Dnes máme druhé pokračování o Boží absolutní svrchovanosti v Jeho prozřetelnosti. Posledně jsme si vyjmenovali šest základních biblických principů, které potvrzují Boží svrchovanost a absolutní suverenitu do posledního atomku a kvarku, jak ve fyzickém, tak duchovním světě.

Než se ale blíže na těchto šest zásad podíváme, dovolte mi nasadit brouka do vaší mysli. Zařaďme v naší mentální rychlostní skříni alespoň jedničku. Tak si ověříme, jak naše základní znalosti Písma, tak i naši schopnost tyto poznatky nasadit ve skutečných životních situacích. Všichni máme do určité míry odpor k houževnatému přemýšlení, obzvláště, týká-li se čehokoliv nového, protože se cítíme nejbezpečněji ve vyježděných kolejích.

Představte si, a teď mluvím k vám věřícím, že posloucháte rádio, a náhle hlasatel oznámí, že v noci, přesně o půlnoci, se jakýmsi záhadným způsobem zřítily všechny bordely, kasina, ateliéry pornofilmů, tiskárny pornočasopisů, domy všech mafiánů... Jistě byste si řekli, jako bych řekl já: "Chvála Bohu". A skutečně, chvála by patřila jenom Jemu. Komu jinému, když všechno je pod Jeho svrchovaným dohledem. Podobná situace totiž nastala v Los Angeles při zemětřesení r. 1995, kdy v Northridgi lehla pod otřesy studia dětské pornografie. Jistě, vy nevěřící byste hledali nějakou jinou, tak říkajíc racionálnější, rozumovou odpověď. Tu bych před léty, ještě v dobách svého pohanství, hledal také.

Teď ale obraťme situaci, a představme si, že by hlasatel v rádiu ohlásil, že v noci o půlnoci se jakýmsi záhadným způsobem zřítily všechny sborové domy, a v každé věřící rodině jeden člen rodiny těžce onemocněl. Pochybuji, že bychom i my biblicky věřící v klidu a smíru řekli "Chvála Bohu, požehnáno buď Jméno Hospodinovo". Jsem přesvědčen, že většina věřících by přičetla tohle destruktivní dílo Satanovi, tomu Ďáblovi a čertovi. Proč máme tendenci připisovat k dobru Boha dobré záležitosti, jako je třeba uzdravení nebo zničení studií dětského porno; a na vrub Ďábla zlé záležitosti, jako je třeba nemoc nebo zřícení sborových domů? Jestliže však rozumíme Písmu jasně, potom dobré i zlé situace, zdraví i nemoc, prosperitu na svobodě i bídu v koncentráku, musíme připsat ku slávě Boha! On je absolutně a totálně svrchovaný ve všem, a nic se nestane bez jeho vědomí ve světě viditelném i neviditelném.

Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen. (Římanům 11:36)

Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Římanům 8:28)

V našich pořadech půjde o to, abychom si uvědomili, že Bůh je zúčastněn jistým způsobem ve všech záležitostech, dobrých i zlých. Jestliže tomu tak není, potom opravdu nemáme žádnou naději pro naše žití v tomto zmateném světě.

"Dualismus" je blud

Když lidé připisují dobro k dobru Boha, a zlo na vrub Ďábla, dopouštějí se odvěkého a starověkého kacířství, kterému se říká dualismus. Dualismus v podstatě představuje dvě nezávislé, suverénní mocnosti. Jedna, Boží mocnost, působí dobro, a ta druhá, satanská mocnost působí zlo. Obě navzájem bojují a tak jednou vítězí dobro, a podruhé zase zlo. "Jistě, z plného srdce věříme, že dobro nakonec zvítězí, ale zatím se u moci drží zlo. Naše strana však nakonec přece jenom zvítězí, i když to momentálně vypadá pro dobro dost špatně." Snad každý už teď musí ve vzduchu cítit, jak tento blud dělá z Boha protihráče satana. Bůh by potom byl jeden ze dvou protihráčů. Bůh ale s nikým nehraje! Bůh je suverénní a stvořil všechny hráče. Všichni jsou totálně pod jeho svrchovanou kontrolou, včetně Ďábla.

Naneštěstí většina křesťanstva tomuto dualistickému bludu podlehla i v dnešní moderní teologii. Toto obzvláště platí o těch, kteří zdůrazňují, že Bůh nám za víru v Krista dodá zdraví, úspěch a prosperitu, na něž máme prý právo. Kacířství dualismu se projevuje navenek nejzřetelněji u těch, kdo viní Ďábla za všechny těžkosti, které je v životě potkají, kteří viní Satana jako hlavní překážku jejich štěstí.

Proč upřímní křesťané takhle věří? Proč dobro přičítají Bohu a zlo Ďáblu? Vždyť tím nevědomky odebírají Bohu Jeho absolutní suverenitu! Snad je to proto, že se snaží Boha "chránit". Což je sice úsměvné, ale i pochopitelné. Chtějí, aby byl Bůh uvěřitelnější a milovanější, tak jej úplně izolují ode všeho zlého. Popravdě, kdyby byl Bůh odstřižen ode všeho zlého, nesmírně by mne to vyděsilo.

Dejme tomu, že bych měl upokojit věřící matku, která právě ztratila své dítě. Opravdu se na to nehodím, ale taková situace se může přihodit každému z nás. Kdybych byl dualista, určitě bych ji řekl: "Maminko, Bůh se smrtí vašeho dítěte nemá nic společného". To vše v dobré víře, abych nenarušil její vztah k Bohu, abych udělal v jejích očích Boha ještě lepšího, aby snad, nedej Bože, nezanevřela na Boha a dokonce Jej později i opustila.

Zamysleme se, co bych vlastně touto odpovědí způsobil. Nejen že jsem Boha neochránil, ale v podstatě, když je Bůh mimo, jsem zlomenou maminku odevzdal jen do rukou buď krutého Satana nebo slepého osudu. Odevzdal jsem ji do rukou beznaděje, položil jsem základy, aby opustila víru v Boha, protože v nejbolestnějším okamžiku, podle dualistického bludu, Bůh neměl smrt jejího dítěte pod kontrolou. Dualismus vymazává Boží svrchované rozhodnutí ze všech kritických situací právě tehdy, když jej postižení potřebují nejvíce. Co vás uklidní více? Že Ježíš Kristus byl ukřižován následkem suverénního rozhodnutí Židů, Římanů a Ďábla, nebo z totálního svrchovaného rozhodnutí Boha? Kdyby Bůh nerozhodl o ukřižování Ježíše Krista, byla by to jen věc stvořeného Ďábla s lidmi, odmítl bych jej, přece nevložím naději v někoho, s kým si lidičkové mohou dělat cokoliv! Jestli byl tedy Bůh svrchovaně zúčastněn ve smrti Boha - Ježíše Krista, potom byl jistě svrchovaně zúčastněn i u osvětimských pecí a smrti dítěte věřící maminky, kterou bych nechtěl utěšovat.

Jak odpověděla jedna matka zabitého vojenského pilota: "Vím, že Bůh byl v tom letadle s mým synem. Nemám tušení, proč dopustil, aby se můj syn zabil, ale jsem si jista, že smrt mého syna byla součástí Božího svrchovaného záměru, a že Boží ruka plně ovládala celé letadlo, počasí i mého syna." Kéž by takovou teologii svrchovaného Boha měli všichni křesťané včetně kazatelů.

Jak mocný je Bůh?

Představte si, vy křesťané, že byste měli těžkou autohavárii, jste těžce zranění a zdravotní následky s vámi zůstanou do konce života. Uklidnila by vás útěcha, že Bůh nemá s havárií a vaším zraněním nic společného? Za jak dlouho, jste-li minimálně přemýšliví, by se vám vkrádaly do mysli úplně normální, logické otázky. "Jak to, že Bůh tomu nezabránil? Byl Ďábel silnější než Bůh? Skutečně Ďábel zapříčinil tuto autohavárii, i když se mu Bůh snažil zoufale ze všech sil v tom zabránit?" Zanedlouho bychom si dokonce mohli i myslet, že jsme byli na té nesprávné straně. "Jaký má smysl vůbec být na straně Boha, když není dostatečně mocný, aby zabránil takovým neštěstím?" Takové myšlenky se vkrádají všem, kteří věří v dualismus - za všechno dobré může Bůh, a za všechno zlé Ďábel. Trpící lidé i propadají malomyslnosti, že je Bůh nemá rád a opustil je.

Jestliže Bůh neovládá všechny záležitosti, to znamená dobré i zlé, potom jsme opravdu v husté šlamastice toho Zlého nebo hluchého osudu. Když zlo převládá nad dobrem, jako je tomu dnes, tak si v našem dualistickém bludu můžeme i pomyslet, že prohráváme válku. Ten, kdo prohrává, je samozřejmě na té slabší straně. Na slabší straně se cítí být mnoho křesťanů, protože zapomněli na totální svrchovanost Boha v Jeho prozřetelnosti.

Dnešní křesťané, vůkol světa, podřezali Boží svrchovanost a vztyčili lidskou a ďáblovu svrchovanost - svoje rozhodnutí... "vždyť přece milující Bůh nemůže mít nic společného s utrpením". Masově jsme zapomněli na Boží úděsnou svatost, a vyvýšili jsme osobní štěstíčko - zdraví, prosperitu a uznání na vrcholný cíl a povinnost evangelia. Protože jsme tak přezaměstnaní osobními radovánkami a sami sebou, uvěřili jsme dualistickému bludu, že Bůh je tady jen od toho, aby nás udržoval v trvalém blahu a rozkoši; a zahrnul nás čímkoliv, co si naše hříšné a sobecké srdce umíní. Mnozí křesťané, odvažuji se prohlásit, že většina, se dívají na Boha jako na hotelového poslíčka, který je připraven trmácet se s našimi zavazadly přecpanými osobními ambicemi, a dopravit je, kam mu přikážeme. Tomu se říká "promodlení se ve víře". Když Bůh nedodá, co chceme, potom buď zavrhneme sami sebe pro "nedostatek víry", nebo ztratíme důvěru v Boží "přísliby", které Bůh nikomu ani neslíbil. V podstatě zavrhneme sebe, nebo Boha.

Čím více hříchu a hněvu triumfuje, tím více to vypadá, že Bůh prohrává válku, protože je prý slabý a nemůže všemu tomu zlu vzdorovat. Zoufalství, pocit marnosti a deprese dnešní existenciální, na sebe soustředěné generace je v přímé úměře jejímu nepochopení svaté totální svrchovanosti Boha úplně nad vším, co je. A co je, to stvořil On. Co stvořil, to má v hrsti.

Až se zdá, že situace se neustále zhoršuje! "Evangelium", které učí "Bůh chce, abys byl bohatý a zdravý", průběžně dokazuje, že je primární příčinou odpadnutí od víry této generace. Tento "milující Bůh", který má prý dodat cokoliv, co si naše srdce přeje, bude v konci konců zesměšněn, obzvláště v očích pozorujících pohanů, když nedodá dožadované bonbónky.

Křesťan, který žije v těchto časech, kdy se zdá, že prohrává na všech frontách, a zná opravdu Písmo, je jako trenér fotbalového mužstva, kterého se novináři ptají - neznepokojuje vás, že nejste na prvním místě tabulky? Na to trenér odpoví - Vůbec ne, vždyť je liga teprve v polovině.

Křesťan nehledá odpovědi v novinových článcích, ani se neděsí převahy zla na tomto světě. Žádný humanistický expert mu nemůže poradit. Křesťana, který zná z Písma Boží svrchovanost, nevyděsí ani falešní proroci, ani futurističtí škarohlídi. Křesťan, ten, který je zakotven v Bohu, ten, který má jasné porozumění Božího Slova, ten hledá odpovědi u absolutně svrchovaného Boha. Tento křesťan ví, že bez Božího vědomí a svolení nespadne ani jediný vlas z jeho hlavy. Což prakticky znamená, že vše drží pohromadě jenom Boží mocí, do posledního atomku a kvarku, jež zná ty atomy každý jeho jménem. Oč více tato totální svrchovanost platí i v duchovní oblasti. Písmaznalý věřící ví, že je na vítězné straně. Liga ještě není dohrána, a křesťanské mužstvo ještě není v čele tabulky. Biblický křesťan ví, že Ježíš Kristus je Pán, bez ohledu na to, co se děje jak ve světě, tak v osobních životech jednotlivců. Křesťan si je jist, že vše pracuje ke konečnému Božímu záměru a ku slávě Boží.

Kalvárie byla dnem vítězství

Již jsme si předběžně pověděli, že ukřižování Ježíše Krista bylo předurčeno a plně v rukou svrchovaného Boha. Ježíš Kristus nebyl nikdy více naším Pánem, a Jeho Otec nebyl nikdy více v tak totální kontrole nad věcmi jako tehdy, když hříšní židé a pohané, aniž by to tušili, vyplnili odvěky předurčený výnos Boha, že Ježíš Kristus bude zástupně obětován přibitím na kříž. Náš Pán Ježíš Kristus nikdy více tak absolutně a mocně neovládal situaci, jako když visel na kříži místo nás. Vždyť držel pohromadě i hřeby i svalstvo katů.

...a říkali: "Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup s kříže!" Podobně se mu posmívali i velekněží spolu se zákoníky a staršími. Říkali: "Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský, ať nyní sestoupí s kříže a uvěříme v něho!" (Matouš 27:40-42)

Ježíš ale mohl sestoupit kdykoliv.

Kdybychom stáli my pod křížem, myslím tím sebe nebo vás; nepochybovali bychom, zdali je Bůh otcem Ježíše Krista? Kde byl? Proč nechal tak nesnesitelně trpět svého Syna? Nezdálo by se nám, že Bůh na kříži prohrál? Proč Bůh-Otec nepomohl? Nikdo z nás by tuto Boží agonii nepochopil, kdyby nám ji Bůh Duch Svatý nezjevil v Písmu. Co nám zjevil? Tohle:

V něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.(Efezským 1:4)

Bůh ve své absolutní suverénní prozřetelnosti předurčil Svůj lid i Svoje ukřižování ještě před tím, než začal tvořit svět. Proto se nechal zmučit! Od počátku stvoření, od Adama, veškerá historie směřovala ke kříži. Cokoliv se dělo v Jeho prozřetelnosti, ať dobré či zlé, na státní nebo osobní rovině, vše směřovalo k oběti samotného Boha za nás.

Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.(Římanům 5:17)

Bůh nebyl nikdy tak očividně triumfální ve Své absolutní svrchované moci, ve Své lásce a ve Své svatosti než tehdy, když za nás zmíral na kříži. Ježíš Kristus nebyl ani mučedníkem, ani náhodnou obětí. Ježíš Kristus byl na kříži vítězem. Bůh měl v moci každý detail celého ukřižování, jako ostatně veškerého dění. Uvědomme si, že naše konání i myšlenky, ať jsme děti Boha nebo Ďábla, všechno směřuje k Jeho ustanovenému záměru. Pokračování příště.