(Z knihy „Vzhůru k nebesům“)

Zkušenosti, jichž jsem nabyla v tomto utrpení, naplnily mé srdce novými myšlenkami. Jedné chvíle byla jsem tak nemocna, že Arnošt psal pro maminku. Ubohá maminka musela spát s Martou. Bylo mi velikým potěšením míti ji tu, ale věděla jsem, že její příchod znamená, že jsem velice nemocna, i začala jsem tedy rozjímati otázku, zdali jsem hotova umříti. Smrt dívala se na mne jako událost největší důležitosti a váhy, ale zároveň bylo v ní něco nevýslovně slavného při vzpomínce, že už nebudu hříšnicí, ale vykoupenou svatou zůstávající věčně v přítomnosti Kristově. Otec zrovna přišel, když jsem dospěla do tohoto bodu.

„Drahá má dcero,“ tázal se, „jsi připravena odejíti před soudce vší země?“

„Nikoliv, otče,“ pravila jsem. „Kristus to za mne učiní.“

„Nemýlíš se?“

Usmála jsem se jen, mluviti jsem neměla síly.

Tu uslyšela jsem Arnošta, svého drahého, klidného, sebeovládajícího Arnošta, an propuká v hlasitý pláč a vybíhá z pokoje. O jakou jsem k němu cítila lásku. Ale cítila jsem, že svého Spasitele miluji nekonečně více, a že, povolá-li mne teď domů, abych byla s Ním, že Mu mohu důvěřovati, že bude mému Arnoštovi tisíckráte více, než jsem já mu mohla být, a že bude pečovati o mé dítě, mého miláčka, a o mou roztomilou maminku mnohem lépe, než bych já to kdy byla dokázala. Brány nebe byly otevřeny, a zdálo se, že smím už vejíti. A tu zas náhle se přede mnou zavřely, a já jsem byla zas slabým, ubohým, pokoušeným stvořením zde na zemi. Domnívala jsem se, že už jsem dědičkou slávy, a zatím nebyla jsem než popudlivým lidským tvorem, velmi lidským věru, mrzuta, když Marta natřásala peřinu svým hlučným způsobem, rozčilena, když jsem nedostala svého pokrmu v čas, aneb nebyl-li upraven dobře, dotčena a uražena, mluvil-li Arnošt méně úzkostlivě a méně něžně než tenkrát, když jsem těžce stonala; zkrátka byla jsem zas ta chybující osoba jako před tím.

Ó jaké to hrozné boje sváděla jsem o trpělivost, snášenlivost a nesobeckost! Kolik slz jsem prolila, stydíc se za svá ukvapená, netrpělivá slova a mrzutý přízvuk. Nebylo divu, že jsem toužila býti tam, kde mdloba bude pohlcena silou a hřích bude nahrazen věčnou dokonalostí.

Avšak tu jsem, práce a utrpení je přede mnou, a k tomu cítím málo tělesné i duchovní síly a statečnosti. Ale požehnána budiž vůle Boží!

Dne 5. dubna.

Včera večer byla jsem s otcem sama doma. Arnošt s Martou byli mimo dům. Postřehla jsem brzo, že otec, neklidně se vrtě ve své židli, má něco na srdci. Položila jsem tedy knihu a tázala jsem se, co má na srdci.

„Má dcero,“ začal, „sneseš od starého muže upřímné slovo?“ Lekla jsem se poněkud, protože jsem poslední dobu byla vůči Martě netrpělivá přes všecku mou snahu. Jsem dosavad hodně nemocna.

„Viděl jsem mnoho umírajících,“ pokračoval, „ale nikdy neviděl jsem nikoho, kdo by byl nejevil nějakého strachu před „královnou strachu“, ani někoho, kdo by byl měl naprostou jistotu, že nalezl milost u Boha tak, aby hodinka smrti jeho byla zcela prosta takových pochybností a ponížení, jak sluší vinnému hříšníku před tváří soudce jeho.“

„Ani já jsem podobného něčeho neviděla,“ odpověděla jsem, „ale jistotně taková umírání byla, a nevěděla bych, co by více oslavilo a zvelebilo Boha než taková smrt.“

„Ano,“ pravil zvolna; „ale to byli staří, zkušení a zralí křesťané.“

„Ne vždy staří, otče. Dovol, abych ti vylíčila takový výjev, jaký mi popsal zrovna včera Arnošt.“

Bránil rukou, naznačuje mi, že nechce býti přerušen. „Abych přímo mluvil,“ pravil, „jsem znepokojen o tebe, milá dcero. Jsi mláda a ve květu života. Když se pak zdálo, že jsi propadla už smrti, neprojevila jsi žádného strachu, nežádala jsi žádné útěchy, aniž jsi jevila jaký nepokoj. Musí to být krásné míti takové radostné ujištění, že jsme přijati u Boha, avšak je to bezpečné spoléhati na takové ujištění, kdežto víme, jak oklamávající je srdce lidské a jak je zkažené na veskrz?“

„Děkuji ti za tvé upozornění,“ řekla jsem, „a nic se neboj, tatínku, mluviti se mnou ještě otevřeněji. Žiješ se mnou, vidíš všecky mé nedostatky a chyby, a nedivím se nic, že mne máš za velmi ubohou, slabou křesťanku. Bojíš se opravdu, že se klamu, věříc, že přesto miluji skutečně svého Boha a Spasitele a jsem jeho dítětem?“

„Ne,“ pravil, váhaje poněkud. „Nemohl bych právě to říci, nemohl.“ Jeho váhání mne znepokojilo. Nejprve zdálo se mi, že můj život musel vydávati velmi nejistý zvuk, když někdo pozoruje jej, mohl nepochopiti jeho řeči. Ale i to mne napadlo, že i ten nejlepší život je nedokonalý a že kořeny jeho nemusejí vždy býti patrny divákům. Otec viděl můj neklid a mé rozpaky a zdál se tím býti pohnut. V tom přišel Arnošt s Martou. Tato pozorujíc jistě, že tu je nějaký nesouzvuk, ihned odešla do svého pokoje. Bylo to od ní velice laskavé, věru.

„Co se tu děje, tatínku? Co je, Katuško?“ tázal se Arnošt, dívaje se na naše úzkostlivé tváře. Snažila jsem se mu vyložiti to.

„Myslím, tatínku,“ pravil Arnošt s jakousi vroucností, „že bys bezpečně mohl mně přenechati péči o duchovní blaho mé ženy. Ty ji nechápeš. Já ji chápu. Poněvadž v její nátuře není nic chorobně zádumčivého, poněvadž její důvěra v Krista je dětinně radostná, pochybuješ o ní a posuzuješ ji křivě. Buď jist, že lidé jsou tak osobiví ve své nábožnosti jako v jiných věcech a nelze tedy je vměstnati do jednoho kadlubu. Katuška má lehký výraz v řeči a vyjadřuje své nejsilnější city způsobem, který vypadá jako lehkovážnost a snad se příliš málo o to stará, je-li proto nepochopena.“

Usmíval se na mne při své obhajobě. Nikdy jsem necítila k němu takovou vděčnost. V pravdě nenávidím sentimentálnost ze srdce a je to mou povahou skrývati své nejhlubší, nejsvětější pocity, a proto také nesmím se diviti, bývám-li proto křivě posuzována.

„Nemyslil jsem na její žertovný způsob,“ odpověděl otec. „Staří lidé musí lecco mladým přehlédnouti, ba musíme jim lecco přehlédnouti. Ale co mne naplňuje bolestí, je to, že toto dítě, plné života a veselí, vidí přicházeti smrt bez patřičné hrůzy a bázně, která sluší smrtelníku.“

Arnošt chtěl něco odpověděti, ale předešla jsem jej honem. „Je pravda, že jsem nejevila žádného strachu, domnívajíc se, že smrt je tu. Necítila jsem ho. Odevzdala jsem se Kristu, a On mne přijal. A proč bych se byla měla báti vzíti Jej za ruku a jíti, kam by mne vedl? Je pravda, že jsem si nežádala žádné útěchy. Byla jsem příliš slába, než abych mohla klásti otázky, anebo abych chtěla, aby mně byly kladeny. Ale mysl má byla jasná a klidná. Duše má odpočívala v Bohu potěšena, ač mé tělo bylo tak slábo. Přečtu ti ze životopisu Karoliny Fryové dva oddíly, které ti ukáží, jak ubohý hříšník patří na smrt. První je úryvek ze psaní, která psala, dověděvši se, že dnové její na zemi jsou sečteni.

„Protože snad někteří uslyší a nepochopí, proč si nepřeji žádného zvláštního času přípravy na smrt, již si žádali často mnohem světější, než já jsem. Píšu ti své důvody i ostatním, jimž můžeš pověděti. Není to proto, že jsem tak svatá, nýbrž proto, že jsem tak hříšná. Zvláštní značkou mé náboženské zkušenosti byl vždy hluboký, úzkostlivý pocit hříchu. Hřích dneška a včerejška vyznávala jsem Bohu s úzkostí, již jsem sotva snesla. Volání mé o milost nemohlo zůstati oslyšáno. Každodenně očištěna v krvi Ježíšově musela jsem víc a více sebe nenáviděti. Co bych tedy mohla činiti ve smrti, čeho nečinila jsem za života? Co dělati tento týden jiného, když mi bylo řečeno, že nebudu živa, než co jsem činila poslední týden, když jsem toho nevěděla? Je jen něco, co zbývá nevykonáno: abych Mu lépe sloužila. Lůžko smrti není však místem pro to. Proto dím: nejsem-li připravena nyní, nebudu ani odkladem, pokud já mám s tím co činiti. Má-li On ještě více vykonati ve mně, je to Jeho věc. Nepotřebuji prositi jej, aby díla svého nepokazil přílišným spěchem.“

O několik dní později umřela. Její slova před smrtí byla: „Dnes je můj svatební den, začátek mého života. Přála bych si, aby žádost má umřít a býti s Kristem nebyla mylně vykládána. Vyznávám, že jsem nejbídnější a největší hříšnice, a žádám si jíti k Němu, abych navždy zbavena byla břemene hříchu, totiž hříchu své nátury, ne minulého, nad nímž jsem denně lkala, ale přítomného, který páši, aneb který bych mohla spáchati, vědomí čehož činí mne časem napolo šílenou bolestí.“

Nikdy nezapomenu výrazu ve tváři otcově, když jsem dočtla tato pozoruhodná slova. Pomalu povstal se své židle, přišel ke mně a políbil mne na čelo. Odešel pak, ale brzo se vrátil s velikou knihou a ukazuje na prázdný list, žádal mne, abych mu tam opsala přečtená slova. Naříká, že píšu nečitelně a proto jsem se vynasnažila opsati mu to písmem tiskacím.