Četl jsem v jedné staré knize příběh neúspěšného muže. Bylo to docela zajímavé čtení. Na počátku, v mládí, hořela pochodeň velkého nadšení pomáhat druhým. Pak přišla první krize: chybný krok, útěk, život v emigraci. Ale pak - druhá míza - návrat a nový začátek, tentokrát podstatně úspěšnější. Už zralý muž se postavil do čela národa. Probudil nadšení davu, představil jasnou vizi, slíbil šťastný život v nové domovině. A nejen to, vzal na svá bedra břímě polního vojevůdce. Vyvedl své věrné z těžké otročiny, vykročil s nimi vstříc svobodě.

Jenže vykročit a dojít, to jsou dvě různé věci. Dlouhá doba putování zřetelně ukázala, jak vratká je přízeň lidu. Jeho věrní zdaleka nebyli tak věrní, jak by se na první pohled zdálo. Kolik musel snášet nepřátelství, kolik záští vytrysklo čas od času na povrch, kolik nedůvěry musel překonávat. Poutníkům se stavělo do cesty množství překážek: postrádali vodu, potraviny, střetávali se s nepřáteli, o jejichž síle mnohdy neměli ponětí, na jejichž útoky se nemohli dostatečně připravit, chybělo jim zázemí domoviny, nacházeli se na cizím, neznámém území. Zprvu je držela naděje, že se dočkají naplnění slibů svého vůdce, že po překonání všech nástrah cesty nakonec dojdou do krásné, bohaté, bezpečné země. Jak ale plynul čas, začali jeden po druhém umírat. Kosily je nemoci, padali v bojích s nepřáteli, čas od času došlo i k nevysvětlitelným katastrofám, které nikomu nepřidaly odvahy k další cestě.

Nakonec, po dlouhé řadě let, skutečně došli na hranici oné slibované země. V té době už z původních pamětníků útěku z otroctví zůstali jen tři, náš vůdce a dva další. Všechny ostatní pohřbili do písku pouště, vyhaslé bludičky zklamaných nadějí. Sliby, dané kdysi na počátku vůdcem, se ukázaly liché, alespoň pro ně osobně. Jejich naplnění se nedočkali. Veškerá očekávání se rozpadla v prach. A tehdy i náš vůdce, dlouhá léta živený jedinou nadějí, umírá před hranicí svého cíle. Ani on nedošel. Marný život, chtělo by se povědět. I tak je možné vnímat život Mojžíše, služebníka Božího.

Nebo jiný případ, také z Bible: Mladý muž prožil mimořádné Boží povolání. Nejen pro duchovní službu, i když to bylo v jeho úkolu také obsaženo. Ale jeho osobní místo bylo v politické práci. Stal se čelným představitelem svého národa. A jako mnohý vůdce lidu, i on toužil vybudovat veliký monument. Ne ovšem sobě, byl to skutečně zbožný člověk, žádný pyšný samovládce. Toužil vybudovat pomník svému Bohu. Dovedl být vděčný, uvědomoval si mimořádnost přízně, jaké se mu v životě dostalo. A tak mu šlo vlastně o jakýsi projev lásky, o dárek Hospodinu. Velmi se na to upjal, ta vize se mu stala životním cílem. A pak přišel šok: Hospodin jeho nabídku odmítl. Jak se s tím srovnat? Copak Bůh nestál o projev Davidovy lásky? Jak se vypořádat s takovým neúspěchem, životním selháním?

Kolika lidem se to v životě stalo. Měli velké ideály, malovali si, jak se bude jejich život vyvíjet, co všechno udělají, čeho dosáhnou, co po nich zůstane. Přešlo několik let a všechny naděje se ukázaly být jen prázdnou iluzí, bublinou bez obsahu. Čas protekl mezi prsty, síly se vytratily a zůstaly jen vzpomínky na marné snění.

Kolik bylo těch, kterým vzal možnost uplatnění komunismus. Svá nejlepší léta trávili studiem nesmyslných marxistických pouček, oslavami papírových úspěchů a výrobou zbytečných produktů na sklad, izolováni kruhem ostnaté železné opony. Když se pouta uvolnila, vykvetla naděje, krásná iluze, že se ztracený čas dá dohnat. Ale v tu dobu už byla při síle jiná generace a její nástup smetl ty mnohé starší a pomalejší na okraj dění. Zbyl hořký pocit zbytečnosti a navždy promarněných příležitostí.

Jak se žije neúspěšným? A jestliže se chceme ptát po biblických řešeních a modelech - co Písmo do takových situací nabízí? Co dává lidem, kterým zůstaly jen prázdné ruce a ztracené šance?

Setkal jsem se v posledním období s několika lidmi, kteří buď sami sebe pokládají za neúspěšné, nebo v sobě takový pocit nosí někdo z jejich blízkých. V případech, o kterých mluvím, se vždycky jednalo o muže nevím, jestli ženy může také trápit něco takového, ale to je v tuto chvíli nepodstatné. Chci se držet toho, co jsem viděl. Neobyčejně mne překvapily reakce takových lidí. Nikdy dříve jsem se s něčím takovým nesetkal (ale možná jsem tomu jen nevěnoval dost pozornosti).

Ti lidé jakoby ztratili chuť do života. Místo aby je pocit neúspěchu vyburcoval k větší aktivitě, rezignovali. Všechnu starost o zabezpečení rodiny svalili na své partnerky. Vyhýbají se svým přátelům, vyhledávají samotu. Přestali se snažit nejen v té činnosti, ve které podle svého dojmu selhali, ale i v čemkoli ostatním. Přestali se zajímat o své dřívější koníčky. Přestali se zajímat o cokoli.

Co s takovým životem?

Bible nám ukazuje příklady jiného přístupu. Co udělal Mojžíš, když viděl, jak mu svěřený lid vymírá před očima? Přijal tvrdou pravdu, že se jedná o zasloužený trest, vlastně o svobodnou volbu toho národa. A přijal i druhou, nadějnější stránku této skutečnosti, že totiž do slíbené země dojde další generace, generace nezatížená svévolnou volbou a takovým příklonem ke zlému, který živily idealizované vzpomínky na Egypt. I když věděl, že sliby, které dával, se jeho konkrétním soukmenovcům nikdy nenaplní, zůstal věrný svému poslání a pracoval dál podle svého nejlepšího svědomí.

A David? Když slyší Boží ortel a zamítnutí své touhy, pochopí, že se jeho vlastní přání naplní na jeho synovi. A ze všech svých sil připravuje Šalomounovi ty nejlepší podmínky ke stavbě. Svých přání se zříká, aby jejich naplnění přenesl na jiného. Nezávidí, přeje to nejlepší, rozdává, co může, slouží.

Úspěch a selhání - to jsou nesmírně relativní pojmy. Kdo je posoudí dostatečně objektivně, kdo je zhodnotí s dlouhodobě trvající platností? V severo-izraelském království vládlo několik zřejmě úspěšných panovníků, kteří své říši udělali docela dobré jméno mezi okolními národy. Zejména Omrí, Achab a Jarobeám II. Je jen náhodou, že Boží slovo právě tyto panovníky nejvíc odsuzuje?

Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův (Iz 55,8),

zprostředkovaný prorokem Izajášem. Před Pánem Bohem nemá cenu bohatství ani sláva, nic z toho, na čem si tento svět tolik zakládá. I úspěch před světem bývá ve své podstatě jen pouhým zdáním a pomíjivou šalbou.

• Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno (Mt 6,19.25a,32b,33),

vybízel své přátele Pán Ježíš Kristus. A apoštol Pavel učil církev:

• Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. (Ř 12,16b).

To se z pohledu dnešních manažerů nezdá být příliš moudrou radou. Kdyby se jí drželi, přišli by o mnoho ze svých stávajících úspěchů. Ale možná by se zbavili i tzv. manažerské nemoci, rozbitých vztahů a dalších a dalších průvodních jevů naší civilizace. Ne nadarmo říkával trochu žertem etolog Oskar Heinroth, že pracovní tempo západní civilizace patří k nejhloupějším produktům vnitrodruhového výběru. I křesťané se nejednou nechají příliš snadno strhnout obecnými trendy svého okolí, módou davu, a hodnotí svůj úspěch podle sobeckých kritérií soutěže a kariéry.

Člověk si to nejzřetelněji uvědomí v situacích nejrůznějších katastrof a Božích soudů. V takových chvílích se mi vždycky vybaví slova, která říkal Hospodin Jeremjášovu příteli Bákurovi:

• Hle, bořím, co jsem vybudoval, vyvracím, co jsem zasadil, celou tuto zemi! A ty bys chtěl pro sebe usilovat o veliké věci? Neusiluj! (Jr 45,4b-5a)

Myslím na člověka, který prakticky zahodil svoji kvalifikaci a věnuje se postiženým dětem. A myslím na Krista, který sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (Fp 2,7-8). Neúspěch? Mnozí si to mysleli a myslí dosud. Úspěch je relativní a bez relace, tedy bez vztahu k věci, se dá jen těžko hodnotit.

Biblická zvěst všem neúspěšným lidem je nezpochybnitelně jasná: Pán Bůh váš neúspěch zřejmě vidí jinak, než vaše okolí i vy sami. A určitě o vás neztratil zájem. Přeji vám krásný den.

- Petr Raus, archiv TWR -