Svatá Písma
Londýnské baptistické vyznání víry z roku 1689
Článek 1. – Svatá Písma
1. Pouze Písmo svaté je jediným dostatečným, spolehlivým a neomylným pravidlem a měřítkem všeho poznání o spasení, víře a poslušnosti (2 Tm 3,15-17; Iz 8,20; Lk 16,29-31; Ef 2,20). Přestože vrozené poznání, dílo stvoření a skutky Prozřetelnosti (správa a řízení všeho, co nastane) jasně ukazují na dobrotu, moudrost a moc Boží do takové míry, že člověk zůstává bez jakékoliv výmluvy, nejsou tyto věci dostatečné k tomu, aby nám poskytly takové poznání Boha a Jeho vůle, jaké je nezbytné ke spasení (Ř 1,19-21 atd.; Ř 2,14-15; Ž 19,1-3). Proto se zalíbilo Pánu v různých časech a rozdílnými způsoby zjevovat sebe sama a vyhlašovat svou vůli církvi (Žd 1,1). A následně ji Pán zjevoval pro lepší uchování a šíření pravdy a pro bezpečnější zřízení a útěchu církve, a chránil ji před zkažeností těla a před zlomyslností satana a světa. Pánu se zalíbilo vložit svou zjevenou Pravdu cele do psané podoby. Proto jsou Svatá Písma naprosto nezbytná, neboť předešlé způsoby, jimiž Bůh zjevoval svou vůli svému lidu, skončily (Př 22,19-21; Ř 15,4; 2 Pt 1,19-20).
2. Pod název Písmo svaté (resp. Svatá Písma, nebo zapsané slovo Boží) jsou nyní (po ukončení inspirace) zahrnuty následující knihy Starého a Nového zákona:
Starý zákon:
Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium, Jozue, Soudců, Rút, 1. Samuelova, 2. Samuelova, 1. Královská, 2. Královská, 1. Paralipomenon, 2. Paralipomenon, Ezdráš, Nehemjáš, Ester, Jób, Žalmy, Přísloví, Kazatel, Píseň písní, Izajáš, Jeremjáš, Pláč Jeremjášův, Ezechiel, Daniel, Ozeáš, Joel, Ámos, Abdijáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš, Malachiáš.
Nový zákon:
Matouš, Marek, Lukáš, Jan, Skutky apoštolů, Římanům, 1. Korintským, 2. Korintským, Galatským, Efezským, Filipským, Koloským, 1. Tesalonickým, 2. Tesalonickým, 1. Timoteovi, 2. Timoteovi, Titovi, Filemonovi, list Židům, List Jakubův, 1. Petrův, 2. Petrův, 1. Janův, 2. Janův, 3. Janův, Judův, Zjevení Janovo.
Všechny tyto knihy jsou inspirované Bohem k tomu, aby byly pravidlem a měřítkem víry a života (2 Tm 3,16).
3. Knihy obvykle nazývané apokryfy nejsou Bohem inspirované, proto nejsou součástí kánonu Písma. Tyto knihy proto nemají autoritu nad církví Boží, ani nemají být schvalované jako kánon nebo používané jakkoliv odlišně od jiných lidských písemností (Lk 24,27.44, Ř 3,2).
4. Autorita svatého Písma, kvůli níž je třeba mu věřit, nezávisí na svědectví jakéhokoliv člověka nebo církve, ale cele na Bohu, jeho Autorovi. Právě to je důvod, proč má být přijímána, neboť je to Slovo Boží (2 Pt 1,19-21; 2 Tm 3,16; 1 Te 2,13; 1 J 5,9).
5. Můžeme být pohnuti a povzbuzeni svědectvím Božího lidu k tomu, abychom měli vysoké a uctivé smýšlení o Svatých Písmech a měli je ve velké vážnosti. Podobně můžeme být nadchnuti charakterem Písem: Božskou dokonalostí jejich obsahu, působením jejich učení, velkolepostí jejich stylu, soudržností všech jejich částí, celkovým rámcem, který přináší veškerou slávu Bohu, jejich plným odhalením jediné cesty spasení pro člověka, spolu s mnoha jinými nesrovnatelnými a výjimečnými kvalitami a dokonalostí ve všech ohledech. Písmo těmito všemi svědectvími více než dokazuje, že je Slovem Božím. Nicméně bez ohledu na to, naše úplné přesvědčení a jistota o neomylné pravdě Písma a jeho Boží autoritě pramení z vnitřní práce Ducha svatého skrze Slovo a se Slovem v našich srdcích (J 16,13-14; 1 K 2,10-12; 1 J 2,20.27).
6. Celá rada Boží ohledně všech věcí nutných pro Jeho vlastní slávu, pro lidské spasení, víru a život, je buď vysloveně zapsána, nebo je dostatečně obsažena ve svatém Písmu, ke kterému se nesmí nikdy nic přidávat, ať už by to bylo na základě (tzv.) nového zjevení Ducha, nebo na základě lidských tradic (2 Tm 3,15-17; Gal 1,8-9). Nicméně vyznáváme, že na porozumění těch věcí, které vedou k záchraně a které jsou zjevné v Slově, je nezbytné vnitřní osvícení Duchem Božím (J 6,45; 1 K 2,9-12). Jsou také určité záležitosti týkající se uctívání Boha a správy církve, které jsou společné pro lidské aktivity a komunity, a které mají být usměrňovány ve světle zdravého rozumu a křesťanské obezřetnosti podle obecně platných pravidel Božího Slova, která je třeba vždy respektovat (1 K 11,13-14; 1 K 14,26.40).
7. Všechny věci v Písmu nejsou samy o sobě stejně jasné, a ani nejsou stejně jasné každému (2 Pt 3,16). Přesto ty věci, které je nezbytné znát, kterým je nezbytné věřit a které je nezbytné zachovávat ke spasení, jsou tak jasně předložené a zjevené na těch či oněch místech Písma, že nejen vzdělaní lidé, ale také nevzdělaní mohou dospět k jejich dostatečnému porozumění náležitým použitím běžných prostředků (Ž 19,7; Ž 119,130).
8. Stará smlouva v hebrejštině – což byl původní jazyk Božího lidu v dávných časech (Ř 3,2) – a Nová smlouva v řečtině (tento jazyk byl národům v době psaní obecně nejvíce známý) byly bezprostředně inspirované Bohem a byly uchovány čisté v následných dobách Jeho výjimečnou péčí a prozřetelností. Proto jsou tak spolehlivé, že ve všech náboženských kontroverzích se na ně církev musí odkazovat jako na konečnou autoritu (Iz 8,20). Protože tyto původní jazyky nejsou známy všem z lidu Božího, přičemž oni všichni mají právo na Písma a na užitek z Písem a je jim přikázáno číst (Sk 15,15) a zkoumat (J 5,39) je v bázni Boží, Písma mají být přeložena do rodných jazyků každého národa, ke kterému přicházejí (1 K 14,6.9.11-12.24.28), aby tak, se Slovem Božím přebývajícím bohatě ve všech, lidé mohli uctívat Boha přijatelným způsobem a z trpělivosti a z povzbuzení Písem čerpali naději (Ko 3,16).
9. Neomylným pravidlem výkladu Písma je Písmo samotné, a proto kdykoli se objeví otázka o pravém a plném významu jakéhokoliv textu (jehož význam není nikdy rozmanitý, ale jeden), musí být zkoumán ve světle jiných pasáží, které vypovídají jasněji (2 Pt 1,20-21; Sk 15,15-16).
10. Nejvyšším soudcem, který má rozhodovat o všech náboženských kontroverzích, a jímž musí být přezkoumány všechny dekrety koncilů, názory dávných pisatelů a doktríny lidí a vlastních duchů, nemůže být nikdo jiný než Písmo svaté, dané Duchem. A v rozhodnutí Písma máme spočinout, protože Písmem, které je dáno Duchem, je v konečném důsledku určována naše víra (Mt 22,29-32; Ef 2,20; Sk 28,23).