Satan

Část andělů se po svém stvoření vzepřela Bohu a ztratila svou pozici. Anděl, který vedl vzpouru andělů proti Bohu, se stal satanem čili ďáblem. Je nazýván také „veliký drak“, „ten dávný had“ (Zj 12,9). Satan je padlý anděl, který svedl do hříchu také první lidi (Gn 3,4.13) a svádí celý svět (Zj 12,9). Byl svržen z nebe na zem a spolu s ním také jeho andělé, kteří se mu podřídili (Zj 12,9).

Základním hříchem satana byla jeho pýcha. O tomto satanově hříchu mluví metaforicky některá místa SZ, např. Boží soudní výnos o babylónském králi (Iz 14,12-15). „Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! … A v srdci sis říkal: ‘Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy… s Nejvyšším se budu měřit.‘ Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy!”

Podobnou pasáž najdeme u proroka Ezechiela v jeho žalozpěvu nad týrským králem: „Byl jsi věrným obrazem pravzoru, plný moudrosti a dokonale krásný. Byl jsi v Edenu, zahradě Boží. … Byl jsi zářivý cherub ochránce… na svých cestách jsi byl bezúhonný ode dne svého stvoření, dokud se v tobě nenašla podlost. Pro tvou krásu se stalo tvé srdce domýšlivým, pro svou skvělost jsi zkazil svoji moudrost, svrhnu tě k zemi…“ (Ez 28,12-17).

Pro nás je varováním, že satan se může převlékat za anděla světla (2 K 11,14). Apoštol Pavel varuje také před tím, že anděl může přinášet falešné evangelium (Ga 1,8). Proto nevěřme každému andělovi!

Démoni

Pokud jde o démony (zlé duchy), jsou považováni za padlé anděly, které svedl drak ve vzpouře proti Bohu, jak to popisuje Zjevení: „A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé“ (Zj 12,7-9).

Apoštol Pavel naznačuje, že lidé při uctívání model (jiná náboženství) vlastně uctívají démony: „Nikoli, nýbrž že to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony“ (1K 10,20).

V dobách NZ byl Pán Ježíš konfrontován s mnohými lidmi, u nichž posedlost démony napodobovala některé chorobné stavy – např. záchvatovité onemocnění.

Náměsíčný chlapec, ze kterého Pán Ježíš vyhnal zlého ducha, padal při svých záchvatech „často do ohně a často do vody“ (Mt 17,15). Epilepsie je onemocnění, díky kterému se člověk může při záchvatu poranit, ale aby padal záměrně a často do míst, kde mu hrozí utopení nebo popálení, je velmi neobvyklé. Měli bychom proto být opatrní, abychom za každým epileptickým záchvatem viděli posedlost démony. Většinou jsou tyto projevy podivné, zvláštní, nadpřirozené.

Evangelisté Marek a Lukáš hovoří o posedlém, který měl takovou sílu, že trhal řetězy, lámal okovy a nikdo neměl sílu ho zkrotit (Mk 5,1-20; Lk 8,26-39) – jsou to nadpřirozené projevy.

Démoni mohou také promlouvat skrze ústa postižené osoby. Dokonce jsou případy, kdy démoni vstoupili do zvířat (stádo vepřů, Mt 8,31-32).

Duchovní boj

Apoštol Pavel říká, že křesťané (věřící lidé) vedou duchovní boj, který je namířen proti duchovním mocnostem:

„Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla“ (Ef 6,12).

V křesťanství existují rozdílné pohledy na věc duchovního boje. Ten byl původně chápán jako odpor vůči pokušení, vytrvalost v těžkostech a důvěra, že Bůh má v utrpení svůj záměr. Příkladem takového postoje je Jób, na kterého satan silně utočil a prožíval těžké duchovní boje. On se však primárně satanem nezabýval, v tomto jeho duchovním boji byl primární jeho vztah k Bohu, vytrvalost a věrnost v soužení.

V posledních desetiletích vstupují do pojmu duchovního boje nové pohledy. Tento pohled je zaměřen na osvobozování z útlaku či svázanosti démony, kteří jsou údajně původcem některých problémů jako hříchy, závislosti, nemoci (zvláště psychické).

V této souvislosti se pak setkáváme se svazováním či vymítáním démonů (exorcizmus) jako řešením duchovních či morálních problémů u věřících lidí.

V této souvislosti jsou populární některé další názory:

Při evangelizaci nových oblastí je zapotřebí vyhánět démony z určitých teritorií (tzv. teritoriální duchové či démoni) – „pročistit nebe“. Tento názor byl rozšířen především díky knize známého misiologa Petera Wagnera s názvem Teritoriální duchové.

V případě některých těžkých duchovních problémů hledat v rodině tzv. generační démony. Hřích určitého předka způsobuje, že satan buduje v určité rodině svou pevnost, a duchovní problémy potomka jsou způsobeny pak tímto zlým duchem.  

V čem je takové chápání duchovního boje problematické?

Ad teritoriální duchové. Názor o duchovním boji a teritoriálních duchách byl na začátku 90. let minulého století značně propagován KMS a časopisem Život víry. Tyto názory mě vyprovokovaly k tomu, že jsem musel důkladně číst Skutky apoštolů, kde stěží lze najít podporu pro takové misijní metody. Podívejme se, jak apoštolové evangelizovali panenské oblasti. Neprováděli žádný teritoriální exorcizmus. Šli s modlitbou, hlásali slovo, snášeli utrpení, bojovali s falešnými učeními, ale nevymítali zlé duchy z nějakých oblastí.

Ad generační duchové. V Božím slovu nenajdeme ani jedno jediné místo, které by hovořilo o tom, že věřící člověk může mít démona, nebo že z věřícího člověka je zapotřebí vymítat zlého ducha. Věřící člověk patří Kristu a nemůže být posedlý, respektive nemůže být obýván či kontrolován démonem.

Věřící člověk je v Kristu. „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši“ (Ř 8,1), „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2 K 5,17). Věřící člověk nemůže být posedlý. Se svými problémy se máme obracet k Bohu, rozmlouvat s Bohem, a ne s démony či satanem. Toto nemá být hlavní předmět našeho zájmu, protože Bůh má vše pod kontrolou. On ovládá ďábla, má pod kontrolou démony. Když se obracíme k démonům, přisuzujeme jim příliš velký význam a příliš velkou moc. Démoni skutečně existují, máme mít respekt před těmito mocnostmi, ale nemáme důvod se jich obávat.

V této souvislosti existuje také nebezpečí „křesťanského spiritizmu“ – oslovování démonů, dotazování se jich na jméno. V těchto situacích se „postižená osoba“ stává médiem. Nikde v Bibli není návod k takovému jednání.

Tím nechci popírat, že nás satan může pokoušet, může se nás snažit obelstít, může nás obviňovat (nesprávně, z hříchu, které nám byly již odpuštěny). Může způsobovat různé problémy – dokonce i nemoci. Vždy je však plně pod Boží kontrolou a nemůže si dělat, co chce.

Za těmito výše uvedenými pohledy se může do určité míry skrývat nesprávný pohled na boj zla s dobrem, který pochází z pohanství – tzv. dualizmus. Podle tohoto názoru jednou vítězí dobro, jindy vítězí zlo a tomu dobrému se jakoby věci vymykaly z kontroly. To je pohanský pohled – odpovídá spíše východním náboženstvím než křesťanství (viz Jób). Satan je nebezpečný, ale jeho moc je omezena a kontrolována. On není nějaký Anti-Bůh, ale je „pouze“ padlý anděl. Všimněme si, že věřící Jób se ve svém utrpení, kdy na něj satan tvrdě útočil, obracel k Bohu, a satanem se vůbec nezabýval. Jeho duchovní boj spočíval v tom, že vzdoroval pokušení, aby proklínal Boha (což byl satanův cíl!).

Dalším problémem v těchto nových pohledech na duchovní boj je příliš častá a rychlá démonizace některých potíží, které nejsou démonicky podmíněny – běžné nemoci i psychické nemoci. Vymítání nepomůže, naopak může ublížit, když je prováděno necitlivých způsobem – nemocný člověk má dvojí problém – svou nemoc či potíže a navíc pocit, že byl zavržen Bohem.

Velkým problémem je vymítání démonů u člověka, který setrvá v hříchu – a to bez pokání. Skutečné osvobození přichází skrze modlitbu a pokání. Nelze ospravedlňovat hřích u věřícího démonickým ovlivněním, když tento člověk nechce činit pokání.

Zde vidím velké riziko tohoto novějšího pohledu duchovního boje – pasivitu člověka, z něhož se vymítá „démon“. Chybí tady aktivita ze strany člověka, který se exorcizmu poddává.

Démonické ovlivnění u nevěřících skutečně může existovat. Není to jen záležitost psychologie. Většinou k němu dochází skrze vědomý vstup člověka do této oblasti. Z druhé strany nemáme důvod se domnívat, že hříchy okultizmu jsou nějaké mimořádné hříchy (jak je to často prezentováno v charizmatických kruzích). Mezi skutky lidské svévole jsou na stejné úrovni jmenovány modlářství a čarodějství, stejně jako rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly (Gal 5,20). Skrze pokání a odvrácení se od těchto hříchů dochází k osvobození. Při misijní aktivitě Pavla v Efezu: „Přicházeli i mnozí z těch, kteří uvěřili, a přede všemi vyznávali, že také oni dříve používali zaklínání. Nemálo pak těch, kteří se zabývali magií, přinesli své knihy a přede všemi je spálili. Jejich cena se odhadovala na padesát tisíc stříbrných“ (Sk 19,18-19). Žádné vymítání, ale víra, vyznání hříchů, odvracení se od nich – spálení knih.

Podle Božího slova je vhodné tedy chápat duchovní boj jako podřízení se Bohu a odpor vůči pokušení a nikoli svazování mocností. „Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám“ (Jk 4,7). Během duchovního boj se nemáme soustředit na satana, nýbrž se obracet k Bohu.

Když Pavel píše Efezským o duchovním boji, nemluví o exorcizmu, vyhánění teritoriálních nebo generačních démonů, ale o oblečení si plné Boží zbroje: pás pravdy, pancíř spravedlnosti, obuv zvěstování evangelia, štít víry, přílba spasení a meč Ducha (Boží slovo).

Jsou to tedy zdánlivě ty obyčejné prostředky. Ale právě tyto prostředky jsou podle Božího slova tou pravou výzbroji v duchovním boji.

V této souvislosti je vhodné si připomenout slova hymny reformace, písně „Hrad přepevný“, kterou zkomponoval Martin Luther jako parafrázi Žalmu 46. Slova této písně stručně shrnují celé biblické učení o ďáblu, Kristově vítězství nad ním a duchovním boji křesťana. Vidíme zde důraz na Boha a Jeho svrchovanost nad satanem, na Ježíše Krista, který je ten udatný Rek, a na Boží slovo, které satana porazí. Stejné prostředky, jaké doporučovali a používali apoštolové.

Výzva k pokoře na závěr

V otázce konfrontace s ďáblem a démony bychom také měli zachovávat pokoru. Ďábel je silnější než člověk.

Je to Ježíš, který spoutal siláka a vešel do jeho domu „Což může někdo vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže dříve toho siláka nespoutá?“ (Mt 12,29). Pouze On má moc nad satanem.

Pro ty, kdo rádi používají silácká slova o svazování démonů a mocností, zní slova varování. Dokonce ani andělé, kteří jsou mnohem mocnější než lidé, se neodvažovali toto činit. Zatracující soud nad těmito mocnostmi přenechávali Bohu.

„Jsou to drzí opovážlivci; nechvějí se před nadpozemskými mocnostmi a rouhají se jim. Ani andělé, ačkoli jsou větší silou a mocí, nevynášejí nad těmi mocnostmi před Pánem zatracující soud.“ (2Pt 2,10-11)  

„Podobně i tito blouznivci poskvrňují své tělo, žádnou autoritu neuznávají, nadpozemským mocnostem se rouhají. A přece sám archanděl Michael, když se přel s ďáblem o Mojžíšovo tělo, neosmělil se vynést nad ním zatracující soud, ale řekl: Potrestej tě Hospodin.“ (Judův list 8-9).