**************************************************

Dobrý den, milí bratři a sestry,

po léta jsem čtenářem Zápasu o duši, v mnohém mi byl poučením, v lecčem jsem s ním nesouhlasil a občas i nesouhlasím, inu, jak to v životě bývá. Vždy jsem si však cenil toho, že se redakce snaží hledat v Písmu a být věrna tomu, co poznává jako pravdivé. Proto mne trochu překvapil – a musím říci, že nemile – redakční úvodník „Jistě to jde lépe“ v posledním čísle.

Stojí v něm, že autoři, kteří se aktivně angažují v charismatickém hnutí, mají u vás dveře zavřené. Takový postoj jsem nečekal.

Ano, vím, že vaše redakce smýšlí o mnohých praktikách, a zřejmě i o některých teologických východiscích charismatického hnutí kriticky (nijak to ostatně neskrýváte a občas to dávají některé články najevo až způsobem poněkud – řekněme – negentlemanským, ale vždy jsme to bral prostě jako lidskou nedokonalost, která se nám nikomu nevyhýbá.)

I já sám smýšlím o mnohém v charismatickém hnutí, k němuž náleží můj sbor i denominace, kriticky, to je jistě na místě – podobně očekávám, že k nectnostem v řadách reformovaných církví budete podobně kritičtí i vy ).

Co mě však zaskočilo, je to, že zavíráte dveře nikoliv konkrétním názorům na základě toho, zda jsou shledány pravdivými či nikoliv, ale zavíráte dveře en bloc autorům, kteří pocházejí z hnutí, které vám nekonvenuje, bez ohledu na to, o čem hovoří a zda mají pravdu či nikoliv.

Takový postoj by mne mrzel. Představa, že mám číst časopis, který by nebyl ochoten publikovat nic z toho, co bych případně napsal, nikoli na základě toho, co jsem napsal, ale na základě toho, kam patřím – hmm, to je zvláštní představa.

Opravdu máte takový postoj? Postoj ve stylu „Cožpak může z Nazareta vzejít něco dobrého“? Není to nemístný předsudek? Není to nespravedlivé? Chápu a souhlasím, že blud musí být odhalován – ale je takový postoj tím skutečně vhodným nástrojem k realizaci tohoto cíle?

Děkuji, že věnujeme chvíli zamyšlení nad mými otázkami.

David Floryk, člen Křesťanského společenství Ostrava

************************************************************* 

Pokoj Vám a milost, bratře,

děkuji Vám za dopis napsaný velice laskavě a v bratrské lásce. V takovém duchu se dobře čtou i věci velmi vážné, jaké jsou obsahem i Vašeho dopisu.

Jsme vděční za Vaši letitou přízeň našemu časopisu. Jistě dobře víte, že Zápas o duši prošel (a z Boží milosti stále prochází) teologickým vývojem. Je to jak přirozené, tak také nezbytné. A to, co Vás překvapilo, je součástí tohoto vývoje. Chceme jednat podle toho, jak rozumíme Božímu slovu a jak poznáváme toho, který je „Svatý, svatý, svatý“.

Zde jsou tedy důvody, proč jsme napsali to, co jsme napsali (omlouvám se za rozsah, ale na takové téma nelze dobře odpovědět několika větami):

1. Obecný postoj – nemůžeme publikovat všechno

Úkolem Zápasu o duši je šířit evangelium, budovat křesťany a pomáhat jim naplňovat Velké poslání. Ani jedna z těchto oblastí není místem, kde bychom si mohli dovolit chyby nebo nedůslednost. Tím nechci říct, že jsme bezchybní nebo stoprocentně konzistentní. To rozhodně ne. Jsme Bohem ospravedlnění hříšníci stejně jako všichni ostatní a stejně jako všichni ostatní křesťané toužíme po tom, znát pravdu, učit pravdu, zůstávat v pravdě a aplikovat pravdu do svého života. Ale právě kvůli tomu nechceme přistupovat k vyučování lehkomyslně nebo s postojem, že si to „Pán Bůh stejně nějak přebere“.

Věříme, že Bible je inspirované Boží slovo, a proto se vší vážností přijímáme, co Bible říká. A v této oblasti zde je nejedno varování. Například čteme u Jakuba:

• Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností. Všichni přece mnoho chybujeme. (Jk 3,1-2)

Bůh klade velkou zodpovědnost na ty, kteří vyučují – budou souzeni s mnohem větší přísností. To je důvod, proč nemůžeme v Zápase o duši otisknout cokoliv, ale musíme rozlišovat, zda to odpovídá pravdě. Ale podle Božího slova nestačí jenom formální, „vnější“ souhlas s učením Bible. Písmo jde mnohem dál. Pavel vysvětluje Timoteovi:

• Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům. (1Tm 4,16)

Slova a činy musí jít ruku v ruce. Jestliže tomu tak není, je to neužitečné a neslouží to ke spasení ani posluchačům (v našem případě čtenářům) ani autorovi samotnému. Vezměte si příklad (je možné ho úspěšně aplikovat např. na některé politiky, ale nejenom na ně): Pokud zloděj říká, že krást se nemá, je kromě toho, že je zlodějem, také lhářem – a to i přes to, že výrok „krást se nemá“ je sám o sobě pravdivý. Takovým prohlášením nejenom odsuzuje sám sebe, ale zároveň svádí druhé.

Proto jsme přesvědčeni, že nestačí jenom to, aby nějaký článek obsahoval dobré a pravdivé věci, ale je stejně důležité také to, jaký život za tím článkem stojí. Ne vždy je možné takové věci zjistit, ani není vždy všechno hned zřejmé (a některé věci vyjdou najevo až v den soudu – viz 1Tm 5,24), ale věříme, že je naše zodpovědnost všechno zkoumat, dobrého se držet a zlého se vyvarovat v každé podobě (1Te 5,21-22). Což nás vede k onomu inkriminovanému prohlášení, že nechceme publikovat autory, kteří se aktivně angažují v charismatickém hnutí.

2. Konkrétní vyjádření – aktivní angažovanost v charismatickém hnutí

Především musím říci, že nejde jenom o praktiky, ale jde hlavně o učení. Jednání vždycky vychází z učení. Špatné jednání vychází ze špatného učení. A tady je ten zásadní problém. Charismatické učení vede k popření nebo pokřivení životně důležitých doktrín. Podívejme se aspoň na některé:

Učení o Písmu

Letničně-charismatické učení zásadním způsobem předefinovalo, co je to Boží slovo. Vím dobře, že charismatici obecně trvají na závaznosti Písma, ale prakticky je to jinak. Musí definovat Boží slovo tak, aby se jim do něj vešlo také charismatické proroctví, což znamená, že Boží slovo není omezené na Písmo samotné (na Sola Scriptura), ale na Písmo + prorocká řeč. Jakmile ale cokoliv postavíme na úroveň Božího slova, stává se z Božího slova otrok tohoto „plus“ – a je jedno, jestli je to tradice římskokatolické církve nebo inspirované spisy Ellen Whiteové či inspirované proroctví Ricka Joynera, Cindy Jacobsové nebo argentinských evangelistů. Zapsané Boží slovo už není tím podstatným, na čem křesťané staví svůj život. Důsledky potom popisuje Pán Ježíš v Matoušovi 7,21–27.

Chápu, že v celém charismatickém hnutí existuje velká rozmanitost v pohledu na to, co je to Boží slovo, stejně jako existuje v evangelikálním hnutí, ale východisko charismatického hnutí je jiné – jak je naznačeno výše – než jak je tomu v tradičním evangelikalismu.

Učení o hříchu

Letničně-charismatické hnutí vychází z probuzeneckého hnutí a z hnutí svatosti, které mají kořeny v arminianismu 18. a 19. století. Už arminianismus sám o sobě je problém, ale ve druhé polovině 20. století a v posledních desetiletích se můžeme v rámci charismatického hnutí setkávat se samotnými kořeny, z nichž arminianismus vyrůstá, tedy se semi-pelagianismem a pelagianismem. To je učení, které říká, že člověk je hoden spasení, zaslouží si ho, je schopen ho dosáhnout a záleží především na něm samotném. To je závažný teologický a soteriologický problém, který není ojedinělý, ale jde napříč celým spektrem charismatického hnutí.

Učení o křtu Duchem svatým

Charismatické učení o křtu Duchem svatým vede v tom lepším případě k tomu, že vznikají dvě skupiny křesťanů – ti, kdo jsou pokřtěni Duchem (a mluví v jazycích) a ti, kdo nejsou. V tom horším případě toto učení vede k tomu, že ti, kdo vyznávají Krista, činili pokání, věří v Krista a žijí ve vztahu s Ním, ale nebyli pokřtěni Duchem, křesťany nejsou. Vím, že je to zjednodušené, ale právě tak to funguje a právě tak se to vyučuje, což je naprosto nebiblické a vede opět ke zmatku a duchovní pýše. Ale kromě toho to vede ještě k další věci:

Ekumenické spojení

Od šedesátých let minulého století dochází ke stále většímu sbližování mezi charismatiky a římskými katolíky. Základ, na kterém je to postavené, je právě křest Duchem. Co na tom, že katolíci uctívají Marii a svaté – podstatné je, že mluví v jazycích. Rozlišení pravosti křesťanství není v učení a praxi, ale v mluvení v jazycích a ve křtu Duchem. Vede to k naprostému zatemnění toho, kdo je a kdo není křesťan. Opět to není něco okrajového, ale je to mainstreamová záležitost celého charismatického hnutí. Na okraji tohoto hnutí stojí ti (v naprosté a nepatrné menšině), kdo se proti těmto ekumenickým aktivitám vymezují.

Hnutí víry

Letničně-charismatické hnutí dalo vzniknout hnutí víry. To je hnutí, které úplně převrací evangelium. Je to hnutí, jehož kořeny můžeme vysledovat až ke kolébce letničního hnutí v Azusa Street. A přes všechny své hereze a zvrácenosti je toto hnutí podporované širokým spektrem charismatiků.

Mohli bychom pokračovat dál a dál a mohli bychom jít např. k učení o člověku – přední postavy charismatického hnutí hlásají takové věci, jako že člověk je „malý“ Bůh, protože byl stvořen k Božímu obrazu a sám má „stvořitelskou moc“, mohli bychom se zabývat učením o autoritách a s ním spojeným zneužíváním autority a manipulací, což jsou jevy, které mají své pevné místo v charismatickém hnutí, mohli bychom mluvit o pragmatismu nebo o zábavě, která je vydávaná za uctívání. Je toho opravdu hodně.

Výsledkem a spojníkem výše uvedených problémů je naprostý chaos. To je největší ovoce charismatické hnutí. Není to větší zbožnost, není to lepší porozumění tomu, kdo je to křesťan, není to větší svatost, není to větší vyvýšení Krista, není to větší láska k Božímu slovu ani milování bratrů, ale je to zmatek a zamlžení toho, kdo je to křesťan, co je to biblická láska, pravda, zdravé učení, uctívání atd.

To jsou objektivní důvody, proč se od tohoto hnutí distancujeme. Najdou se i výjimky – jako např. John Piper, Wayne Grudem nebo Sam Storms, ale to jsou lidé, kteří opět stojí na samotném okraji charismatického hnutí, zatímco hlavní proud určují lidé jako Benny Hinn, Kenneth Coppeland, Joel Osteen, Creflo Dollar, Joyce Meyer, Rick Joyner… – vesměs lidé, kteří kážou falešné evangelium. A i k oněm zmíněným výjimkám musíme přistupovat velmi opatrně a střízlivě, protože tito bratři svým otevřeným postojem dávají charismatickému hnutí kredit, který si toto hnutí opravdu nezaslouží.

3. Osobní zodpovědnost

Je tady ještě poslední věc, kterou nemohu opomenout. A to je postoj samotných charismatiků k problémům uvnitř jejich tábora. Píšete, že sám smýšlíte o mnohém v charismatickém hnutí kriticky a že blud musí být odhalován. To vypadá hezky a zní to moc dobře. Ale bez skutků jsou to jenom prázdná slova. Na veřejné vyhlašování charismatických bludů je nutné veřejně odpovědět. Kde jsou ale články takto kriticky smýšlejících charismatiků, které by poukazovaly na výše uvedené věci? Nejsou! Kde jsou vyjádření k proroctvím, která se nenaplnila (a podle Písma jsou taková proroctví falešnými proroctvími)? Nejsou! Kde jsou varování před římskokatolickým modlářstvím? Nejsou! Kde jsou snahy o napravení závažných doktrinálních bludů? Nejsou!

Před pár lety zasvítila hvězda brutálního muže, který údajně na pokyn Ducha svatého kopal lidi do obličeje a do břicha, aby byli uzdraveni. Přes takové jednání byli charismatici nadšení a mluvili o probuzení v Lakelandu na Floridě. Teprve když se ukázalo, že tento „Boží muž“, Todd Bentley, během „probuzení“ smilnil se členkou svého týmu, musel rezignovat a „probuzení“ skončilo. Přesto zněly mezi českými charismatiky hlasy na obhajobu tohoto falešného proroka. Kde tedy jsou charismatici, kteří by byli ochotní říci nahlas pravdu? I kdyby byl Todd Bentley reformovaný křesťan (což zdaleka není), museli bychom jasně a veřejně odsoudit jeho jednání – jak veřejné, tak zákulisní. Nebo je – jak říkáte – negentlemanské označit hřích za hřích a falešné učení za falešné učení? Potom pisatelé Písma i sám Pán Ježíš byli velmi negentlemanští!

Mohli bychom jít krok za krokem a podívat se na to, jak daleko letniční a charismatické hnutí dospělo za sto let své existence – a skutečně není o co stát. Chaos, zmatek, rozdělení a falešné učení – to jsou slova, kterými musíme nutně doprovázet historii charismatického hnutí. Nemůžete se potom divit, že nechceme spolupracovat s lidmi, kteří jsou v tomto hnutí aktivně angažovaní. Nemůžeme přece oddělit osobu autora (a učení, které autor reprezentuje) od jeho článku, a to ani v případě, že článek bude sebepravdivější.

Závěr

Na závěr musím ještě reagovat na tři věci, které jste napsal:

První se týká toho, o čem už jsem mluvil, totiž že zavíráme dveře článkům, které jsou pravdivé, ale pocházejí z hnutí, které nám není blízké a tak odsuzujeme všechny autory z daného hnutí ‚en bloc‘. Dovolte mi trochu extrémní příklad: Hodiny, které jsou rozbité, dvakrát denně ukazují správný čas. To ale nemůže být důvodem, abychom se podle nich řídili. Vždyť kromě těch dvou okamžiků celý zbytek dne ukazují špatně.

Výše jsem ukázal, že celé charismatické hnutí jde špatným směrem. Tím neříkám, že v charismatickém hnutí nejsou křesťané – nic takového. A v otázce spasení budu trvat na oddělení osoby a názorů – věřím, že jsou spaseni mnozí arminiáni, přestože jejich názory jsou biblicky neobhajitelné. Jsem přesvědčen o tom, že mnozí charismatici jsou křesťané a budou spaseni, a podobně mnozí liberálové i někteří římští katolíci – přesto nemohu souhlasit s jejich názory a nebudu je publikovat. V případě charismatiků, liberálů i římských katolíků jde o hnutí, která jako celek – tedy ‚en bloc‘ – kompromitují evangelium, a proto je nutné se od nich oddělit.

Druhá věc je Vámi zmiňovaný postoj „cožpak může z Nazareta vzejít něco dobrého“. Vzhledem k tomu, co jsem napsal, je doufám jasné, že se nejedná o lokální záležitost, jako je to ve Vámi uvedeném verši – to by konkrétně ve Vašem případě muselo znamenat, že „z Ostravy nemůže vzejít nic dobrého“ – a to je něco, co rozhodně nezastáváme. Ale chceme se pevně držet Kristova „varujte se kvasu farizeů a saduceů“, protože právě o to zde jde. Nejde o to, odkud kdo pochází, ale jaké učení zastává.

Poslední věc má co do činění s kritikou ve vlastních řadách. Náš odstup od charismatického hnutí není záležitostí našich emocí nebo preferencí, ale jde o aplikaci biblických principů – a jak jste si mohl všimnout v původním článku, nejde jen o charismatické hnutí, ale také o ekumenické hnutí a liberalismus. Jsou evangelikální i reformovaní autoři, kteří se angažují v ekumenickém hnutí – např. již zesnulý John Stott. Přestože mnohé z toho, co napsal, je velmi užitečné, nechceme to aktivně šířit např. kvůli jeho spojení s ekumenickým hnutím, které zatemňuje biblické evangelium. Jsou reformovaní autoři, kteří inklinují k liberalismu např. tím, že popírají stvoření v šesti dnech (příkladem může být Tim Keller) – ani takové nechceme publikovat. Tím neříkáme, že všechno, co kdy tito autoři napsali nebo napíšou je špatné, ale chceme poslechnout Boha, který nás učí, že se máme oddělit od takových učení a lidí, kteří je podporují.

Tento náš postoj je postavený na biblických principech, které vyplývají z Božího charakteru a z jasného učení Písma. Možná jsou v Písmu lepší biblické principy, které nám unikají a podle kterých bychom měli charismatické, ekumenické i liberální autory publikovat, protože by to vedlo k větší oslavě Boha. Zatím jsme takové principy a texty Písma nenašli. Ale jestli takové principy znáte, budu moc rád, když mi je napíšete, protože pokud skutečně povedou k větší oslavě Boha, nikdo z redakční rady nebude mít problém je přijmout.

 S modlitbou

 Jaroslav Kernal