XI.

Dne 10. března.

Věci jsou ještě horší, než jsem očekávala. Arnošt dle všeho dívá se na mne očima svého otce (a ten má žloutenku nebo něco takového), jisté je, že, vůči mně je chladnější nežli před svou návštěvou doma. Marta dosud odpírá jíst víc, než zrovna stačí držet duši a tělo pohromadě a sedá u stolu jako mučednice. Její otec živí se suchary a dušenými švestkami, a když se jich najedl, upírá na mne své smutné oči, pozoruje každé sousto mé s jakýmsi žalem, že jím tolik nezdravé stravy. Mimo to Arnošt určitě mnohem méně času stráví se mnou, než kdy před tím, a prosedí téměř každý večer ve své studovně čta a píše.

Včera jsem se vrátila domů z veselé procházky. Návštěva u tety u stolu dala látku k živé zprávě o některých dobrodružných činech dětí. Nikdo se tomu neusmál, nikdo nedal odpovědi. Po obědě vzal mne Arnošt stranou, a pravil mi vlídně, ale přece jen pravil mi: „Moje milá ženuška musí teď se míti na pozoru, jak se chová v přítomnosti otcově. Hrozně se mu protiví vše, co by se mohlo vykládat za lehkovážnost.“

Tu všechen můj hněv vybuchl. I volala jsem vášnivě: „Vidím, jak se věci mají. Ty, tvůj otec i sestra chcete mne vtěsnat do krabice stopu veliké. Zpozorovala jsem to hned, jak přišli. Ale to říkám, muselo by vás být mnohem víc než tři, abyste to svedli. V tom ve všem, co jsem řekla, nebylo pranic zlého. Vzal-lis si mne jen pro to, abys mne mohl stlačit a nechat ztuhnout pak, proč jsi mi to neřekl dříve, než bylo pozdě?“

Arnošt stál dívaje se na mne jako hádanku, již mu bylo rozřešit a nevěděl jak a kde začít. „Je mi líto,“ pravil. „Myslil jsem, že budeš ráda mému malému pokynu. Ovšem, že bych si přál, abys před otcem a sestrou ukázala své nejlepší stránky.“

„Má nejlepší stránka je, abych ukázala, co jsem,“ volala jsem. „Hovořit jako osoba čtyřicetiletá je nepřirozené děvčeti mého věku. Nemá-li mne tvůj otec rád, pak bych si přála, aby odešel a nepřicházel sem plnit tvou hlavu všelijakými pojmy, které tě mění v chladný tvrdý kámen. Maminka měla vždy ráda, když jsem se chovala přirozeně, a přála bych si, kdybych byla s ní zůstala po celý svůj život.“

„Myslíš opravdu tím, že to je skutečně tvé přání?“ tázal se velice vážně.

„Ne,“ řekla jsem, „nemyslím,“ neboť chraptivý, stísněný hlas jeho mne zase přivedl k rozumu.

„Co myslím, je to, že tě miluji tak vroucně, a ty necháváš srdce mé hladové a neklidné; potom jsi přivedl sem svého otce i sestru, aniž jsi se mne optal, chtěla-li bych, maminku pak jsi vyloučil odtud, která žije úplně osamocená, a to není dobře. Vždy jsem říkala, že kdo si vezme mne, musí si vzíti také maminku. Nikdy jsem se nenadála, že mne tak zklameš.“

„Přestaň plakat a vyslechni mne,“ pravil. Ale já jsem nemohla přestat. Proudové hlubin se otevřeli na konec, a já musela plakat. Kdybych byla mohla povědět své bolesti někomu, byla bych našla úlevu, ale nebylo nikoho, komu bych měla právo mluviti o svém muži. Arnošt tiše chodil po pokoji. Ó, kdybych se byla mohla vyplakat na jeho prsou cítíc, že mne miluje a lituje.

Konečně, když jsem se trochu upokojila, přišel a posadil se ke mně. „Přišlo to na mne znenadání jako blesk,“ pravil. „Nevěděl jsem, že nechávám srdce tvého hladového. Nevěděl jsem, že si přeješ mít maminku u nás. A měl jsem za to, že má žena se svou vysoko zladěnou povahou bude mne podporovat v každé povinnosti a přivítá mého otce a sestru v našem domově. Nevím, co bych nyní mohl učinit. Mám je poslat pryč?“

„Ne, ne!“ volala jsem. „Buď jen, Arnošte, ke mně laskav, měj mě jen rád, dívej se na mne svýma vlastníma očima a ne očima jiných lidí. Znal jsi mé chyby, když sis mne bral. Nikdy jsem se nesnažila zakrývat jich.“

„A představovala sis, že já nemám žádných?“ tázal se.

„Ne,“ odpověděla jsem. „Já neviděla žádných chyb na tobě. Každý říkal, že jsi takový šlechetný, dobrý muž. A tak pěkně jsi mluvil jednoho večera ve shromáždění!“

„Mluvit pěkně znamená příliš málo, nežijeme-li pěkně,“ pravil smutně. „A nyní je-li možné, abychom se brali ku předu, ty křesťanská žena, já křesťanský muž, při takovýchto výstupech? Máš si ničit svůj život proto, že já nemám takový vášnivý způsob lásky, a mám já být unaven životem, poněvadž tě nemohu uspokojit?“

„Ale, Arnošte,“ pravila jsem, „tys mne přece uspokojovával. Jak šťastná bývala jsem v oněch prvních dnech, když jsme byli vždy spolu a tys zdál se být se mnou tak spokojen.“ Zatím svezla jsem se na podlahu a dívala jsem se mu vzhůru do jeho bledého, ztrápeného obličeje.

„Milé dítě,“ pravil. „Miluji tě a to víc, než víš. Ale snad nechceš, abych opustil svou práci a strávil všechen čas vyznávaje ti to?“

„Víš, že nejsem tak pošetilá,“ volala jsem. „Není to pěkné ani správné od tebe, že hovoříš, jako bych byla. Nežádám ničeho nerozumného. Chci jen ono denní drobné ujištění tvé náklonnosti, což by mělo se rozumět samo sebou, kdybys tak cítil pro mne jako já pro tebe.“

„Věc se má tak,“ pravil. „Jsem úplně zabrán v svou práci. Mnoho je s ní spojeno starostí a úzkostí. Většinu času strávím mezi trpícími a umírajícími. To dělá mne roztržitým a chladným, ale proto nejsi mi méně drahá. Naopak pocit, že ten život je tak krátký a plný soužení, činí mi tě dvakrát tak drahou, poněvadž mi ustavičně připomíná, že nemoc i smrt dříve nebo později přijde také do naší domácnosti jako do jiných.“

Přivinula jsem se těsně k němu zápasíc s hrůzou, co taková hrozná slova mluvil. „Arnošte, slib mi, slib mi, že neumřeš ty dříve,“ žadonila jsem.

„Bláhové dítě,“ pravil, a chvíli byl tak rozmarný, jak jen si bláhové srdce přáti mohlo. Ale pak vrátila se mu jeho vážnost zase. „Kačenko,“ pravil, „pochopíš-li jen to, že jsem člověkem poněkud skoupým vyjadřovati své city, ne samý oheň, roznícení a vytržení mysli, jako ty, přes to však, že tě miluji celým srdcem, jakkoli se ti to může nezdávat, myslím, že uspoříš si mnohou zbytečnou bolest a mně také.“

„Ale já si přeji, abys nebyl tak skoupý,“ trvala jsem na svém.

„Tož mne musíš tomu naučit. Co se pak mého otce a sestry týče, snad najdeme nějaký způsob, jak bychom ti časem mohli ulehčit. Za tím snaž se nésti břímě, které ti působí, pro mne.“

„Nedělám si z toho břemene ničeho. Jak jen můžeš nechápati mne, Arnošte! Oč se mi jedná, je, aby nestáli mezi mnou a tebou, a abys ty mne pro to neměl méně rád.“

V tom volali Arnošta – je div, že už nebyl volán čtyřicetkrát. A tak odešel. Srdce mé je naplněno bolesti. Co jsem získala tou bouřkou? Ničeho! Ubohý Arnošt! Jak jen mohu ho já ještě trápit, když už tak má dost starostí!

Dne 20. března.

Dostala jsem dnes takové opravdu krásné psaní od drahé matky! Vzdává se naděje, aby přišla a strávila svá poslední léta u nás v sladké trpělivosti, což vyvolává mé slzy, kdykoliv si na to vzpomenu. Jaké je tajemství takovéhoto stavu jejího a radostného souhlasu se vším, cožkoli chce Bůh? Ach, kéž bych měla též tu pokornou oddanost ve vůli Boží! Prosí mne, abych byla šetrnou a laskavou k Arnoštovu otci a sestře a abych si neustále připomínala, že můj nebeský Otec sám dle své rady dal mi tuto starost a zkoušku zrovna na prahu mého manželství. Obávám se, že jsem to zcela pustila se zřetele ve svém rozhořčení na Arnošta, protože přivedl je sem.

Dne 3. dubna.

Marta se uzavírá s Arnoštem v jeho kanceláři ve dne i v noci. Nikdy mi nedávají ani nejmenšího pokynu, o čem se jedná v těchto tajných schůzkách. Pak dnes ráno, Sára, má dobrá, věrná kuchařka, vrazila do mého pokoje, aby mi dala výstrahu. Pravila, že nemůže žíti tam, kde jsou dvě paní dávající rozkazy si odporující. „Avšak ve skutečnosti jest tu jen jedna paní,“ namítala jsem. Tu vyšlo najevo, že Marta vždy ráno přicházela dolů, aby dohlížela na lůj pro mýdlo a zda se něco dá přiskrblit při vedení domácnosti, a aby se přesvědčila, zdali něco nepřichází nazmar. Připomněla jsem si, že se otázala, dbám-li takových drobností, zřejmě řadíc takové povinnosti k modlitbě a čtení bible. Spěchala jsem k Arnoštovi, jakmile měl kdy a vylévala všechny své žalosti před ním.

„Dobře, má drahá,“ pravil, „co tomu říkáš, abys předala vedení domácnosti Martě? Ona bude mnohem šťastnější, a ty budeš osvobozena od mnohých unavujících, drobných starostí.“

Hryzla jsem se do pysku, aby něco nevyklouzlo, a vrátila jsem se k Sáře.

„Dejme tomu, že by se slečna Elliottová ujala vedení domácnosti, a já bych neměla co činiti s tím, zůstala byste?“

„Věru, to nezůstanu. Nesnesu jí a nemohu si dát líbiti její ošklivé, hamonivé a štiplavé způsoby!“

„Velmi dobře; pak musíte jíti,“ pravila jsem s velikou vážností, ačkoli jsem hnedle plakala. Arnošt byv zavolán vyplatiti ji mzdu, ujal se řešení otázky té sám.

„Má sestra chce se ujmouti vedení sama,“ začal.

„Může, pro mne za mne,“ poznamenala Sára, „Nemám ji ráda a také nikdy nebudu.“

„Nic nevadí, máte-li ji ráda nebo ne,“ pravil Arnošt. „Ať jí nemůžete třeba vystát, nás však nesmíte opustiti.“

„Ne, ne, nehodlám tady zůstati, abych si dala od ní poroučeti,“ Sára stála na svém. Tak odešla. Musily jsme obstarati oběd samy; totiž Marta sama, neboť pravila, že se jí pletu do cesty a překážím jí svou neobratností. Běhala jsem sem a tam, abych našla nějakého anděla, který by chtěl žíti v naší špatně spořádané domácnosti. Ach, jak se všechny mé plány zhatily! Chtěla jsem míti veselý domov, v němž bych já byla středem vší radosti; takový domov, jako má teta, bez mráčku. Ale Arnoštův otec, zosobněná to tichá zasmušilost, sedí jako noční můra na mé mysli; Marta chová mne v nemilosti a opovržení. Arnošt je cele zaujat povoláním, takže ho sotva vidívám; jestliže potřebuje rady, táže se Marty, zatím co já sedím pokořena, snížena a zahanbena divíc se, proč si mne vůbec bral. A pak přicházejí mezihry nevázané radosti, když on se objevuje právě tak, jako tomu bylo za šťastných dnů naší svatební cesty, a já zapomínám na všechny žalosti spouštějíc se na jeho slovo, jsem jakoby omámena blažeností.

Dne 2. října.

Došlo k jinému výbuchu. Opanovávala jsem se tak dlouho, pokud bylo možno, ale konečné jsem se rozlítla na deset tisíc kusů. Arnošt si navykl posluhovati při snídani otci i sestře, ale mne jako by neviděl. Zdá se to býti maličkostí, ale hněvalo to a rozčilovalo moji beztoho již dost popuzenou duši, až jsem byla konečně všecka bez sebe.

Včera seděli všichni tři u snídaně, a já překypujíc, rozrušením seděla jsem nad prázdným talířem a hleděla na ně; až Arnošt přivedl věci ke krisi, když řekl Martě; — „Máš - li kdy dnes, přál bych si, abys šla se mnou asi na půl hodiny nebo tak. Chci se s tebou poraditi o —

„Och,“ pravila jsem vstávajíc s tvářemi rozpálenými, „nenamáhejte se, abyste mi unikli. Mohu opustiti pokoj a vy si můžete pověděli svá tajemství při snídani!“

Nevím, co mne více zarazilo, zda-li Arnoštův polekaný pohled, anebo výměna pohledů mezi otcem a Martou.

Nebránil mi, když jsem opouštěla pokoj a já jsem odcházela v žalostném stavu nahoru. Slyšela jsem ho, když odcházel do své kanceláře, pak bral svůj klobouk a vydal se na obchůzku. Jakých bídných hodin jsem zažila, ponechána byvši takto sama sobě! V jedné chvíli jsem si dělala výčitky, potom zas byla jsem rozhořčena dlouhou řadou urážek, které přivedly nás k tomuto hanebnému výjevu.

Konečně Arnošt přišel. Vypadal zarmoucený a poněkud bledý.

„O, Arnošte!“ zvolala jsem běžíc k němu, „jak toho lituji, že jsem k tobě tak mluvila! Ale opravdu nemohu, nemohu déle snésti stav věcí, jak se vyvinuji; jsem celá unavena. Každý mi říká, že hubnu. Zkus mých rukou. Jsou horké jako oheň.“

„Věděl jsem, drahá, že toho budeš Iitovati,“ pravil. „Ano, ruce máš horké, ubohé dítě.“

Pak nastalo dlouhé, hrozné mlčení. A přece jsem mluvila a snad on též. Prosila jsem a žádala Boha, aby zabránil roztržce; aby nedopustil, abychom ztratili souvislost své vzájemné lásky; aby On neznemožnil, abych já rozuměla svému drahému, milému manželu a on zase mně. Pak Arnošt začal.

„Co pak tě soužilo, má drahá? Čeho nemůžeš déle snésti? Řekni mi. Jsem tvůj manžel; miluji tě; rád bych tě viděl šťastnou.“

„Proč máš tolik tajemství, jež přede mnou ukrýváš; a jednáš se mnou, jako bych byla dítětem a radíš se s Martou o všem. A v poslední době se zdálo, že jsi zapomínal na mne u stolu, a neposloužil mi v ničem!“

„Tajemství!“ ozval se. „Jaká to mohou být tajemství?“

„Já nevím,“ pravila jsem klesajíc unaveně zpět na pohovku. „Arnošte, já jistě nechci býti sobeckou nebo pánovitou, ale jsem velice nešťastna.“

„Ano, vidím to, ubohé dítě. A zanedbával-li jsem tě u stolu, pak se ovšem nemohu diviti, že jsi ztratila trpělivost. A nyní, jak se vše přihodilo. Zatím, co jsi nalévala kávu, staral jsem se o svého otce a Martu a zapomněl na tebe. Neuvádím tohoto jako omluvy, ale jako důvod. Nemám pro sebe omluv, stydím se sám před sebou.“

„Neříkej to, miláčku,“ zvolala jsem. „Já bych se měla styděti za to, že jsem nadělala tolik povyku pro maličkost.“

„Není to maličkost,“ odpověděl; „a nyní k ostatním bodům. Jistě jsem byl neopatrný v svých poradách s Martou. Ale ona bývala vždy jakýmsi druhem orakula v naší rodině a my jsme se všichni k ní utíkali, a pak ona je mnohem starší, nežli ty. Nyní k těm tajemstvím. Marta přichází do mé pracovny přehlížeti mé knihy. Byl jsem nepozoren při svých účtech, a ona se laskavě uvolila obstarávati je za mne.“

„Nemohla jsem já toho dělati?“

„Ne; proč bys měla namáhati svou malou hlavinku v peněžních záležitostech? Leč pokračujme. Vidím, že to byla bezmyšlenkovitost ode mne, že jsem ti neřekl, co jsme hodlali. Ale jsem nanejvýše popleten a unaven v mnohém ohledu. Snad to budeš cítit lépe, povím-li ti vše. Skrýval jsem to před tebou, abych tě pokud možno ušetřil úzkostí.“

„Ó, Arnošte,“ pravila jsem, „nemá snad žena míti účasti na všech starostech mužových?“

„Ne,“ odvětil, „ale chci ti říci o všem, co mne nyní trápí. Můj otec měl obchod v našem rodném městě, a dařilo se mu v něm po mnoho let. Pak se štěstí změnilo – ztráta ho stihala za ztrátou, až zbyl pouze náš starý domov, a i na tom byl dluh. Zamlčeli jsme pravý stav věcí před matkou; její zdraví bylo chatrné, a nikdy jsme jí nesvěřili svých těžkostí, jichž jsme ji mohli ušetřit. Nyní odešla, a my jsme uznali za nutné prodat svůj starý dům, a rozptýlili rodinu. Otcova duševní stísněnost, když viděl trpět ostatní pro své vlastní ztráty, uvrhla ho do nálady, ve které ho vidíš. Proto jsem převzal jeho dluhy, a s pomocí Boží je hodlám v čas zaplatit do posledního haléře. Bude nutno, abychom spořili, dokud se to nevyrovná. Mám dva naléhavé případy, jež se pokouším uvést do pořádku hned. Tyto věci způsobily, že mé chování zdálo se býti roztržité, čemuž opravdu tak jest, a to dalo podnět tvému podezření a nedorozumění, ale nyní víš vše, miláčku.“ Cítila jsem velice ostře svou nespravedlnost a dětskou pošetilost a svěřila jsem se mu s tím.

„Ale myslím, drahý Arnošte,“ dodala jsem, „nedotkne-li se tě má poznámka, že jsi mne sám do toho uvedl tím, že jsi hned nedopustil, abych měla účast na tvých starostech. Kdybys mi byl hned na počátku řekl celou tuto historii, byl bys získal můj soucit i pro svého otce i pro sebe. Byla bych viděla odůvodněnost v opuštění vašeho starého domova a v jejich příchodu k nám, a bylo by to setřelo ostří mého hořkého, trpkého zklamání ohledně mé matky.“

„Lituji toho velice,“ pravil. „Byla by to skutečná radost, kdybychom ji měli zde. Ale v nynějších poměrech by nemohla býti šťastna u nás.“ „Není zde ani místa,“ přidala jsem.

„Není; je mi opravdu líto. A nyní, má drahá ženuška musí mít trpělivost se svým hloupým, chybujícím, starým manželem. Začneme opět společně, řádně a poctivě. Příště nečekej, až budeš tak plna, že budeš překypovat; jakmile tě budu dráždit svými nerozvážnými způsoby, přijď přímo a řekni mi to.“

Tak jsem se pak častovala hroznými přezdívkami, na jaké jsem jen mohla připadnouti.

„Smím se tázati ještě na něco, když hovoříme o tomto předmětu?“ řekla jsem konečně. „Proč sem nepřišla tvá sestra Helena na místo Marty?“

Usmál se poněkud. „Především, Helena by byla úplně zničena, kdyby měla pečovat o otce v přítomném stavu. Je příliš mláda, než aby mohla nést takovou zodpovědnost. Za druhé, můj bratr Jan, u něhož žije, má ženu, která by byla zcela přemožena v blízkosti mého otce a Martině. Ona je taková jemná, něžná dušinka, že by ji bylo možno jedním prstem rozmáčknout. Ty nejsi toho druhu; ty máš dosti silnou povahu, abys s nimi mohla žít zachovávajíc svou důstojnost a zůstávajíc samostatnou ve všech poměrech.“

„Já jsem myslila, že se Martě obdivuješ nade vše, a chceš, abych byla zrovna jako ona.“

„Obdivuji se jí, ale chci, abys ty zůstala takovou, jakou jsi.“

„Ale málem bys mne byl ubil svým napomínáním, abych si dala pozor na řeč při rozhovoru v otcově přítomnosti.“

„Ano, drahoušku; bylo to velice hloupé ode mne, ale můj otec má v své mysli měřítko výbornosti, jímž měří každou ženu; toto měřítko je má matka. Neměla v sobě té živosti a žertovnosti, a snad by zrovna jako on a Marta nedovedla ocenit tvých čtveráckých způsobů v pojímání věcí.“

Nemohla jsem zadržeti povzdechnutí, když jsem si pomyslila, jací lidé střeží každé mé slovo.

„Já dokonce nevidím ničeho nemístného,“ Arnošt pokračoval, „v tvém veselém hovoru; ale můj otec má své náhledy o tom, v čem spočívá náboženský charakter, a nemůže rozumět, že skutečná vážnost a pravá veselost se nikterak nevylučuje.“

Musil nyní jít, a loučili jsme se jakoby na celý týden, tato rozmluva nás tak sblížila. Rozumím mu teď, jako nikdy před tím, a cítím, že mi dal pravý důkaz o své lásce tím, že otevřel okénko svého srdce a dal mi nahlédnout v své starosti, jako já mu otvírám své srdce v svých nevázaných žertech, v lichocení a pošetilém mluvení. Opravdu vznešená to mysl, která přejímá otcovo břímě tímto způsobem! Musím se vynasnažit, abych mu je ulehčila.

Ostatní kapitoly