Luk. 24, 13—48. Text: 24, 30-48.

Naše dítky bývají šťastnější o vánocích než o velikonocích pro mnohé dárky, jichž se jim dostává; ale pilně uvažující křesťan má hlubší radost o Velikonočním jitře než o Vánočním večeru. Tento slavnostní den nás uvádí do radostného spojení se z mrtvých vstalým Spasitelem.

Zdá se nám zároveň, že jsme blíže i těm, kteříž nás ve víře v Něj předešli do onoho světa. Církev Páně zde bojující podává si ruce s onou triumfující. Dnes jsou ty brány otevřeny a otáčejí se na svých stěžejích milujícímu srdci a otevřenému zraku, tak že víra slyší ten chvalozpěv vykoupených a spo­juje se s nimi v oslavování Beránka Božího.

Dnes slavíme ten historický děj z mrtvých vstání Spasitelova. Tato vznešená pravda, žePán Ježíš jest „vzkříšení i život“, mění naši povahu a náš pojem i o našem vezdejším životě. Důležitý závěr Velikonoční slav­nosti je život, věčný život. Zdá se nám sice, že na všech stranách se živlové rozpadávají, hynou. Květina, která nás z jitra oblažuje, vadne, dříve než slunce zapadá. Obrovský buk, který odolá bouřím a větrům po mnohá století, musí konečně přece jen padnout.

Smrt zdá se být podmínkou života. Símě musí být zmařeno, má-li z něho vyrůst bylinka. Tím způsobem vysvětluje nám také Pán Ježíš ten život, který nám přichází z Něho, ten nový život, který je životem věčným.

Jemu není větším divem z mrtvých vstání než narození a život. Toliko nám se to zdá být tajemstvím, které nemůžeme dost jasně pochopit.

On ohlašoval svým učedníkům, že když zemře, třetího dne opět vstane. To se také naplnilo, a On se ukázal svým uče­dníkům, dosvědčuje se jim po čtyřicet dní, až do Svého na nebe vstoupení.

Nechť jsou srdce naše dnes povzbuzena touto vzácnou velikonoční pravdou. Veli­kému množství lidí je tento časný život toliko honěním se po práci a jídle a pití a spaní. A to se opakuje den po dni, měsíc po měsíci, aniž by břímě to bylo snadnější; aniž by paprsek světla pronikl do jejich srdce.

Ustavičné to napětí v práci a starosti má ten účel, aby se udrželo tělo a duše po­hromadě, až do té chvíle, kdy bouří života zmítané tělo podlehne. A kdyby věci, jež jsme uvedly, měly být tím, proč zde na zemi trváme, člověk by se mohl směle tázat: „Proč vlastně jsem povolán k životu?“ Kdyby tímto životem končilo vše, jak si mnozí nemoudře myslí, kdyby člověk byl jen součástí jakéhosi velkého hnacího a sténají­cího ústrojí, pak by tento život skutečně neměl tolik ceny, aby jej člověk žil.

Ale díky Bohu, my máme v Kristu a skrze Něho přepevnou jistotu, že budeme zase žít.

Velikonoce nám zvěstují, že když jsme se tímto životem unavili a zkusili jeho bídu, máme se obrátit v opravdovém pokání, ve­doucím nás skrze víru v Pána Ježíše dopředu, vzhůru k nebesům, a to ustavičně, pokud nedosáhneme té země zaslíbené, kde již nebude únavného namáhání, ani nedo­statku, ani slz.

Jaké povzbuzení nám poskytuje taková víra v Pána Ježíše! Skrze Ježíše dosáhneme toho vznešeného věčného života! Nechť to také roznítí naši snahu sloužit člověčenstvu a rozšiřovat hranice známosti Boží. Upřímný učedník Pána Ježíše, kterýž se zdá, že při své časné smrti odkládá svou práci, může se chopit své práce s jasnějším zrakem, na mnohem vyšších pláních duševní činnosti. Jak mocně nás povznáší ona pravda, sou­středěná v ukřižovaném a zmrtvýchvsta­lém Spasiteli!

Objevením se onoho lepšího světa, řeší se nám tajemství smrti.

Pán sám nám daruj pevnou víru, která by viděla ve smrti toliko dveře k vyššímu a hojnějšímu životu.

Ale je čas, abychom se připojili k na­šim dvěma přátelům, Kleofáši a Lukáši, které vidíme v onu proslavenou neděli smut­ně se ubírající z Jeruzaléma do městečka řečeného Emauz. Pojďme s nimi, a pozo­rujme, kterak hořící srdce a otevřené oči zajistí Velikonoční požehnání.

Předložíme si dvě otázky:

1. Kterak Kleofáš a Lukáš dosáhli tohoto Velikonočního požehnání, a

2. K jakému činu je dosažení tohoto po­žehnání vedlo.

1. Kterak dosáhli.

Ó jak blahoslaveni jsou ti, jejichž srdce hoří zájmem, aby poznali pravdu, a jejichž oči jsou otevřené k tomu, aby viděli z mrtvých vstalého Vykupitele. Pohlížejíce na tyto dva vážné muže, kráčející z Jeruzaléma do Emauz, jsme dojati jejich velikou touhou po světle a útěše. Minulé tři dny byly pro ně dny velikého napětí, rozčilení a zklamání. Oni viděli Pána Ježíše na kříži, oni slyšeli pověst, že vstal; ale Jeruzalém je pro ně tak smutným místem, že jej opouštějí, a aby nalezli něco odpočinku a občerstvení, ubírají se do Emauz, městečka to asi dvě hodiny vzdáleného od Jeruzaléma.

Oni nehledali světského vyražení jako prostředku, aby zapudili svůj zármutek, oni toužili po světle a útěše; oni rozmlouvali spolu o všech těch předivných věcech, které se udaly minulého týdne.

Pokud srdce touží toliko po věcech zem­ských, pokud člověk hledá toho, aby plnil své srdce rozkošemi tohoto světa, vyhledá­vaje jednu po druhé, potud není učiněn ani počátek, aby srdce takové zahořelo touhou po pravé pomoci. Jest to pravidlem, že žádné trvalé, důležité požehnání není zabez­pečeno duši člověka bez upřímné touhy po dosažení požehnání toho.

Mnozí z vás snad slyšeli o Aeschinovi, oblíbeném to žáku Sokratovu, kterýž přišel k Sokratovi a nemaje peněz, kterými by mohl hradit výlohy studií jako jiní, pravil: „Mistře, nemám peněz, ani vzácných věcí, jež bych Ti přinesl za učení jako jiní, ale mám tak velikou touhu po učení, že jsem hotov dáti Tobě za ně sama sebe; cele, tak jak jsem, a i to, co ze mne ještě může být.“

Dejte sami sebe tomuto velikému Bož­skému Učiteli a Vykupiteli, jako Aeschines dal sama sebe Sokratovi, a tím si zabezpe­číte duchovní světlo a vědomosti. Pán praví skrze Jeremiáše (29,13): „A hledajíce mne, naleznete, když mne hledati budete celým srdcem svým.“

Pán Ježíš se skutečně přiblíží k těm, kdo upřímně hledají světla a pomoci. Z mrtvých vstalý Spasitel se osvědčí těm, kteří chtějí v Něho věřit.

V 15. verši čteme, co se přihodilo, když Lukáš a Kleofáš ubírali se k městečku, a rozmlouvali tak vážně o všem tom, co se přihodilo v posledních dnech v Jeruzalémě, (v. 15.) „I stalo se, když rozmlouvali a sebe se otazovali, že i Ježíš, přiblíživ se, šel s nimi.“

Pán Ježíš nyní šel a mluvil s těmito dvěma učedníky, ale oni Jej hned nepoznali. Jak blízké bylo to toužené požehnání, ale ještě tu nebyl čas, aby je přijali. Pán je vede, a chce naplnit žádost jejich srdce, ale nej­prve je připravuje k přijetí toho požehnání. Je-li srdce pohnuto k tomu, aby zvažovalo ty veliké pravdy, jež jsou soustředěny v udá­lostech Velkého Pátku, pak můžeme být jisti, že je Pán blízko. Nepochybujme nikdy o tom, že je nablízku. Vždyť nám zaslí­bil: „Aj, já s vámi jsem po všecky dny“; a jinde dí (Mt 18,20): „Kdekoli shro­máždí se dva nebo tři ve jménu mém, tu jsem já uprostřed nich.“

Ale snad by někdo zde chtěl říci: „Já také toužím po duchovním světle a útěše, ale nevím nic o obecenství s Bohem.“ Do­volte mi v tomto případě použíti následují­cího příkladu: „Děla starší soustavy, měla-li padnout do rukou nepřítele, byla obyčejně nejprve zaklínována. Do malého otvoru, na po­kraji děla byl vstrčen malý okrouhlý čep, čili klín, čímž se stalo toto dělo na nějaký čas neupotřebitelným.“ Mnohý člověk, který si myslí, že touží po světle od Boha, zapo­míná použít přítomnosti Spasitelovy. Abych tak řekl, jeho dělo je zaklínované.

Máš-li se státi neužitečným v tom boji evangelia, čili neužitečným rytířem Ježíše Krista, k tomu nepotřebuje ďábel zničit tvou povahu, ani učinit z tebe rouhače; jemu stačí úplně tvá chladnost. Jestliže ten otvor (tvé srdce), kterým vniká ten Boží oheň v duši, bude zaklínován – což se může stát ně­jakou na pohled nepatrnou věcí – neštěstí tvé je zpečetěno.

Lékař Lukáš a jeho přítel nebyli v ta­kovém postavení, a přece kráčeli nějaký čas v temnotě. Světlo světa, Pán Ježíš, kráčel s nimi, ale Jeho moc byla před nimi na ně­jaký čas zakryta. Totéž se děje dnes. Náš dobrotivý Spasitel, jda po naší straně, může se skrýt na nějaký čas, ale činí tak jen proto, aby se nám tím slavněji opět zjevil. On dává světlo a útěchu dítkám svým nej­prve tím způsobem, že mohou otevřít Jemu svá srdce a sdělit své stesky Jeho vždy soucitnému srdci.

Pohleďme opět na naše tři poutníky jdoucí do Emauz:

(v. 17.) „I řekl jim: Které jsou to věci, o nichž rozjímáte vespolek, jdouce a jste smutní?“

Pán Ježíš vede žádostivé duše k sobě prostřednictvím Své svaté pravdy. Čině tak, otazuje se jich, co je příčinou jejich zár­mutku, a co vzbudilo v nich touhu po vět­ším světle. Pozorujme, kterak přiváděje duše k Sobě, kárá je z nevěry a tvrdosti srdce (v. 25.): „Tedy řekl jim: Ó nesmy­slní a zpozdilí srdcem k věření všemu tomu, co mluvili proroci.“

Chtěje udělit emauzským učedníkům Velikonoční požehnání, připravuje je pro při­jetí jeho vykládáním Písem (v. 27.): „A počav od Mojžíše a všech proroků, vykládal jim všecka ta Písma, kteráž o Něm byla.“

Víra těchto dvou mužů byla silně otřesena událostmi posledních dnů v Jeruzalémě, a to jen proto, že znali velmi málo Slovo Boží. Kdybychom my znali lépe Slovo Boží, stáli bychom pevněji. Nenechte to zajít tak daleko, aby prach přikrývající vaši Bibli, svědčil jednou proti vám.

Hledejte v Písmu.

Pouhé přečtení některé známé kapitoly nebo přečtení několika veršů jako obtíž­ného úkolu, když již spánek nás začíná ovlá­dat, neučiní z nás horlivých křesťanů. Kře­sťanství je viditelné náboženství, které mluví samo k rozumu; ono potřebuje svou potravu, jíž je Slovo Boží. Blahosla­vený, kdo je dobře seznámen s Písmy, která mají za střed Krista samého. Chceme-li být silnými ve víře a chceme-li být účastni Velikonočního požehnání, seznamujme se hodně se Slovem a skutky Páně.

Prožili jsme zase jeden Velký Pátek. Dosáhli-li jsme také zase nového názoru o Tom, kterýž byl za nás ukřižován?

V událostech, jež nám poslední dnové připomínají, jeví se nám něco mnohem muž­nějšího než boj sám. Zde se setkáváme s ochotným podstoupením utrpení a smrti, aby jiní zachováni byli k životu. Neboť mít tolik moci, aby mohl zachovat Sebe, a ne­užít jí jedině proto, že zachování sebe znamenalo by zahynutí jiných – to není toliko mužné, nýbrž Božské.

Před několika roky přihodilo se, že vlak ujížděl s nápadnou rychlostí na jisté dráze vstříc rychlovlaku čekajícímu v nej­bližší stanici. Pojednou byli cestující, v prvním voze se nacházející, vyrušeni nenadálým vstou­pením strojvedoucího do jejich vozu; za ním hned následoval topič, s kotoučem dýmu a plamenů. Strojvůdcova čepice doutnala a rychlým otevřením dveří povstalý průvan roznítil ji v plamen. Jen několik málo oka­mžiků, a nezastavený vlak by býval zničen. Strojvůdce se obrátil, hleděl okamžik do rozzuřených plamenů, pak zaťal zuby, a běžel zpět přes tendr parostroje. Ve třech minu­tách zastavil vlak, a jako černá postava v ohnivém šatě dostal se zpět do prvního vozu. On nemohl být zachován. Zhoubný plamen vykonal na něm zhoubné své ukrut­né dílo. Přísná povinnost, která jej vázala učiniti vše pro zachování svěřených mu ži­votů, přiměla jej k tomu, aby úmyslně pod­stoupil smrt ohně. Byla to vznešená hrdinnost.

Ale mnohem vznešenější je vítězosláva podobné mužnosti, vidíme-li Pána Ježíše po celé měsíce, ano léta, kráčejícího mnohem krutější smrti vstříc. A když se již přiblížil smrti této tváří v tvář, a když tělo Jeho bylo zraněno až do kosti krutým bičováním, a když divá bouře potupy a posměšků zu­řila kolem hlavy Jeho, On se neodchýlil od Svého vznešeného účelu. On mohl zavolat zástup andělů ke své obraně; On mohl způ­sobiti Svou vlastní velikou mocí, která v Jeho osobě soustředěna byla, že by v okamžiku leželi před Ním v prachu všichni Jeho pro­následovatelé. Ale Jeho moc k zachování Sebe Jej nepohne; nebo zachování Sebe, znamenalo by, že by nechal svět plný hy­noucích mužů a žen spěchat děsné budou­cnosti vstříc. Svět neuvidí nikdy více takové vznešené sebeoběti, ani podobné nezměrné lásky.

Pravé uvažování Velkopátečního děje při­praví nás k pravé Velikonoční radosti. Kdybychom jen ve skutečnosti poznali, čím je Kristus, a co vše pro nás vykonal, pak bychom měli Velikonoční požehnání každou neděli.

Pán Ježíš vykládaje Písma, vztahuje slova jejich na sebe. Snažme se seznámit se s takovýmito pravdami a s Jeho vlastními slovy. Nic není důležitějšího nad jasné po­rozumění Písem, máme-li přivést zpět k Pánu Ježíši ty, jejichž víra byla nějakým způsobem otřesena.

Mnoho otravných údolí nachází se na tomto světě; jedno z nejotravnějších je na ostrově Jávě. Přírodozpytci praví, že v ho­rách tohoto ostrova je jistá nížina, jako průkop, která má v průměru asi půl míle, a je asi třicet stop hluboká. Jest nazvána „Jedovaté údolí“. Vzduch tohoto údolí je ustavičně přeplněn výpary uhličnatého plynu. V tomto údolí nemůže být nic živo. Lidé, zvířata, ptactvo, vše jak se přiblíží do jme­novaného obvodu, klesne a zhyne téměř v okamžiku. Opatrný člověk stojí opodál, hledě do této prostory, kde není viděti ni­čeho více než písek a kamení, které nikdy nikdo nesbírá. Také kostry, lidské i ptačí, těch, kteří zabloudili přes bezpečnou čáru lze tu a tam vidět.

Patrné je, že i věda uzavírá v sobě mnohé vážné pravdy, které dlužno mít na zřeteli, avšak toliko nezralé závěrky učenců mění se každé pěti nebo desetiletí; ve skutečnosti je mnoho „jedovatých údolí“ ve světě, jichž dlužno se stříci, neboť mnozí jsou ztraceni proto, že dýchali jejich těžký, zkažený vzduch. „Slova má nepo­minou,“ praví Pán Ježíš. Držme se tedy na této „Skály Věků“, neboť pravda Jeho zůstává na věky. Kdo upřímně nakloní ucha svého k naslouchání hlasu Spasitelova v Jeho Slovu, brzo zakusí, že srdce jeho bude plá­polat novým zájmem o království Jeho.

Tito dva učedníci řekli vespolek: „Zdaliž srdce naše v nás nehořelo, když mluvil nám na cestě, a když otvíral nám Písma?“

Uvažujme chvilku, kterak to hořící, čili, zájmem naplněné srdce stává se srdcem modlitebným. Oni žádají: „Zůstaň s námi, neboť se již připozdívá, a den se nachýlil. I vešel, aby s nimi zůstal.“

Upřímná modlitba toužícího srdce dochází vyslyšení. Pán Ježíš vešel do domu těchto dvou učedníků, až když Jej pozvali, a nu­tili Jej, aby s nimi zůstal a byl jejich hostem. Jak velikou ztrátu by byli museli podstou­pit tyto horlivé duše, kdyby jejich žádost je byla nepobízela k upřímné modlitbě.

Vaše touha po dosažení Velikonočního požehnání, vaše touha po tom, abyste viděli ve víře svého Spasitele, nebude splněna, leč byste spojili tuto svou touhu se srdečnou modlitbou. Pán Ježíš zkoušel přání Luká­šovo a Kleofášovo tím, že činil jako by chtěl dále jít. Ale oni nutili Jej, oni prosili: „Zůstaň s námi“, a On s nimi zůstal. Jejich modlitba byla vyslyšena.

Buď se mnou vždy, čas rychle uchází,

temno se blíží, strach mne obchází;

když jiní mi pomoci nemohou,

o, Jezu drahý, zůstaň Ty se mnou!

V prostičkém domě Kleofášově byl po­třebný pokrm brzo připraven. A nyní, Pán Ježíš, který sem přišel co host, stává se pojednou sám hostitelem. On Sám bere chléb, požehnává mu, a podává jim. „l otevřeny jsou oči jejich, a poznali Ho. On pak od­nesl se od nich.“

Jejich nejvnitřnější touha, aby viděli z mrtvých vstalého Krista, byla naplněna. Jejich oči byly otevřeny. Jejich Velikonoční Slunce vzešlo navečer. Pán Ježíš odnesl se od nich. Oni nepotřebovali více Jeho tělesné přítomnosti. Oni okoušeli nyní Jeho duchovní přítomnost, a toto požehnání, jehož se nyní stali účastni, pudilo je k tomu, aby se dali rychle na zpáteční cestu do Jeruzaléma.

II. K jakému činu, nebo výsledku vede Duch sv. dítky Boží, když jejich srdce hoří a oči jejich jsou otevřeny?

Když jest srdce obživeno novým zájmem, co potom? Když jsou oči otevřené k vidění Pána Ježíše, co potom? Když má učedník plné vědomí toho požehnání, jehož dosáhl od z mrtvých vstalého Krista, co potom?

a) Taková duše jest ochotna hledat styky a společenství s těmi, kteří také hledají, a povzbuzovat je. Zde čteme: „A vstavše v tu hodinu, vrátili se do Jeruzaléma, a nalezli shromážděných těch jedenácte, a ty, kteří s nimi byli.“

Pravé přátelství se nezakládá na sobeckosti. Stranické přátelství je omezené a dočasné. Pravé přátelství musí tak dobře milovat, jakož i být milováno. Pravé přátelství musí něco dát, právě tak jako musí brát.

Lukáš a Kleofáš něco měli, co mohli dát. Oni museli ihned podat zprávu svým stejně smýšlejícím přátelům o své radostné zkušenosti. Znavení a smutní ubírali se k Emauzům, ale jediný pohled na z mrtvých vstalého Spasitele je vzpružil. Unavenost zmizela, a oni spěchají zpět do Jeruzaléma, a to téhož večera, aby pověděli svým přátelům, že Pán vstal.

b) A nyní, nechť tato myšlenka utkví hlu­boko v srdcích našich, že ti, kteří viděli ve víře ukřižovaného a z mrtvých vstalého Krista, jsou hotovi skutečnost tohoto pože­hnání dosvědčovat. Tuto čteme: „I vypra­vovali oni také to, co se stalo na cestě, a kterak ho poznali v lámání chleba.“

Jistý mladík v Chicagu, rodem Nor, divoký to, bezbožný mladík, přišel jednou ze zvědavosti poslouchat kázaní Moodyho. Vážný a působivý způsob tohoto kazatele, jenž mu byl dán k zvěstování „požadavků evangelia“, získal tohoto mladíka, a on přijal cele Bibli za Slovo Boží a Pána Ježíše za svého Spasitele. Tím nastala veliká změna v jeho životě. On byl nyní velice šťasten v té Pravdě, kterou dříve nejen zanedbával, nýbrž i zavrhoval. Duchovní chudoba jeho přátel v Norsku jej začala nyní tak tížit, že se vzdal svého výhodného postavení v Chicagu, a plavil se do Norska, aby tam svých přátel prosil, aby začali hledat požehnání, jehož on se stal účastným. Ó, jak mocná a požehnaná je víra v ukřižovaného a z mrtvých vstalého Krista!

Drazí přátelé, jestliže jste již dosáhli od Pána pomoci, posily, odpuštění hříchů, pak je vaší povinností, abyste šli a vydávali svědectví, že pravé náboženství není toliko nějaká forma, nýbrž vážná skutečnost. Jednomu, který došel velikého požehnání, řekl Pán: „Jdi k svým, do domu svého, a zvěstuj jim, kterak veliké věci učinil tobě Pán, a že slitoval se nad tebou.“

Svět potřebuje svědectví.

Je na sta lidí, kteří čtou toliko jednu Biblí, a to není ani ta moje, ani ta vaše. Co vědí o Kristu, je toliko to, co vidí v našem obcování. Oni jsou blíže prav­dy, nebo dále od pravdy, podle toho, jak my žijeme, dle Slova, nebo na odpor Pánu Je­žíši. Pamatujte, že některým duším je váš život výkladem této Boží knihy. Váš život je jejich Biblí. Svědectví samo o sobě má malou cenu, leč by bylo v souhlasu s va­ším životem. Vy působíte na vaše okolí tím, co mluvíte, velmi dobře; ale vy působíte mnohem více tím, čím jste ve vaší po­vaze.

Jak neúprosný je ten zákon vlivu, kterým lidé působíce na jiné, najevo dávají, čím skutečně jsou ve svých vlastních po­vahách. Jak důležitý je ten náš denní život. My působíme na každého, komu se přiblí­žíme, a svým vlivem po všechen čas dá­váme více a více najevo, čím skutečně jsme, a nemůžeme tomu zabránit.

Jestliže jsi nečistý, věz, že tvá nečistota je nakažlivá. Jsi-li šlechetnou duší, tvá šle­chetnost zanechá veliký dojem.

c) Ale pohleďme opět na naše dva přátele, Kleofáše a Lukáše.

Takové duše si zajistí na cestě povinnosti nové požehnání, a sice: 1. Dosáhnou pokoje; 2. lepšího porozumění Písem, a za 3. opětný rozkaz k šíření svědectví.

Pojďme, a pobuďme v tom vrchním pří­bytku domu jeruzalémského, kde učedníci přebývali, ať vidíme a slyšíme, co se v tom jediném, prvním velikonočním shromáždění učedníků děje. Když vejdete, uslyšíte, jak horlivě rozmlouvají o tom, co se právě stalo v oné nezapomenutelné neděli. Petr vy­pravuje o svém osobním setkání se s Pánem Ježíšem téhož dne. Svědectví žen se připo­míná. Jan vypravuje svou zkušenost u ote­vřeného hrobu.

V tom lze slyšeti známé zaklepání na dveře, a Emauzští učedníci vstupují téměř bez dechu, spěchem. Ostatní učedníci naslouchají s velikým napětím každému slovu těchto dvou učedníků, vypravujících o své cestě a večeři s Pánem Ježíšem.

Ještě nejsou rozechvění učedníci hotovi se svým vypravováním, a Pán Sám postaví se v jejich středu. S Jeho duchovním, z mrtvých vstalým tělem, On může nyní činit, co nikdy dříve neviděli, že by byl učinil.

Oni jsou přestrašeni. Ale Jeho tichý, Velikonoční pozdrav: „Pokoj vám«, ač starý, avšak nyní s novým významem, utiší jejich strach. Jeho první slova k učedníkům po Jeho z mrtvých vstání zahrnují v sobě ‚pokoj‘“.

Jakou to společnost přátel vidíme před sebou! Jaký to byl požehnaný Velikonoční večer!

„Ale vás jsem nazval přáteli,“ pravil Pán Ježíš krátce před svým ukřižováním, a nyní přichází, aby je zbavil jejich břemene, jak toliko takový Přítel, jakým On jest, uči­niti může.

Ale není-li On i naším Přítelem?

Hleďte, kterak se rozptýlili ty zármutky učedníků v přítomnosti z mrtvých vstalého Pána, přinášejícího pokoj; pokoj s no­vým významem. Díky Bohu za z mrtvých Vstalého Spasitele, kterýž je netoliko naším Vykupitelem, nýbrž také naším Přítelem. On Sám nabízí nám veškerý poklad pra­vého přátelství.

On není nikdy tak zaměstnán, aby nás nechtěl slyšet. Žádné Jeho pozvání neodka­zuje nás na nějaké zvláštní úřední hodiny, aniž je nám zapotřebí obávat se těžkostí, budeme-li Mu představeni nějakým světcem, nebo matkou, nebo knězem, nebo kýmkoli. On je tím Všemohoucím Přítelem, který zvítězil nad hrobem, a On je Ten, který nás zve: „Pojďte ke Mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste a Já vám odpoči­nutí dám.“

Jaké to předivné kázaní kázal Pán ten první Velikonoční večer! Bylo to kázání podle Písem, jak každé kázání být má. Předmět Jeho kázaní byl, jak čteme ve verši 46-47:

1. Trpící Kristus,
2. Z mrtvých vstalý Kristus,
3. Spasitel všech národů.

A tuto pravdu potřebují znát všichni ná­rodové a všichni lidé. Co máte vy a já či­nit s touto pravdou? Přijmout ji. Dosvědčovat ji. Žít pro ni. Posvětit svůj jazyk i život té pravdě, kterou dnes slavíme, totiž z mrtvých vstalému Spasiteli.

„Vy pak jste svědkové toho.“ Posel­ství, které nám zní z onoho vrchního pří­bytku v Jeruzalémě a z příkladu Emauzských učedníků, je:

„Vy jste svědkové.“

Ve jménu Ukřižovaného a z mrt­vých vstalého Spasitele, pokání a odpuste ní hříchů musí kázáno býti mezi všemi národy.

Tito mužové, kteří naslouchali tomuto prvnímu Velikonočnímu kázání, a kteří hle­děli na z mrtvých vstalého Pána, navrátili se do svých domovů, posilněni jsouce ke konání svých povinností a práci. Oni měli pravé Velikonoce pro své duše.

Pán rač udělit takové Velikonoce i našim duším. Mnozí z nás potřebují něco více než květiny, zpěvy a Velikonoční kázaní. U mno­hých křesťanský život znamená tolik, co těžké lapání vzduchu nemocného, místo růstu v milosti. Bije-li vaše duševní tepna pomalu, je-li vašich duchovních radostí tak pořídku jako jasných, slunečných dnů na­šeho minulého měsíce, tu jistě máte velikou příčinu k tomu, abyste prosili za pravé Ve­likonoce pro vaši duši.

Tato Boží kniha nám praví, že máme obrátit své srdce a svou mysl k věcem nebeským. Musíte pohlížet výše, a s po­mocí Boží začít vznešenější život.

Chcete-li být pozdviženi do vřelého, či­stého ovzduší, do společenství se z mrtvých vstalým Kristem, pak musíte užít křídel horlivých modliteb. Mnohé modlitby vycházívají z úst, ale ne ze srdce.

Zahledíme-li se do svého vlastního nitra, neshledáme-li tam, že mnohý znepokojující nás hřích nalezl v něm svou pohodlnou skrýši? Nechť srdce – chrám zůstává či­stým. Když apoštol Petr již uzřel z mrt­vých vstalého Pána, a byl pokřtěn Duchem Svatým, stal se silným v zmužilosti a vytr­valosti. Ten getsemanský ospalec a zbabělec na nádvoří Pilátově stal se smělým a neohroženým kazatelem.

„Vy svědkové moji jste“, praví Pán. Čeho svět potřebuje, jsou svědkové, kteří nepotře­bují lapat po vzduchu, aby udrželi své vlastní duše na živu, nýbrž takových svědků, kteří jsou zasvěceni Pánu, muže a ženy, kteří ve víře viděli z mrtvých vstalého Spasitele.

Pán nám rač udělit hořící srdce a ote­vřené oči, které vystihnou požehnání Veliko­noční pravdy. Pak budeme lépe vědět, co to znamená, živi být Kristu a pro Něho, až do té doby, kdy Jej uzříme v slávě, Toho, který nás dnes volá, abychom Jej přijali a o Něm svědčili. Amen.