Byl jsem pozván na mužskou iniciaci bratrem z našeho sboru a jedním z organizátorů manželských setkání, aktivním členem Církve Bratrské. Po několika rozhovorech na téma o čem iniciace je a k jakému účelu má sloužit, jsem se rozhodl, že se zúčastním. Z rozhovorů se dvěma muži a s jedním panem farářem, se kterým jsem se náhodně setkal a který iniciací také prošel jako ti dva muži, jsem byl přesvědčen, že se jedná o čistě křesťanský program a duchovní cvičení. Abych přijel včas, musel jsem nastoupit do vlaku brzy ráno. Na místo konání jsem dorazil až odpoledne. Hned po večeři prvního dne, byla přednáška o tom, co to je iniciace. Tam jsem se ale dozvěděl opak toho co jsem slyšel při předchozích rozhovorech. Přirozeně jsem předpokládal, že když se jedná o křesťanská témata přednášek, že má víra bude posílena a obohacena. Iniciace byla na této první přednášce představena a vysvětlena jistě správně - ze svého pohledu. Pro ilustraci uvedu několik myšlenek z této přednášky.

Iniciace znamená vstoupit do něčeho nového, do nového prostoru mého života. Dobrý začátek znamená začít správně, začít vést svůj život správným směrem. Naopak křesťanství učí, že máme dobře skončit. Dobře žít, slušně, bezúhonně, zanechat za sebou dobré dílo a dobře zemřít. Mimochodem, přiznejme si, že takto vypadá život mnoha kartotéčních křesťanů. Iniciací sice můžeme vstoupit do něčeho nového, ale v našem životě zůstává neochota opustit ten starý, dobře zaběhnutý, jistotami zabezpečený styl života. Po té mě přednášející ujistil o tom, že on mne nemůže do skutečné iniciace natlačit, ale jen pozvat. Konečné rozhodnutí záleží jen na mě. Pokud se ale rozhodnu kladně, pak si možná uvědomím, že mám novou mysl. Pomocí iniciace mohu prožít to, že sestoupím do sebe sama, do svého Já. Pak bude následovat onen vstup do nového životního prostoru. V křesťanství tomuto životnímu prostoru můžeme říkat spása. Tato spása nám dává nový život, věčný život, zdravý život v rozměru naší víry. V iniciaci nám dává nový prostor zdravý úsudek o našem pozemském životě.

Teď to porovnejme s obrácením se k Bohu a znovuzrozením, které jsem sám na sobě prožil jako nemálo dalších jedinců. Když jsem přijal oběť Ježíše Krista za můj nehodný a hříšný život, vstoupil jsem do nového prostoru mého života. Tento nový život se vyznačoval změnami životních hodnot, změnou smýšlení, změnou rozhodování a úsudku, změnou celé mysli. Od té chvíle jsem začal žít s Bohem, pod jeho vedením a ochranou. Můj nový život vypadal úplně jinak než ten dosavadní. Mé jednání dokonce nepoznávali ani vlastní rodiče.

V první přednášce o iniciaci bylo řečeno, že iniciace se skládá z několika rituálů. V našich životech se setkáváme s mnoha rituály, aniž si to uvědomujeme. Například pozdrav třeba na ulici, podání ruky, svatební obřad u obecního úřadu, pohřební obřad. Ale k rituálům patří také křest, biřmování či konfirmace, Večeře Páně, bohoslužba v neděli a jistě bychom našli další. Rituály, které obsahovala iniciace, budu popisovat průběžně.

Po této přednášce jsme měli rozhovory ve skupinách. Když jsme se zamýšleli nad tím, co jsme slyšeli v přednášce, došel jsem k závěru: co já tady vlastně dělám? Vždyť já to už mám dávno prožité a dokonaleji. Druhý den nezačínal čtením z Bible, krátkou úvahou a modlitbami, jak bych si představoval. Den začínal ranním rituálem, který jsem nepochopil a ani mi nebyl vysvětlen. Po rituálu následovala další přednáška. Před každým ranním rituálem a přednáškou bylo velké bubnování jako u domorodých kmenů v Africe. První ranní rituál vypadal takto. Rituálníci (ti co rituál předváděli) přišli do středu mezi ty, kteří měli rituál sledovat. Dva z nich nesli zrcadlo, se kterým obešli dokola vnitřní prostor před diváky. Jeden z dalších přinesl červenou barvu, kterou polil zrcadlo. Potom zrcadlo položili na desku na podlaze a ještě víc polili barvou. Další rituálníci si s sebou přinesli kameny. V každé ruce jeden. Těmito kameny několikrát rytmicky udeřili o sebe a několik z nich těmito kameny rozbili zrcadlo na podložce polité barvou. Následující přednáška byla o umírání něčemu a opuštění něčeho. Tato přednáška kladla otázku: Co má v mém životě umřít? Co mám v životě opustit? Víme sami, že je problém opustit něco, o čem víme, že je dobré. Vytvořili jsme si svobodu, která je křehká, která se láme jako suchý klacek. Nakonec bylo řečeno, že máme nechat zemřít v sobě naše Já, naše falešné Já. Potom přijde v iniciaci naše pravé Já. My si ho nemůžeme vyrobit. Tato přednáška obsahovala také úvahu nad životními zraněními v tom smyslu, že životní zranění otvírají naši mysl a duši. V této souvislosti byli vyzdviženi ti, kteří jsou na okraji společnosti, ti, co zakusili být na dně, kteří znají selhání, utrpení a bolest. A právě bolest životních zranění je veliký učitel. Protikladem toho je uctívání a klanění, třeba i Kristu, které se vyhýbá vlastní proměně v iniciaci skrze smrt, umírání sobě, k životu. Po přednášce jsme měli asi hodinu čas ke ztišení v samotě a potom byly opět rozhovory ve skupině. Bylo nám doporučeno jít někam do přírody, do lesa, kde budeme o samotě v tichu přemýšlet, co bychom chtěli opustit a čemu bychom chtěli zemřít. Tak jsem si vzpomněl na podobenství Pána Ježíše o pšeničném zrnu, které když padne do země a zemře, dá nový život novým zrnům a přinese užitek. Přemýšlel jsem také sám nad sebou. Co mám já opustit, čemu mám ještě umřít? Na nic jsem nemohl stále přijít. Položil jsem si proto doplňující otázku. Na čem lpí, závisí můj duchovní život? Odpověď byla jednoznačná. Na Kristu. Toho se přeci nemohu vzdát, opustit, nechat v sobě umřít. A ani bych nechtěl. Čemu bych potom měl věřit? Očekávalo se, že budeme opouštět různé symboly naší víry. Například plyšáka, který mi nosí štěstí, přívěsek, který nosím na řetízku aby mě chránil, a podobně.

Když jsem tak přemýšlel nad sebou, přišel jsem na to, že už vlastně nemám čemu zemřít. Vždyť jsem už duchovně zemřel. Byl jsem spolu s Kristem ukřižován na kříži podle epištoly Římanům. Začal jsem žít nový život s Bohem, s Kristem, v Duchu svatém v nových dimenzích. Když jsem zemřel, začal jsem s novým čistým listem života. Stále jsem nevěděl co mám opustit. Když jsem v duchu rozmlouval se svým srdcem, přišel jsem na věci, které bych chtěl opustit. Tak místo toho, abych je někde v lese zahodil, v pokorné prosbě jsem je svěřil Pánu Ježíši Kristu. Uvědomil jsem si také, jaký je rozdíl opustit a něčemu zemřít. Když něčemu zemřu, svému starému životu, tak povstanu k něčemu jinému, novému, k novému životu. Už se nemohu zpět vracet. Když ale něco opustím, např. rodiče, protože jsem se oženil, mohu se k nim stále ještě vracet. Takto podobně je tomu i s naším hříchem, jestli mu zemřeme nebo ho jen opustíme. Druhý den odpoledne jsme se museli zúčastnit rituálu, který nás měl připravit na iniciaci. Bylo nám vysvětleno, že tento rituál pochází od amerických indiánů a že ti, kteří chtěli zemřít svému falešnému Já, aby vstoupili do nové dimenze, do nového prostoru, byli rozčtvrcováni. Nás naštěstí nerozčtvrcovali, o tom bych nemohl podat svědectví, ale byli jsme symbolicky označeni na prsou křížem červenou barvou, zřejmě symbolizující krev, jako bychom byli rozčtvrceni. Tento rituál měl zřejmě zobrazovat, že jsme zemřeli sami sobě. Po tom nám bylo důrazně připomenuto, abychom tento kříž stále na sobě nosili a nesmývali ho. Kladl jsem si otázku. Co má společného křesťanství s takovýmto rituálem? Snad jen ten kříž na prsou. U katolíků je běžné dělat si na sobě kříž. Tento rituál jsem zásadně odmítl. Během rituálu a po něm bylo zachováno naprosté ticho až do večeře. Třetí den ráno začalo opět velkým bubnováním, rituálem a přednáškou. Tento den byl dnem smutku. Před ranním rituálem jsme si navlékli černá trika a sledovali rituál a potom také přednášku. Dnešní rituál vypadal takto. Uvnitř, uprostřed rituálního prostoru bylo z předchozího dne na podložce rozbité zrcadlo polité červenou barvou. Rituálníci nastoupili v bílých trikách. Dva z nich přinesli v miskách popel, který na rozbité zrcadlo vysypali. Ostatní si přinesli asi metr dlouhé klacky, které určitou chvíli všichni najednou zlomili na poloviny a potom na čtvrtiny. Potom si všichni rituálníci roztrhli svá bílá trika odshora dolů. Následující přednáška byla o kroku sestupu, který je přípravou na nový začátek v iniciaci. Byla také řeč o popelu ve smyslu prach jsi a v prach se navrátíš. Dozvěděl jsem se dokonce, že popeleční středa v katolické církvi a znamení kříže popelem pochází z indiánské iniciace. Tato přednáška navazovala trochu na tu předchozí v tématu životních zranění. Tentokrát se mluvilo o nedokončených zraněních. Ty jsou příčinou smutku a žalu. Také mne zaujal citát přednášejícího, který řekl: Ježíš říká: „šťastný je muž, který umí plakat". Milí bratři a sestry zkuste tento Ježíšův výrok v Bibli najít. Schopnost člověka plakat není způsob jak tu věc nebo situaci opravovat. Východiskem z utrpení je proměna. Pokud se budu vyhýbat utrpení, projeví se jinde a více. Neboli utrpení mne v určité míře dohoní. Když nepřijde proměna, budu přenášet utrpení na další lidi kolem sebe. Kde je tedy ta proměna? Je to snad změna mé mysli, chápání, není to jen moje úsilí? Mohu ji snad sám svým úsilím způsobit? Po této přednášce jsme měli opět doporučeno, abychom si v tichu o samotě probrali, jaká jsou naše nedokončená zranění a co si potřebujeme proplakat nebo protruchlit. Já sám jsem na nic nepřišel. Jen jsem si uvědomil, že proplakat snad mohu už jen to, co v životě nemohu změnit. Protruchlit mohu jen to, co mi způsobilo rány v mém srdci, než se mi tyto rány zahojí. Ano, když jsem odevzdával svůj život Bohu, plakal jsem sám nad sebou, nad svým špatným životem k ničemu, ale nemohu říci, že bych se proplakal k milosti Boží a k novému životu. Souhlasím s tím, že proměna je vysvobození ze zranění. Sám jsem to tak směl prožít, když mne v životě postihlo zranění. Potom přišlo vysvobození a změna k lepšímu. Jenže já jsem se tímto zraněním neproplakával ani neprotruchloval, ale v modlitbách jsem to zranění předkládal Bohu Otci a on způsobil vysvobození a proměnu celé životní situace. V 1. epištole Petrově čteme: „všelikou péči uvrhněte na něj, na Boha, nebo on má péči o vás". A tak to dělám. Kdybych se měl sám tím zraněním protruchlit, proplakat, protrpět se a očekávat, že časem přijde nějaké východisko, proměna situace, dočkal bych se? Nebylo by to jen moje lidské úsilí? A kde by byl Bůh v tomto procesu? I tento den odpoledne byl rituál. Rituál truchlení. Při tomto rituálu jsme seděli na židlích po obvodu největšího kruhu ze třech. Kdokoliv mohl říci co mu vadí, co ho trápí, co ho bolí na srdci. Ostatní mu na to odpovídali „slyšeli jsme tě". Říkal jsem si pro sebe, jak krásně by tady mohly zaznít přímluvné modlitby a na každou z nich bychom odpovídali „Pane, smiluj se". V druhém kruhu uvnitř kruhu byl na podlaze nasypán popel, kde mohli truchlící chodit a dělat různá gesta, kterými by vyjadřovali svůj smutek. Uvnitř tohoto kruhu byl ještě třetí kruh. V něm byl koberec a na něm Bible, hořící svíčka a miska s popelem. V tomto kruhu se mohli truchlící modlit, číst Bibli nebo se na znamení smutku posypávat popelem. Oba tyto vnitřní kruhy využilo několik účastníků iniciace. Během rituálu a po něm bylo zachováváno naprosté ticho až do večeře. Čtvrtý den byl půst. Byl to den osamění a půstu. Přesto ale, kdo chtěl, se mohl nasnídat. I dnes ráno byl ranní rituál. Při dnešním rituálu přinesli rituálníci jednoho muže zabaleného do bílého plátna. Položili ho na podlahu a rozvinutím plátna vykutáleli toho muže. Byl úplně nahý. Jen přes hlavu a obličej měl černé triko. Postavil se a potácející se snažil jít kupředu. Při tom zakopl o kus klády ležící v rituálním prostoru. Upadl na podlahu jak dlouhý tak široký bez možnosti tlumit náraz. Zvedl se a snažil se jít dál směrem k jednomu z rituálníků, který měl napřažené ruce s otevřenými dlaněmi. Když se dostal nahý muž až k tomuto muži a jejich dlaně se setkaly, bylo vidět v jeho tváři záchvěv radosti. Tentokrát nebyla přednáška, ale bylo vyslání do osamění a půstu. V rituálu Vyslání nám bylo sděleno, nad čím se máme dnešní den v osamění a půstu zamýšlet. Máme objevovat sebe sama, je to den objevení našeho pravého Já. Dnešek je dnem prožití, prožívání Boha a jeho přítomnosti v našem životě, ale také v přírodě, v jeho stvoření. Byli jsme také upozorněni, že když člověk vstoupí do samoty na delší dobu, budou přicházet různé negativní myšlenky. Také nám bylo řečeno, že co neuděláme dnes, teď a nyní (v té samotě), neuděláme ani zítra, ani nikdy potom. Sám osobně tomuto výroku nevěřím. Je to pro mě babská pověra. Na závěr jsme dostali „požehnání" a na cestu pět obálek s texty k přemýšlení a láhev vody. Na začátku naší cesty do osamění jsme museli udělat jednu zastávku a rituálně označit červenou barvou své místo životního zranění. Mnozí se označovali například na srdci nebo na čele. Já jsem takovéto označení vnitřně nepřijal. Vnitřně mne to uráželo a ponižovalo. Z tohoto místa první zastávky jsme se rozešli kamkoliv do přírody, jak kdo chtěl. Měli jsme trávit v osamění minimálně pět hodin. Včetně času k návratu do večeře by to mohlo být až sedm hodin. Byl krásný slunečný letní den a příjemně teplo. Vybral jsem si místo na louce, kde svítilo sluníčko a vyhříval se na něm. Rozlepil jsem obálky a četl, co nám organizátoři připravili k zamyšlení.

V první obálce jsem našel toto. „Nemáš to pod kontrolou. Ty to neřídíš. Budeš žít v iluzi, že řídíš, dokud tě Bůh nedovede na pokraj tvých možností. Pak možná zjistíš něco úplně nového a dobrého: „V jeho vůli je náš Pokoj" (Dante). Řídí to skutečnost a ty musíš dovolit tomu, co se děje, aby tě to učilo. Svět je omezený, ty jsi omezený, stejně jako všechno a všichni ostatní. Chudým lidem to dochází přirozeně, ale my z převinutého „bílého" světa se to učíme pomalu, pokud vůbec. Dřív než začneš opravdovou duchovní cestu, musíš zakusit svou bezmocnost."

Když jsem si to přečetl, přemýšlel jsem asi takto. Ano, já opravdu nic neřídím. Můj život řídí Bůh Otec skrze svého Ducha. Ano, Bůh mne přivedl na okraj mých možností, když jsem vydal svůj životu Bohu. Tehdy jsem měl jen dvě možnosti, které mi Bůh nabízel. Přijmout nebo nepřijmout. A já jsem přijal. „V jeho vůli je náš pokoj". Ano, v Boží vůli je, abych měl jeho pokoj. A sám jsem si také vědom toho, že jsem nositelem pokoje jakožto Boží dítě. „Ty musíš dovolit tomu co se děje, aby tě to učilo." Ano, já se stále učím novým životním zkušenostem s Bohem, poznávat jej, poznávat jeho vůli a záměry se mnou. „Svět je omezený, ty jsi omezený." Ano, já jsem omezený, smrtelný, i když mám jistotu spasení. Svět je také omezený smrtelný. Tento svět nebude trvat na věky. Jednou přijde nové nebe a nová země. „Dřív, než začneš opravdovou duchovní cestu, musíš zakusit svou bezmocnost." Ano, když jsem uvěřil, zakusil jsem svoji bezmocnost nad svým zkaženým životem a potom začala pro mne nová opravdová duchovní cesta. V druhé obálce bylo napsáno: „Nejsi moc důležitý. Pokora má zásadní důležitost pro lidskou pravdivost a štěstí. Jsi ze země a tvoje jediná důstojnost je, že jsi člověk milovaný Bohem. Všechno ostatní je jenom výzdoba. Máš mít úctu k životu, stvoření, druhým, sám k sobě a k Bohu. Ale neočekávej a nevyžaduj tuto úctu od ostatních. Nemáš na nic právo, kromě práva, které ti dává evangelium: „milovat a odpouštět." I nad těmito výroky jsem přemýšlel. Ano, pokora je důležitá pro pravdivost. Kdo je pokorný člověk, nemůže jinak než být také pravdivý. „Jsi ze země a tvoje jediná důstojnost je, že jsi milován Bohem." Ano, jsem jen prach ze země, ale přesto mne Bůh miluje, že i za mne dal svého jediného Syna, aby zemřel. „Máš mít úctu k životu, stvoření, druhým, sám k sobě a k Bohu." Ano, to mám. To je běžnou součástí mého života. „Nemáš na nic právo, kromě práva, které ti dává evangelium: milovat a odpouštět." Ano, nenárokuji si pro svůj život žádné právo, protože žiji pod milostí, z milosti Boží. Mám jen tato dvě přikázání, milovat a odpouštět. Ve třetí obálce bylo napsáno: „Život je tvrdý. Iniciovaný to musí vědět svým tělem, myslí a srdcem a neztrácet čas snahou udělat si život snadný. Teď jsi označen znamením kříže, tak nebuď překvapen, rozzloben nebo zklamaný, když se kříž ukáže. Těžkosti, bolest a utrpení jsou jediné věci dost silné, aby upoutaly plnou pozornost tvého ega." Nad těmito výroky jsem přemýšlel asi takto. „Teď jsi označen znamením kříže, tak nebuď překvapen, rozzloben nebo zklamaný, když se kříž ukáže." To tedy jsem rozzloben. Protože odmítám přijímat jakákoli znamení obzvláště ve tvaru kříže. Bylo to pro mne nemilé překvapení, řekl bych až lest, když jsem viděl na druhých, kteří přistupovali k přijetí „požehnání", o kterém jsem psal už dříve, že jim organizátoři iniciace položí ruku na hlavu a netušil jsem, že také palcem téže ruky udělají kříž na čelo. Kdybych to věděl, tak bych si pro takové „požehnání" ani nešel. Vyhnul bych se tomu jako jiným rituálním symbolům, se kterými jsem hluboce nesouhlasil. A zklamaný? Zklamaný jsem už byl z toho, že tato iniciace není křesťanská, ale je založená na pohanských rituálech dávných národů a amerických indiánů. Uvědomoval jsem si stále více, jaký kříž se mi to v životě ukázal. „Těžkosti, bolest a utrpení jsou jediné věci dost silné, aby upoutaly plnou pozornost tvého ega." Ano, tyto bolesti a utrpení mé duše byly tak silné, že upoutávaly plnou pozornost mé víry. Znechucen tím, co mi přinesla tato obálka, otevřel jsem další. Ve čtvrté obálce bylo napsáno: „Zemřeš. Smrtelnost a nestálost tvého života musí být pro tebe velmi skutečná. Život je zde omezený a všechno, co se ti děje, je škola pro smrt. Všechno pomíjí. Teď jsi pokřtěn - ponořen do Kristovy smrti. Všechna zranění nyní musí mít možnost, aby se stala „posvátnými ranami", které tě připraví na konečné opuštění." Nad těmito větami jsem přemýšlel takto: Smrtelnost a nestálost mého pozemského, tělesného života je pro mne skutečná. Život je zde omezený, ano, ale všechno, co se v mém životě děje, není škola pro smrt, ale příprava pro věčný život s Bohem a jeho Synem Ježíšem Kristem. Je zajímavé, že toto učení iniciace vede jen ke smrti a ne za její hranici. Nevede k věčnému životu s Bohem. Připadá mi to, že není lepší než formální křesťanství, o kterém říká, dobře žít a dobře zemřít. Pak by tento život mohl být školou pro smrt. „Teď jsi pokřtěn/ ponořen do Kristovy smrti." Ano, jsem pokřtěn - ponořen do Kristovy smrti, ale také do Kristova vzkříšení a do Božího Ducha, který ve mně přebývá. „Všechna zranění nyní musí mít možnost, aby se stala „posvátnými ranami", které tě připraví na konečné opuštění." S touto větou hluboce nesouhlasím. Zranění v mém životě jsou a budou předmětem modliteb a proseb k Bohu Otci. Neuznávám žádné posvátné předměty ani posvátné lidské vlastnosti a proto ani posvátná zranění. Posvátný, Svatý je jen Bůh Otec, Stvořitel nebe a země. Nikdo jiný. Potom jsem otevřel poslední, pátou obálku. Tam stálo toto: „Tvůj život není o tobě. Shrnující zkušenost. Ty jsi o životě. Ty jsi chvilkový projev Božího utrpení a vzkříšení. Jsi malá část mnohem většího tajemství, které je všude a děje se stále. Tvůj úkol je naslouchat, být poslušný a uctívat, ne kalkulovat a organizovat svůj malý život. Sundej si svou starou hlavu a nasaď si tuto novou. To změní všechno." Nad tímto textem jsem přemýšlel takto: Ano, můj život není o mně, ale o Bohu, co on koná v mém životě. „Ty jsi o životě." S tím nesouhlasím, nebo tomu nerozumím. „Ty jsi chvilkový projev Božího utrpení a vzkříšení." S tím nesouhlasím. To by potom musel být ukřižován každý člověk za své viny a každý také vzkříšený. Pak by také byla naprosto zbytečná oběť Kristova. To je přece nesmysl. „Jsi malá část mnohem většího tajemství, které je všude a děje se stále." Ano, jsem malou částečkou velikého Božího plánu, který se děje kolem mne a se mnou. „Tvůj úkol je naslouchat, být poslušný a uctívat,..." Ano, mým úkolem, ale co víc, výsadou je Bohu naslouchat, plnit jeho vůli, protože mé zkušenosti s Bohem jsou takové, že se to vždy vyplatilo a ještě jsem byl navíc v té věci požehnán. A uctívat? Uctívám Boha Otce jako Pána a Krále této země i mého života. „Sundej si svou starou hlavu a nasaď si tuto novou. To změní všechno." Nemohu si sundat svou hlavu, kde bych vzal tu novou. I když jsem byl nevěřící, nedokázal jsem si sundat tu svou starou hlavu, nebo alespoň vyměnit to, co v ní nosím za něco nového. Musel přijít Bůh, který mi vyměnil moji hlavu za novou, podle jeho představ. On mi dal nové myšlení. On mi všechno v mém životě změnil. Zbytek času do pěti hodin, které jsme měli strávit v osamění, jsem trávil chválami a díkuvzdáním Bohu za jeho milost, požehnání a vedení v mém životě, krásou a dokonalostí stvoření i hezky prožitého dne v jeho přítomnosti. Po návratu zpět do tábora mělo následovat rituální očišťování v řece, která teče kolem tábora. Někteří se jen smočili, jiní si omyli jen tvář, jiní se vykoupali celí. Já jsem i tento rituál odmítl podstoupit. Po večeři byl hlavní iniciační rituál. Skládal se ze třech rituálů, kterými jsme museli projít. První byla takzvaná ulička. Postavili jsme se do dvou řad, čelem proti sobě. Jeden z konce řady začal procházet uličku a ke každému se otočil čelem, střídavě vpravo a vlevo se zdviženýma rukama a otevřenými dlaněmi. Všichni na něj řvali negativní nadávky a urážky, které sami slýchali v životě od druhých, ale i takové, které jen zaslechli. Procházející se na každého podíval a odpověděl „děkuji". Byla hrůza to poslouchat. Některé nadávky a urážky jsem také znal z mého starého života, ale už si nepamatuji, kdo mi je říkal. Jestli to není tím, že jsem vnitřně těm lidem odpustil. Neděkoval jsem. Nebylo za co. Neříkal jsem nikomu žádné nadávky, nedokážu to dělat. Byl jsem ale napomenut jedním z organizátorů s důrazem moci a násilí, „děkuj!" a „rychleji!". Tento rituál byl pro mne velice ponižující a odporný, přestože jsem člověk smířený s Bohem i s lidmi. Rituál skončil když se všichni vystřídali. Potom následoval druhý rituál. Skrze takový rituál vstupovali kdysi mladí chlapci, asi patnáctiletí, mezi muže. Při tomto rituálu jsme leželi na zemi ve dvou řadách střídavě vpravo a vlevo bok po boku se vztyčenýma rukama s otevřenými dlaněmi. Ten, kdo byl na konci řady, vstal a proplétal se mezi těmito dvěma řadami střídavě v pravo a vlevo opíraje se o vztyčené ruce a vždy se na každého podíval. Při tom jsme všichni říkali: „Když jsem byl malý chlapec, myslel jsem jako chlapec, teď jsem muž a žiji jako muž." Tento výrok je prý od apoštola Pavla. Hledal jsem ho, ale nenašel. Našel jsem něco trochu podobného v 1. Korintským 13,11. Rituál skončil až se všichni vystřídali. Vnitřně jsem i tento rituál odmítal, proto jsem nic takového neříkal. Třetí rituál byl „posvěcení". V tomto rituálu jsme byli pomazáni vonným olejem ve tvaru kříže na prsou. I tento rituál jsem odmítl. Nevěřím na takováto fyzická posvěcování a potom, v čem mě může posvětit pohanský rituál? Nestojím o to! Když byli všichni pomazáni olejem, tedy kromě mne, rituál skončil. Hned na to začal obrovský řev všech chlapů, tedy kromě mne, na znamení vítězství a oslavy dokončené iniciace. Tento řev a bubnování trvalo několik hodin. Druhý den někteří chlapi nemohli ani mluvit. Měl jsem z toho v hloubi srdce smutek. Nebylo co oslavovat, z čeho se radovat. Tu hrůzu, co jsem tam za těch několik dní prožil? To mám oslavovat?

Součástí této oslavy bylo opékání prasete venku na ohni. Ani toho jsem se nezúčastnil. V pátý den ráno už byla jen přednáška, kterou opět předcházelo velké bubnování. Na této přednášce jsme se dozvěděli, že „iniciace nám otvírá nové dveře na cestu života. Jsme na cestě, na nové cestě. Naším úkolem je nyní sdílet se, co jsme zažili, čím jsme prošli." Tak to právě, milí bratři a sestry, dělám. „My, kteří jsme prošli iniciací, máme bohatství, zlato. Já jako účastník to říkám. Já s tím zlatem zacházím, je moje." S těmito výroky však nesouhlasím. Co je moje? Čeho jsem dosáhl? Vlastním úsilím? Ne, nic není moje. Já jsem Boží dítě a vše co mám je jen z Boží vůle propůjčené. Mně nic nepatří, ani za zásluhy ani aktivity. „My iniciovaní možná zjistíme, že se budeme chovat jinak. Je to tím, že jsme mohli najít nové dveře, jak nově vyjít, začít." Tak jestli se touto iniciací něco v mém životě změnilo, tak jsem se naučil být k okolnímu světu tvrdší a zaseknutější k jakýmkoli obřadům, ať církevním, nebo civilním. Dopoledne, ještě před obědem, byla prezentace skupinek. Bylo tam celkem devět skupinek. Úkolem každé skupinky bylo připravit si nějakou scénku nebo jiný příspěvek do společného programu. Všechny skupinky měly scénky, které byly parodií, zesměšněním některých rituálů nebo výsledků přemýšlení o samotě. Všem se tyto scénky moc líbily včetně organizačního týmu. Tomu asi nedošlo, že to je výsměch jejich práci. Odpoledne byla závěrečná bohoslužba. Odcházeli jsme na ni ve slavnostním průvodu zpívajíce stále se opakující jednoduchou melodii doprovázenou bubnováním. Bohoslužba se konala na nedaleké louce. Při této bohoslužbě byl zpíván chorál svatý Václave a vysluhována Večeře Páně. Po této bohoslužbě byl už rozjezd účastníků. Závěrem bych chtěl takovouto iniciaci mužů doporučit všem, kdo se vyžívají a libují si v obřadech a jejich symbolech a taky upřímně věřícím křesťanům, kteří si chtějí ověřit pevnost a opravdovost své víry. Iniciaci nedoporučuji znovuzrozeným křesťanům. Pro ně je to zbytečná ztráta času a peněz. Ti už mají toto vše za sebou a navíc v láskyplném vztahu se svým Otcem v nebesích.

- S. P. -

Dodatek autora:

Milí Steigerovi, odpovídám na Vaše dotazy ohledně článku o Iniciaci. Hlavním iniciátorem a tvůrcem mužské iniciace je Richard Rohr, františkánský kněz žijící v Mexiku. Byl přítomen na prvních asi třech iniciacích v ČR. Po něm převzal organizaci a vedení včetně přednášek tým pracovníků, převážně katolických kněží nebo církevních pracovníků. Pořadatelem je YMCA - Živá rodina. Předpokládá se, že účastníci jsou křesťané, i když třeba jen papíroví. Mohou tam přijet i nevěřící, pokud projdou výběrem. Na další iniciaci zvou další zájemce ti muži, kteří již iniciací prošli. K tomu se dokonce v závěru iniciace zavazují. Mají zvát a říkat, o čem iniciace je, ale nemají mluvit o tom co se tam dělá. Tím také vyjadřuji přání o těchto informacích nikde nemluvit ani je nepublikovat. Já osobně s tím nesouhlasím.

- S. P. -