Kolik diskusí už tento předmět v minulosti vyvolal! Ale která z pravd Písma svatého kdy neposkytla příležitost pro teologické a církevní bitvy? Kristovo božství, Jeho narození z panny, Jeho smírčí smrt, Jeho druhý příchod, ospravedlnění věřícího, posvěcení, jistota. Církev, její organizace, starší, kázeň, křest, večeře Páně, a mohli bychom zmínit spousty dalších vzácných pravd. Spory, které se o nich vedou, však ústa věrných Božích služebníků nezavřely. Proč bychom se tedy měli vyhýbat otázce Božího předzvědění, která vzbuzuje tolik emocí? Protože nás někteří obviní z vyvolávání konfliktů? Ať si říkají, co chtějí, naší povinností je vydávat svědectví o poznání, kterého se nám dostalo.

Vyvrácení chybného pochopení

Existují dvě věci ohledně Božího předzvědění, o kterých nemají mnozí ani tušení – význam slova a jeho postavení v Písmu. Protože je tato neznalost velmi rozšířená, není pro kazatele a učitele těžké zprostředkovávat tento předmět překrouceně, a to i Božímu lidu. Je jen jeden způsob, jak se bránit chybám – být upevněn ve víře. Aby tomu tak bylo, musí v našem životě zaujímat své místo usilovné studium plné modliteb a pokorné přijímání zapsaného Božího slova. Jen tak budeme obrněni proti útokům těch, kdo nás kritizují. Jsou lidé, kteří zneužívají tuto pravdu, aby zpochybnili a popřeli absolutní Boží svrchovanost v otázce spasení hříšníků. Zrovna tak jako zastánci vyšší kritiky odmítají, že Písmo je inspirováno Bohem, a evolucionisté Boží stvořitelské dílo, tak někteří pseudo-bibličtí učitelé překrucují Jeho předzvědění, aby se tak vyhnuli otázce Jeho ničím nepodmíněného vyvolení k věčnému životu.

Když dojde na výklad požehnaného učení o Božím předurčení, když se na programu objeví Boží odvěký výběr jistých jednotlivců, kteří byli určeni, aby přijali podobu Jeho Syna, nepřítel vyšle mluvčího s argumentem, že vyvolení je založeno na Božím předzvědění. Význam tohoto předzvědění je vykládán takto: Bůh předem viděl, že jistí lidé budou poddajnější než druzí a budou lépe reagovat na usilování Ducha. Protože tedy Bůh věděl, že tito lidé uvěří, předurčil je ke spasení. Taková logika je ovšem krajně nesprávná. Popírá pravdu úplné zkaženosti, protože tvrdí, že v člověku je něco dobrého. Tím ubírá Bohu na nezávislosti, neboť Jeho rozhodnutí jsou v tomto případě závislá na tom, co vzejde od tvorstva. Takový názor staví věci na hlavu. Řekneme-li totiž, že Bůh předem viděl jisté hříšníky, kteří uvěří v Krista, a na základě toho je předurčil ke spasení, tvrdíme úplný opak pravdy. Písmo nás ujišťuje, že Bůh ve Své svrchovanosti vybral určité lidi, aby přijali Jeho přízeň, jež je odděluje od ostatních: „…ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili“ (Sk 13,48). Proto se rozhodl, že jim udělí dar víry. Nesprávná teologie činí z Božího předzvědění, že budeme žít život ve víře, důvod toho, že si nás vyvolil ke spasení. Boží vyvolení je však příčinou a náš život ve víře v Krista pak následkem této příčiny.

Vysvětlení pravdy

Než pokročíme v tomto často špatně chápaném tématu, pojďme si ujasnit termíny. Co to znamená „předzvědění“? „Vědět předem“ – tak zní nezřídka pohotová odpověď. My však nesmíme činit překotné závěry, ani se nesmíme obracet k výkladovému slovníku jako ke konečné instituci, protože toto není záležitostí etymologie slova. Potřebujeme zjistit, jak je toto slovo použito v Písmu. Způsob, jakým Duch svatý tento výraz používá, vždy určuje jeho význam a rozsah. Toto jednoduché pravidlo velmi často nenásledujeme, a proto dochází ke zmatkům a chybám. Mnozí lidé se domnívají, že už znají význam jistého slova užitého v Písmu, a pak jsou příliš liknaví, než aby otestovali své domněnky pomocí konkordance. Pojďme si to dokázat.

Vezměme si slovo „tělo“. Jeho význam se jeví jako zřejmý, takže mnozí budou pokládat vyhledání jeho různých výskytů v Písmu za ztrátu času. Příliš uspěchaně docházíme k závěru, že toto slovo je synonymem fyzického těla, což nevzbuzuje potřebu dalších otázek. Ve skutečnosti „tělo“ v Písmu mnohdy zahrnuje daleko více než to, co je fyzické. Všechno, co je obsaženo v tomto termínu, můžeme zjistit jen pečlivým srovnáním každého výskytu tohoto slova a studiem jeho jednotlivých kontextů. Zamysleme se nad slovem „svět“. Průměrný čtenář Bible se domnívá, že toto slovo je ekvivalentem lidské rasy, následkem čehož dochází k nesprávnému výkladu mnoha veršů, které tento termín obsahují. Vezměme si slovo „nesmrtelnost“. Samozřejmě že v tomto případě není potřeba žádného zvláštního studia! Toto slovo je zjevně spojené s nezničitelností duše. Ach, jak je tento přístup k Božímu Slovu nesprávný! Když se čtenář bude snažit a pečlivě prozkoumá každý verš, kde se nacházejí slova „smrtelný“ a „nesmrtelný“, uvidí, že tato slova nikdy nemluví o duši, ale vždy o těle.

To, co tedy bylo řečeno o „tělu“, „světu“ a „nesmrtelnosti“, platí i o termínech jakou jsou „znát“ a „předzvědět“. Než se rozhodneme, že tato slova neznamenají nic víc než jednoduché poznání, uvažujme svědomitě nad různými verši, ve kterých se vyskytují. Slovo „předzvědět“ ve Starém zákonu nenajdeme. Ale „znát“ se tu vyskytuje v hojném počtu. Pokud je termín použit v souvislosti s Bohem, často vyjadřuje přízeň, která dokazuje, že nejde o pouhou známost, ale o náklonnost k někomu, jehož se verš týká.

• …já tě znám jménem (Ex 33,17).
• Byli jste vůči Hospodinu vzpurní ode dne, co vás znám (Dt 9,24).
• Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě (Jr 1,5).
• …ale já se k nim neznám. Ze svého stříbra a zlata si udělali modlářské stvůry ke své vlastní zkáze (Oz 8,4).
• Pouze k vám jsem se znal ze všech čeledí země (Am 3,2).

V těchto verších znamená slovo „znát“ buďto „milovat“, nebo „vyvolit“.

Slovo „znát“ je hojně použito v Novém zákoně ve stejném smyslu jako ve Starém.

• A tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal (Mt 7,23).
• Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne (J 10,14).
• Kdo však miluje Boha, je od něho poznán (1 K 8,3).
• Pán zná ty, kdo jsou jeho (2 Tm 2,19).

Definice předzvědění

Slovo „předzvědění“, jak je použito v Novém zákoně, má méně významů než jeho základní tvar „znát/vědět“. Pokud pečlivě prostudujete každý verš, ve kterém se nachází, zjistíte, že je sporné, zda se vůbec vztahuje k událostem, které se teprve stanou. Faktem je, že „předzvědění“ není nikde v Písmu užito ve spojení s událostmi nebo činy. Naopak, vždy souvisí s lidmi. Jsou to lidé, o nichž Bůh řekl, že je „předzvěděl“, ne jejich činy. Abychom to dokázali, uvedeme všechny verše, kde se tento výraz nachází.

První z nich najdeme ve Skutcích 2,23 (ČSP): „…tohoto muže, vydaného podle ustanoveného úradku a předzvědění Božího, jste skrze ruce bezbožníků přibili na kříž a odstranili.“ Věnujme pozornost formulaci tohoto verše a zjistíme, že apoštol nemluvil o Božím předzvědění činu ukřižování, ale o ukřižované Osobě: „tohoto (Krista), vydaného podle (ustanoveného úradku).“

Druhý se nachází v Římanům 8,29-30 (ČSP): „Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal…“ Zamyslete se nad zájmenem, které je zde užito. Nejde o to, „co“ předzvěděl, ale „koho". Nejde o podrobení vůle nebo uvěření srdce, ale o samotné osoby – o nich je řeč. „Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl“ (Ř 11,2). I zde se hovoří o lidech a pouze o lidech.

Poslední zmínka je v 1. Petrově 1,2 (ČSP): „vyvoleným … podle předzvědění Boha Otce.“ Kdo jsou „předzvědění podle Boha Otce?“ Předchozí verš nám říká, že jde o rozptýlené cizince, tzn. diasporu, rozptýlené, věřící Židy. Také zde je spojitost s osobami, a ne jejich předem viděnými skutky.

V kontextu těchto textů (a jiné se zde nevyskytují) – na jakém základě z Písma může někdo říci, že Bůh „předzvěděl“ něčí skutky, tzn. „činění pokání a život ve víře“, a kvůli těmto činům jej vyvolil ke spasení? Odpověď zní: Žádný takový základ není! Písmo nikde nemluví o pokání a víře jako o něčem, co Bůh předem viděl a předzvěděl. Je pravda, že Bůh od věků věděl, že jistí lidé budou činit pokání a uvěří, to však není předmětem Božího předzvědění tak, jak o něm hovoří Písmo. Toto slovo ve všech verších ukazuje na Bohem předzvěděné osoby, a tak to mějme „za vzor zdravých slov“ (2 Tm 1,13).

Další věc, na kterou bychom rádi upozornili, je, že první dva citované texty jednoduše ukazují a bezvýhradně vyučují, že Boží předzvědění není příčinou a že ho ještě něco jiného předchází. To něco je Jeho vlastní svrchované rozhodnutí. Kristus byl „vydán podle (1) ustanoveného rozhodnutí a (2) předzvědění Božího (Sk 2,23 ČSP). Jeho rozhodnutí bylo základem Jeho předzvědění. To samé stojí i v Římanům 8,29. Tento verš začíná slovem „neboť“ (ČSP), což nám naznačuje, abychom se podívali, co mu předchází. Co tedy říká předchozí verš? Toto (ČSP): „Všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí.“ Boží „poznání předem“ je založené na Jeho „předsevzetí“ nebo rozhodnutí (viz Ž 2,7).

Bůh předem ví, co se stane, protože o tom rozhodl. Tvrzení, že Bůh vyvoluje, protože zná lidi předem, je tedy v opačném pořadí, než v jakém je uvedeno v Písmu. Je to jako zapřáhnout kočár před koně. Pravdou je, že zná předem, protože vyvolil. Proto nelze připisovat původ důvodu, že Bůh někoho vyvolil, tvorstvu, ale pouze Boží vlastní svrchované vůli. Bůh sám v Sobě rozhodl, že vyvolí určité lidi, ne kvůli dobrému v nich nebo z nich, ať už momentálnímu nebo předem viděnému, ale jen protože se mu to tak líbilo. Nevíme, z jakého důvodu si vybral ty, které si vybral. Můžeme jen říci: „Protože se ti to tak, Otče, líbilo.“ Jasná pravda zapsaná v Římanům 8,29 říká, že Bůh ještě před založením světa vybral jisté hříšníky a určil je ke spasení (2 Te 2,13). To je zřejmé z této části verše: „…ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna.“ Bůh neurčil předem ty, o kterých předem věděl, že se připodobní. Naopak, ty, které předzvěděl (tzn. miloval a vybral), předem určil, „aby se připodobnili“. Jejich přijetí podoby Krista není příčina, ale výsledek Božího předzvědění a předurčení.

Bůh nevybral žádného hříšníka, protože předem viděl, že uvěří, a to z jednoduchého, avšak dostatečného důvodu – žádný hříšník nikdy neuvěří, dokud mu Bůh nedá víru. Stejně tak jako žádný člověk neuvidí, dokud mu Bůh nedá zrak. Zrak je Božím darem. To, že vidím, je proto, že používám Jeho dar. Víra je tedy Božím darem (Ef 2,8-9) a to, že žiji ve víře, je následek toho, že užívám Jeho dar. Kdyby platilo, že Bůh si vybral jisté jednotlivce, aby byli spaseni, protože v pravý čas uvěří, potom by to dělalo z mé víry záslužný čin. V takovém případě by měl hříšník důvod „se chlubit“, což Písmo důrazně odmítá. „Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit“ (Ef 2,9).

Boží Slovo je jistě dostatečně jasné ohledně učení, že víra není záslužným skutkem. Tvrdí, že křesťané jsou lidé „…kteří uvěřili skrze milost Boží“ (Sk 18,27 ČSP). Pokud tedy uvěřili „skrze milost“, není na víře vůbec nic záslužného. Pokud neexistuje zásluha, nemohl to být pro Boha důvod, aby je vyvolil. Ne! Boží výběr nemá počátek v něčem z nás, ale počíná výhradně v Jeho svrchovaném zalíbení. Ještě jednou čteme o „zbytku lidu vyvoleném z milosti“ (Ř 11,5). Zde je to dostatečně objasněno. Vyvolení samo o sobě je z milosti a milost je nezasloužená laskavost, něco, co si na Bohu za žádných okolností nemáme právo nárokovat.

Mít jasný a biblický pohled na Boží předzvědění je pro nás velmi důležité. Chybné závěry tohoto učení vedou nevyhnutelně k názorům, jejichž prostřednictvím je Bůh znevažován. Populární pohled na Boží předzvědění je zcela nesprávný. Bůh nejenže znal konec od počátku, ale také ho naplánoval, zajistil, předurčil všechno od počátku. Stejně jako za následkem stojí příčina, tak stojí Boží úmysl za tím, že Bůh ví všechno předem. Pokud je čtenář opravdovým křesťanem, je jím proto, že ho Bůh v Kristu vybral před ustanovením světa: „V něm nás již před stvořením světa vyvolil“ (Ef 1,4), a vybral – ne proto, že předem viděl, že uvěříte, ale jednoduše proto, že to bylo Jeho přáním. Vybral vás navzdory vaší přirozené nevíře. Proto všechna sláva a chvála náleží jen Jemu samotnému. Nemáte žádný důvod si připisovat sebemenší zásluhy. Uvěřili jste „skrze milost Boží“ (Sk 18,27), a to proto, že jste byli vyvoleni „z milosti“ (Ř 11,5).