Váš časopis sa u nás doma teší veľkej obľube. Ďakujem Vám za dobrú prácu a vernosť Pánovi.
Chcela by som Vám zaslať svedectvo o Božej dobrote v našich životoch, ktorú môžeme prežívať ako rodina s dieťatkom s genetickým ochorením. Ak uznáte za vhodné, aby slúžilo na povzbudenie aj ostatným čitateľom Zápasu o duši. V prípade záujmu mi, prosím, poskytnite e-mailový kontakt. Za odpoveď ďakujem,
Z. P.

Bylo jaro roku 2013. Moje dvě dcerky si hrály se svými vrstevníky, zatímco my, maminky, jsme diskutovaly o tom, že se máme vždy radovat v Bohu a chválit Ho. Rozebíraly jsme příklad neznámých rodičů, kteří děkovali Bohu za své děťátko narozené bez rukou i nohou, a tvrdili, že právě skrze toto děťátko jim Bůh velmi požehnal. Padla námitka, že nemůžeme vědět, jak bychom se zachovaly my, jelikož máme všechny zdravé děti. Pohladila jsem své velké těhotenské břicho, a s bázní, ale odhodlaně jsem řekla: „Zatím to vypadá, že je všechno v nejlepším pořádku, ale pokud by nebylo, ať Pán dá, aby byla moje radost založena vždy v Bohu.“

V každém ohledu to bylo dokonalé těhotenství. Když se však náš Martinko narodil, lékařka se vyjádřila, že má určité rysy, které mohou znamenat postižení. Pátý den nás sanitka odvezla na genetiku. Martinkovi vzali krev na rozbor. Výsledky měly být za osm týdnů.

Byla to velmi dlouhá doba. Bylo hodně času na modlitby. Nemohli jsme se s manželem modlit za to, aby byl Martinko zdravý – to jediné, za co jsme dokázali upřímně prosit, bylo, aby se stala Boží vůle a aby byl spasen, ať se děje cokoliv. Konec konců, Boží vůle mohla být i to, aby byl zdravý.

Výsledky přišly pozitivní, diagnóza zněla syndrom kočičího mňoukání. Martinkovi chybí kousek pátého chromozomu. Jedná se o vzácné onemocnění, a nikdo, včetně lékařů, nám o tom nedokázal říct více. Zjišťovali jsme, že ho čeká zaostávání v psychickém i fyzickém vývoji, potíže s mluvením, potenciálně autismus a jiné zdravotní problémy.

Navzdory nejistotě a neznámému vládl v mém srdci celou dobu pokoj. Bůh ví, co dělá, a ani Martinko není náhoda. Naše jarní sesterská konverzace mě na tento okamžik připravila. Modlili jsme se s Peterem za Boží vůli, a Jeho vůle se stala na 100 %. Bůh se touží oslavit v Martinkovi přesně v takovém, jaký je, a jen On sám určí, jak.

Dnes je našemu synkovi 20 měsíců (pozn. red.: napsáno v dubnu 2015). Neumí chodit, dokonce ještě nedokáže ani bez opory sedět. Každý den vyžaduje speciální péči, cvičení. Jeho trávení je ztížené a vyžaduje speciální dietu, protože jinak má bolesti a zvrací. Přesto roste, i když podstatně pomaleji než ostatní děti. Pro nás je vzácné, že už dokáže udržet oční kontakt, papá tužší stravu ze lžičky a pije z hrnečku, dává nám pusinky, projevuje radost ze hry a už začal říkat „máma“. Když se na veřejnosti sám rozhoupe v autosedačce – vajíčku, vždy tím pobaví kolemjdoucí. Těší se ze svých sestřiček a ony z něj. Je to milý chlapeček, skutečný dar od Hospodina.

Naším příběhem chci vzdát chválu Bohu. Naše radost z Něho se nijak nezmenšila ani navenek „nepříznivými okolnostmi“. Máme úžasného Boha, který je věrný svým zaslíbením. On si nás vykoupil z hříchů skrze smrt a zmrtvýchvstání svého Syna, Pána Ježíše Krista. Skrze víru v Jeho Syna máme přímý přístup k Bohu a jsme dědici Jeho zaslíbení. Ano, výchova a péče o postižené děťátko může být náročnější, ale o to více můžeme zakoušet pravdivost Božích výroků, že On na nás nikdy nedopustí více, než dokážeme unést, že v Něm je naše odpočinutí, nebo že „ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení“ (Iz 40,31). Jsem přesvědčena, že život v naší rodině ničím netrpí. Těšíme se všichni jeden z druhého, včetně Martinka, a společně z Pána Boha. Někteří by mohli namítnout, že Martin je ještě malý, a že až vyroste, bude to mnohem těžší. Ano, souhlasím, a mám bázeň před budoucností. Ale zároveň vím, že náš Bůh zůstane i tehdy stejně velký, a Jeho zaslíbení zůstanou stejně věrná. A věřím, že nás vším provede stejně, jako nás provedl dosud. Ať dá milost nám, i vám všem, zůstat Mu věrnými až dokonce. Soli Deo Gloria!

• On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? (Ř 8,32)