Koho hledáte? (Lk 23,55-24,12)

Svou smrtí Ježíš vykoupil svůj lid z moci hříchu a svým vzkříšením navždy překonal vládu smrti. Zaplatil spravedlivou mzdu za náš hřích a ve svém vzkříšení nás uvedl do života spolu s Ním.

Ježíš byl ukřižován, zemřel a byl pohřben (Lk 23,33-46). Jeho ukřižování i Jeho smrt doprovázela řada zázraků: nadpřirozená tma, která trvala tři hodiny, zemětřesení, roztržení chrámové opony odshora dolů, vzkříšení zesnulých svatých. „Hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili“ (Mt 27,52-53).

Ještě před tím, cestou na kříž, vybízel Pán Ježíš lidi k pokání. Ačkoliv sám padal pod tíhou kříže, jehož břevno musel nést, vybízel ostatní k tomu, aby plakali nad sebou a ne nad Ním. Dokonce na kříži vedl zločince, který byl odsouzen spolu s Ním, k víře a k pokání, takže nakonec dostal tento muž zachráněný na „smrtelné posteli“ ujištění o tom, že počínaje tímto okamžikem už bude navždy s Pánem (Lk 23,43). Ježíšova smrt vedla ke spasení setníka, který byl pod křížem, pohana, který se stal dědicem Božího království, když v bázni velebil Boha a svými ústy vyznal: „Tento člověk byl vskutku spravedlivý.“ Do té doby tajní učedníci, Nikodém a Josef z Arimatie, se přiznali ke své víře v Krista v okamžiku Jeho smrti – Jeho smrt je vysvobodila a dala jim odvahu přihlásit se ke Kristu veřejně, ačkoliv to pro ně muselo znamenat, že se dostanou do vážných problémů. Svou smrtí Ježíš vykoupil svůj lid z moci hříchu a svým vzkříšením navždy překonal vládu smrti. Zaplatil spravedlivou mzdu za náš hřích – a tou je smrt. „Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří“ (Ř 3,25).

Ježíš zemřel a byl pohřben. Byl mu dán hrob boháče, Josefa z Arimatie, který byl velmi zámožný. Byl to nový hrob, v němž dosud nebyl nikdo pochován. Později nemohlo dojít k žádné záměně těla, nikdo nemohl prohlásit nějakého jiného mrtvého za Ježíše. Hrob byl nový a dosud v něm nebyl nikdo pochován. Lukáš nám říká, že byl den přípravy, pátek a začínala sobota. Co následovalo?

Pomazání k pohřbu (v. 23,55-24,3)

• Ženy, které šly s Ježíšem z Galileje, šly za ním; viděly hrob i to, jak bylo tělo pochováno. Potom se vrátily, aby připravily vonné masti a oleje. Ale v sobotu zachovaly podle přikázání sváteční klid. (Lk 23,55-56)

Vidíme zbožné židovské ženy, které následovaly Ježíše a které zachovávaly Boží přikázání. Lukáš nám znovu připomíná, že události ukřižování se neodehrály někde v tajnosti, ve skrytu, ale že zde byla celá řada svědků, kteří sledovali, co se děje. Ženy sledovaly Josefa z Arimatie a spolu s nimi zde byli pravděpodobně také učedníci – když se později Petr s Janem běželi podívat do prázdného hrobu, tak dobře věděli, kam mají běžet. „Přišel také Nikodém, který kdysi navštívil Ježíše v noci, a přinesl sto liber směsi myrhy a aloe. Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem“ (J 19,39-40).

Pohřbili Ježíše. Byl ukřižován, zemřel a byl pohřben. Ačkoliv pohřeb probíhal v časovém presu, byl Ježíš normálně položen do hrobu a tuto skutečnost dosvědčuje celá řada svědků. Ježíšova smrt nebyla zdánlivá, nebyla fiktivní, nebyl v kómatu, z něhož by se později probral. Byl mrtvý. Dopadl na něj Boží hněv, který měl dopadnout na nás. Byl potrestán nikoliv za své, ale za naše hříchy. Mzdou hříchu je smrt a Ježíš tuto smrt zakusil místo nás, ačkoliv sám se hříchu nedopustil.

Ženy, které se podívaly, kam bylo Pánovo tělo pohřbeno, šly potom domů a připravily masti, jimiž chtěly Ježíšovo mrtvé tělo pomazat. To patřilo k tehdejším zvyklostem. Ke hrobu se vrátily až další den. „Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat“ (Mk 16,1). Ženy zachovaly sobotu a potom šli uctít Ježíše, pomazat Jeho mrtvé tělo k pohřbu. Ale už k tomu nedostaly příležitost. Co se stalo? Podívejme se do našeho textu v Lukášovi:

• Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. (Lk 24,1-3)

Ženy nakoupily vonné masti a přišly ke hrobu. Marek popisuje, jak se po cestě bavily o tom, kdo jim asi odvalí ten těžký kámen, kterým byl hrob uzavřen. Typický židovský hrob vypadal jako jeskyně a místo dveří měl kámen, který se musel odvalit, když se chtělo vejít dovnitř. Často byl ten kámen ve tvaru kola a měl svoje koleje, aby se jím dalo dobře pohybovat. Ženy viděly hrob již v pátek večer a věděly, co je čeká – velký těžký kámen. Po cestě tedy přemýšlely o tom, kdo jim kámen odvalí, aby mohly vejít dovnitř a pomazat Ježíšovo tělo. Ovšem k tomuto pomazání nikdy nedošlo. Lukáš totiž píše, že kámen byl odvalený. Matouš nám říká, jak se to stalo: „A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm“ (Mt 28,2). Celá ta scéna budila bázeň. Strážci, kteří stáli u hrobu, byli strachem bez sebe (Mt 28,4). Na druhé straně to však je velice krásná scéna. Ženy jdou ke hrobu a přemýšlejí o tom, jak se dostanou dovnitř – a to nejspíš ani netušily, že hrob je zapečetěný, je tam policejní páska a před hrobem stojí římská stráž. Jak o tom ženy přemýšlejí, tak z nebe sestoupí anděl, otřese zemí, odvalí kámen a sedne si na něj. Nádherný zářící anděl sedí na odvaleném balvanu u otevřeného hrobu, před ním jsou strachem strnulí strážci a ženy, které se sice bojí, ale jdou dovnitř hrobu. Kámen byl odvalený a tak vešly dovnitř. Ale – tělo Pána Ježíše nenašly.

Přišly uctít Pána, pomazat Jeho tělo. Byly statečné, protože musely překonat celou řadu překážek. Byly obětavé, neboť musely nakoupit masti, musely vstávat hodně brzo, ještě za tmy, musely se vzdát jiných věcí, které by mohly dělat, dokonce si možná musely vzít dovolenou, protože byl první den po dni odpočinku a to byl normální pracovní den. Ony však nešly za svými každodenními povinnostmi, do práce, ale šly nakoupit vonné masti a potom vyrazily ke hrobu, aby pomazaly mrtvé tělo. Přesto se jim nepodařilo uctít Pána tak, jak samy chtěly. Jejich nevěra Pánovým slovům je dovedla k tomu, že si vytvořily svou vlastní představu, jak budou Pána uctívat a této své představě, svému vlastnímu způsobu uctívání, daly opravdu hodně. Ale nevedlo to k žádným výsledkům. Tělo Pána Ježíše Krista totiž v hrobě nebylo. Přesto Ježíšovo tělo nezůstalo bez pomazání. Byla zde však jedna žena, která milovala Pána a která ho již pomazala k pohřbu – Marie z Betánie, sestra Marty a Lazara.

„Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých. Připravili mu tam večeři; Marta při ní obsluhovala a Lazar byl jeden z těch, kteří byli s Ježíšem u stolu. Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti“ (J 12,1-3). Nard je velice vzácná rostlina, která roste v Himalájích. Získává se z ní olej, který se používá jak v lékařství, tak v kosmetice. Marie měla alabastrovou nádobku s tímto velmi vzácným olejem. Marek a Matouš říkají, že tuto nádobku rozbila a pomazala Ježíše tímto vzácným olejem. Cena toho oleje byla tři sta denárů, jak vidíme dále (v. 5). To byl v té době roční plat dělníka. To jen pro představu, abychom věděli, co Marie obětovala. Tato nádobka s olejem pravděpodobně představovala její věno. Jeden roční plat. Marie pomazala Pána a prokázala svou pokoru a úctu k Němu, když otřela jeho nohy svými vlasy. Dala to, co mělo zajistit její budoucnost, aby uctila Pána.

Ale ne všichni z toho byli nadšení. „Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: ‚Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?‘“ (J 12,4-5). Skutečné uctívání často může vést k protivenství. Nebyli bychom překvapení, kdyby protestoval Lazar, protože to byl bratr Marie a byl to on, kdo musel dát jejímu ženichovi věno. Asi by nás ani nepřekvapilo, kdyby protestovala Marta – byla to prakticky zaměřená žena. Ale tady negativně reaguje jeden z učedníků. My víme, že to byl falešný učedník a tento jeho postoj ho jenom prozrazuje. „To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo“ (J 12,6).

Ačkoliv seděl s ostatními učedníky, tak to byl zrádce, zloděj, člověk se zvrácenou myslí. Ale podívejte se do dalšího verše – co na to řekl Ježíš: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu!“ (J 12,7). Ježíš věděl, že toto je jediné pomazání jeho těla, které dostane. Věděl, že ani ženy, které přijdou v neděli ráno ke hrobu, nebudou moci pomazat jeho tělo, ani Nikodém, který nakoupil vonné masti ještě v pátek, když Pána pokládali do hrobu, tyto masti nebude moci použít. Jediná Marie obětovala pro Pána to nejvzácnější, co měla a uctívala Pána. Předtím trávila čas u Jeho nohou a nyní ji znovu vidíme u Ježíšových nohou. To je místo pravých učedníků. To je přesně to místo, kde potřebujeme být také my.

Musíme dávat pozor, abychom nebyli jako ženy, které přišly ke hrobu – obětovaly hodně, ale bylo to zbytečné – hrob byl prázdný. Marie obětovala to nejvzácnější a vylila to na Pána. A to je skutečný vzor pro nás – nenechte si uniknout žádnou příležitost, kdy můžete vylít na Pána to nejvzácnější, co máte. Nenechte se připravit o žádný čas, který můžete strávit u Ježíšových nohou, v Jeho blízkosti na modlitbách nebo v Písmu, v Jeho přítomnosti při shromáždění Božího lidu. Ať nejsme jako ženy, které chtěly uctít Pána, ale nešlo to. Nakonec ale Boží milost tyto ženy dovedla k něčemu mnohem lepšímu, než byl jejich vlastní způsob uctívání Ježíše – k evangeliu, ke vzkříšenému Pánu, ke skutečnému uctívání živého Krista.

Připomenutí Jeho slova (v. 4-8)

Hrob byl prázdný. Ženy tělo Pána Ježíše nenašly. Můžeme si dobře představit, jak tam stojí zmatené, masti v rukou, a rozhlížejí se po tom prázdném hrobu, nevědí, co mají dělat. Stráže, zářící postava anděla, který sedí na kameni – jistě musely být hodně zmatené. A to je normální situace každého z nás, když hledáme Pána tam, kde není, když Ho chceme uctívat svým vlastním způsobem, když máme vlastní představy o tom, jak musí Pán jednat, co musí dělat a kde musí být – potom jsme stejní jako tyto ženy, které přišly v neděli ráno ke hrobu. Ale Bůh je dobrý:

• A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. Zachvátil je strach a sklonily se tváří k zemi. Ale oni jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ (Lk 24,4-5)

Marie obětovala ve víře, zatímco ženy, které přišly ke hrobu, přišly s nevěrou. Nenašly toho, kterého tolik milovaly a kterého hledaly. Hrob byl prázdný.

Jeden misionář vyprávěl, jak navštívil Izrael a Jeruzalém. Bylo to nádherné. Na každém kroku se tam setkáváte s biblickými odkazy. Navštívil také Getsemane a popisoval nádhernou atmosféru toho místa. A když tam byl, tak stále čekal, byl celý napjatý. Ale vůbec nic se nedělo. Vůbec nic. A potom přišlo slovo Písma: Proč hledáš živého mezi mrtvými? Ženy u hrobu zachvácené strachem slyší dobrou zprávu z úst andělů: Ježíš není mezi mrtvými. 

• Není zde, byl vzkříšen. (Lk 24,6)

Stejné evangelium slyšíme i my. Kristus žije. Smrt ho nedokázala zastavit. Přemohl její moc, protože byl čistý, bez hříchu a bez poskvrny a proto nemohl zůstat v hrobě. „Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje“ (Ř 6,9).

Miliony lidí po celém světě uctívají vzkříšeného Krista. Každou neděli se křesťané scházejí, aby si připomněli, že Kristus vstal z mrtvých. To je křesťanská naděje. Apoštol Petr píše: „Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději“ (1 Pt 1,3). Kristus nezůstal viset na kříži, jak je často zobrazován – zemřel a byl pohřben. Kříž zůstal prázdný. Kříž splnil svou roli popravčího nástroje. Na kříži byl na Pána skutečně vylit Boží hněv kvůli našim hříchům, na kříži skutečně došlo k vyrovnání dluhu. Bůh „vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž“ (Ko 2,14).

Pán na kříži nezůstal. Byl dán do hrobu, ale vstal. Byl vzkříšen. Nehledejme ho tedy ani na kříži ani v hrobě. Kříž stále hraje důležitou roli v životě křesťana, protože skrze krev, která na něm byla prolita, máme odpuštění hříchů, ale evangelium je o tom, že Kristus vstal z mrtvých. Naše hříchy zůstaly pohřbeny, ale náš Pán vstal. Proto již není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, „jenž byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění“ (Ř 4,25). Toto jsou věci, které si musíme stále připomínat. Kristovo vzkříšení je základem křesťanské víry. Pokud oslabíme nebo dokonce odebereme od křesťanství vzkříšení Krista, tak nebude žádné křesťanství. Ježíš vstal z mrtvých. Fyzicky byl vzkříšen. Není to žádný princip, jak říkají někteří, není to ani něco zdánlivého, jak se snaží tvrdit jiní. Kristus nevstal ve svých učednících, jak tvrdí jedno vyznání tzv. víry – musíme trvat na tom, na čem trvá Boží slovo a co prohlašují andělé v našem textu – Kristus vstal tělesně z mrtvých.

Ženy u hrobu musely tuto pravdu slyšet a to i přes to, že ji předtím slyšely již mnohokrát. Dokonce ji slyšely z úst samotného Pána. Přesto jejich víra byla slabá a přišly ke hrobu hledat mrtvé tělo. Proto jim andělé připomínají ještě další věc:

• Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát. (Lk 24,6-7)

Pamatujte na Boží slovo. Připomínejte si Boží slovo. Učedníci Pána včetně žen, které Pána doprovázely, slyšeli mnohokrát, z úst samotného Ježíše, že musí trpět, zemřít a že třetího dne vstane z mrtvých. Ale jako kdyby tomu vůbec nevěnovali pozornost. Andělé ženám neříkali žádnou novou věc – připomínali jim jenom něco, co již slyšely mnohokrát předtím. Ty ženy to věděly. Nyní jim to museli andělé pouze připomenout.

Stejně jako tyto ženy a později učedníci, tak také my si musíme připomínat Jeho slovo. Všechno máme z Božího slova – z Božího slova jsme se dozvěděli evangelium – a to i přes to, že nám ho někdo zvěstoval třeba vlastními slovy, nebo svým svědectvím. Jenom z Božího slova známe evangelium. Jenom z Božího slova se dozvídáme pravdu o Ježíši, o Jeho životě, smrti a vzkříšení. Jenom z Božího slova můžeme poznávat Boha takového, jaký doopravdy je. Jenom v Božím slově najdeme pravdu o lidském životě a o našem stavu před svatým Bohem. Jenom Boží slovo je pravda (J 17,17).

Proto si musíme připomínat Boží slovo. Ve strachu, v pokušení, v odmítnutí, v bolesti – znovu a znovu si připomínejte Jeho slovo. Často jsme zmatení a bloudíme jako tyto ženy, hledáme uspokojení na místech, kde není, hledáme pokoj a radost tam, kde to nikdy nemůžeme najít – v prázdných věcech tohoto světa, ve hloupých zprávách a bláznivých pošetilostech, hledáme živého mezi mrtvými! Ale tam není. Musíme jít zpátky do Jeho slova, připomínat si ho a pamatovat na něj. „Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch“ (Ko 3,16). Boží slovo si nemůžete připomínat, pokud jste ho neslyšeli. Nemůžeme si připomenout to, co nevíme, co jsme nikdy nečetli nebo neslyšeli.

Někdy si to možná představujeme tak, jako je to v tomto textu – že se objeví nějaký anděl a bude nám připomínat Boží slovo. Bylo by to možná krásné, ale nezapomeňme na další věci, které souvisely s příchodem andělů v našem textu: zemětřesení – a někdy je to tak, že potřebujeme zažít skutečně zemětřesení ve svém životě, abychom si připomněli Boží slovo a začali hledat Pána tam, kde skutečně je. Jinou věcí, kterou vidíme je strach (v. 5), který andělé vzbuzují. Ačkoliv jsou andělé Božími služebníky a také slouží věřícím, tak obvykle – kromě několika málo výjimek – vzbuzují strach, hrůzu, bázeň. A to, co tito dva andělé v našem textu dělají, je napomenutí. Jemné, laskavé, milosrdné – ale napomenutí, pokárání nevěry žen. Napomínají jejich nevěru a zapomnětlivost. Vždyť Ježíš je učil: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky“ (J 15,7-8).

Proto máme spočívat v Jeho slovu a potom budeme jeho učedníky. Tak bude oslaven Bůh! Pak také poznáte pravdu, která vás osvobodí. Připomínejte si často Boží slovo. Bůh nám dal úžasné dary – své slovo a paměť:

• Tu se rozpomenuly na jeho slova… (Lk 24,8)

Paměť je zvláštní věc, a ačkoliv už vědci vědí dnes o paměti hodně, tak podstata fungování paměti je stále zahalena určitým tajemstvím. Je to Boží dar. A my, křesťané, máme tento dar používat k Boží slávě. Je to smutné, když ho zakopáváme do země a svou mysl plníme hloupostmi tohoto světa: tím, co píšou noviny, co říká televize, co povídá ten nebo tamta… a potom, když mluvíme s lidmi, kteří neznají Krista, tak jim říkáme: „Víš, někde v Bibli je napsáno…“ – je to jako když přijdete do supermarketu a zeptáte se prodavače, kde mají máslo. Kdyby vám řekl, že si je naprosto jistý, že ho tam někde mají, že sice neví, kde, a že si není zcela jistý, jestli to je skutečně to máslo, které chcete, ale ujišťoval by vás, že je nepochybně skvělé a úžasné… Myslím, že byste se otočili a šli hledat jiný obchod.

Potřebujeme zůstávat v Božím slově, připomínat si ho, rozpomínat se na něj. Potom totiž dojde k další věci, kterou můžeme vidět v našem textu.

Přirozené reakce (v. 9-12)

V následujících verších vidíme několik sice různých, ale přirozených reakcí. Přirozenou reakcí na Boží slovo, je jednání podle Božího slova. Rozpomeneme se na Jeho slova a někdy musíme činit pokání, zatímco jindy se radujeme a s chutí následujeme Pána. První velká reakce, kterou zde máme zaznamenanou a která souvisí s připomenutím si Božího slova, je reakce žen na prázdný hrob:

Reakce na prázdný hrob – evangelizace (v. 9-10)

• …vrátily se od hrobu a oznámily to všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním. Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které pověděly apoštolům. (Lk 24,9-10)

Přirozenou reakcí na prázdný hrob je říci to ostatním. Ze smutných a ustaraných žen, které šly pomazat Ježíšovo mrtvé tělo, se stávají radostné evangelistky: „Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům“ (Mt 28,8).

Boží slovo vzbuzuje víru a dává lidem odvahu, aby šli a zvěstovali evangelium dalším lidem. Prázdný hrob je výzvou k tomu, abychom šli. Po letnicích, kdy byl seslán Duch svatý, se zpráva o Kristově vzkříšení stala tou nejdůležitější zprávou apoštolů. Kamkoliv přišli, tam kázali, že Kristus vstal z mrtvých. Že Ježíš žije. Při kázání o letnicích Petr říká: „Vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci“ (Sk 2,23-24).

Později před veleradou Petr s Janem dosvědčují: „Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha. Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky“ (Sk 3,14). O řadu let později apoštol Pavel kázal na athénském náměstí a řekl, že Bůh „ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých“ (Sk 17,31). O dalších několik let později tentýž Pavel připomíná Timoteovi: „Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium“ (2Tm 2,8).

Ženy, které našly prázdný hrob, přinášejí stejnou zprávu – Ježíš žije, je vzkříšený – hrob je prázdný. Ženy přinášejí zprávu apoštolům – těm jedenácti, kteří byli s Pánem tři roky a kteří tolikrát z jeho vlastních úst slyšeli, že zemře a vstane z mrtvých. To byli ti, kteří se zapřísahali – nikdy tě neopustíme, ke komu bychom šli… Jak reagují? Jejich reakce je typická pro nevěřící lidi:

Reakce na slova evangelia – výsměch (v. 11)

Ti nejbližší Ježíšovi učedníci se smějí zprávě o Kristově vzkříšení:

• Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim. (Lk 24,11)

Normálně si klepali na čelo a říkali ženám: vy jste se zbláznily. Nevěřili jim. Připadalo jim to jako blouznění. Učedníci se chovali jako blázniví nevěřící. A není divu, vždyť „slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě“ (1 K 1,18). Tohle je opravdu smutný pohled na nejbližší přátele Pána Ježíše. Dokonce sám Pán musel napomenout své učedníky, když se jim ukázal později téhož dne. „Káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného“ (Mk 16,14). Oni nevěřili, byli skeptičtí, potřebovali důkaz. Je to paradoxní – jeho nepřátelé brali jeho slova vážněji než jeho přátelé. Matouš píše o tom, jak farizeové a zákoníci přišli za Pilátem s vážnou prosbou: „Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života: ‚Po třech dnech budu vzkříšen.‘ Dej proto rozkaz, ať je po tři dny hlídán jeho hrob, aby nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu, že byl vzkříšen z mrtvých; to by pak byl poslední podvod horší než první“ (Mt 27,63-64).

Jeho přátelé přišli, aby pomazali mrtvé tělo a nemohli uvěřit, když slyšeli o tom, že vstal z mrtvých. Tady vidíme Boží dobrotu a trpělivost, kterou Bůh má se svými dětmi. Často nás musí kárat a napomínat, protože naše srdce i mysl je stejně tvrdá a nevěřící jako srdce a mysl učedníků. Také nám tím ukazuje, jak máme jednat s našimi nevěřícími přáteli, kteří odmítají evangelium. Musíme být laskaví a trpěliví jako je Pán s námi. Pro učedníky to bylo těžké uvěřit tomu, že Pán vstal z mrtvých. Chtěli nějaký důkaz. Tomáš říkal: „Dokud nevložím svou ruku do jeho ran, tak neuvěřím.“ Ale nakonec, když se setkal se samotným Pánem, tak už nepotřeboval žádný důkaz. Už nemusel vkládat ruku do jeho ran. Padl na kolena a uctíval ho. A potom slyšel z Pánových úst ta úžasná slova: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“ (J 20,29).

Vidíme, že důkazy mají nějaký smysl, ale to nejdůležitější je setkání se vzkříšeným Ježíšem. To musí být jádro našeho zvěstování. Musíme lidem představit Krista, aby viděli, že hrob je prázdný a Ježíš je vzkříšený. Na našich životech musí být vidět, že Pán žije. Kéž bychom toho byli tak plní, jako ženy, které pospíchaly od hrobu k apoštolům, aby sdělily tuto dobrou zprávu. Jádrem našeho svědectví vždycky musí být vzkříšený Ježíš Kristus. Jak to připomínal Pavel Timoteovi – pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých. Připomínejte si tuto dobrou zprávu a zvěstujte ji druhým. Možná se tak setkáte ještě s poslední reakcí zaznamenanou v našem textu.

Reakce… – úžas (v. 12)

To byla reakce nevěřícího Petra. Také on nevěřil ženám spolu s ostatními jedenácti. Také jemu jejich slova připadala jako blouznění. Ale jeho reakce byla nakonec jiná, než reakce ostatních.

• Petr se rozběhl ke hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo. (Lk 24,12)

Jan nám ve svém evangeliu říká, že se spolu s Petrem ke hrobu rozběhl také on a dokonce ho předběhl. Ale nevešel dovnitř. Petr vešel dovnitř a teprve za ním Jan. „Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě.“ (J 20,6) A Jan dodává, že se oba vrátili domů, ale nechápali, co se stalo: „Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých“ (Jan 20,9). Nerozpomenuli se stejně jako předtím ženy. Nepřipomněli si Boží slovo. Znovu jsme u Božího slova. Petr se vrátil v údivu nad tím, co se stalo. Nechápal, co se děje. Ale během dne se Ježíš setkal také s ním a potom Petr vydával svědectví ostatním.

Opět nás to vede k tomu, že setkání s Ježíšem je klíčem. To je podstata evangelia. Evangelium není o tom, že se máme polepšit, není o tom, jak žít lepší život, není to o chození do církve… Evangelium je o Ježíši Kristu, který zemřel za naše hříchy a třetího dne vstal z mrtvých. Jenom Ježíš je Boží mocí ke spasení. Jenom v Jeho jménu nacházíme vykoupení a smíření s Bohem. Jenom On má moc změnit lidský život.

Praktické aplikace

Můžeme stručně shrnout, co jsme viděli v dnešním textu:

1. Boží slovo nás povzbuzuje, abychom nevynechali žádnou příležitost, kdy můžeme uctívat Ježíše. Dejme Mu to nejvzácnější, co máme. Udělejme to kdykoliv jen můžeme, protože může přijít chvíle, kdy to už nebude možné.

2. Připomínejme si Boží slovo, zůstávejme v něm. Méně televize a více Božího slova, méně času na počítači a více Božího slova. Modlím se za to, abychom byli takovými křesťany, kterým bude mít Duch svatý co připomenout, protože budeme přebývat v Božím slově. Kéž z nás Slovo Kristovo vytéká jako živá voda. Kdykoliv máte příležitost, připomínejte Boží slovo svým bratřím a sestrám v Kristu. Rodiče, připomínejte Boží slovo svým dětem. Děti, připomínejte Boží slovo svým rodičům.

3. Písmo svědčí o Kristu. On je základem našeho života. Na něj musíme upnout svou naději, svou víru, jemu máme prokazovat svou lásku v každodenním životě. Nebojme se přirozených reakcí druhých lidí, když jim budeme svědčit o Kristu. Možná zakusíme odmítnutí a výsměch, ale možná také úžas a údiv a nakonec uvidíme ovoce, protože evangelium je Boží moc ke spasení.

„S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.“ (Ž 126,6) Nyní pláčeme při svém rozsévání, ale přijde den radosti, protože Pánův příchod je blízko. Se stejnou jistotou, s jakou dosvědčujeme, že vstal z mrtvých, víme, že se znovu vrátí – pro nás. Amen.