* Vážení přátelé,
přečetla jsem si článek „Dar jazyků“ a tím jsem si rozšířila své vědomosti, díky za to. Znám několik lidí, kteří věří, že mají tento dar, ale s tím nesouhlasím. Písmo svaté vydává svědectví o tom, jak působil Duch svatý na učedníky (Sk 2:1-11). Jejich řeč nebyla nesrozumitelná, rozuměli jim všichni příslušníci jiných národů a jazyků. Bůh miluje každého člověka a proto způsobil tento zázrak, aby všichni uslyšeli to, co se tam stalo. V tom je velikost Boží lásky. Jsem vděčna Bohu za dar Jeho slova – bibli, aspoň nemusím mít žádné pochybnosti. Bůh vede každého z nás.
Zdena F., dopis č. 145.

I. ÚVOD

V předcházejícím ZODu č. 79 jsme na str. 28 otiskli článek Tomáše Novotného „Dar jazyků“.

Prosíme o dodatečné prostudování textu, aby následující pojednání přineslo co největší užitek. Náboženský úkaz, tedy „mluvení v jazycích“, se vždy vyskytoval a vyskytuje ve většině pohanských náboženstvích světa i řadě křesťanských denominací, viz zmíněný článek. Všeobecně se označuje jako „glosolalie“. Tento termín označuje výroky, zvuky, které se nedají přiřadit k žádnému známému živému (nebo mrtvému) jazyku.

Webová stránka Karmelitánského nakladatelství vymezuje „glosolalie“ takto:

Glosolalie, modlitba v neznámém nebo neexistujícím jazyku, se vyskytuje v různých náboženstvích. V křesťanství je podle 1. listu apoštola Pavla Korinťanům (12-14) chápána jako jeden z darů Ducha svatého. Tento jev se ve větší míře opět objevuje od počátku 20. stol. nejprve v některých letničních skupinách, později v dalších křesťanských církvích.

Tomáš Novotný napsal:

Někdy se dokonce glosolalie nesprávně zaměňuje se schopností vyjadřovat se v jazyku, jemuž se dotyčný předem nenaučil. Tomuto nikdy vědecky nedoloženému jevu se však říká správně xenoglosie. Ve skutečnosti se však při glosolalii nejedná o jazyk v pravém slova smyslu. (Dále již zmíněný článek…)

Xenoglosie (nenaučená cizojazyčnost) nebyla nikdy vědecky doložena. Přesto jsem bez jakýchkoliv pochyb přesvědčen, že biblický dar jazyků znamenal xenoglosii, tedy mluvení cizími jazyky, kterým se ti, kteří jimi mluvili, nikdy neučili:

• (1) Když pak přišel den Letnic, byli všichni jednomyslně spolu. (2) A náhle nastal zvuk z nebe, jako valícího se prudkého větru, a naplnil celý dům, kde seděli. (3) Tehdy se jim ukázaly jakoby rozdělené jazyky ohně a posadily se na každém z nich. (4) A všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. (5) V Jeruzalémě tehdy přebývali Židé, zbožní muži z každého národa pod nebem. (6) A když nastal ten zvuk, sešlo se množství lidí a byli zmateni, protože je každý slyšel, jak mluví jeho vlastním jazykem. (7) Všichni tedy žasli a v údivu říkali jedni druhým: „Hleďte, copak nejsou ti všichni, kteří tu mluví, Galilejci? (8) Jak to, že tedy každý slyšíme svůj vlastní jazyk, ve kterém jsme se narodili? (9) Parthové, Médové, Elamité a obyvatelé Mezopotámie, Judska i Kappadokie, Pontu a Asie, (10) Frygie i Pamfylie, Egypta i krajů Libye vedle Kyrény a příchozí z Říma, Židé i proselyté, (11) Kréťané i Arabové – slyšíme je mluvit našimi jazyky o velikých Božích věcech!“ (12) A tak všichni žasli a bezradně říkali jeden druhému: „Co má tohle znamenat?“ (13) Jiní se ale posmívali a říkali: „Jsou opilí novým vínem!“(Skutky 2:1-12)

Čtenáře prosím, aby si přečetli zbytek celé 2. kapitoly knihy Skutků. Z předešlých veršů vyplývá, že ti, kdo byli Duchem svatým obdarováni xenoglosií (v žádném případě glosolalií), byli všichni Galilejci, jejichž mateřským jazykem byl galilejský dialekt. To nám dosvědčují ti židé, kteří hostovali v Jeruzalémě a pocházeli ze všech známých jazykových etnik tehdejšího světa, protože těmto Galilejcům rozuměli. Galilejci nevydávali jakési glosolalie, nesrozumitelné zvuky, nýbrž mluvili nejméně 16 živými jazyky o velikých Božích věcech, jak jim Duch svatý dával promlouvat! Věřím, že ta největší Boží „věc“ je vzkříšený Spasitel – Pán Ježíš Kristus. Ti, kteří rozuměli, žasli a nevěděli, co tento zázrak znamená. Někteří místní židé, kteří nerozuměli, obvinili tyto Galilejce z opilství..

Hned v následujících verších se od Petra dovídáme jeho novosmluvní výklad starozákonního Jóelova (Sk 2: 17-21) a Davidova (Sk 2:25-35) proroctví. Abychom přiblížili klíčovou důležitost celé atmosféry Skutků 2, podívejme se, v co tato mnohonásobná xenoglosie (nenaučená cizojazyčnost) mimo jiné vyústila. Toho dne se obrátilo 3000 židů, kteří vyznali Krista. Petr totiž vyložil některá starozákonní proroctví v duchu nové smlouvy. Starý zákon ukazuje ve stínech neustále na Krista a je o Kristu. Nový zákon odhaluje duchovní skutečnost starozákonních stínů a obrazů – a tou skutečností je Kristus. Podívejme se, jak Petr nyní, o letnicích, v přímém důsledku ovzduší xenoglosie (nenaučené cizojazyčnosti), novosmluvně rozvinul a vyložil starozákonní Boží slib Davidovi:

Starý zákon musíme vždy číst brýlemi, optikou Nového zákona. Ti židé, kteří uvěřili skrze znamení xenoglosie Galilejců a Petrova novozákonního výkladu 2. Samuelovy knihy, že Davidův potomek je Kristus, kterého ukřižovali, si náhle uvědomili, že potomek z Davidova lůna je Mesiáš, Ježíš Kristus! Xenoglosie Galilejců o velikých Božích věcech byl doprovodný zázrak, bylo to doprovodné a stvrzující znamení pro nevěřící židy. Xenoglosie, mluvení nenaučenými cizími jazyky, byla tedy neoddělitelná od toho největšího Božího plánu – aby v pravém čase Bůh přivedl všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu (Ef 1:10).

Jako vždy v historii židovského národa, jenom ostatek uvěřil v Krista. Pán sice přidával denně ty, kteří byli spaseni, ale v žádném případě zde nešlo o plošné obrácení celého židovského národa, ale o obrácení povolaného ostatku.

Znamení xenoglosie nebylo omezeno jen na den letnic. Pavel usměrňuje glosolalii na xenoglosii ještě o více než 20 let později v Korintu. V pozdějších epištolách už o ní není žádná zmínka. Navíc o ní Pavel říká, že „jazyky – ty ustanou“ (1K 13:8). Kdyby se dnes xenoglosie vyskytovala, tak jako v rané církvi – nikdo by nepotřeboval ani vědecké důkazy – určitě by každý, i nekřesťan, nesmírně toužil po takovém daru. Nenaučená cizojazyčnost, by se hodila všem i dnes. Ačkoliv jsem se, přirozeně, s xenoglosií nikdy nesetkal, přesto jsem ji v dětství „praktikoval“. Proto jsem, v deseti nebo jedenácti, na toaletě zpíval glosolaliemi, zvuky, které připomínaly angličtinu, francouzštinu, němčinu – podobně jako to dělával Vlasta Burian. Na gymnáziu jsem tímto způsobem bavil spolužáky na večírcích a jevištích s kytarou. Na vojně mne kvůli tomu označili za „Zápaďáka“ a byl to jeden z důvodů, proč mne nezařadili ani do poddůstojnické školy. Říkám to proto, že si dovedu představit, jak každý v Korintu, a nejen tam, po xenoglosii bez studijního úsilí toužil a tak ji někteří alespoň napodobovali glosolaliemi… V církvi nastal zmatek a Pavel musel věřící svým dopisem usměrnit s poukázáním na starozákonní proroctví.

Nebudu rozebírat všechny verše týkající se jazyků, obzvláště z 1. epištoly Korintským. Na toto téma byly napsány knihy jinými autory a některé z nich byly přeloženy i do češtiny. Omezím se jenom na páteř celého problému.

II. PAVLOVA NÁPRAVA

Pavel korintské křesťany nabádá:

• Bratři, nebuďte dětmi ohledně myšlení, ale buďte jako nemluvňata ohledně zlého. Ohledně myšlení pak buďte dospělí.(1. Korintským 14:20)

Pavel v podstatě říká: korintští, nebuďte dětinští, vysvětlím vám, jak je to s jazyky. Není to tak, jak si to představujete ...

• Kdyby se tedy sešla celá církev najednou a všichni by mluvili jazyky [jak si to představujete a toužíte po tom] a přišli by tam prostí lidé nebo nevěřící, neřeknou snad, že blázníte? (1. Korintským 14:23)

Pavel, hned vzápětí, po narážce na dětinské myšlení korintských křesťanů, z nichž mnozí zajisté „mluvili“ v glosolaliích, začíná vysvětlovat, jak mají být v myšlení dospělí a jak mají správně chápat znamení jazyků. Pavel jim proto připomíná a směruje je na starozákonní Izajášovo proroctví, které se vztahovalo právě k této (tehdy současné) rané době křesťanství, kdy církev musela být prověřována a stvrzována zázraky a znameními, protože neměla ještě novozákonní Písmo:

• V Zákoně [Iz 28] je napsáno: „Jinými jazyky a cizími rty budu mluvit k tomuto lidu a ani tak mě neposlechnou, praví Pán.“ Jazyky tedy nejsou znamením pro věřící, ale pro nevěřící; proroctví však není pro nevěřící, ale pro věřící. (1. Korintským 14:21-22)

Nyní, když nám Nový zákon interpretuje Starý, můžeme s apoštolem Pavlem prohlásit, že mluvení cizími jazyky se týká xenoglosie, tedy nenaučené cizojazyčnosti. S apoštolskou jistotou Pavla můžeme i říci, že xenoglosie byla znamením pouze pro nevěřící tohoto (židovského) lidu. I kdyby byla dnes platným znamením, potom by se nikdy neměla vyskytovat ve výlučném společenství věřících nebo v soukromí jednotlivého křesťana, protože její účel – být znamením pro nevěřícího žida – se míjí cílem. Měla by se vyskytovat, kdyby stále platila, pouze v evangelizačním úsilí věřících ve styku s nevěřícími židy, aby povolaní z Izraele uvěřili. Kdyby Čech, který se nikdy neučil čínsky, zvěstoval evangelium Číňanovi jeho rodným jazykem, tak by Číňan žasl a byl udiven stejně jako zahraniční židé a všichni ostatní v Jeruzalémě v den letnic. To vše jsou však jen spekulativní „kdyby-chyby“, protože, jak se dovíme dále od Izajáše, dar a zázrak xenoglosie byl Bohem určen a naprojektován jako znamení jen pro jednu skupinu a tou byli – nevěřící židé na přelomu Zákona a Milosti. Xenoglosie mohla existovat podle Izajášova proroctví ve 28. kapitole jen v dějinném kontextu letnic a několik desítek let po nich, dokud nebyl sestaven kánon Nového zákona. Pojďme tedy k Izajášovi, na kterého Pavel korintské křesťany odkazoval:

• Také tito blouzní z vína, po opojném nápoji se potácejí: kněz i prorok blouzní z opojného nápoje, jsou pomateni vínem, po opojném nápoji se potácejí, blouzní při viděních, při rozhodování kolísají. Všechny stoly jsou plné zvratků, samý výkal, místa není. (Izajáš 28:7-8)

Zde je popsán tehdejší duchovní stav Izraele. Kněží i proroci tropí nepřístojnosti a zlořády v chrámové bohoslužbě. Nezáleží, zda tomuto hrůznému popisu duchovního stavu Izraele rozumíme obrazně nebo doslovně. Obojí děsí. Výsledek jejich služby Izajáš nazval zvratky a výkaly. Dále Izajáš naříká:.

• Koho vyučit poznání? Komu vyložit zvěst? Odkojeným dětem, od prsů odstaveným? Stále jenom [kněží a proroci posměšně opakují]: žvást na žvást, žvást na žvást, tlach na tlach, tlach na tlach, trošku sem, trošku tam. (EP Izajáš 28:9-10)
• Kohož by vyučoval umění? A komu by posloužil, aby vyrozuměl naučení? Zdali odstaveným od mléka, odtrženým od prsí? Poněvadž měli [kněží a proroci] naučení za naučením, naučení za naučením, správu za správou, správu za správou, trošku odtud, trošku od onud. (KB Izajáš 28:9-10)

Komu zvěstovat pravdu? Kdo bude způsobilý přijmout pravdu o pokoji a odpočinutí (jež je v Kristu)? Těm sebevědomým duchovním, nebo i skutečným alkoholikům, kteří nemají nic ve vážnosti? Vždyť z každé rady a ponaučení si dělají legraci! Zde se musíme zaměřit na správný překlad obzvláště 10. verše. Jak je možné, že v EP „žvást“ je v KB „naučení“ a v EP „tlach“ je v KB „správa“? Podívejme se na originální hebrejská slova. První „neshodě“ je ve Strongově lexikonu hebrejského jazyka přiřazeno číslo <06673> a je to „tsav“. Druhé „neshodě“ je přiřazeno číslo <06957> a je to „kav“. Tedy, „žvást (EP) – ponaučení (BK) – tsav (hebrejsky)“ a „tlach (EP) – správa (BK) – kav (hebrejsky)“. V hebrejštině:

tsav la-tsav, tsav la-tsav
kav la-kav, kav la-kav
ze’ir šam, ze’ir šam.

Na tomto místě si připomeneme zmíněný článek Tomáše Novotného:

Je např. doloženo, že sekta shakerů používá [v glosolaliích, pozn. ZOD] především slabiky se souhláskami „k, l, ts“.8 (Srovnej se zápisem u Izajáše!)

Tomuto druhu slov se říká onomatopoický jazyk – to jsou slůvka, jež napodobují zvuky, jako bum, cink, klak, klik, bzum, fí, kvok, haf, tydýt, atd.

Hebrejský Strongův lexikon je vysvětluje následovně:

„tsav <06673>“ – příkaz, nařízení, pochybný věštec; používán v Izajášově zesměšňující parodii (karikatuře) slov a proto nejde o skutečný svatý příkaz.
„kav <06957>“ – šňůra, linka, řádek, měřící pásmo; Izajášova onomatopoická parodie slov, snad bez významu.
„ze’ir <02191>“ – z původního nepoužívaného kořene tsa’ar <06819> – zmenšit, vzrůstající na bezvýznamnosti, stát se bezvýznamný, malý v množství nebo času.

Myslím, že ekumenický překlad je blíže duchu Izajášových slov. Zatímco z Kralické bible bychom mohli nabýt dojmu, že „naučení“ a „správa“ jsou legitimní pojmy a ne parodie opilých vůdců Izraele.

Davisův lexikon hebrejského jazyka k Izajášovi 28:10 říká:

Opakování a souzvučná shoda těchto krátkých slůvek mají napodobit opilecké blábolení posměvačů.

Jiní komentátoři Písma tvrdí, že žvatlavé vyrážení zvuků opilců je příliš vzdáleno rozumné řeči střízlivých, aby mohlo být jednoznačně vyloženo. Je zřejmé, že tato slůvka dosvědčují, v jakém rozpoložení se nacházeli ti, kdo je ze sebe vydávali. Tato „říkanka“ také groteskně napodobuje ztěžklý jazyk opilců. Jednoslabičné slůvko se kupí na další a podroušenci přiopile imitují tón žvatlajících kojících matek, jež se mazlí se svými robátky, aby ještě více Izajáše zesměšnili.

tsav la-tsav, tsav la-tsav
kav la-kav, kav la-kav
ze’ir šam, ze’ir šam.

Tak nás ‚odkojence‘ varuje ten prosťáček Izajáš?

Potom jistě následuje bujarý chechtot a další hýřilové se přidávají:

tsav la-tsav, tsav la-tsav, kav la-kav, kav la-kav

– ten Izajáš musí být snad slabomyslný ...

Co opilé kněze a proroky Izraele rozzuřilo však nejvíce, bylo to, že k nim Izajáš promluvil jako k malým dětem, a že o nich také mluvil tak, jako by byli právě odstaveni od mateřského prsu:

Jak se, Izajáši, opovažuješ nás učit základy mravnosti (Iz 28:15)? Jak se opovažuješ tvrdit, že nás někdo zhltne dříve než přijde milostivé léto (Iz 28:4)? Jak se opovažuješ nám vnucovat jakýsi základní kámen ze Sijónu (Iz 28:16)? Jak se opovažuješ nám navrhovat jakési místo odpočinutí a míru (Iz 28:12)? Jak se opovažuješ nás poučovat o onom posledním dnu, kde bude s Bohem jenom ostatek Izraelitů a očividně bez nás (Iz 28:5)? Jak se opovažuješ nás poučovat, když my jsme učitelé Izraele! Jak se opovažuješ z nás dělat batolata, když jsme dospělí, nejvýznamnější, duchovní a politické struktury Izraele!

Jistě si umíme představit, jak pyšní představitelé náboženské elity vydávali žvatlavé, koktavé zvuky nad poháry vína a zesměšňovali „osamělého a neúspěšného“ proroka Izajáše – takovou nulu! Proroctví o úhelném kameni na Sijónu byl žvást na žvást, tlach na tlach, prostě kec sem a kvák tam. Jejich opravdový zájem o Izajášova proroctví mizel do ztracena… Jistě si dovedeme představit Izajášovo rozhořčení. Vždyť kněží a proroci vedli celý izraelský národ do propasti zatracení. Izajáš je v podstatě káral:

Vysmíváte se jasným a jednoduchým, srozumitelným slovům, která mi Bůh vnukl, a určil mne, abych je vám zjevil; a vy je vykoktáváte ze svého zvrhlého nitra v zesměšňující opilecké parodii. Právě vy byste měli být první a jít příkladem lidu. Měli byste si je uložit do srdce a jednat podle nich. Bůh vás za vaše pohrdání Jeho milostí potrestá.

Prostudujme kontext Izajášovy předpovědi (Iz 28:11-13), na kterou odkazuje Pavel (1K 14:21-22), že totiž znamení mluvení v živých nenaučených jazycích – xenoglosie (Iz 28:11-13), byla zásadně kristocentrická, že se vztahovala a byla spojena výhradně s nevěřícím izraelským národem, jenž jako celek odmítl Krista.

Podívejme se jen na pět bezprostředně předcházejících a následujících Izajášových prohlášení, jež jsou nerozlučně spjata s předpovědí xenoglosie při příchodu Ducha svatého v den letnic:

První žvást a tlach: tsav-kav-šam (Iz 28:3-4):

Izajáš Izraelcům prorokuje ve fyzických předobrazech a stínech jistou novozákonní duchovní skutečnost – že totiž přichází Mesiáš a oni nebudou mít podíl na jeho milosti, protože než nastane, budou zhltnuti pohany:

• Nohama bude pošlapána pyšná koruna efrajimských opilců, nádherná ozdoba, vadnoucí květ, město ležící na vrchu nad žírným údolím. Bude jako raný fík, než nastane léto: jen ho někdo uvidí, už jej má v hrsti a zhltne jej. (Izajáš 28:3-4)

Opilí kněží a proroci dobře věděli, o jakém létě Izajáš mluví a koho představuje raný fík. Věděli, že nejde o žádné doslovné fyzické roční období, ale o duchovní skutečnost milosti, že jde o letnice. Vždyť tentýž Izajáš sám upřesnil:

• Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě. (Izajáš 61:1-3)

To se naplnilo v osobě Ježíše Krista! Když sám Pán Ježíš Kristus v synagoze přečetl první část tohoto oddílu Písma, Lukáš říká:.

• Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ (L 4:20-21)

Lukáš interpretuje, že šlo o stvoření nového člověka, nového národa – církve, která vznikla v den letnic, v den milostivého léta Hospodinova a v ovzduší xenoglosie, jak prorokoval Izajáš:

• ... Což se zrodí země v jediném dni? Nebo pronárod snad bývá zplozen jedním rázem? ... (Izajáš 66:8)

Druhý žvást a tlach: tsav-kav-šam (Iz 28:5):

Těsně před tím, než Izajáš popisuje opilost Izraelitů (28:7-10) a znamení xenoglosie (28:11-13), jež doprovází a signalizuje jejich pád, Izajáš prorokoval, že jenom pozůstatek Izraele bude korunován Hospodinem, že jenom pozůstatek bude v Kristu, jenž je korunou, věncem a hlavou svého těla – věřících:

• V onen den se Hospodin zástupů stane ozdobnou korunou a nádherným věncem pozůstatku svého lidu (Izajáš 28:5)

Opilci dobře rozuměli, o co jde, nemohli ale snést, že by nějaký Izajáš měl pravdu a oni ne. Proto jim milost, vyhrazená jen ostatku zaslíbeného Božího lidu vyvoleného z milosti, proklouzla mezi prsty:

• A tak i nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti. Když z milosti, tedy ne na základě skutků – jinak by milost nebyla milostí. Co z toho plyne? Izrael nedosáhl, oč usiluje. Dosáhli toho jen vyvolení z Izraele, ale ostatní zůstali zatvrzelí, (Římanům 11:5-7)

Třetí žvást a tlach: tsav-kav-šam (Iz 28:12):

Izajáš Izraelcům připomíná Hospodina,

• který mu [izraelskému lidu] říkal: „Zde je místo odpočinutí, nechte odpočinout znaveného, zde je místo míru!“ Nechtěli však slyšet. (Izajáš 28:12)

Zde byl stín Pána Ježíše Krista. V nikom nebylo odpočinutí, v nikom jiném nebyl mír. On byl místem pokoje! A zde je novozákonní skutečnost:

• Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. (Matouš 11:28-29)

Toto nebyla jediná Izajášova zmínka o odmítnutí Pána Ježíše Krista:

• Neboť toto praví Panovník Hospodin, Svatý Izraele: „V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství. Vy však nechcete ...“ (Izajáš 30:15)

Čtvrtý žvást a tlach: tsav-kav-šam (Iz 28:15):

Izajáš vůdcům Izraele bez obalu říká, že doufají v lež, že sjednali úmluvu s podsvětím. Představení a stařešinové Izraele museli být rozčilením bez sebe:

• Říkáte: „Uzavřeli jsme smlouvu se smrtí a sjednali jsme úmluvu s podsvětím. Valí se bičující příval? Však se přežene, nás nezasáhne, vždyť jsme si svým útočištěm učinili lež a skryli jsme se v klamu.“ (Izajáš 28:15)

Jistě to neřekli ústy, ale srdce jim zlobou přetékalo. Jejich činy je usvědčovaly. Měli to „vytetované“ na čele – ve svém nitru a měli to „vytetované“ na pravé ruce – jednali podle svého nitra. Izajášovu odhalení jejich nejniternější zvrácenosti nevěřili, jen je rozzuřilo. Čím bezcharakternější člověk – tím méně si uvědomuje svoje zlo. Čím charakternější člověk – tím více si svoje zlo uvědomuje.

Odkud ten Izajáš je? Co si vůbec myslí? Jak nás, počestné a velevážené, dobré a příkladné může takto beztrestně urážet? Cožpak nejsme elita národa?

Jen si představme, že bychom my všichni v Kristu dnes citovali Izajáše 28:15 každému nevěřícímu! Nedovedu si představit, jaké pronásledování církve by nastalo. Snad by církev byla státním výnosem i zakázána. Nějaké zesměšňování církve ve smyslu „tsav- kav-šam“ by bylo to nejmenší zlo.

Pátý žvást a tlach: tsav-kav-šam (Iz 28:16):

Hned v dalším verši Izajáš odhaluje předobraz a stín té jediné platné Pravdy, která je! Je to Pán Ježíš Kristus. A tu Izrael minul:

• Proto praví toto Panovník Hospodin: „Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí spěchat ... “ (Izajáš 28:16)

To nemohl přehlédnout žádný Izraelec trochu zběhlý v Písmu:

• ... Což je Bůh kromě mne? Jiné skály [úhelného kamene] není, já o žádné nevím. (Izajáš 44:8b)

Starý zákon nikde výslovně nejmenuje Ježíše Krista, přesto je celý SZ o Kristu a neustále na Krista ve fyzických stínech a předobrazech ukazuje. Kdo věřil Mojžíšovi a prorokům, ten věřil v Krista a pil z duchovní skály a tou skálou byl Kristus (1K 10:4):

• Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma [SZ] svědčí o mně [o Kristu].(Jan 5:39)

Zevrubně jsme si probrali jen pět Izajášových zdvižených ukazováčků a ani jeden nebrala izraelská duchovní vrchnost a lid vážně, ze všech si tropila posměch! Tři z nich ukazovaly na stvoření Kristova těla, na stvoření nového národa, na stvoření nového člověka, v němž bude přebývat Bůh – ukazovaly na nový Boží příbytek, na nový Boží chrám… Dva z nich ukazovaly na to, že Izrael, kromě ostatku, odmítá Krista a Bůh v něm nepřebývá.

Protože Izraelci vnímali Izajášova proroctví ve vlastním jazyce (a nejen Izajášova) pouze jako prorokovo „dětinské žvatlání“, rozhodl se Hospodin, že je bude varovat fyzickým předobrazem skutečného duchovního soudu. Jako nástroj svého varovného soudu nad Izraelem Bůh použil Babylóňany, kteří mluvili nesrozumitelnou řečí. Fyzický pád Izraele do Babylonského zajetí byl jen starozákonním fyzickým stínem skutečného duchovního pádu a soudu. Tak jako cizojazyčnost, Babylóňanů byla znamením fyzického soudu Izraele, tak xenoglosie, v rané novozákonní církvi, byla znamením skutečného duchovního soudu Izraele, protože odmítl Pána Ježíše Krista. Proto Pavel odkazuje církev v Korintu na Izajášovo proroctví a v podstatě říká:

Tak jako naši předkové slyšeli nesrozumitelnou, ale naučenou cizojazyčnost Babylóňanů a přišel fyzický soud, tak se stejnou neodvratností, když dnes slyšíte stejně nesrozumitelnou, ale nenaučenou cizojazyčnost o velikých Božích věcech, mějte se na pozoru, přišel duchovní soud Izraele a to je znamení všem, kdo v Izraeli nevěří! Bůh k Izraeli opravdově promlouvá ústy jako mají cizozemci. Žádné „tsav-kav-šam“, jak si z Božích slov dělal opilý Izrael posměch. Jsou to skutečné, nenaučené jazyky hlásající veliké Boží věci, a přesto je v den letnic mnozí s posměchem považovali za projev opilství (Sk 2:13). Tehdy Izrael nepřijímal Boží zvěst, protože byl opilý, nyní ji nepřijímá, protože považuje za opilé její hlasatele. To není podobnost čistě náhodná!

Boží zázračné znamení xenoglosie potvrdili všichni židovští krajané v Jeruzalémě ze všech zemí, kam byli rozptýleni. Nikdo neměl pochybovat, že za letniční xenoglosií stojí Bůh. Vznik rané církve, dříve než byl sepsán novozákonní kánon, Bůh potvrzoval mnohými znameními a zázraky:

• Bůh potvrzoval jejich svědectví znameními, divy i rozličnými projevy své moci a rozdílením Ducha svatého podle své vůle. (Židům 2:4)

V den letnic a následující léta (1. Korintským byl napsán r. 56), jak Bůh slíbil, potvrzoval vznik svojí rané církve, mimo jiná znamení, také znamením xenoglosie, aby se židé rozpomenuli na své předky, kteří si z Izajášova prvoevangelia, které ukazovalo na Krista, tropili žerty. Jejich „tsav-kav-šam“ zněly jako glosolalie, na které Bůh odpověděl letniční xenoglosií, jež byla vdechnuta Duchem svatým:

• Proto nesrozumitelnou řečí a cizím jazykem promluví k tomuto lidu ten, který mu říkal: „Zde je místo odpočinutí, nechte odpočinout znaveného, zde je místo míru!“ Nechtěli však slyšet. Slovo Hospodinovo jim bude: „Žvást na žvást, žvást na žvást, tlach na tlach, tlach na tlach, trošku sem, trošku tam.“ Jen ať jdou, však klesnou zpět a ztroskotají, padnou do léčky a uvíznou v ní. (Izajáš 28:11-13)

Na tyto předešlé verše odkazoval Pavel, když napravoval zmatené glosolalie korintské církve:

• V Zákoně je napsáno: „Jinými jazyky a cizími rty budu mluvit k tomuto lidu a ani tak mě neposlechnou, praví Pán.“ Jazyky tedy nejsou znamením pro věřící, ale pro nevěřící; proroctví však není pro nevěřící, ale pro věřící.(1 Korintským 14:21-22)

Mluvení opravdovými živými jazyky bylo tedy znamením pro nevěřící židy! Petr letniční xenoglosii a další znamení řádně vysvětlil:

• Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. (Skutky 2:22)

Xenoglosie byla znamením pro nevěřící židy! Každý žid po letnicích, který jen trochu znal Izajáše, se mohl dovtípit:

Až uslyším v cizí řeči, kterou mi někdo přeloží, o velikých Božích věcech, tedy o Kristu, a budu to považovat za žvást a tlach, nebo za opilství, nebo za kámen úrazu, tak se na mně naplňuje Izajášovo proroctví:

• ... Jen ať jdou, však klesnou zpět [padnou na znak] a ztroskotají, padnou do léčky a uvíznou v ní. (Izajáš 28:13b)

Bůh konkrétním znamením xenoglosie (nenaučené cizojazyčností) dává Izraeli najevo, že přišel Mesiáš Ježíš Kristus, že stvořil bez ohledu na etnický původ nový lid, v němž přebývá Duch svatý, že v Kristu je žid a nežid totéž, že staré uspořádání první smlouvy s Izraelem končí, a že jediný způsob, jak mít účast na nové smlouvě milosti, jak mít obecenství s Bohem, je být v Kristu. Znamení xenoglosie potvrdilo převratnou změnu. Na přelomu věků, při příchodu věku našeho Pána Ježíše Krista, byl celý izraelský dům (ekonomie) Zákona naplněna v novozákonním Kristově domě (ekonomii) a jeho těle. Petr v den letnic novosmluvně potvrzuje, že právě dnes, v den letnic, se naplňuje proroctví proroka Joele:

• A učiním divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi [mimo jiné i xenoglosii]: krev a oheň a oblaka dýmu. Slunce se obrátí v temnotu a měsíc se změní v krev, než přijde den Páně, velký a slavný; a každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn.(Skutky 2:19-21)

Naplnění staré smlouvy litery zákona novou smlouvou milostí Pána Ježíše Krista, to je oheň a oblaka dýmu. Což se Bůh nezjevoval v ohni a oblacích dýmu? „Astronomické kalamity“ slunce, měsíce, hvězd, ať padají, zkrvaví nebo ztratí světlo – to vždy znamenalo soud a židé tomuto obraznému jazyku dobře rozuměli. Srovnejte: soud nad Babylónem (Iz 13:10), nad Edómem (Iz 34:4), nad Egyptem (Ez 32:7-8), nad Judou (Jl 2:10), nad severním královstvím (Am 8:9). Tak i s prvním příchodem Pána Ježíše Krista přišel dílčí soud. Kniha Zjevení je plná „astronomických kalamit“ – tedy soudů. Na přelomu věků, Zákona a Milosti, Kristovo vítězství srazilo satanovu hvězdu z nebe na zem a satan srazil sebou i své podřízené démony – hvězdy (Lukáš 10:18; Izajáš 14:12; Zjevení 12:4). Slunce, měsíc a hvězdy to byly jejich starozákonní symboly:

• Měl pak ještě jiný sen a vypravoval jej svým bratrům: „Měl jsem opět sen: Klanělo se mi slunce, měsíc a jedenáct hvězd.“ To vyprávěl otci a bratrům. Otec ho okřikl: „Jaký žes to měl sen? Že i já, tvá matka a tvoji bratři přijdeme, abychom se před tebou skláněli k zemi?“ (Genesis 37:9-10)

Slunce Izraelcům pohaslo, jejich měsíc zkrvavěl, jejich světla zhasla! To vše na den letnic s doprovodným znamením xenoglosie – přesně jak předpověděl Izajáš. Ten v zápětí své proroctví o xenoglosii završil:

• Nechovejte se už jako chvastouni, ať vám nemusí být přitažena pouta. Slyšel jsem od Panovníka, Hospodina zástupů, že je konec s celou zemí, že je rozhodnuto. (Izajáš 28:22)

Každému židovi, který věřil Mojžíšovi a prorokům muselo být v den letnic i po něm zřejmé, obzvláště v prostředí xenoglosie, že je konec s jejich duchovním výsadním postavením mezi všemi národy. Fyzický stín Božího lidu pod mojžíšovským zákonem skutků, tj. židé, ustoupil nově stvořené duchovní skutečnosti Božího lidu pod Kristovým zákonem milosti, tj. církvi z židů a pohanů. Tak se splnila i nejvyšší Abrahamova naděje – opustit fyzickou „zaslíbenou“ zemi a přemístit se do pravé zaslíbené země, do nebeského Jeruzaléma, do církve, do Božího chrámu, do Kristova těla, a stát se nevěstou Beránkovou ...

• Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. (Židům 11:9-10)

ZÁVĚR

1. Mluvení v jazycích je xenoglosie (nenaučená cizojazyčnost). Není to glosolalie (zvuky bez gramatické stavby).
2. Znamení xenoglosie bylo k užitku, podle Izajáše, na kterého Pavel odkazoval, pouze nevěřícím židům, aby si uvědomili konec svého výsadního, národního, duchovního postavení a všeho, co s tím souviselo.
3. Znamení xenoglosie platilo pouze na přelomu mojžíšovského zákona a Kristovy milosti, aby potvrdilo a dosvědčilo pravdivost zvěstovaného evangelia, protože Písmo nové smlouvy nebylo ještě napsáno.
4. Obsah xenoglosie byl vždy kristocentrický s účelem potvrdit pravost evangelia, legitimnost rané církve a uvést nevěřící židy do Kristova těla a odvrátit je od starosmluvních národních návyků.

Někdy se mne lidé ptají, co tedy dnešní mluvení v jazycích (glosolalie) znamená? Jak si to mají vysvětlit? Jak odpovědět?

A. Jestliže jde o opravdového křesťana, který je v Kristu a spoléhá na něj ve všem, potom mohu zopakovat s Pavlem:

• Bratří, ve svém myšlení nebuďte jako děti. Ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí ... Mluvení jazyky není tedy znamením k víře, nýbrž k nevěře ... (1. Korintským 14:20,22)

B. Jestliže jde o „věřící“, kteří spoléhají na projevy člověka, a v církvi jsou aktivní především tělem, potom mohu zopakovat s Matoušem:

• Mnozí mi řeknou v onen den: „Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?“ A tehdy já prohlásím: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ (Matouš 7:22-23)

– pst –