Při čtení knih Žalmů zjistíme, že pochybnosti a duchovní deprese nejsou zvláštností jen našeho věku. Většina mužů, kteří psali žalmy z Božího vnuknutí, vyjadřují své pesimistické myšlenky proti Všemohoucímu:

• V den svého soužení se dotazuji Panovníka, v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení, má duše se utěšit nedá. (Ž 77:3)
• Což Bůh zapomněl na smilování? V hněvu uzavřel zdroj svého slitování? (Ž 77:10)
• Připomínám si Boha a sténám, přemítám a jsem na duchu skleslý. (Ž 77:4)

Jak dlouho, Pane, na mě nevzpomeneš? Nade vší pochybnost David a jeho současníci věděli, co znamená hluboká deprese:

• Má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu! (Ž 84:3)
• Každý den se na mě sypou rány, každé ráno bývám trestán. (Ž 73:14)
• Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé. (Ž 73:8)

Jak to, že bezbožní mají štěstí a zlo má úspěch? Tak by to nemělo být. Cítil, že si neví rady s tíží bezbožnosti světa. Hlavní myšlenkou pesimismu Žalmu bylo, že Bůh „nadržuje" nespravedlivým, že blahobyt je neomylná známka Božího požehnání a neštěstí je vyjádřením jeho nedostatku. Když byl někdo spravedlivý typ člověka - když se modlil, odváděl desátky a pravidelně se účastnil chrámových bohoslužeb - Bůh měl „dohlédnout", aby se mu dobře žilo, aby měl dobrou úrodu, dlouhý život a byl chráněn před bezprávím a neštěstím. Boží konání mělo být řízeno tak, aby spravedlivý nebyl bezdůvodně trestán:

• Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří. (Ž 1:1-3)

To vysvětluje, proč byl Jób zaskočen, když do jeho života vstoupila pohroma za pohromou. Kde se stala chyba? A tato otázka provází věřící dodnes. Nikde však není řečeno, že dodržování Božího zákona a snaha dělat, co je správné, Boha zavazuje, že nám v životě bude jen žehnat. Žalmista nebyl jediný, který viděl, že spravedlivý trpěl a přemýšlel o zřejmých nesrovnalostech; svévolníci mají hojnost nad pomyšlení srdce a tato skutečnost téměř zničila jeho víru:

• Ano, to jsou svévolníci: bez starostí věčně kupí jmění. Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností? (Ž 73:12,13)
• Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty, neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí (Ž 73:2,3).

Víra, že věřící lidé se budou mít dobře je scestná. Ani samotná roztrpčenost vůči Bohu nepřináší žádnou úlevu:

• Když bylo mé srdce roztrpčené, když se jitřilo mé ledví, byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval. (Ž 73:21,22)

Bůh nám dal 73. žalm, abychom viděli, že je možné přežít podobné citové bouře. Postupně zjistíte, že pisatel našel východisko ze své deprese, když se obrátil do Božího stánku. Jen tak poznáme další rozměr Boží milosti, když si uvědomíme, že za každým stínem marnosti a beznaděje stojí Bůh, který řídí náš svět a nedopustí nic, co by bylo mimo Jeho kontrolu. Žalmista říká:

• Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec. Věru, stavíš je na kluzké cesty, do zkázy je srazíš. Jaký úděs náhle vzbudí, hrůzou se obrátí vniveč do jednoho. (Ž 73:17-19)

Cesta do svatyně Boží byl první krok k tomu, aby pisatel vyšel z duševního stavu deprese. Kdosi jednou řekl: „Když se dívám do sebe a vidím své slabosti, ztrácím odvahu; když se dívám kolem sebe na všechen ten zmatek, i já podlehnu, ale když vzhlížím vzhůru, vidím Jeho a jsem posilněn." Když se žalmista ohlížel zpět na svou sklíčenou náladu, přiznal:

• byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval (Ž 79:22)

Nyní si uvědomuje, že Bůh nerozděluje přízeň ve prospěch spravedlivého. Věřící nedostanou více deště na své obilí, blesk se nevyhne stavení spravedlivého, aby udeřil do stodoly bezbožného souseda. To by bylo zjevné znehodnocení víry a Boží obecenství by bylo plné těch, kteří hledají Boží požehnání jen ve svůj prospěch. Lidé by nepřijímali Boha pro Něho samého; přijali by jej pro jistotu a výhody, které taková víra slibuje.

Smyslem víry je, abychom se učili stát na pevných základech Božího Písma za všech okolností jako věrní služebníci - abychom se připodobnili Kristu v tomto světě bez Krista - abychom udržovali nejen svoji rovnováhu, ale abychom byli oporou ostatním. Ani Ježíš se nevyhýbal bouřím; procházel jimi, jednou po druhé. Může být služebník moudřejší a spravedlivější než jeho mistr?

Žalmista se naučil ještě něco, co mu pomohlo najít rovnováhu a upevnit víru. Naučil se vidět věci takové, jaké opravdu jsou. Viděl, že nestálost, která ho tak rozrušila, byla vlastně v něm samém. Ani bezbožní neuniknou soudu, jak se na první pohled zdá:

• Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec. (Ž 73:17)

Ta skutečnost by měla vyléčit každého, kdo se odvažuje soudit Boží konání svým rozumem a pocity.

Myslím, že to byl Huxley, který řekl: „Musíte se dívat dál, než co vidíte před sebou, abyste opravdu poznali fakta." Pokud chápu jeho prohlášení, nemělo nic do činění s vírou, ale v určitém smyslu měl pravdu. I fakta někdy oklamou. Co vidíme, může být jiné, než si myslíme! Zeměkoule se zdá plochá, ale není. Zdá se, že stojí pevně, ale otáčí se. Říkáme, že slunce „vychází" na východě, ale není to tak - právě tak jako „nezapadá" na západě. Naše smysly nás klamou. Nutně potřebujeme vidět za vlastní stín, abychom poznali pravdu o sobě takovou, jaká je. Jak málo pláčeme sami nad sebou, protože jsme se od Boha vzdálili nejen jako jednotlivci, ale i církev. Ze všech generací, které kdy žily, by měla být ta naše nejmoudřejší. Žádná generace nebyla svědkem mocnějšího důkazu, jak krutá je brutální síla lidské nepravosti. Máme neklamný důkaz, co se stane, když lidé vzdorují Bohu. Máme za sebou občanské i světové války, a přesto dál rozséváme smrt. To vše by nám mělo připomínat skutečnost, že člověk - není ve své podstatě dobrý. Boží Duch inspiroval pisatele 73. žalmu, aby tuto skutečnost vynesl na světlo, aby budoucí generace nedělaly tutéž chybu. Bůh chce, abychom viděli, že nejsme přemoženi, třebaže se cítíme zlomeni. Bůh nás neopustil, i když se kolem nás dějí nepravosti. Naše nohy mohou tu a tam uklouznout, ale to neznamená, že jsme ztratili půdu pod nohama. Boží lid stojí na pevných základech! Důvěřuje Bohu i ve stínu! Svěřte Mu všechny své cesty! Pavel nás ujišťuje, že i když

• jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. (2K 4:9)

Elayne Tedderová napsala:

Drahý Pane, mohu se tě držet za ruku? Potřebuji se přebrodit řekou života. Putování je vyčerpávající a cesta je příkrá. Potřebuji pomoc, abych prošla hlubokými vodami. Vzala jsem Boha za ruku a šli jsme, ale než se den nachýlil k večeru, uklouzla jsem a znovu jsem upadla. Zkusila jsem to ještě jednou, ale bez úspěchu. Ruka mi vždy vyklouzla a opakovaně jsem se zranila. Znovu jsem volala Pána o pomoc, ale ve snaze zachránit se jsem neměla úspěch. „Drahý Pane," volala jsem, „Ty víš, jak moc tě potřebuji, ty mi rozumíš. Tentokrát raději drž mou ruku Ty.

- J.D.J. -