V roce 2007 napsal John MacArthur velmi důležitou knihu, Válka o Pravdu, která již začala; „Kdo by si pomyslel, že lidé, kteří si říkají křesťané – dokonce i kazatelé – sami zaútočí na podstatu pojetí pravdy? Ale je tomu tak.“ Po tom, co cituje některé konkrétní příklady, MacArthur napsal:

Představa, že by křesťanské poselství mělo být tvárné a přizpůsobivé, je zvlášť atraktivní pro mladé lidi ovlivňované současnou kulturou a duchem doby, kteří nesnesou autoritativní biblické pravdy, které poukazují na světský životní styl a na cestu jeho nápravy, bezbožnou mysl, a hříšné chování. Jed tohoto sekulárního světonázoru proniká do těla evangelikální církve stále hlouběji a ve větších dávkách.

Autor poukazuje na skutečnost, že Bůh a pravda jsou neoddělitelné veličiny. Ďábel podvedl Evu lží, která podrývala pravdivost Božího slova. Od té doby nepřítel používá stejnou metodu. Útočí na pravdu, protože pravda je neoddělitelně spjata s Bohem (Jan 8,44) a Jeho Synem, který sám o sobě říká, „Já jsem ta cesta, pravda i život“ (Jan 8,45, 14,6). Takže kdo Boha miluje a miluje Krista, musí milovat pravdu, bránit pravdu, když je na ni veden útok. Jedna z charakteristik těch, které čeká Boží soud, je skutečnost, že „nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila“ (2. Tesalonickým 2,10). Božímu soudu propadnou „všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti“ (2. Tesalonickým 2,12).

V textu Janova evangelia máme popis Ježíšova soudu před Pilátem, kde jsou zdůrazněny dvě důležité pravdy o našem Spasiteli: Zaprvé, že On je židovský Král, a protože Jeho království není z tohoto světa, ale jde o království duchovní, je po právu Král všech lidí. Za druhé klade Jan důraz na pravdu, kterou Ježíš sděluje Pilátovi: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ (Jan 18,37). Na to Pilát cynicky odpoví: „Co je to pravda?“ a odešel zpět k Židům. Spojíme-li tato dvě Kristova prohlášení dohromady, můžeme říci, že Ježíš je Král pravdy a každý, kdo je z pravdy, slyší Jeho hlas.

1. Ježíš je král duchovního království, které je založeno na duchovní pravdě.

Pilátova otázka, „Ty jsi židovský král?“ vyjadřovala nedůvěru a skepticismus. Důraz v oslovení je osobní „Ty jsi“ a pokud Pilátova otázka byla upřímná a vyjadřovala snahu dozvědět se, kdo Ježíš skutečně je, byla by na místě, protože pak by šlo o hledání odpovědi na nejdůležitější životní otázku každého člověka. Každý by se měl dozvědět správnou odpověď na otázku „Kdo je Ježíš Kristus?“ Jestliže je ten, kdo tvrdil, že je, pak je hoden důvěry a podřízenosti všech, kdo Jeho slovům uvěřili. Jestli tomu tak není, pak lidé zbytečně ztrácejí čas následováním křesťanství.

Ježíš nemohl na Pilátovu otázku odpovědět, aniž by ji nejdříve neupřesnil. Jestliže chtěl Pilát vědět, o jaký spor mezi ním a Židy jde, pak by Ježíšova odpověď na otázku „Jsi politický král Židů, který si chce přisvojit autoritu Říma?“ jednoznačně zněla „Ne“. Kdyby však byla položena ve smyslu „Jsi král Izraele, ten Mesiáš zaslíbený Starým zákonem?“, pak by Jeho odpověď byla kladná: „Ano, jsem to já, ale moje království není takové, jak si jej představuje většina Židů.“ Není divu, že na Pilátovu otázku Ježíš reaguje protiotázkou: „Ptáš se sám od sebe, nebo ti o mně řekli jiní?“ (Jan 18,34). Ježíš se Piláta ptá: „Zkoumal jsi má prohlášení sám, zda jsem židovský Mesiáš, nebo se spoléháš na svědectví židovských vůdců a jejich obvinění z druhé ruky?“ Pilát znovu reaguje povýšeně (Jan 18,35): „Jsem snad Žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?“ Pilát tušil, že za obviněním žido-vských vůdců se může skrývat i něco jiného, ale nebyl si jist, o co přesně jde.

Ježíš na Pilátovu otázku „Čím ses provinil?“ neodpoví. Místo toho v rozhovoru pokračuje slovy: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud“ (8,36). Z jeho odpovědi pro nás plynou dva závěry:

A. Vzhledem k tomu, že Ježíš je v duchovní oblasti právoplatný Král, je také svrchovaný Vládce nad všemi vládami a autoritami.

Na rozdíl od synoptických evangelií, kde se pojem Božího království objevuje často, Jan se o něm zmiňuje pouze tady a také ve třetí kapitole, 3. a 5. verši (ale viz Jan 6,15). Když Pilát slyšel Ježíšovu odpověď, že Jeho království není z tohoto světa, reagoval slovy: „Jsi tedy přece král?“. Ježíš jeho slova nevyvracel, ale doplnil je svým vyznáním: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Ježíš svou identitu a poslání před nikým netajil. Podívejme se pro srovnání na text z Matouše 26,63-65, kde Ježíš mlčel: „A velekněz mu řekl: ‚Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!‘ Ježíš odpověděl: ‚Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.‘ Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: ‚Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání!‘“

Když se Pilát zeptal „Jsi tedy přece král?", nezajímala ho duchovní odpověď týkající se Ježíšovy identity, jen se snažil přijít na to, co skutečně stojí za Ježíšovým obviněním a proč Židé přivedli Ježíše k němu. Ježíš dal Pilátovi jasně najevo, že Jeho království není žádnou politickou hrozbou Římu. Kdyby Ježíšovo království bylo národní nebo politické, Ježíš by měl zajisté vojsko, které by mohlo zabránit Jeho zatčení. Každý, kdo byl přítomen v zahradě během Jeho zatýkání, mohl dosvědčit, že Ježíš pokáral jednoho ze svých následovníků, který pozvedl meč, aby Ho bránil. Po rozhovoru s Ježíšem Pilát sám uznal a řekl Židům: „Já na něm žádnou vinu nenalézám“ (Jan 18,38). Pilát dospěl k závěru, že Ježíš nebyl pro Řím politickou hrozbou.

Ježíš se netajil tím, že On je Král, ale ne ten typ krále, kterého by si Pilát dovedl představit. Ježíšovo království není z tohoto světa, jde o duchovní království. Králové nebo vládcové pozemských království vládnou pomocí nátlaku nad územními celky a snaží se dobýt nová území vojenskou mocí. Nutí své poddané platit daně, aby sami mohli žít v luxusních palácích a mohli budovat a udržovat bojeschopnou armádu. Ale Ježíšovo království je jiné. Jak Ježíš vysvětlil svým učedníkům (Mt 20,25-28): „Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Při svém prvním příchodu Ježíš přišel jako pokorný služebník, aby na kříži dokonal spasení a vykoupení všech, které mu Otec dal a aby se jeho duchovní království stalo realitou v srdcích těch, které přišel vysvobodit z otroctví hříchu. Přinesl spasení všem, kdo se Mu ochotně podřídí. Ale při Jeho druhém příchodu budou pod Jeho moc podřízeni všichni, kdo se Mu stavěli na odpor, a bude soudit všechny, kteří se proti Bohu vzbouřili. Ježíšův druhý příchod popisuje Daniel 7,13-14 následovně: „Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno.“

Apoštol Jan v knize Zjevení 19,11-16 píše: „A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám. Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží. Za ním nebeská vojska na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu. Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího. Na plášti a na boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů.“

Pilát měl před sebou muže, který navenek jako král nevypadal. Spíše připomínal obyčejného Galilejce. Nebyl oblečen do drahého oděvu, nezdobily ho šperky, nebyl obklopen sluhy a strážci, přesto byl a je Král králů a Pán pánů. V současné době přebývá na místě po Boží pravici a čeká na den, kdy mu Hospodin položí všechny nepřátele za podnož k Jeho nohám (Žalm 110,1).

Jednoho dne Pilát, Kaifáš, César a každý člověk, který kdy na zemi žil, uvidí Ježíše přicházet ve slávě svého Otce se svými svatými anděly, a dříve než Ježíš odplatí každému podle jeho jednání, padnou před Ním a vzdají Mu čest jako Králi (Mt 16,27). „Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán“ (F 2,9-11)! Z toho pro nás plyne ponaučení: ujistěte se, že vaše srdce je podřízeno Ježíšovi jakožto svému Králi, abyste se nemuseli bát později, při Jeho příchodu.

B. Ježíšovo duchovní království je založeno na duchovní pravdě.

V Janovi 18,37, Ježíš sám o sobě svědčí: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ To je Ježíšův jediný odkaz v Janovi, kde Jeho narození poukazuje na Jeho lidství. Ježíš opakovaně poukazuje na svůj příchod do tohoto světa, který je současně odkazem na jeho pre-existenci a božství: Syn člověka sestoupil z nebes (J 3,13); kdo přichází shůry (31); neboť jsem od Boha vyšel a od něho přicházím (8,42); přišel jsem na tento svět k soudu (9,39); vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět (16,28). Ježíš nám říká, že se narodil a přišel na svět, aby byl Králem, ale způsob, jakým své království ustanovil, neměl nic společného s úsilím člověka ani světskou vojenskou silou. Jeho království je ustanoveno přinášením pravdivého svědectví. Mohammed založil své království ostřím meče, který jeho nejhorlivější následovníci používají dodnes: konvertuj, nebo budeš zabit. Naproti tomu Ježíš ustanovil své království mocí pravdy a Jeho lásky, kterou spatřujeme na kříži.

Ježíšova prohlášení jsou v ostrém kontrastu s převládající postmoderní filozofií a myšlením naší doby. Jen málokdo věří, že v duchovní oblasti existuje něco jako absolutní, objektivní a poznatelná pravda. Ale absolutní pravda zůstává pravdou, ať se nám to líbí, nebo ne. Zůstává pravdou, ať tomu věříme, nebo ne. Duchovní pravdu neurčuje lidský pragmatismus ani to, co přináší výsledky. Některé metody a techniky mohou fungovat v obchodě, řízení lidských zdrojů, úspěchu v podnikání či v mezilidských vztazích, ale nemají co do činění s duchovními pravdami s ohledem na věčnost, protože nepřivádí lidi do podřízenosti Ježíši Kristu. Duchovní pravda je neměnná a platí pro všechny kultury a všechny lidi všech dob. Veškerá duchovní pravda pochází z Boha; byla nám zjevena v Jeho slově a ukazuje na Ježíše Krista. Duchovní pravda se zaměřuje na dobrou zprávu evangelia, která proměňuje lidská srdce a vede nás do podřízenosti Kristu, takže nebudeme čelit Jeho soudu v poslední den.

Je důležité pochopit, že pravda je nerozlučně spjata s věčným Bohem. Na Pilátovu otázku, „Co je pravda?“ nabízí MacArthur tuto definici, která čerpá z Písma:

Pravda je to, co je v souladu s myslí, vůlí, charakterem, bytím a slávou Boha. Řečeno ještě přesněji: Pravda je sebevyjádření Boha, což znamená, že Bůh je autor, zdroj, příčina, vládce, obhájce, jediná norma a měřítko, standard a konečný soudce veškeré pravdy. MacArtur k tomu dodává: „Každý nápad, který máme, každý vztah, který kultivujeme, každá víra, které si vážíme, každý fakt, který poznáme, každý argument, kterým své názory hájíme, každý rozhovor, do kterého jsme se zapojili, a každá myšlenku, která nám přišla na mysl, předpokládá, že existuje něco jako ‚pravda‘.“ Bible nazývá Boha „Bůh pravdy, záštita má, při Bohu pravém“ (Žalm 31,5; Iz 65,16). V Titovi 1,2 je psáno, že Bůh je pravdomluvný. Protože Bůh je jediná věčná bytost, Ten, kdo stvořil všechno, co existuje, a protože je Duch (Jan 4,24), nemůžeme Ho poznat lidským rozumem ani spekulovat o Jeho bytí. Boha poznáváme tolik, kolik se sám rozhodl zjevit, a zjevuje se nám především v Ježíši Kristu (Jan 1,1; srovnej s Lk 10,22; Žd 1,1-3). V Janovi 1,14 je psáno: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ Pán Ježíš odkazoval na Ducha svatého jako na „Ducha pravdy,“ který uvede své následovníky do veškeré pravdy; Duch pravdy vychází od Otce a vydává o Synu svědectví (Jan 14,17; 15,26; 16,13). Pravda charakterizuje každou osobu Trojjediného Boha.

Vzhledem k tomu, že máme oslavovat Boha připodobňováním se k obrazu Jeho Syna, pravda by měla charakterizovat každého věřícího. „Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu“ (Jan 3,21). Jsme posvěcováni Božím slovem, které je pravda (Jan 17,17). Proto máme uctívat Boha v Duchu a v pravdě (Jan 4,24). Jelikož Satan je lhář a otec lži, poněvadž v něm pravda není a Ježíš naopak vždy mluvil pravdu (Jan 8,44-45), všichni, kdo chtějí být jako On, musí usilovat o pravdivost jak ve svém mluveném projevu, tak i v chování. Apoštol Pavel to vyjádřil v listu Efezským 4,15 následovně: „Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava“, a ve verši 25. dodává: „Proto zanechte lži a ‚mluvte pravdu každý se svým bližním‘, vždyť jste údy téhož těla“. To zahrnuje nejen čestné jednání a dodržování slova, ale vše, co říkáme, by mělo být v souladu s biblickými pravdami a principy zdravého učení.

Skutečnost, že existuje absolutní duchovní pravda, také znamená, že existuje celá řada duchovních deformací, omylů a lží. Některé mají relativně mírné následky a účinky, ale některé z nich mají zavrženíhodné a zničující následky (Mt 23,23-24). V posledních třech pastýřských listech Timoteovi a Titovi Pavel opakovaně vybízí, aby vyučovali zdravé učení a aby nedovolili nikomu učit odchylným naukám, nemarnili čas jalovým hloubáním, neholdovali prázdným řečem, ale podle slávy požehnaného Boha vyvraceli démonské nauky a škodlivé učení odmítali (1 Tm 1,3-11; 4,1-3. 7. 11. 16; 6,20-21; 2 Tm 1,13; 2,14-18. 23-26; 3,1-17; 4,1-5; T 1,1). Církev je „sloup a opora pravdy“, (1 Tm 3,15). Juda své nejbližší napomíná slovy: „Milovaní, velmi jsem si přál psát vám o našem společném spasení, ale teď pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu“ (3). A pokračuje varováním před působením falešných učitelů, kteří ohrožují zdraví církve. Také 2. list Petrův a 1., 2. a 3. Janův list s naléhavostí varují před falešnými učiteli a nabádají je, aby se drželi pravdy.

Řeknete-li, že jste přesvědčeni o absolutní pravdě, je to totéž, jako když tvrdíte, že cokoli co se od ní odchyluje, je lež. Když něco podobného vyslovíte v dnešním tolerantním, relativním a postmoderním světě, budete s největší pravděpodobností označeni za netolerantní fanatiky. Před více než 100 lety známý kazatel Ch. H. Spurgeon řekl, že kdyby někdo před světem řekl, že je agnostik, sklidil by třikrát hurá za to, že nic neví a ničemu nevěří. Další relativisté jsou přesvědčeni, že nezáleží na tom, čemu věříte, hlavně když věříte upřímně. Na to Spurgeon řekl, že je to stejné jako věřit, že se můžete napít kyseliny bez újmy nebo přestat jíst a nezemřít. Spurgeon však dospěl k závěru, „že náš požehnaný Spasitel je upřímně netolerantní“.

Z tohoto textu vidíme, že existují dvě reakce na pravdu, kterou nám Ježíš zvěstoval: Pilát se vysmíval; „ale ti, kdo jsou z Pravdy, slyší Ježíšův hlas“ (J 18,37).

2. Ti, kdo nejsou z pravdy, se vysmívají samotné představě, že by pravda mohla mít něco společného s duchovní oblastí.

Věřím, že Pilátova odpověď na otázku „Co je to pravda?“ byla vyřčena s cynickým úšklebkem. Kdyby se ptal upřímně, hned by neodešel. Když Ježíš řekl, že „Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ (18,37), nabídl Pilátovi možnost reagovat na to, o co v tomto rozhovoru šlo: „Piláte, slyšíš můj hlas? Chceš mi naslouchat, abys poznal pravdu o svojí duši?“ Ne Ježíš, to Pilát stál před soudcem, protože kdykoli se člověk setká s Ježíšem Kristem, jeho hříchy jsou ve světle Kristovy svatosti obnaženy, a dotyčný se musí rozhodnout. Poslechne Ježíšův hlas, který ho volá, aby přišel ke světlu? Nebo bude dál chodit ve tmě, protože se v přítomnosti takového světla cítí nepříjemně?

Pilát zřejmě moc nepřemýšlel o tom, co slyší, a proto se raději vrátil k Židům, a toto rozhodnutí se stalo pro jeho duchovní život osudným. Na první pohled to vypadalo jako maličkost. Pilát si pravděpodobně říkal: „Už musím ten případ nějak vyřešit, pak se nasnídám a konečně budu dělat něco užitečného.“ Ale někdy zdánlivě bezvýznamné rozhodnutí může mít vážné, ba i věčné důsledky. Půjdete na bohoslužbu a uslyšíte tam evangelium, nebo zůstanete doma, dáte si snídani do postele a přečtete si noviny? Budete naslouchat evangeliu v rozhlasovém vysílání a poučíte se z Božího slova nebo si pustíte svou oblíbenou hudební stanici?

Apoštol Pavel řekl (1Tm 6,13), že Ježíš „vydal svědectví svým dobrým vyznáním před Pontiem Pilátem“. Důvodem Pilátovy skeptické reakce tedy nebylo nedostatečné Ježíšovo svědectví. Můžete zvěstovat evangelium, jak nejlépe umíte, přesto se vám lidé vysmějí a odejdou. Proč?

Jediná odpověď, která vše vysvětluje, je „hřích“. A pravděpodobně hlavní hřích, který udržuje lidi bez víry v Krista, je pýcha. Jsou přesvědčeni, že mají dostatek vlastní moudrosti a že si dovedou poradit i bez Boha. Namísto toho, aby byli z Knihy knih usvědčeni, stali se jejími soudci. Pýcha jim nedovolí požádat Boha, aby jim odhalil pravdu. Pýcha je vede k tomu, že jsou přesvědčeni, že jejich dobré skutky nepostačí na to, aby se dostali do nebe.

Jak pyšní lidé stárnou, často cynicky hodnotí každé náboženství, které učí, že jedině ono je pravdivé. Možná, že znají řadu příkladů, kdy se vyznávající křesťané zachovali hanebně. Viděli nebo slyšeli o kazatelích, kteří kázali svatost, ale sami selhali. Zároveň znají řadu nevěřících, kteří jsou slušní a lidsky řečeno dobří lidé. Takže dospěli nesprávně k závěru, že nikdo nemůže znát duchovní pravdu a každý, kdo tvrdí, že je jen jedna pravda a on ji zná, je arogantní a úzkoprsý.

Dalším důvodem, proč lidé nechtějí přemýšlet o tom, co je pravda, že se vysmívají a odmítají Ježíšovo poselství, je neochota a odpor ke změně. Nehledají pravdu v Božím slově, protože je přirozenému člověku nepříjemná nebo proto, že vyžaduje úsilí. Je jednodušší žít, jak žili doposud, což nevyžaduje žádné úsilí a snahu měnit staré návyky. Kromě toho milují svůj hřích a pravda je jim nepříjemná. Stejně jako Pilát se vysmívají představě, že Ježíšova pravda má něco společného s duchovní realitou. Ale z Boží moci někteří na poselství absolutní pravdy reagují:

3. Každý, kdo je z pravdy, slyší Ježíšův hlas.

Být „z pravdy“ samo o sobě naznačuje duchovní původ. Ježíš řekl Nikodémovi: „Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu“ (Jan 3,6-7). Nebuďme proto překvapeni, že ti, kteří byli duchovně znovuzrozeni Duchem pravdy, jsou „z pravdy“. Stanou se z nich hledači pravdy v Kristu. Nejdůležitější životní otázka tedy je: „Byl jsi znovuzrozen?“

Pokud vás zajímá: Jak mohu vědět, zda jsem z pravdy, jak mohu poznat, zda jsem znovuzrozen?, Ježíš na tuto otázku dává odpověď: Uslyšíte Jeho hlas. Ježíš často zvolal: „Kdo má uši, slyš“ (Mt 11,15; 13,9). Vyzýval lidi, aby přemýšleli o smyslu toho, co hlásal a aby si Jeho slova vzali k srdci. Slyšet Ježíše totiž znamená nejen naslouchat, ale také se podle toho řídit a poslouchat, co přikazuje. Skutečnost, že duchovní pravda je poznatelná a objektivní, znamená, že musí být stejně jako věda studována. Boží pravda je jako drahý kov nebo skrytý poklad, po kterém je třeba pilně pátrat. Ne nadarmo je v Příslovích 2,1-6 psáno: „Můj synu, jestliže přijmeš mé výroky, uchováš-li mé příkazy ve svém nitru, abys věnoval pozornost moudrosti a naklonil své srdce k rozumnosti, jestliže přivoláš porozumění a hlasitě zavoláš na rozumnost, budeš-li ji hledat jako stříbro a pátrat po ní jako po skrytých pokladech, tehdy pochopíš, co je bázeň před Hospodinem, a dojdeš k poznání Boha. Neboť moudrost dává Hospodin, poznání i rozumnost pochází z jeho úst.“ Jste-li „ z pravdy,“ budete hledat pravdu a studovat Boží slovo. Ale cílem není jen získat znalosti, nabyté znalosti je třeba moudře využívat, aby se váš život Bohu líbil.

Ačkoli většina dnešních lidí a dokonce i velké procento evangelikálních křesťanů absolutní pravdu v duchovní oblasti zpochybňuje, v žádném případě ji to neznehodnocuje. Ježíš je Pravda a On o ní vydal svědectví. On je Král králů a Pán pánů. Jste-li z Pravdy, uslyšíte Jeho hlas a odevzdáte Mu svůj život.

Na závěr dvě otázky k zamyšlení:

1. Jak můžete odpovědět těm, kdo vás obviňují, že jste pyšní a netolerantní, protože hájíte absolutní pravdu?

2. Někteří křesťané jsou přesvědčeni, že by věřící měli odložit doktrinální rozdíly a přijímat v lásce a duchu jednoty všechny křesťany. Je to dobrá rada, nebo zrada Pravdy? Proč?