kamenů."

„O co se jedná?" zeptal jsem se.

„To si lidé připraví kouzelný proutek tak, že vezmou lodyhu rákosu, naštípnou ji a vloží do ní pomalovaný „zaklínací" kámen. Pak jdou ven, mávají jím ve vzduchu a modlí se k duchu toho člena své rodiny, za něhož se chtějí pomstít. Uslyší-li zahřmění, znamená to, že mají jít vraždit.

Asi tři potom odejdou na číhanou, přičemž jeden z nich žvýká list ze stromu hilipili a tiše si monotónně prozpěvuje. Díky kouzelnému zaklínadlu je neviditelný a svým zpěvem vyláká nepřítele z jeho vesnice. Když se k trojici přiblíží, zbývající dva vyskočí a rozsekají svou oběť na kusy. Potom ten, který je neviditelný, mává svým proutkem nad mrtvým tělem, jež do sebe působením magie znovu vstřebá rozlitou krev a scelí se. Pak „neviditelný" pronese nad mrtvolou tato slova: „Dnes se vrátíš do vesnice jako zdravý člověk. Zítra onemocníš, pozítří začneš umírat a třetího dne skutečně zemřeš." Nakonec potře listem kopřivy mrtvému obličej a ten ožije.

„Myslíš tím, že ten člověk zdánlivě ožije."

„Ano," řekl Awiame Ali, „vrátí se do něho život. Jelikož byl očarovaný, na nic si nepamatuje. Vidí dva muže, uvědomuje si, že jsou to cizinci, ale nabízí jim svou pomoc - ukazuje jim nejlepší cestu, jak se dostat z nepřátelského území. Potom se vrací do vesnice. Za čtyři dny je mrtvý."

„To se stalo tomu muži z Fukutaa?"

„Ano, vesničané viděli, jak umírá, a nemohli nic dělat. Těsně před smrtí se kolem něho shromáždili starší a snažili se zjistit, kdo byl jeho vrahem. Zemřel, aniž by něco řekl, což bylo dalším důkazem toho, že se jednalo o čáry.

Starší začali jednat. Museli znát odpověď, a tak skákali po podlaze, aby tělo rozhoupali a získali poslední slovo. Potom tělo vzali a třásli jím, aby dostali ven zbytky vzduchu v plících, který by se v ústech proměnil v nějaký zvuk. Jakékoli slovo mohlo poskytnout klíč k celé záhadě, ale v tomto případě se nic nedělo. A tak jeden ze starších podržel nad mrtvým tělem proutek a prozpěvoval: „Kdo to udělal? Kdo to udělal?" Jak se proutek pohnul, ukázal směrem k vesnici, která to měla na svědomí. Jednalo se o vesnici Sete.

O něco později někteří z těchto mužů narazili na malý přepadový oddíl ze Sete, který přišel vraždit. Pronásledovali jsme je, ale unikli nám. Tehdy jsme se se vší vážností začali připravovat na boj. Vyrazili jsme za nimi a utábořili se pár hodin cesty od Sete. Chtěli jsme vstát o půlnoci a zaútočit na ně za svítání, ale nějaká hlídka ze Sete večer zahlédla záři našeho ohně, na němž jsme si vařili večeři. Zalarmovala všechny bojovníky a než jsme se nadáli, vrhli se oni na nás! Ztratili jsme té noci mnoho mužů a další utrpěli různá zranění. Byli jsme poraženi a trvalo měsíce, než jsme se vzpamatovali. Po celou tu dobu v nás sílila touha po odplatě, až dosáhla vrcholu. Rozhodli jsme se, že sníme celou vesnici Sete. Přísahali jsme si, že budeme důslední - nikoho nenecháme naživu.

Když nastal den D, žádný z mužů nezůstal stranou. Všichni jsme se pomalovali bojovými barvami - tváře jsme si začernili uhlím a zvýraznili bělostným vápnem, nosy namazali červeně, na hlavu jsme si připevnili šňůry korálků, do vlasů zapíchli velká černá pera z kazuára, na paže navlekli kroužky, na hruď dali velké pancíře a nosem provlékli prasečí špičáky. Oblékli jsme se tak, abychom svým nepřátelům nahnali smrtelný strach. Šli jsme vraždit.

Ti, kdo už předtím zabíjeli, měli na sobě speciální červené znamení do („vítězné listy"), utěšovali trpící vdovy a zaujímali ve vesnici zvláštní postavení. Celou noc jsme pochodovali nahoru a dolů, prozpěvovali a rozohňovali se. Opět jsme se připlížili k vesnici Sete. Každý měl za pažním kroužkem svou kostěnou dýku a za pasem sekeru. Někteří muži si s sebou vzali bojové sekery (kameny miskovitého tvaru, které byly po celém obvodu zabroušené; výborně se hodily k rozbíjení hlav). Jiní měli luk a šípy a nesli si velké štíty z kůry. Další se vyzbrojili oštěpy. Za rozbřesku jsme celou nepřátelskou vesnici obklíčili. Potom kdosi objevil jednoho z našich bojovníků a bitva začala. Vrhli jsme se na Sete a zabíjeli všechno, co nám přišlo pod ruku - muže, ženy, děti, prasata, psy.

Bylo to příšerné. Asi polovina lidí uprchla - později se ukázali ve Woposale. Ostatní jsme pobili. Než jsme skončili, vesnici jsme vyplenili a odnesli si všechny cennosti - sekery a korálky. Potom jsme ji zapálili a zničili zahrady. Dokonce jsme pokáceli i stromy. Mrtvá těla jsme rozčtvrtili, aby se nám na zpáteční cestě dobře nesla. Ve Fukutau jsme je potom upekli a předložili truchlícím pozůstalým při oslavách vítězství."

Když Awiame Ali skončil, podíval se na mne - bezpochyby se snažil něco vyčíst z mého nic neříkajícího výrazu. Už jsem tyto příběhy slyšel předtím a viděl jsem, jak hrůzostrašně mohou tito muži vypadat, když si na sebe vezmou válečnou výstroj a výzbroj, protože se takto předvádějí na různých slavnostech, které s oblibou pořádají.

„Bylo to děsné," řekl. „Nemohu věřit, že jsme toto všechno dělali." Potom pokračoval. „Za této situace nebylo nutné jít znovu bojovat - alespoň ne tím směrem. Museli jsme pouze být na stráži pro případ, že by Seteové obnovili své síly nebo se Woposale ujalo jejich případu a usilovalo o pomstu. Mohlo se to stát komukoli a kdykoli."

Tak se v Papue - Nové Guineji žilo a umíralo po celá staletí. Počet obyvatel klesal, jednotlivé skupiny se rozptýlily a izolovaly. Bez vzájemné komunikace se jejich jazyk postupně začal odchylovat od původních kořenů.

Fukutao se však už pomsty ze strany Sete nedočkalo. Do země potom přišli Australané a ačkoli neměli pomalované tváře ani válečné ozdoby, nahnali Folopům takový strach, jaký dosud nepoznali. Awiame Ali mi o tom jednou také vyprávěl.

„Když do Fukutao přijeli první dva členové vládní policejní hlídky, všichni jsme utekli do buše. Mysleli jsme si, že vidíme duchy. Byli bílí, vůbec nevypadali jako normální lidé - podobali se sinalým přeludům z podsvětí. Domnívali jsme se, že se vrátili naši mrtví předkové, aby nás sužovali, zmrzačili a snědli.

Za bělochy následovala kolona padesáti vozidel a národní policisté ozbrojení puškami. Ti alespoň byli černí, i když na sobě měli zvláštní šaty - ne z kůry. Nicméně dva bílí vpředu v nás probouzeli děs a hrůzu. Jejich vlasy vypadaly jako mech a měli příšerné bezbarvé tváře, paže a nohy, chodidla hnědá a prsty na nohou jakoby sešité. Nikdy jsme neviděli boty ani tkaničky.

Jakmile se nově příchozí ve vesnici ubytovali, aby tam přespali, dali nám najevo, že se máme koho bát. Prostřednictvím tlumočníků vyhlásili, že v zemi začal platit nový zákon. Války a zabíjení se už nadále nebudou tolerovat. Nikdo už nesmí z mrtvých těl brát kosti ani z nich jíst maso. Od té chvíle se musí pohřbívat do země během dvou dnů po úmrtí, jinak … všechny, kdo tyto zákony poruší, čeká vězení za mřížemi, daleko od nejbližší rodiny a příbuzných.

Cizinci to chtěli vesničanům názorně ukázat, a tak od nich zakoupili jednoho vepře. Přede všemi ho přivázali ke kůlu, který stál ve vzdálenosti necelých 50 metrů, chopili se zbraní a začali střílet. Lidé při tomto zvuku zděšeně prchali do úkrytů. Prase leželo mrtvé, prošpikované kulkami. Australané vesničanům poručili, aby vepře rozřezali a na vlastní oči se přesvědčili, jakou škodu mohou jejich „luky" způsobit."

Od toho okamžiku bylo po kanibalismu i trestných výpravách, motivovaných touhou po pomstě. To byl konec bojů a válek, nicméně vzpomínky na tento způsob života zůstávají dosud živé, zejména v paměti starší generace. Lidé vědí, že by nadešla chvíle konečné odplaty. Nový zákon v zemi ji mohl na jisté rovině zastavit, ale neřeší vše.

Zde u překladatelského stolu zatím farizeové a učitelé zákona stále ještě oponovali Ježíši a snažili se ho chytit za slovo. „Mějte se na pozoru před kvasem farizeů," varoval Ježíš své učedníky. Jinak řečeno: „Nebuďte pokrytečtí. Vaše slova by neměla být v rozporu s vaším životem. Nakonec stejně všechno vyjde najevo." Dva starci, moji „otcové", těžce vzhlédli. Jejich mysl vždycky nejvíc zaujala varování Písma a úplně je přimrazila k podlaze, na níž seděli se zkříženýma nohama. Překládali jsme další úsek textu:

• Proto vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, a co jste šeptem mluvili v tajných úkrytech, bude se hlásat se střech (Lukáš 12,3).

„Já se bojím," řekl jeden. „Měl by ses bát," odvětil na to druhý. „Jsi starý a brzo umřeš. Nenasloucháš Hlasu. Co s tebou bude?" První stařec se zachvěl. Zahleděl se na strop a mlčel.

Přestože je s veřejnými zabijáckými útoky konec, s kouzly a čárami se setkáte všude kolem. Starý způsob myšlení z velké části nadále přetrvává. Pomstu jako způsob života lze těžko vymýtit. Ve skutečnosti se téměř všechna úmrtí (kromě evidentních vražd) přisuzují černé magii. Důkaz je prostý. Jestliže člověk onemocní a uzdraví se, byl pouze nemocen, ale když zemře, byl očarován.

Strach, věrný společník Folopů a motivace všech běžných činů po celé generace, u mnoha lidí nadále představuje základní světový názor - dokonce i přes nový zákon v zemi.

Dokonce ani věřící lidé si nejsou ohledně čarodějnictví příliš jisti. Žili pod jeho vlivem příliš dlouho. Viděli spoustu lidí umírat podivnou smrtí. Vědí, že existuje nějaká vnější síla. Jestli je či není příčinou smrti, zůstává pro ně otázkou. Nežijí však bez naděje. Uvědomují si, že ať už je příčina smrti jakákoli, čeká je nebe. Záleží na Bohu, jaký způsob chce použít, aby je tam dostal. To pro ně představuje útěchu, jakou nikdy předtím neměli. Překládali jsme další verš.

• Říkám to vám, svým přátelům: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale víc už vám udělat nemohou (Lukáš 12,4).

V tomto momentě se ozval stařec, který „naslouchá Hlasu": „Není se čeho bát." Ostatní muži se na něho podívali, ale muž už nic dalšího nepověděl, a tak jsme pokračovali v překladu.

• Ukážu vám, koho se máte bát. Bojte se toho, který má moc vás zabít a ještě uvrhnout do pekla. Ano, pravím vám, toho se bojte! (Lukáš 12,5).

Tentýž stařec opět vzhlédl ze svého místa na podlaze. „Bojíme se Boha," řekl a přiložil si ruku ke krku, což je typický folopský způsob, jak vyjádřit velmi závažné pravdy. „A bázeň před Bohem zažene náš strach ze všeho ostatního. To je velké beté."

Hledání pramene, Neil Anderson a Hyatt Moore, knihu si můžete objednat na adrese:

Wycliffovi překladatelé, Vilém Spratek, Nebory 387, 739 61 Třinec XIV; e-mail: wbtcz@volny.cz