Svědectví Kláry Steigerové

 

Následující slova zazněla ve sboru CB Praha-Dejvice, který Pavel a Klára Steigerovi dlouhá léta navštěvují, a kde byli požádáni, aby řekli něco málo o službě, kterou dělají.

Když jsem přemýšlela o tom, co je nejdůležitější, a s čím bych se s vámi chtěla podělit, abych pravdu řekla, inspirovala mě Martinova ilustrace z minulého kázání o křesťanském pacifismu a následný pohovor se staršovstvem minulou neděli. A tak místo toho, abych se rozpovídala o naší službě, podělím se s vámi o to, jak se formovala moje křesťanská víra.

Klíčová událost, která stála u mého znovuzrození, byla pravým opakem poklidného křesťanského obecenství. První opravdové kázání, které jsem kdy v životě slyšela, se týkalo role ženy v dnešní společnosti. Nevím, zda jste někdy slyšeli kázání na verše z 5. kapitoly listu Efezským. Zkuste si představit nevěřící, ateismem vychovanou emancipovanou ženskou z komunistické země. Z dnešního pohledu mohu říct, že to, co jsem slyšela, bylo na hony vzdálené od křesťanského pacifismu. Bylo to radikální kázání a já jsem zůstala úplně paf. Abych pravdu řekla, nebyla jsem oslovena, ale otřesena. Jak to, že jsem nic podobného nikdy neslyšela? Tady bych ráda poznamenala, že kdyby kazatel necitoval verše jeden za druhým a nevysvětlil důsledky odklonu od Písma, nevím, jak dlouho bych vydržela poslouchat. Jedno však vím jistě, kdyby mě Pán Bůh nezasáhl na nejcitlivějším místě, asi bych zůstala v temnotě dál. Když na konci kázání pastor řekl, že příště si povíme o roli muže, nemohla jsem se dočkat.

Nedlouho poté, to už jsme pravidelně docházeli do sboru, přišlo druhé překvapení. Průměrná nedělní návštěvnost se pohybovala kolem 8  000 lidí. Modlitebna měla kapacitu asi 2 500 míst. Už při první návštěvě jsem nechápala, jak rychle se modlitebna v neděli zaplnila. Kdo neseděl na místě alespoň 15 minut před začátkem, musel stát vzadu. V té době už nestačily dvě bohoslužby ráno a jedna večer. A pak jsme z kazatelny slyšeli následující: „Aby bylo všem jasné, modlitebnu nebudeme rozšiřovat, nebudeme přistavovat balkony. Našim úkolem je připravovat ty, kteří jsou ochotni nést evangelium mimo zdi této budovy. Nepotřebujeme ohřívače církevních lavic. Zapojte se do služby a budeme mít místa dost. Vaše pole působnosti je mimo tuto budovu.“ Když jsem slyšela tohle, hrklo ve mně znovu. Už jste někdy byli ve sboru, kde kazatel nevyslyšel hlas lidu nebo kde by vás ze sboru vyháněli?

Od té doby jsem do sboru přicházela s vědomím, že se mám něco nového naučit, nejen pasivně sedět a nechat se unášet příjemnými pocity. Ze zkušenosti vím, že radikální křesťanství příjemné často není. V takovém sboru člověku nepřijde na mysl, že se mu zrovna dnes nechce. Právě naopak. Nemohli jsme se hutného kázání nabažit. V počátcích nás dokonce obtěžovaly chvály, které byly na nejvyšší úrovni, ale my jsme chtěli slyšet Boží slovo. A že dobře připravené výkladové kázání bylo mocné, jsme prožívali každou neděli.  Překvapovalo nás, co všechno se dá z Bible vyčíst, jak je živá a jak moudře promlouvá do dnešních dnů. Stačilo naslouchat a naše životní priority se ze dne na den měnily. Ač jsme byli sotva znovuzrození, cítili jsme misijní povolání dříve, než jsme zjistili, že něco takového jako misie existuje. Věděli jsme tak málo, ale i to málo bylo mnohem víc, než věděli naši kamarádi. Jejich první reakce byla, že si z nich zase chceme vystřelit.

Představte si ještě jednu situaci. Když sbor ztratil v krátké době dva kazatele, oba nečekaně zemřeli, starší sboru hledali mladého kazatele, aby jim vydržel co nejdéle. Oslovili absolventa teologického semináře bez předchozí kazatelské zkušenosti. Než nabídku sboru přijal, oznámil staršovstvu, že na přípravu nedělního kázání potřebuje 30 hodin týdně. To znamenalo, že pastorace a administrativně správní chod sboru musel být rozdělen mezi starší a k tomu pověřené členy sboru. Byl přijat. Tento požadavek nebyl zbytečný ani samoúčelný. Z přípravy nedělních kázání vznikly sborníky komentáře k jednotlivým knihám Nového zákona, a po létech i studijní Bible se všemi odkazy a vysvětlivkami. Z kázání vznikaly studijní materiály pro individuální i skupinové použití. Vše, co bylo odkázáno, bylo zaznamenáno na audionosič, odvysíláno na desítkách křesťanských stanic a kazety nedělních kázání se rozesílaly po celé Americe. Každé kázání přineslo četný užitek.

První, co se po jeho instalaci stalo, bylo, že odmítl oddat rozvedenou dceru jednoho ze starších. A co se stalo? Polovina tehdy asi 400členného sboru odešla se starším jinam. Co následovalo? Tato očistná kúra měla za následek, že se počet členů sboru po několik let každoročně zdvojnásoboval. Původní budova sboru se stala místem pro službu druhého kazatele pro španělsky hovořící obyvatele Los Angeles. Tak se stalo, že byla postavena větší modlitebna a když po pár letech opět kapacitně nestačila, začalo staršovstvo a členská základna sboru uvažovat o možnostech přístavby. Jak to dopadlo jsem už zmiňovala. Místo řešení prostoru hlavní modlitebny byla postavena obrovská multifunkční budova, něco jako tělocvična. Přes týden sloužila jako tělocvična, v neděli to bylo místo pro biblické kroužky. Kroužky o 12 lidech se vždy po třech měsících měnily. Tak jsme poznávali nové učitele i nové bratry a sestry. Tato budova dala později vzniknout škole a o něco později i teologickému semináři.

A proč vám tohle všechno říkám? Protože bych si přála, aby i náš sbor byl radikální, aby slovo, které slyšíme, proměňovalo nejen naše životy, ale i životy v našich rodinách a kolem nás. Přála bych si, abychom všichni pociťovali potřebu studovat Boží slovo, abychom se nepřizpůsobovali tomuto světu, aby se naše hodnoty radikálně lišily od světa a církevního liberalismu. Probuzení a reformace jde ruku v ruce, bez studia Božího slova se ve sboru nic nezmění. Vždy mě zaráží, jak jsou křesťané snadno ošáleni kdejakým závanem větru přicházejícího ze světa.

V pátek jsme se sešli s věřícími kamarády, které známe 18 let. Při této příležitosti nám ukázali video z jejich svatby – kde zazněla čtyři svědectví. My dva, náš kamarád, který už je na pravdě Boží a jeden kazatel. Všechna svědectví měla jedno společné: křesťané o své víře nehovoří, nehovoří o tom, jak se změnil jejich život, nehovoří o svém vztahu a lásce k Bohu, nečtou kvalitní křesťanskou literaturu, neúčastní se biblických hodin, nerozvíjejí dál myšlenky, které je v kázání zaujaly. A to je nejen škoda, odpusťte, co teď řeknu, ale i křesťanská nuda. Proto mezi nás lidé přicházejí a odcházejí, proto nemáme žádnou vizi, proto z nás nezáří křesťanská radost, proto propadáme nespokojenosti, reptání a kritice všeho a všech. Nevěříte? Zkuste věnovat pozornost rozhovorům, které mezi sebou máme.