Jak jí porozumět z biblického hlediska

Steve Lehrer, I. část

Pojem deprese se stal fenoménem dnešní doby a kultury. Každá druhá reklama prochází institucemi zabývajícími se duševním zdravím, aby nabídla podpůrné prostředky těm, kteří postrádají dobrou náladu, životní optimismus – nejsou spokojeni sami se sebou a mají depresi. Pokud jste někdy dlouhodobou depresi prožili, jistě víte, že je to hrozný existenční stav. Je to jako byste měli na zádech stokilové závaží a byli nuceni zátěž nosit do kopce a ke všemu jste měli ještě příšernou chřipku. Není divu, že ti, kteří jsou v depresi, hledají jakoukoli možnost léčby. Ale dříve než budeme hledat lék proti depresi, je třeba vědět, co za tímto velice nepříjemným stavem stojí. Pokud se chceme zabývat příčinami depresí, máme před sebou dvě překážky.

Za prvé, depresivní lidé jsou citově připoutáni k vlastnímu chápání deprese. Jsem přesvědčen, že to je proto, že Boží slovo je nutí

(1) ke konfrontaci s nejbližšími
(2) čelit některým špatným radám, které v minulosti dostali
(3) podívat se na vlastní život, své zvyky a současnou praxi, aby poznali, že se potřebují změnit.

Pokud se nacházíte v jedné z těchto tří kategorií, dříve než určíte „kde stojíte“, prosím nadechněte se zhluboka a nebojte se meditovat nad myšlenkami a citáty z Písma, které najdete v tomto článku.

Druhým problémem je skutečnost, že jen stěží najdeme jasnou definici deprese. Obraťme tedy naši pozornost nejdříve k definici, co je to deprese.

„Svatou“ referenční knihou pro psychologii a psychiatrii je Diagnostický a statistický manuál mentálních nemocí, 4. vydání (DSM-IV.), vydaný Americkou asociací psychiatrů v roce 1994. Člověk by si mohl myslet, že když se obrátí na sekulární autoritu, bude mít jasno, ale definice v ní obsažená je nejen subjektivně jednostranná, ale i neurčitá. Pro určení diagnózy deprese se uvádí, že pacient musí mít:

1. Alespoň pět z následujících příznaků:
   • depresivní nálada, téměř každý den a po většinu dne
   • očividně zmenšený zájem nebo radost při jakýchkoliv aktivitách
   • zřetelný úbytek na váze (v případě, že člověk nedrží dietu), nebo přibývání na váze a změna chuti k jídlu
   • nespavost nebo přemíra spánku
   • psychomotorické třesy nebo omezení
   • únava a ztráta energie
   • pocity zbytečnosti nebo nepatřičné viny
   • zhoršená schopnost koncentrace nebo nerozhodnost
   • znovu se opakující myšlenky na smrt, pokusy o sebevraždu
2. Příznaky musí být přítomné v průběhu dvou týdnů.
3. Tyto příznaky představují změnu od předchozího stavu.

Zde se můžeme ptát, proč dva týdny a ne jeden nebo tři? Existuje nějaká norma, jak měřit „depresivní náladu“? Proč se právě pět příznaků rovná depresi a ne čtyři? Nejvíce znepokojivá věc na tomto seznamu je to, že jiné než váhové ztráty či přírůstky nebo poruchy spánku jsou všechna ostatní kritéria lékařsky objektivně nezjistitelná, neměřitelná a může je subjektivně hodnotit jen pacient. To samo o sobě je varující, protože kdokoli s lékařským diplomem, od psychiatra po gynekologa, může na základě subjektivních kritérií pacienta diagnostikovat depresi a předepsat vám nebo vašim blízkým nebezpečné léky. V biblickém poradenství, kterým se zabývám, přes 80% lidí, kteří ke mně přicházejí, berou proti depresi nějaké léky předepsané lékařem.

Z mého hlediska je stav, který nazýváme depresí, výsledkem „nouzového přistání“ po hříšné reakci během jedné nebo více obtížných či nepříjemných situací, které Bůh přivedl do života.

Jay Adams vysvětluje depresi následovně:

Příčinou deprese může být téměř cokoliv: špatný vývoj očekávaných událostí, následky nedbalosti, ztráta zaměstnání, existenční potíže, obavy z budoucnosti, nedávná choroba, kvůli které člověk promešká nějakou důležitou příležitost, žárlivost, rozmrzelost pramenící ze zášti, hormonální změny, sebelítost, pocit viny z určitého hříchu, atd. Důležité je si pamatovat, že deprese nevzniká přímo z žádného z těchto faktorů, ale jde spíše o periodický proces, kdy je prvotní problém řešen tak špatně, že spirálovitý pád míří ke dnu vnitřních sil, až člověka přivede k zoufalství. Sestupný cyklus vede od prvotního problému k hříšné reakci, což zapříčiní další komplikace, které vyvolávají další hříšné reakce, atd.¹

Dr. Robert Smith napsal ve své knize The Christian Counselor's Medical Desk Reference (Lékařský průvodce křesťanským poradenstvím) nejvýstižnější definici, jakou jsem na depresi našel:

Deprese je vysilující stav nálady, pocit nebo postoj beznaděje (zoufalství či chmury), která se pro člověka stává důvodem, aby se přestal zabývat nejdůležitějšími aspekty života.²

Dříve než budeme schopni tuto definici plně pochopit, musíme se zaměřit na skutečný význam slov „pocit, nálada nebo postoj“, protože ta jsou základem samotné definice. Můžeme si naši práci zkrátit o dvě třetiny, když uznáme, že pocit, nálada a postoj jsou ve výše uvedené definici použity jako synonyma. Ale pocity nejsou myšlenky, protože někdy se mohu cítit šťastný nebo smutný a přitom nemyslet na nic určitého. Pocity (jako synonymum pro emoce nebo nálady) jsou fyziologickou odpovědí na to, o čem přemýšlíme. Někdy je to tak složité, ne-li nemožné, spojit samotnou myšlenku s pocitem, nicméně pocity jsou vždy příčinou toho, nač myslíme. Všimněte si, že původcem deprese jsou naše myšlenky.³

To, co tedy nazýváme depresí, není pouhá skleslost. „Skleslost“ je často užívané slovo, když chceme vyjádřit pocit smutku. Ale skleslost může být také jakási zastávka na cestě k depresi. Člověk, který tímto pocitem trpí, se postupně dostane do stavu plně rozvinuté deprese, pokud dovolí, aby ho ovládl až do stavu, kdy se cítí zcela ochromen. Všimněte si poslední části naší definice:

... pro člověka se stává důvodem, aby se přestal zabývat nejdůležitějšími aspekty života.

Rozvinutou depresí je míněn stav, kdy je člověk přemožen svými pocity natolik, že jeho účast na životě se se skřípěním brzd zastaví.

Může být samotný pocit hříchem? Samotná otázka nás staví na tenký led. Je mnohem přijatelnější a příjemnější přemýšlet o svých pocitech z lékařského hlediska, jako o přímém důsledku nemoci nebo poruchy. Je to něco, co se prostě stane, za co nemohu a jsem jen nevinnou obětí. Jako malý kluk jsem byl rád, když jsem nastydl. Mohl jsem zůstat doma. Celý den jsem ležel na gauči a díval se na televizi. Nikdo se na mě nezlobil, ani mě neobviňoval, že jsem nemocný. Každý chápal, že jsem byl „z ničeho nic napaden“ nějakým mikroskopickým nepřítelem! Když jsem se vrátil do školy, učitelé mi říkávali, abych si nedělal starosti s doháněním učiva, protože konec konců, přece jsem byl nemocný! Ten, kdo je nemocný, je fyzicky neschopen plnit většinu každodenních povinností. To všichni chápeme. Proto neočekáváme od člověka se zlomenýma nohama, že bude přecházet po pokoji; stejně tak neočekáváme, že někdo s těžkou chřipkou vstane a půjde do práce.

Lékařská hypotéza o příčinách deprese je podobná. Jde o druh nemoci, takže za své myšlenky nebo nečinnost nenesu odpovědnost, nejsem fyzicky schopen dělat víc, než dělám. A to je závěr, který chceme podrobit zkoumání. Podle Písma je pocit hříchem, pokud vede k myšlení nebo k činům, které nejsou v souladu s Božím slovem. Abychom byli přesnější, samotné pocity nejsou nikdy hříšné. Ale myšlenky, které způsobují pocity, a činy, které jsou výsledkem těchto pocitů, mohou být a často jsou hříšné.

Deprese je podle biblické definice vzpoura proti Božím příkazům jak v po- stoji, tak v činech. Písmo přikazuje, abychom se VŽDY radovali a děkovali:

• Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. (1Te 5:16-18).

Deprese je pravým opakem radosti. Radost je osvobozující nálada nebo pocit, který nás motivuje k životu pro Krista. Podívejme se na tuto definici ještě jednou.

Deprese je vysilující fyziologická odpověď na naše myšlenky o beznaději (zoufalství či chmur), která se pro člověka stává důvodem, aby se přestal zabývat nejdůležitějšími aspekty života.

Zdrojem radosti je naděje a víra v to, co pro nás Bůh udělal, dělá a bude dělat. Nikdy jsem nenašel člověka trpícího depresí, který by sám o sobě řekl nebo někdo by o něm řekl, že je plný radosti a díků. Důvodem je to, že člověk v depresi je podle definice bez radosti a naděje. Podle Písma člověk žije bez radosti a naděje na základě svého rozhodnutí. Jako věřící máme zodpovědnost – máme sloužit Bohu tím, že milujeme druhé konkrétními a jasnými způsoby; manželé mají zajišťovat své rodiny a milovat své manželky; ženy se mají podřizovat svým manželům, být jejich pomocnicemi a vykonávat svou práci doma; děti mají poslouchat své rodiče.⁴ Člověk, který je v depresi, přestane tyto základní povinnosti plnit. Začne porušovat Boží příkazy a vzdaluje se Bohu čím dál tím víc. Podstatou deprese je vzpoura proti Bohu, jež vyvěrá ze způsobu života, který je ovládán osobními pocity.

Jako věřící jsem si plně vědom toho, co ode mne Bůh žádá. Ale místo toho si říkám, že moje reakce na vzniklou situaci odpovídá tomu, jak se právě cítím; tedy, že nikoho nemusím poslouchat. Bůh však má na takové racionalistické spekulace jasnou odpověď:

• Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.(1. Korintským 10:13)

Neexistuje situace, která by opravňovala osobní neposlušnost vůči Pánu. Bůh mi přikazuje, abych se radoval a vzdával díky. Bůh mi přikazuje, abych se staral o svou rodinu a ostatní věřící. Když to nedělám, pak je to mé rozhodnutí; činím co uznám za vhodné, prosazuji svou vůli a ne vůli Boží. To, co říkám, znám z vlastní zkušenosti. Vím, jak to může být těžké, plnit každodenní povinnosti, když se cítíme unavení, vyčerpaní a jak bolestné to může být, když musíme bojovat s vlastní depresí. Ale jen proto, že je to těžké, mi nedává právo, abych něco takového nazýval nemocí, když to Bůh pojmenoval hříchem.

Nesprávné, ba dokonce mylné názory na depresi, které jsou dnes populární, musí být podrobeny kritickému zkoumání, abychom lépe porozuměli tomu, co deprese ve skutečnosti je a jak ji léčit. Svět lékařů a farmaceutů se nás snaží přesvědčit, že deprese je nemoc. Materialistický pohled na člověka znamená, že nejsme nic víc, než soustava tělesných orgánů, které jsou řízeny komplexními chemickými reakcemi. Je zcela opomíjen jakýkoliv duchovní rozměr. Následkem takových předpokladů při diagnóze deprese je, že člověk, který prožívá nějakou emocionální krizi, hledá příčinu problému v poruše chemické rovnováhy. Obávám se, že křesťanské společenství přijímá tyto lékařské hypotézy o depresi, aniž si uvědomuje, že takové závěry jsou výsledkem předpokladů, které by za jiných okolností nikdy nemohl přijmout.

Deprese není nemoc či nákaza. „Aby něco mohlo být uznáno jako nemoc, musí být jasná evidence selhání některého orgánu nebo poškození určité části tělesné tkáně.“⁵ Přestože vědci zkoumají příznaky depresí několik desetiletí, nepodařilo se zatím nalézt jakýkoli důkaz, který by podpořil názor, že deprese je nemoc. Reakce na skutečnou nemoc může vést k depresi, ale deprese jako taková nemoc není. Jinými slovy, mohu onemocnět rakovinou nebo trpět chronickou bolestí a to může mít za následek, že život začne být velmi obtížný až nesnesitelný. Ve svém boji s následky této kondice mohu o si- tuaci začít přemýšlet nebiblicky a začnu na spirále zoufalství padat až na dno svých sil. Důvodem krizového stavu emocí není nemoc, ale osobní hříšná reakce k projevům nemoci.

Velmi populární teorie o depresi se týká „chemické nerovnováhy“, která říká, že v mozku dochází k chemické nerovnováze, což je příčinou deprese. Žádní vědci však dosud nebyli schopni změřit chemickou aktivitu v mozku.⁶ Dokonce i léky, které se na chemické vyrovnání podávají, působí více méně tajemně. Lékaři přesně nevědí, jak tyto léky fungují.

Ještě jednou si zopakujme – medicína má své teorie, ale nemá je čím podložit.⁷ Zdá se, že některé léky mohou lidem od deprese pomoci, a proto je stále více lidí přesvědčeno, že je nutné nejdříve napravit teoretickou chemickou nerovnováhu. Ale jen to, že se člověk, který užívá určité léky, cítí lépe, ještě neznamená, že taková léčba samotný problém vyřeší.

Současná lékařská praxe podávání anti-depresivních léků, je podobná dávné praxi pouštění žilou. Pouštění žilou (neboli flebotomie) byla téměř univerzálně uznávaná a praktikovaná lékařská metoda, která se dochovala až do 19. století. Z těla pacienta bylo vypuštěno značné množství krve v naději, že to pomůže v léčbě nebo prevenci choroby. Samotná historie a teorie této praxe je celkem zajímavá:

Tato metoda byla používaná v době Hippokratově a názor na ní byl posílen myšlenkami Galena, poté co objevil, že žíly a tepny jsou naplněny krví a ne vzduchem, jak se všeobecně věřilo. Převládaly dva klíčové předpoklady; první z nich byl, že krev byla vytvořena a pak spotřebována, tedy nekolovala a tak mohla „stagnovat“ v končetinách. Druhý předpoklad byl, že humorální rovnováha (rozpoložení) tělních tekutin byla původcem nemoci nebo zdraví; čtyři tělní tekutiny byly krev, hlen, černá a žlutá žluč vylučovaná z jater a ledvin (to se vztahovalo ke čtyřem základním řeckým prvkům jako je země, vzduch, oheň a voda). Galen věřil, že krev byla dominantní tělní tekutina, a proto bylo důležité ji sledovat. Aby byla zachována rovnováha mezi tekutinami, lékař buď odstranil pacientovi „nadměrné“ množství krve (plethora-přebytek), nebo podával dávicí nebo močopudný prostředek. Galen vytvořil systém, jak určit množství krve, které by mělo být odstraněno, na základě pacientova věku, zdravotního stavu, ročního období, počasí a prostředí. Příznaky přebytku krve byly horečka, mrtvice a bolest hlavy.⁸

Nejváženější učenci na poli medicíny přijali hypotézu pouštění žilou a praktikovali tuto metodu zcela běžně. Dnes víme, že tato metoda nebyla správná. Lékaři v době před Williamem Harveyem nevěděli, jak funguje cirkulační systém. Měli chybné poznání o krevním oběhu. Zavedli léčebné pouštění žilou, které bylo založeno na chybné hypotéze. Přestože byla teorie pouštění žilou vědecky odmítnuta v 19. století, většina lékařů v této praxi pokračovala dál, i když to z hlediska medicíny nemělo žádný význam a pacientovi léčba nepomohla! Všimněte si, proč lékaři v pouštění žilou pokračovali:

Pouštění žilou (čištění krve) bylo nadále populární, i když poznatky z anatomie a chirurgicko diagnostické metody v Evropě od 17. století výrazně pokročily. Klíčem k léčbě nemocí bylo přetrvávající přesvědčení, že je lepší nějaká léčba než žádná. Psychologický prospěch pro pacienta byl důležitější, než fyziologická újma. I když pouštění žilou ztrácelo během 19. století na popularitě, nebylo nic jiného, co by jej mohlo nahradit. Až do konce 19. století byly rtuť, chinin, digitális, amyl nitrát a šafrán jediné substance, jejichž účinky byly známé.¹⁰

Co se týká současného porozumění funkce mozku a chemických procesů v něm, zůstáváme z lékařského hlediska v temnotách, stejně jako lékaři v době neznalosti oběhového systému, dokud nepřišel na scénu William Harvey (1578-1657). I dnes zastává lékařská věda hypotézy, které mohou být, ale také nemusí být správné. Podávání psychotropních léků, jejichž působnost je pouze teoretická, je založeno na určité hypotéze (chemická nerovnováha) a je součástí zaběhnutých a navyklých lékařských postupů. Není to jen nevědecké,¹¹ ale, podobně jako v pouštění žilou, může zdraví pacienta vážně ohrožovat.¹²

Určité fyzické problémy (ať už se týkají vašeho mozku nebo zlomené nohy) mohou být příčinou ztráty radosti, ale Boží slovo říká, že okolnosti nejsou důvodem k hříchu, což zahrnuje propadnutí depresi. Současné nauky o pří- činách deprese, které jsou běžně přijímány, jsou v přímém rozporu s Božím slovem. Lékařská věda nabízí množství úžasných léčebných postupů, které mohou náš život zpříjemnit a tak jsou i křesťanům předepisovány pilulky, aby se vyrovnali se svými duchovními problémy. Je třeba, abychom cestu k porozumění deprese hledali nejdříve v Božím slově. Jak už jsem se zmínil, Písmo nazývá depresi hříšným postojem a ne nemocí. Protože nám Bůh dal své Slovo, vybavil nás pro „každou dobrou práci“, ukázal nám, jak pěstovat vnitřní pokoj a jak se z hříchu deprese dostat, abychom mohli žít v radostné poslušnosti. K tomu obrátíme naši pozornost v další části nazvané „Biblický recept na depresi.“

(1) Jay Adams, The Christian Counselor's Manual, Zondervan: Grand Rapids, Michigan, 1973, str. 375.
(2) Robert Smith, The Christian's Counselor's Medical Desk Reference, Timeless Texts: Stanley, NC, 2000, str. 206,
(3) To neznamená, že věřím, že můžeme vždy vědět, na co jsme mysleli, že nás to zavedlo až k depresi. Je to důležité proto, že spousta času může být promarněna tím, že se pokoušíme zkoumat naši minulost, abychom přišli na to, jaká určitá myšlenka nebo řetěz událostí vedl k depresi. Třebaže to může být užitečné, důraz v Písmu je na obrácení se od hříchu, ve kterém se právě nacházíme, a na okamžité poslušnosti.
(4) Jan 13:34; 1. Timoteovi 5:8; Efezským 5:22-32;Titovi 2:5; Efezským 6:1.
(5) Smith, 198
(6) dtto, 66-68
(7) dtto, 68-70
(8) Článek na téma pouštění žilou, který je zde do značné míry citován, můžete nalézt na: http://www.wikipedia.org/wiki/ – Blood_letting. Wikipedia je online encyklopedie.
(9) Benjamin Rush, vynikající lékař a signatář Deklarace nezávislosti, který léčil Georga Washingtona na konci jeho života. Říká se, že Rush odebral Washingtonovi asi dva litry krve, což téměř jistě vedlo k jeho smrti.
(10) http://www.wikipedia.org/wiki/Blood_letting.
(11) Říkám to proto, že s hypotézou chemické rovnováhy dnešní medicína nakládá jako s dokázanou skutečností. Proto jsou léky předepisovány v takovém množství a bez omezení, což je zcela neslučitelné s několika lékařskými studiemi, které podporují jejich účinnost na pacienty.
(12) Další odborná literatura, kterou doporučuji, je vše od Dr. Petera Breggina, ačkoli není křesťan. Dr. Breggin je světově uznávaný psychiatr. Jeho kniha „Toxická psychiatrie“ byla velkou pomocí v oblasti porozumění lékařských praktik z hlediska historického vývoje, používaných ve spojitosti s psychiatrií. Dr. Breggin napsal i knihu nazvanou „Odmlouvání Prozacu“, ve které skvělým způsobem odhaluje některé podezřelé výzkumné práce Eli Lilly a jasně vysvětluje některé škodlivé účinky populárního léku Prozac.