Před několika lety se v Chicago Tribune objevil příběh jedné ženy z New Mexico, která si při pečení kukuřičných placek tortilla všimla, že skvrny od pánvičky na jedné placce připomínají Ježíšovu tvář. Nadšeně to ukazovala manželovi a sousedům, kteří všichni souhlasili, že tvář, kterou skvrny od pečení na placce vytvořily, se Ježíši skutečně podobá.

Žena vzala placku a šla s ní za knězem, aby ji posvětil. Vypověděla, že placka změnila její život, a její manžel potvrdil, že od té doby, co upekla tuhle placku, je mnohem mírnější, veselejší a ochotnější se podřídit. Kněz poněkud váhal, protože nebyl zvyklý světit kukuřičné placky, ale nakonec souhlasil.

Žena odnesla placku domů, uložila ji do vitrínky a obložila chomáči bavlny, jako by se vznášela na oblacích, udělala pro ni zvláštní oltář a zpřístupnila tuto malou svatyni poutníkům.

Během pár měsíců navštívilo „Kapli Ježíše na Tortille“ přes osm tisíc lidí. Všichni se shodli, že tvář vypečená na placce je Ježíšova tvář, až na jednoho reportéra, který řekl, že jemu připomíná boxera Leona Spinkse, někdejšího mistra těžké váhy.

Tenhle příběh je možná k smíchu, ale mýlit se v otázce totožnosti Ježíše Krista nic tak legračního není. Jak jsme viděli minule a předminule, otázka, na kterou je pro každého člověka nejdůležitější odpovědět správně, je ta, kterou položil Ježíš učedníkům: „A za koho mne pokládáte vy?“ (Mt 16,15). Pokud nesprávně nebo nedostatečně chápeme, kým Ježíš je, neskloníme se před ním a neuvěříme v něj jako v Pána a Spasitele. Náš osud na věčnosti tedy závisí na správném pochopení osoby a díla Ježíše Krista.

Jelikož je to tak životně důležité, není divu, že satan Ježíšovu totožnost opakovaně napadá. Někdy útočí na Ježíšovo plné lidství. Jindy (v naší skeptické době mnohem častěji), podrývá jeho skutečné božství. Jedním z jeho nejnebezpečnějších triků je snížit Ježíše jen „o málo“ pod postavení Boha. Proto svědkové Jehovovi učí, že Ježíš je „bůh“, dokonce „mocný bůh“, ne však Bůh Všemohoucí. Učí, že Ježíš byl stvořen jako archanděl Michael a jeho prostřednictvím bylo stvořeno všechno ostatní ve vesmíru. Oceňují ho tedy poměrně vysoko, ale popírají jeho plné božství. Jak ale kdysi řekl biskup Moule: „Spasitel, který není tak docela Bohem, je most, jehož vzdálenější konec je pobořený.“

Satan k oklamání lidí používá po staletí stále stejné triky. Když se jeden trik okouká, schová si ho zpátky do pytle, dokud na něj všichni nezapomenou, a pak ho zase vytáhne.

Jeden takový trik je nesprávné pojetí vztahu andělů k Ježíši Kristu. Židovští křesťané, na které se autor v listu obrací, byli pokoušeni učením, které vyvyšovalo anděly do postavení, které soupeřilo, či dokonce převyšovalo postavení samotného Ježíše Krista.

Víme, že koloskou církev Pavel varoval před ranou gnostickou herezí, která zahrnovala uctívání andělů (Ko 2,18). Je diskutabilní, zda měl autor Listu Židům, když uvedené verše psal, na mysli tyto názory. (Philip E. Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 52.) Také jistá židovská sekta od Mrtvého moře věřila ve dva mesiáše, kteří jsou oba podřízeni archandělu Michaelovi (P. Hughes, s. 14, 53). Tyto názory mohly proniknout i do této židovské církve.

V té době také Židé začali rozvíjet starozákonní učení o andělích. (John MacArthur: The MacArthur New Testament Commentary, Hebrews [Moody Press], s. 24-25). Bible říká, že Mojžíšův zákon byl vydán prostřednictvím andělů (Sk 7,53; Ga 3,19), což ukazuje, jak důležití a imponující andělé jsou. Pokud tedy chtěl autor přesvědčit své čtenáře, že Ježíš je větší než judaismus, musel ukázat, že stojí nejen nad Mojžíšem, ale také nad anděly. Musel jim ukázat, že když se Ježíš stal člověkem, neodsunulo ho to pod anděly, pokud jde o jeho podstatu věčného Boha. V našem textu ukazuje (jak učí další Písma, srovnej Ko 1,16), že Ježíš anděly stvořil. Jde mu zde hlavně o to, že…

Ježíšova nadřazenost nad anděly spočívá v jeho božství.

Autor dokazuje svou myšlenku na základě Starého zákona, protože jeho čtenáři uznávali jeho autoritu. Cituje sedm oddílů, všechny ve znění starověkého řeckého překladu Starého zákona zvaného Septuaginta (LXX).[1] Jeho argumenty lze shrnout do pěti bodů:

1. Ježíš stojí nad anděly, protože je v jedinečném smyslu Boží Syn (1,4-5).

Autor říká, že se Ježíš stal „o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje jménem, které mu bylo dáno“ (1:4). „Jméno“ pro adresáty listu představovalo „něčí nejvlastnější osobnost v něm samém i v jeho díle“ (P. Hughes, s. 50). Ve smyslu své věčné existence a své nejvlastnější podstaty měl Ježíš vždy vznešenější jméno než andělé.

Ovšem toto prohlášení, že se Ježíš stal vznešenějším než andělé, se týká toho, čeho dosáhl vtělením, smrtí na kříži, zmrtvýchvstáním a opětovným vstoupením do slávy. Jde tu především o jméno „Boží Syn“. Ačkoli andělé jsou někdy označováni v množném čísle jako „synové Boží“ (Jb 1,6) a věřící jsou nazýváni „syny Božími“ (J 1,12 KRAL), žádný jednotlivý anděl ani věřící nebyl nikdy nazván jménem „Syn Boží“. Tento titul náleží výlučně Ježíši a vyjadřuje jeho božství, jak Židé sami věděli (J 5,18).

Autor podepírá Ježíšův nárok na vznešenější jméno citací z dobře známého mesiášského Žalmu 2,7: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.“ V žalmu uvozují tento výrok slova: „Přednesu Hospodinovo rozhodnutí.“ Protože toto rozhodnutí padlo na věčnosti, před stvořením, uznala církev věčné synovství Ježíše Krista a prohlásila, že je Otcem před všemi věky „zplozený, nikoli učiněný“ („Nikajské krédo“).[2] Jinými slovy, protože Bůh existuje věčně, není Synovo zplození událostí, která by se stala v čase. Spíše jde o věčný vztah mezi první a druhou osobou Trojice. Vždy byli a vždy budou ve vztahu Otce a Syna. Stejně jako lidský otec a syn mají Bůh Otec a jeho Syn Ježíš tutéž podstatu, a o to zde jde především. Na rozdíl od lidského otce a syna, existence Boha Otce nepředchází existenci Boha Syna, protože Ježíš sdílí jeho věčnou božskou podstatu (J 1,1-3).

V našem textu ale autor zmínku o rozhodnutí neuvádí, protože se v kontextu verše 1,4 zaměřuje spíš na ty stránky faktu, že Ježíš je Boží Syn, které se týkají vtělení, než na ty, které souvisejí s věčností. Někteří vztahují „dnes“ k Ježíšovu křtu, kdy Otec řekl: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“[3] Jiní je spojují s Ježíšovým vzkříšením, jímž byl prohlášen za Božího Syna, který má moc (Ř 1,4). Pavel kázal, že Ježíšovo vzkříšení naplnilo Žalm 2,7, čímž bylo dokázáno, že Ježíš je Boží Syn (Sk 13,33).

F. F. Bruce váže „dnes“ ke Kristovu vyvýšení a nastoupení na trůn, což jsou témata, která List Židům velmi zdůrazňuje. Vysvětluje, že to v žádném případě nezpochybňuje Kristovo věčné synovství. Naopak: „Ten, jenž byl Božím Synem od věčnosti, začal výsad svého synovství požívat v plnosti tehdy, když byl poté, co svým utrpením prokázal, že jeho poslušnost je úplná, vyvýšen na místo po Otcově pravici.“ (F. F. Bruce: Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 13).

Druhý citát, který dokládá, že Ježíš je Božím jedinečným Synem, pochází ze 2. Samuelovy 7,14, kde Bůh Davidovi slibuje: „Já mu budu [tvému potomku] Otcem a on mi bude synem.“ Tento slib se nejprve částečně naplnil na Šalomounovi, který postavil chrám, ale jeho konečným naplněním se stal teprve skutečný Syn Davidův, Pán Ježíš Kristus. Jak řekl anděl Marii: „Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat na rodem Jákobovým a jeho království nebude konce“ (Lk 1,32-33).

Autor tedy říká za prvé to, že Ježíš je větší než andělé ve svém jedinečném postavení Božího Syna, jak ukazují dvě starozákonní proroctví. Odsunout ho na úroveň andělů, kteří jsou pouhými posly (1,14), by znamenalo se rouhat.

2. Ježíš stojí nad anděly, protože se mu klanějí a slouží mu (1,6-7).

Základní myšlenka těchto dvou veršů je jasná: andělé se klanějí a slouží Ježíši, ne naopak.

Několik detailů si ovšem zasluhuje vysvětlení. Především mluví autor o Ježíši jako o Božím Prvorozeném. Našemu uvažování připadá prvorozenost jako chronologický pojem: že se někdo v dané rodině narodil jako první v čase. Pro Židy ale prvorozenství znamenalo postavení, ne pořadí. Otcův majetek dědil nejstarší syn obvykle, ale ne vždy. Jako dědic měl vůči svým bratrům výsadní a nadřazené postavení. Tento titul se vyskytuje v Žalmu 89:28, kde Bůh říká o Davidovi: „… já ho učiním prvorozeným, nejvyšším nad králi země.“ David nebyl Jišajův prvorozený syn. Ve skutečnosti byl nejmladší. Byl ale nejvýznačnější a nejváženější, protože si ho Bůh vyvolil a tak ho postavil nad jeho bratry.

Kdyby slovo „prvorozený“ znamenalo to, co tvrdí svědkové Jehovovi, totiž že Ježíš byl první stvořenou bytostí, proč by Bůh přikazoval andělům, aby se mu klaněli? Uctívat kohokoli menšího než Boha by bylo rouhání. Něco takového by přece Bůh nepřikazoval!

Ve verši 1,6 jsou další dvě výkladové obtíže. První souvisí se slůvkem „opět“. Váže se ke slovesu „praví“?[4] To by znamenalo, že následující citace je ještě další oddíl Písma, který ukazuje Kristovo vyvýšené postavení. Nebo je závislé na slovese „uvádí“[5] (jako v NASB[6]) a vztahuje se tudíž ne k prvnímu, ale ke druhému Kristovu příchodu? I když někteří uznávaní učenci hájí druhou možnost, většina jich dává přednost té první (P. Hughes, s. 58). Nejde tu o nijak závažný rozdíl, neboť všichni, kdo věří v Ježíše, budou souhlasit, že ho andělé uctívali, když přišel na zem poprvé (Lk 2,13-14), a že ho budou znovu uctívat, až se zase vrátí (Zj 5,11-12).

Další obtíží je otázka, odkud citát pochází. Podobně, ale ne naprosto stejně překládá Septuaginta část Žalmu 97,7 (Ž 96,7 LXX).[7] Mohla by to však být téměř přesná citace z Deuteronomia 32,43 LXX.[8] Problém je v tom, že v hebrejském textu příslušný protějšek textu LXX není.[9] Nachází se však na jednom za svitků od Mrtvého moře, a snad je tedy přece jen původní.

Hlavní myšlenkou verše 1,7 je to, že andělé Ježíši patří („jeho andělé“) a poslouchají jeho příkazy. Jsou tedy jeho služebníky, a ne naopak. Také slova jako „vítr“ a „oheň“ naznačují přechodnou a proměnlivou povahu jejich služby v protikladu ke Kristově věčné svrchovanosti a slávě, jak ji představuje 1:8. Jde o to, že Ježíš stojí nad anděly, protože mu andělé slouží a uctívají ho.

3. Ježíš stojí nad anděly, protože je Bohem, který vládne věčně (1,8-9).

Všimněte si kontrastu mezi anděly (1,6-7) a Synem (1,8). Autor zde cituje Žalm 45,7-8. Tento žalm je napsán k oslavě královské svatby, snad krále Šalomouna nebo jiného Davidova potomka (Bruce, s. 19), kterého oslovuje jako Boha. F. F. Bruce vysvětluje (tamtéž), že takováto nadsázka není ve Starém zákoně ojedinělá (viz Iz 9,5; Jer 23,5-6). Někteří by raději překládali „Bůh je tvůj trůn“, ale kromě teologické zaujatosti k tomu není žádný důvod. Jestli se někomu nelíbí, že ve v. 1,8 je Syn osloven jako Bůh, ještě pořád se musí nějak vypořádat s veršem 1,10, kde je Ježíš osloven jako Pán a Stvořitel.

Autor evidentně hovoří o tom, že jakožto Bůh vládne Ježíš na věky věků. Jeho vláda se vyznačuje láskou ke spravedlnosti a nenávistí k bezpráví. Ty se projevovaly v jeho pozemském životě a službě a vrcholně se ukáží v jeho budoucím království, až bude pást národy železnou berlou (Zj 19,15). Olej radosti se týká jeho slavného vítězství nad hříchem a smrtí a oprávněného návratu do slávy. „Druhové“ by mohli být andělé, ale spíš jsou to „mnozí synové“, které uvádí do slávy svým utrpením a zmrtvýchvstáním (2,10-11).

A všimněte si, že spravedlnost a radost jdou vždy ruku v ruce. To, že je spravedlnost nezáživná, je satanova lež. V Boží svaté přítomnosti je plno radosti a blaho navěky (Ž 16,11).

Ježíš tedy stojí nad anděly, protože je v jedinečném smyslu Boží Syn, protože se mu klanějí a slouží mu a protože je Bohem, který vládne věčně.

4. Ježíš stojí nad anděly, protože je věčným Stvořitelem nebe a země (1,10-12).

Tato šestá citace pochází ze Žalmu 102,26-28, který je nadepsán: „Modlitba pro poníženého, když je sklíčen a vylévá před Hospodinem své lkání“ (Ž 102,1). Žalmista vytrpěl těžké zkoušky, které popisuje silnými básnickými výrazy v první části žalmu. Cítí se, jako by měl být odvolán uprostřed svých dní. Ve své slabosti a zoufalství ale uvažuje o věčném mocném a neměnném Hospodinu jako Stvořiteli. Říká, že i když nebesa i země pominou, Bůh zůstane. Bůh odhodí vesmír, jako se člověk zbavuje starého oblečení; on sám ale zůstává stále stejný a jeho rokům nebude konce.

Na citaci je pozoruhodné to, že zatímco v žalmu je zcela jasně řeč o Všemohoucím Bohu, autor Listu Židům tato slova vztahuje přímo na Ježíše. Jak postřehl Oscar Cullman, „obecně bychom si měli mnohem více všímat oné v žádném případě ne samozřejmé skutečnosti, že po Ježíšově smrti mu první křesťané bez váhání připsali to, co Starý zákon říká o Bohu“ (O. Cullman, v: P. Hughes, s. 68).

Pro tuto židovskou církev nebyla tato slova pouze teologickým vyjádřením Ježíšovy nadřazenosti vůči andělům. Byla míněna také jako zdroj velké útěchy uprostřed zkoušek. Týž věčný Stvořitel, který podpořil žalmistu v jeho neštěstí, podpoří i je v jejich nouzi. A tímto věčným Stvořitelem není nikdo jiný než jejich Pán a Spasitel Ježíš Kristus, který je tentýž včera i dnes i na věky (13,8)! I kdyby nás k sobě Bůh povolal uprostřed života, ve věčném a neměnném Pánu Ježíši Kristu máme trvalé útočiště.

5. Ježíš stojí nad anděly, protože sedí po Boží pravici, zatímco andělé jsou vysíláni k službě svatým (1,13-14).

Verš 1,13 uvozuje sedmý citát řečnickou otázkou: „Kterému z andělů kdy [Bůh] řekl: ‚Usedni po mé pravici, dokud ti nedám nepřátele za podnož tvého trůnu!‘“ Očekávaná odpověď je: „Žádnému!“ Citát pochází ze Žalmu 110,1, na který je v Novém zákoně více narážek než na kterýkoli jiný starozákonní verš (čtrnáct). Ježíš na tento verš nachytal farizeje. Ptal se jich, čí syn je Mesiáš. Když správně odpověděli, že „Davidův“, zeptal se, jak je v tom případě možné, „že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem“, načež citoval tento verš. A nakonec je dostal otázkou: „Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?“ (Mt 22,42-45).

Jak jsme viděli ve v. 1,3, vyvýšení na místo po pravici majestátu na výsostech potvrzuje Ježíše jako nejvyššího Pána s nejvyšší mocí. Na tomto místě by žádný tvor sedět nemohl.

Když se v Bibli lidé setkají s anděly, často před nimi padnou v bázni na zem; ovšem anděl takové uctívání vždy bez výjimky odmítá: „Jsem jen služebník jako ty… Před Bohem poklekni!“ (Zj 19,10). Zato Ježíš i zde na zemi, když byla jeho sláva zahalena, projevy zbožné úcty přijímal a ty, kdo se mu klaněli, v tom povzbuzoval (Lk 5,8-10; J 9,35-39; 20,26-29). O kolik spíš bychom měli uctívat Toho, který nyní sedí na Božím trůnu! Jaké to rouhání, když svědkové Jehovovi říkají, že Ježíš je stvořená bytost, anděl! Jak říká v. 1,14, každý anděl je „jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení“. Považovat Ježíše za anděla znamená plést si Pána s jeho služebníky!

Z biblických popisů andělů je patrné, že jsou to fascinující bytosti. V Genesis zachránili dva andělé Lota a jeho rodinu ze Sodomy a pak na zvrácená města svolali déšť síry a ohně. Jiný anděl pobil kvůli Davidovu hříchu 70 000 Izraelců (2S 24,15-17). Jeden anděl přišel do tábora Sancheríbovy armády a za jednu noc pobil 185 000 asyrských vojáků (Iz 37,36). Další anděl zavřel ústa lvům, takže Danielovi neublížili (Dan 6,23 [6,22 KRAL]). Anděl odhalil Danielovi úžasná proroctví o věcech budoucích (Dan 9,20-27). Když Daniel spatřil anděla, zbavilo ho to síly a vzalo mu to dech (Dan 10,17). Anděl vysvobodil Petra z vězení a anděl pak potrestal Heroda Agrippu za jeho pýchu, takže ten byl rozežrán červy a umřel (Sk 12,3-23).

Bible učí, že andělé ochraňují věřící (2Kr 6,15-18; Ž 91,11-12; Mt 18,10) a přihlížejí našim bohoslužbám (1K 11,10), i když my je nevidíme. Ať jsou ale sebevětší a sebemocnější, stále jsou to jen služebníci stojící před tím, kdo sedí po pravici majestátu na výsostech! Uctívejte jenom jeho, protože on je Všemohoucí Bůh!

Závěr

Rád bych vám navrhl, abyste toto kázání uvedli do praxe dvěma způsoby. Za prvé: pokud se vás kdokoli bude snažit přesvědčit, že Ježíš není tak docela Bůh, rozpoznejte to jako pokušení přímo od satana! Satan dnes klame asi miliardu lidí po celém světě lží, že Ježíš je velký prorok, ale ne Bůh (islám). I v naší zemi se milióny lidí domnívají, že Ježíš byl dobrý člověk a velký učitel mravnosti, ale neuctívají ho jako Spasitele a Pána. Všechny tyto lži přivádějí lidi do pekla. Pokud Ježíš nebyl Bohem v lidském těle, jeho oběť nemohla přinést usmíření za naše hříchy. Je naší jedinou cestou k poznání Boha a k odpuštění hříchů. Držte se pevně jeho dokonalého božství!

Za druhé bych vás rád vyzval k něčemu, v čem se možná nebudete cítit pevní v kramflecích: Kupte si a přečtěte si dobrou systematickou teologii, abyste se upevnili v učení naší víry. Je to pro nás ostuda, že pokud jde o znalost Bible, nemohou se evangelikální křesťané většinou ani zdaleka měřit se svědky Jehovovými. Jistě, znají Bibli nesprávně a převracejí pravdu. Ale dokážete jim to vyvrátit na základě Bible?

Žijeme v době, která pohrdá doktrínami a dává přednost zážitkům a pocitům. Jestli ale naše zkušenosti nestojí na pevné pravdě, tak visí ve vzduchu! Základem našeho života musí být pravdy Božího slova. Všechny praktické oddíly listů Římanům, Efezským, Koloským a Židům navazují na pasáže, které představují solidní učení.

Doporučil bych vám Systematic Theology (Systematická teologie) od Wayna Grudema [Zondervan] nebo její zestručněné vydání Bible Doctrine (Biblické učení). Existuje také kvalitní jednosvazkové zestručněné vydání Systematic Theology od Charlese Hodge [Baker].[10]

Nebo si přečtěte Kalvínovy Instituce,[11] nejlépe v překladu Forda Lewise Battlese a v redakci Johna T. McNeilla (Institutes of the Christian Religion [Philadelphia: Westminster Press, 1960]). Kalvín sám věřil, že cílem teologie nejsou vědomosti v hlavě, ale zbožnost, která pramení z poznání Boha (McNeillův úvod, s. II-III). Pouhých pět stránek denně a za necelý to rok máte přečtené celé. Poproste Boha, aby vám dal lépe poznat sebe sama i našeho vyvýšeného božského Spasitele, Pána Ježíše Krista!

Otázky k diskuzi

1. Proč je pro křesťanskou víru naprosto zásadní uznat plné božství Ježíše Krista?

2. Svědek Jehovův vám řekne, že „prvorozený“ znamená, že Ježíš není věčný, ale stvořený. Na základě kterých částí Písma jeho tvrzení vyvrátíte?

3. Používá Bůh stále ještě andělů, aby sloužili jeho svatým? Jsou „setkání s anděly“ dnes většinou pravá nebo falešná? Jak můžeme taková setkání posoudit?

4. Proč musí být základem naší křesťanské zkušenosti zdravé učení? Jak se můžeme vzepřít předsudku, typickému pro dnešní dobu, který spočívá v odmítání doktrín?