• 1. list Janův 5:1-5

Statistik George Barna klasifikuje jako znovuzrozené všechny, kdo uvádějí, že v minulosti „učinili osobní rozhodnutí pro Ježíše Krista, které má stále podstatný význam pro jejich život", a dále udávají, že „věří, že po smrti půjdou do nebe, protože vyznali své hříchy a přijali Ježíše Krista jako svého Spasitele". (The Barna Update [3/5/2001]; v: Ron Sider: The Scandal of the Evangelical Consicience [Baker], str. 18.) Podle těchto kritérií o sobě nějakých 35% až 43% příslušníků americké populace tvrdí, že jsou znovuzrození.

Na první pohled tato čísla vypadají jako důvod k radosti. Jak ale běduje evangelikální teolog Michael Horton:

Gallup a Barna nám představují výsledky průzkumů, které jeden za druhým ukazují, že životní styly evangelikálních křesťanů bývají se stejnou pravděpodobností naprosto stejně hedonistické, materialistické, sobecké a sexuálně nemravné jako ve světě vůbec. (Modern Reformation [květen - červen 1993], cituje Sider, str. 13.

Jak ukázal průzkum zadaný časopisem Leadership, dokonce i mezi pastory je 20% těch, kteří si přinejmenším jednou měsíčně prohlížejí pornografické materiály, a to bylo ještě před érou Internetu! (Leadership [zima 1988], str. 24.) Další průzkum z téhož roku zjistil, že jen 6% studentů evangelikálních seminářů pokládá sledování pornografických filmů z mravního hlediska za nesprávné. (David Wells; v: Christianity Today [1/15/1998], str. 25.)

Ježíš varoval, že bude mnoho těch, kdo mu budou říkat „Pane, Pane" a dokonce i konat zázraky v jeho jménu, ale on v soudný den prohlásí:

• Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti (Matouš 7:23).

Vzhledem k tomu všichni nezbytně potřebujeme mít jasno v tom, zda jsme skutečně znovuzrozeni nebo ne.

Každý rodič zná tu velikou radost, když na svět přijde nový život. Někteří rodiče však musí snášet bolest a zármutek, když se děťátko narodí mrtvé. Rozdíl je způsoben tou jedinou věcí, kterou nikomu nedá dokonce ani moderní medicína - životem. Stejně jako v tělesném, tak i v duchovním světě znamená život úplně všechno! Když se člověk skutečně narodí z Boha, bude jevit známky života. Pokud tyto známky chybí, je to důvod k vážnému znepokojení.

Jak se apoštol Jan blíží k závěru listu, hovoří o všech třech kritériích pravého křesťanství, kterými se během listu opakovaně zabýval, v jediném odstavci. Dělá to jednak jako shrnutí, jednak proto, aby ukázal, že jsou vzájemně provázána jako vlákna tkaniny. Všechna tři závisí na znovuzrození, které je jejich základem. Můžeme se na ně dívat jako na tři známky znovuzrozeného života. Pokud člověk od Boha skutečně dostane nový život, budou na něm tyto jeho příznaky patrné. Tyto projevy se sice stávají zřetelnějšími s postupem času, ale pokud se neprojeví vůbec, je zapotřebí, aby dotyčný zkoumal, zda je skutečně znovuzrozen. Jan nám ukazuje, že:

Známkami znovuzrozeného života jsou víra v Ježíše Krista, láska k druhým a poslušnost vůči Božím přikázáním.

Na tomto místě není snadné uspořádat Janovy úvahy do osnovy, protože se jeho myšlenky navzájem prolínají. John Stott říká:

Tím, co se [Jan] tak usilovně snaží ukázat, je zásadní jednota jeho tříprvkové teze. ... Skutečnou spojnici mezi těmito třemi kritérii vidí ve znovuzrození. Víra, láska a poslušnost představují růst, který přirozeně následuje po narození shůry, ... (J. R. W. Stott: The Epistles of John [Eerdmans], str. 172.)

Podíváme se tedy nejprve na znovuzrození a pak na tato tři kritéria.

1. Základem křesťanského života je znovuzrození (1J 5:1, 4)

Jan zmiňuje narození z Boha v 5:1 a 5:4. Začátkem vztahu s Bohem je nutně znovuzrození. Můžete celý život chodit do církve, být nábožensky založení, mravní a můžete církvi odvádět desátky. Nic z toho vás ale nedostane do nebe. Nikodémovi, silně nábožensky a mravně založenému člověku, Ježíš řekl:

• Amen, amen, pravím tobě, nenarodíli se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží (Jan 3:3)

A znovu to zdůraznil ve verši 3:7:

• Musíte se narodit znovu.

Mrtvolu můžete obléknout do sebekrásnějších šatů, a stejně zůstane mrtvolou. To, co potřebuje, je život. Z duchovního hlediska jsme předtím, než jsme se narodili znovu, byli všichni

• ... mrtvi pro své viny a hříchy" (Efezským 2:1).

Téhle mrtvole nepomohou ani ty nejkrásnější náboženské šaty na světě. To, co potřebujeme, je nový život, který nám může dát jenom Bůh. Nového života nemůžeme dosáhnout vlastním úsilím. Není to otázka toho, že se budeme víc snažit, dělat si v životě pořádek pomocí novoročních předsevzetí, častěji chodit do kostela nebo čehokoli jiného, co můžeme udělat my sami.

Naopak, iniciativa i moc jsou na Boží straně. Ježíš řekl:

• Jako Otec mrtvé křísí a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu, které chce (Jan 5:21)

Platilo to, když Ježíš zázračně křísil k životu ty, kdo byli mrtvi tělesně, ale platí to i v duchovním smyslu: Pán Ježíš dává život, komu chce. Bůh má svrchovanou moc nad naším spasením. Apoštol Petr zvolal:

• Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději (1Pt 1:3)

Nebo jak to vyjádřil Pavel:

• Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! (Efezským 2:4 5).

Obnovení (čili znovuzrození) je zcela Božím dílem. Nemůžeme v něm sehrát žádnou aktivní úlohu, protože po duchovní stránce jsme mrtví. Mnozí se mylně domnívají, že znovuzrození je otázkou našeho rozhodnutí čili „svobodné vůle". Každopádně se musíme rozhodnout, že v Krista uvěříme (Jan 1:12). Pak je ovšem otázkou: jak může něco takového udělat mrtvý hříšník? Jan 1:13 říká:

• Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. (Jan 1:13)

Stejně jako nikdo z nás neměl nejmenší slovo v tom, jestli se narodí tělesně, nemůžeme rozhodovat ani o tom, že se narodíme duchovně. To je beze zbytku Boží práce, kterou koná podle své svrchované vůle. (Šířeji o tom pojednává Wayne Grudem: Systematic Theology [Zondervan], str. 699, 706.) Jinými slovy: Bible učí, že uvěřit v Krista jste se rozhodli právě proto, že vás Bůh vzkřísil z mrtvých. Bez toho by vůbec nikdo v Krista uvěřit nemohl ani nechtěl. Znovuzrození je základ.

2. Známkou znovuzrozeného života je víra v Ježíše Krista, Božího Syna (1J 5:1, 4, 5)

V úvodu i závěru tohoto oddílu klade Jan důraz na víru v Ježíše Krista. Všimněme si tří věcí:

A Víra je důsledkem znovuzrození, ne jeho příčinou (1J 5:1)

Dokonce i New American Standard Bible, která většinou volí velice doslovný překlad, smysl řeckého slovesa ve verši 1J 5:1 kdoví proč zatemňuje. Správně je překládá English Standard Version: „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha..." Jeho gramatický čas (perfektum) vyjadřuje, že se děj odehrál v minulosti a jeho důsledky pokračují do přítomnosti a budoucnosti. Jinak řečeno, Jan zdůrazňuje, že víra je důsledkem či dokladem znovuzrození, ne jeho příčinou. Člověk, který se v minulosti zrodil z Boha, bude od té doby soustavně věřit v Ježíše jako Krista, Syna Božího. Takže jedna možnost, jak poznat, jestli jste znovuzrozeni, je odpovědět si na otázku: „Věřím, že Ježíš je Kristus, Syn Boží?"

Mnozí evangelikální křesťané mají k učení, že obnovení předchází spásnou víru, výhrady. (Když říkám „předchází", myslím tím „předchází logicky", ne „v čase". Z časového hlediska se víra objevuje bezprostředně po obnovení.) „Jak může Bůh (nebo kazatelé)," řekne kritik, „vyzývat lidi k tomu, aby uvěřili v Krista jako Spasitele, když uvěřit nedokážou?" A tak z víry dělají ne výsledek, ale prostředek obnovení.

Já bych ale odpověděl otázkou, jak mohl Ježíš přikázat mrtvému:

• ...Lazare, pojď ven! (Jan 11:43)

Není to zbytečné, přikazovat cokoli někomu, kdo je mrtvý? Nepochybně, pokud ovšem Ježíš nemá v úmyslu vzkřísit ho z mrtvých! Pak Bůh spolu s příkazem uděluje moc k novému životu, takže Lazar může příkaz uposlechnout. Když Lazar vyšel ven, byl to jasný důkaz, že už nový život od Boha přijal. Víra je viditelným následkem znovuzrození, ne jeho příčinou.

B Víra má jednoznačně určený předmět (5:1, 5)

Víra ve víru jako takovou nebo jakási mlhavá víra typu: „Věřím, že z každé kapky deště, která spadne na zem, vyroste květina." není spásná víra. Spásná víra je vírou v Ježíšovu osobu. Je to konkrétně víra v to, že Ježíš je Kristus (1J 5:1), Syn Boží (1J 5:5). Věřit, že Ježíš je Kristus, znamená věřit, že historická osobnost známá jako Ježíš z Nazaretu je Božím Pomazaným čili Mesiášem, jehož slibuje a o němž prorokuje Starý zákon. Ježíš je tím, kdo vysvobodí svůj lid z jeho hříchů (Matouš 1:21).

Věřit, že Ježíš je Syn Boží, znamená věřit, že tento Ježíš je věčným Bohem, druhou osobou Boží Trojice, vtěleným v člověku. Když o sobě Ježíš mluvil jako o Božím Synu, bylo tehdejším židům jasné, že si činí nárok na božství. Když Ježíš prohlásil:

• ...Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji (Jan 5:17b),

chtěli ho kamenovat, protože

• ...nazýval Boha svým vlastním Otcem, a tak se mu stavěl na roveň (Jan 5:18b).

V reakci na tato obvinění Ježíš nezačal vysvětlovat, že ho posluchači špatně pochopili, ale prohlásil, že Bohu opravdu roven je (Jan 5:19, 47).

Apoštol Jan říká, že své evangelium sepsal proto,

• ...abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu (Jan 20:31b).

Věřit v Ježíše jako Krista a Božího Syna znamená neodvozovat svůj osud na věčnosti a své spravedlivé postavení před Bohem od ničeho, co by bylo v nás samotných, dokonce ani od své víry, ale výhradně od Ježíše a od toho, že za naše hříchy zemřel místo nás na kříži. Věříme, že právě Ježíš splatil dluh, který máme vůči Bohu. Naše víra spočívá výhradně na osobě a díle Ježíše Krista.

C Víra má zřetelně pozorovatelný výsledek - přemáhá svět (5:4-5)

Jan se třikrát zmínil o přemáhání světa. „Světem" je míněn satanem ovládaný organizovaný systém zla, který vzdoruje Bohu a jeho záměrům. Podle biskupa Westcotta označuje tento termín

...souhrn všech omezených pomíjivých sil vzbouřených proti Bohu, které nám ztěžují poslušnost. (Brooke Foss Westcott: The Epistle of St. John [Eerdmans], str. 179.)

Původní sloveso pro „přemáhat" má společný základ s podstatným jménem přeloženým jako „vítězství" (niké). Jsou to pojmy z oblasti vedení války či boje. Křesťanský život je boj se zbraní v ruce vedený proti nepříteli našich duší. Jan zde toto sloveso používá ve dvou různých časech. Tvar přeložený jako „přemáhá" (5:4a, 5a) je v přítomném čase, který popisuje stálá, opakovaná vítězství nad silami a vlivy světa. Ale „přemohlo" (5:4b) je v řečtině v aoristu, který lze chápat několika způsoby. Může vycházet z pohledu na úhrnný, celkový výsledek a ukazovat, že pro křesťanský život je přemáhání nepřítele typické (konstativní či gnómický aorist). Nebo by se mohl zaměřovat na postavení vítěze, které je naším dědictvím v Kristu. Nebo by se mohl týkat toho, že Janovi čtenáři rozhodně odmítli falešné učitele i jejich zavrženíhodná učení. Důraz není kladen na naši víru, ale na její předmět: Ježíše Krista. Řečeno s Janem Kalvínem, to, čím víra vítězí, přijímá od jiného. Vysvětluje, že zdůrazňováním své víry upíráme Bohu to, co náleží jemu. (J. Kalvín: Calvin's Commentaries [Baker], str. 255.)

A dodává:

Vírou totiž míní to, že Krista skutečně pochopíme neboli, že se ho účinně chopíme, čímž jeho moc vztáhneme na sebe samé. (J. Kalvín, str. 256).

Janovi jde o to, že víra, kterou nám Bůh uděluje ve znovuzrození, vede k životu, který se vyznačuje soustavným vítězstvím nad zlými silami tohoto světa. Ačkoli v tomto životě nikdo z nás nezůstane zcela neposkvrněn vlivem nebo hodnotami světa, Jan tu říká vlastně totéž, co tvrdil už ve verši 2:15: Miluje li kdo svět, láska Otcova v něm není. Ti, kdo se narodili z Boha, by měli důsledně a stále více přemáhat svět.

Základem křesťanského života je tedy znovuzrození. A známkou znovuzrozeného života je víra v Ježíše Krista, Božího Syna. A dále:

3. Známkou znovuzrozeného života je láska k Bohu a jeho dětem (1J 5:1-3).

U tohoto bodu nehodlám trávit příliš mnoho času, protože jsme jej právě probrali (v rámci veršů 1J 4:7-21). Jan zde vyslovuje stejnou myšlenku jako v předcházejícím oddílu - totiž že láska k Bohu a jeho dětem jsou neoddělitelně spjaty. Kdo miluje Otce, miluje i děti, které zplodil (1J 5:1). První a druhé největší přikázání nemůžete odtrhnout jedno od druhého.

Láska k Bohu a jeho dětem je navíc především záležitostí vůle, ne citů. Lásku k Bohu dáváme najevo dodržováním jeho přikázání (1J 5:3). Láska k jeho dětem se projevuje v tom, že milujeme Boha a řídíme se jeho přikázáními (5:2). Sice bychom vůči Bohu i jeho dětem měli cítit lásku, ale tato láska by neměla na pocitech stát. Jak jsme viděli, biblická láska je především obětavé odhodlání usilovat o nejvyšší dobro toho druhého.

Na první pohled to vypadá, že Jan na tomto místě uvažuje v kruhu. Ve verši 1J 4:20 řekl, že nemůžeme milovat Boha, když nemilujeme svého bratra.

Ve verši 1J 5:2 ale tvrdí, že lásku k bratrovi poznáme podle toho, že milujeme Boha. Jak se v tom vyznat?

Za prvé se Jan ze všech sil snaží ukázat, že lásku k Bohu nelze oddělovat od lásky k bratřím a naopak. Jedno praktické uplatnění verše 1J 5:1, které je nasnadě, zní, že musíme milovat každého, kdo se skutečně narodil z Boha. Pokud je zjevné, že se někdo znovu narodil a tak se stal Božím dítětem, je to můj bratr, i když se s ním třeba neshodnu v některých doktrinálních otázkách. Musím ho přijmout stejně, jako Kristus přijal mne (Římanům 15:7). Zatímco v případě spolupráce na díle evangelia se může stanovení přísnějších hranic ukázat jako nezbytné, tam, kde jde o lásku, bychom takové hranice vymezovat neměli.

Za druhé má Jan (v 1J 5:2) možná na mysli to, že by nás k tomu, abychom milovali Boží děti, měla motivovat opravdová láska k Bohu a z ní plynoucí poslušnost vůči jeho přikázáním. Jinými slovy: důvodem, proč druhé milujeme, by neměly být přirození činitelé, ať už spočívají v nich, nebo v nás samých. Milujeme z touhy dělat Bohu radost a poslouchat jeho slovo.

Za třetí tu mohlo Janovi jít o to, že skutečnou lásku k druhým je třeba definovat na základě poslušnosti Božím přikázáním, a ne podle toho, jak ji definuje daná kultura. Například v naší kultuře by se řeklo, že jednat láskyplně, když bratr upadne do vážného hříchu, znamená být na něj hodní a nad jeho hříchem přimhouřit oko. Říkat tomu hřích nebo se ho snažit vést k nápravě by byl projev souzení a nedostatku lásky. Jenže jestli chceme hřešícímu bratrovi projevit pravou lásku, musíme milovat Boha a poslouchat jeho přikázání. A to znamená za tímto bratrem s láskou jít, abychom se ho pokusili přivést k pokání. Znamená to ukázat mu, že Ježíš Kristus je připraven mu odpustit a dát mu nad tímto hříchem vítězství. Cokoli menšího není biblická láska, ani k Bohu, ani k věřícímu, který zhřešil.

Známkami znovuzrozeného života jsou tedy víra v Ježíše Krista, láska k druhým - a konečně:

4. Známkou znovuzrozeného života je poslušnost vůči Božím přikázáním (1J 5:2-3).

Jan používá slovo „přikázání" třikrát. Jak jsme viděli, neříká, že věřící poslouchají Boha dokonale. Spíš si všímá celkového směřování našeho života. Křesťanský život by se měl vyznačovat poslušností pramenící ze srdce, které miluje Boha. Když Boží dítě zhřeší, vyzná hřích, aby se mohlo navrátit do společenství s Bohem (1J 1:9; 2:1). Člověk, který tvrdí, že je znovuzrozený, ale nevadí mu, že jeho životní styl charakterizuje neposlušnost vůči Božímu slovu, by měl zkoumat sám sebe, aby zjistil, zda skutečně žije z víry (1J 3:4-10; 2K 13:5).

Na konci verše 1J 5:3 dodává Jan povzbudivě, že „jeho přikázání nejsou těžká". Nemyslí tím, že poslouchat Boží přikázání je vždy snadné nebo jednoduché. Pojmy „přemáhat" a „vítězství" svou bitevní povahou ukazují, že poslušnost je často zápas. Svět, tělo a ďábel jsou strašliví nepřátelé, se kterými musíme neustále zápasit. V jakém smyslu tedy Boží přikázání nejsou těžká?

Za prvé: Boží přikázání nejsou těžká, protože máme novou přirozenost, která má sílu poslouchat. Právě to je smysl spojky „neboť" na začátku verše 1J 5:4. (Některé překlady dokonce nezakončují verš 1J 5:3 tečkou, ale čárkou nebo středníkem.) Boží přikázání nejsou těžká, protože

• vše, co se narodilo z Boha, přemáhá svět" (5:4a KMS)

„Vše" je v řečtině ve středním rodě, nejspíš proto, že jde především o naši novou přirozenost, která přemáhá svět. Jan tedy nezdůrazňuje „vítězícího člověka", ale „vítěznou moc".

Tím, co vítězí, není člověk, ale jeho narození z Boha (Alfred Plummer; cituje Stott, str. 174)

Za druhé: Boží přikázání nejsou těžká, protože pocházejí od Boha, a ne od člověka. Lidská přikázání těžká jsou. Vždycky pramení ze snahy získat si určité postavení v Božích nebo v lidských očích pomocí systému lidských skutků. Farizeové přidávali k Božím přikázáním svá vlastní, ale Ježíš je označil za „těžká břemena" (Matouš 23:4). Dokonce i Boží zákon představoval bez Kristovy milosti těžké jho, které nikdo nemohl unést (Skutky 15:10; Galatským 5:1). Boží přikázání ale pocházejí od dokonale moudrého nebeského Otce a jsou určena pro naše dobro. Jak řekl náš laskavý Spasitel:

• Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží (Matouš 11:30).

Za třetí: Boží přikázání nejsou těžká, protože jsou dávána a přijímána v prostředí lásky. Když milující otec dítěti říká, že si nemá hrát na rušné ulici, není to proto, že by mu nechtěl dopřát zábavu, ale proto, že ho má rád a chce ho chránit před úrazem, nebo dokonce smrtí. Nedospělé dítě může mít dojem, že ho tatínkovy příkazy omezují; pak mu ale nezbývá, než se spolehnout na otcovu lásku a poslechnout i tak.

Nedospělý věřící může Boží přikázání vnímat jako omezování. Náš nebeský Otec ovšem ví, že nám hřích uškodí a zničí nás. Pokud jsme díky znovuzrození poznali jeho lásku v Kristu, musíme se na ni spoléhat a poslouchat jeho přikázání. Když si uvědomujeme, že Boží přikázání pramení z lásky, kterou nás Bůh jako své děti miluje, nepřipadají nám těžká.

Závěr

Úplně první vyšetření, které se u novorozence provede ještě na porodním sále, je stanovení takzvaného skóre podle Apgarové. Jeho smyslem je rychle posoudit tělesný stav novorozence po porodu a určit, zda nepotřebuje bezprostřední specializovanou nebo intenzívní péči. Hodnotí se při něm kritéria jako svalový tonus, tepová frekvence, reflexy, barva kůže a frekvence dýchání.

Naše nejmladší dcera přišla na svět s promodralou kůží, což mě dost vyděsilo. Doktor jí ale nevzrušeně vyčistil nos od hlenu a v minutě byla růžová a křičela. Skóre podle Apgarové neměla příliš vysoké, ale díky Bohu žila. Kdyby nezačala dýchat, nepřetékali bychom radostí, ale byli bychom ochromeni žalem. Známky života mají při narození zásadní význam!

Pravé Boží dítě bude mít něco jako duchovní skóre Apgarové. Asi by nás napadly ještě další známky znovuzrozeného života, ale Jan uvádí tři: víru v Ježíše Krista, lásku k druhým a poslušnost Božím přikázáním. Pokud se pokládáte za znovuzrozené, možná bude zapotřebí, abyste vyhodnotili své duchovní skóre Apgarové. Pokud nejevíte tyto známky nového života v Kristu, musíte pokleknout a prosit Boha, aby vám dal „vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději" (1. list Petrův 1:3).

Otázky k diskuzi

1. Je li víra důsledkem, a ne příčinou znovuzrození, proč Bible vyzývá všechny lidi, aby uvěřili v Krista? Není v tom rozpor, jak někteří tvrdí?

2. Proč je důležité uznat, že znovuzrození pochází výhradně a zcela od Boha? Co z toho vyplývá pro praktický duchovní život?

3. Proč musíme lásku k druhým definovat ve smyslu lásky k Bohu a poslušnosti jeho přikázáním (1. list Janův 5:2)?

4. Co by měl věřící dělat, když mu Boží přikázání připadají těžká? Jaké kroky by měl podniknout?

Copyright 2006, Steven J. Cole

všechna práva vyhrazena.

Translation © Jan Šraml, 2006