Scházíme se již k pátému pokračování o Boží absolutní svrchovanosti v Jeho prozřetelnosti.

V minulých pořadech jsme si vyjmenovali šest základních principů, které potvrzují Boží svrchovanost a absolutní suverenitu ve světě viditelném i neviditelném Zde jsou:

I. Bůh má pro svět Svůj jednoznačný plán a záměr.

II. Bůh má všechno pod Svým svrchovaným dohledem a vše spojitě ovládá a řídí tak, aby celé stvoření dovedl k plánovanému záměru, který prozřetelně předurčil.

III. Každý, tedy i Ďábel, pracuje podle Božích instrukcí, aby vše, podle Jeho plánu a záměru, spělo k Jeho prozřetelně ustanovenému cíli.

IV. Bůh trestá i ty, které sám používá, aby i jejich zvrácené dílo optimálně přispělo k dosažení Božího záměru.

V. Všechno je od Boha, ale Ďábel je agentem, podněcovatelem všeho zla.

VI. Ačkoliv všechny nemoci a utrpení jsou součástí Božího záměru a jsou plně pod jeho kontrolou, neznamená to, že jsou všechny nutně Božím trestem za jistý specifický hřích.

Dnes se tedy rozpovídáme o třetím principu, jenž stvrzuje Boží absolutní svrchovanost. Tedy,

III. Každý, tedy i Ďábel, pracuje podle Božích instrukcí, aby vše, podle Jeho plánu a záměru, spělo k Jeho prozřetelně ustanovenému cíli.

Tento princip jistě šokuje mnoho lidí. "Cože, Bůh používá každého? I Ďábla? No tak to tedy s takovým Bohem nechci mít nic společného!" Tak tomu ale je. Bůh stvořil vše a všechny, a vše a všichni jsou pod jeho kontrolou. Vždyť každého, i stvořeného Ďábla, spojitě moment po momentu udržuje v existenci.

...neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, (zde je ta Boží udržující konzervační moc) (Koloským 1:16-17)

Nebo:

V tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem (konzervační moc). (Židům 1:2-3)

Když tedy Ježíš Kristus udržuje a konzervuje všecko a všechny, ať ve viditelném nebo neviditelném světě, aby tak neměl pod palcem i Ďábla! Má jej! Jsem tomu rád, a moc mne to uklidňuje. Kdyby byl Ďábel totiž autonomní, tak to by byl konec. Proto každá bytost, včetně Ďábla a ateisty, slouží Bohu, aby Bůh i skrze ně docílil svůj záměr - Boží Království lásky a pokoje, kde se všichni budou aktivně těšit ze spojení s Boží existencí. Tím myslím, že všichni, dobří nebo zlí, nábožní či bezbožní, dělají to, co jim Bůh vložil ve své svrchované prozřetelnosti do srdce. Bůh usměrňuje zvrácené srdce. Nikdo Boha nemůže překvapit prosazováním svých rozhodnutí. Kdybyste vnutili Bohu jen jedno překvapení z pozice své rádoby svrchovanosti, učinili byste jej proměnlivým a sesadili z Jeho Božství. Potom by byla oprávněná i otázka, kdo Jej udělal. Protože se vám to ale nepovede, tak z toho jasně vyplývá, že naše vůle není tak svrchovaná, jak bychom si v naší domýšlivé svrchovanosti přáli. K tomuto se však ještě dostaneme.

Ano, křesťan, nábožný člověk věřící v cokoliv a kohokoliv, Ďábel, ateista, agnostik, absolutně každý slouží Bohu. Každý je Boží služebník. Jistě, není služebník jako služebník. Jeden slouží s radostí, druhý slouží se vztekem a skřípěním zubů. Jeden je služebníkem rád, druhý by se rád osamostatnil, nejraději by vplul do autonomie mimo Boha. Autonomie ale není ani v pekle, protože Bůh vlastní od pekla klíče:

... Byl jsem mrtvý, a hle, žiji na věky věků. (Amen). Mám klíče smrti i podsvětí. (Zjevení 1:18)

Ďábel neuděl nikdy nic z lásky nebo z poslušnosti Bohu. Neudělal nikdy nic, aby vědomě jeho dílo oslavilo Boha. Abychom si rozuměli; Ďáblova práce Boha oslavuje! On však o tom, když pracuje, neví. Až na to přijde, že vlastně oslavil svým zlostným dílem Boha, tak už je pozdě, protože co způsobil nemůže, ač by si to moc přál, "odstát". Ďábel dělá všechno jen proto, aby zmařil Boží záměr a cíl. V konci konců jak jsme si již naznačili, vše, co udělá se zlým záměrem, nakonec poslouží Bohu k dosažení Božího Království. Ďábel je notorický prohrávač. Ďábel nikdy nevyhrál nad Bohem ani jednu bitvu, i když se někdy zdá, že vyhrává. Nakonec vypluje na povrch, že právě největší porážku utrpěl, když svedl nejprve Evu a Eva Adama, aby člověk ochutnal ze stromu poznání, což vedlo k pádu lidstva.

Prozkoumejme hlouběji tento princip, totiž, že všichni jsou Božími služebníky. Nalistujme si Izajáše:

Běda Asýrii, metle mého hněvu, té holi, skrze kterou projevím svůj hrozný hněv. Posílám ji na rouhavý pronárod, (tj proti Židům) proti lidu, proti němuž plane má prchlivost; dávám jí příkaz (Bůh dává příkaz), aby kořistila a kořistila, loupila a loupila, aby jej šlapala jako hlínu na ulicích. (Izajáš 10:5-6)

Zde je Boží záměr, Boží motiv. Bůh sesílá Asýrii, aby potrestala Židy, protože ti jsou v Božích očích rouhavým národem. Bůh má v hrsti Asyřany a vkládá jim do srdce, aby loupili, kořistili a šlapali. Bůh Asýrii svrchovaně vkládá do srdce, kam má svoji přirozenou zlobu nasměrovat.

Ona (tj Asýrie) si to však představit nedovede, neuvažuje o tom v svém srdci, myslí jen na to, jak by vyhubila, jak by vymýtila nemálo pronárodů. Říká: "Což nejsou mí velitelé zároveň králi? Což nedopadlo Kalno jako Karkemíš? Nebo Chamát jako Arpád a Samaří jako Damašek?" (Izajáš 10:7-9)

Asýrii však ani nenapadne, ani v té nejdivočejší představě, že se skrze ní Judovi, Židům dostává Boží odplaty. Jejím svrchovaným motivem, který nemá od Boha, je snaha vyhubit mnohé národy. Asýrie se holedbá svojí generalitou, která se usazuje jako králové v dobytých územích, mimo jiné i v Samaří. Verše se však záhy znovu obrátí k Božímu pohledu na věc:

Jako sáhla moje (Boží) ruka po královstvích bůžků - a jejich tesané modly byly nad jeruzalémské i nad samařské -, cožpak s Jeruzalémem a jeho modlářskými stvůrami nenaložím, jako jsem naložil se Samařím a jeho bůžky?" (Izajáš 10:10-11)

Zde vidíme, že Bůh ze stejných modlářských důvodů vydal do rukou Asýrie i Samaří. Jistě, celé to zní jako paradox, a paradox to z časoprostorového hlediska je. Z Božího hlediska věčnosti, z Jeho nepřístupného světla to však paradox není. O tom se ještě zmíníme.

Podívejme se na další jakoby paradox, totiž, že lidský hněv oslavuje Boha. Zní to nepravděpodobně, ale je tomu tak. Bible je nesmlouvavá, a je tomu tak dobře. I naše cholerické záchvaty v konci konců spějí k oslavě Boha. Kdyby i ten nejnepatrnější ždibec lidské činnosti dobré i zlé v konci konců neoslavil Boha, tak by Bůh nebyl absolutní Vítěz kdykoliv a za jakýchkoliv okolností. Kdyby Bůh prohrával sem tam nějaké bitvy, jak by nám mohl zaručit vítězství v celé duchovní válce? Teologie, která vidí Boha i jen částečně prohrávajícího v souboji se Satanem nebo člověkem je absurdní. S takovým Bohem bych nechtěl mít nic společného. Zde je verš, který to potvrzuje:

Zajisté i hněv člověka chváliti tě musí, a ostatek zuřivosti zkrotíš. (Žalm 76:11)

Jinak řečeno, člověk je naplněn hněvem vůči Bohu, především vůči Jeho absolutní svrchované autoritě. Bůh ale nevložil do člověka hněv. Bůh není zodpovědný ani za lidský hněv ani za projevy tohoto hněvu. Lidská "svoboda volby", což je výstižnější termín než "svobodná vůle", je plně zodpovědná za lidský hněv, hřích a jakýkoliv projev hněvu a hříchu, jež vycházejí z lidského srdce. Přesto, Bůh má plně ve své moci a pod svrchovanou kontrolou každé srdce každého tvora, od Satana, přes svaté a padlé anděly, od nejprvnějšího k tomu nejposlednějšímu člověku. Z předešlého verše tedy vyplývá, že veškerému hněvu, který poslouží ke konečnému zdaru Božího záměru Bůh dovolí, aby se vylil na povrch. Lidský i Ďáblův hněv se tedy nerozlévá nekontrolovaně, ale přesně podle Božího scénáře. Jak mne to uklidňuje, že každý člověk, i Ďábel řádí kontrolovaně, jinak, neřádí svévolně, i když se nám to tak jeví. Kromě hněvu, kterému Bůh dovolí vyplout na povrch, aby mu posloužil k Jeho konečnému záměru, máme všichni v srdci další kopu hněvu, který Bůh drží pod pokličkou, protože pro něj nenachází použití, nesloužil by Jeho konečnému svatému záměru. Zopakujme si pro jistotu verš, na kterém právě stavíme:

Zajisté i hněv člověka chváliti tě musí, a ostatek (tj. zbytek) zuřivosti zkrotíš. (Žalm 76:11)

Ponořme se ještě hlouběji do tohoto verše. Tak často vyčítáme Bohu, že dopouští na světě tolik zla, válek, vražd, krádeží, lží, závisti i obyčejných hádek, a proč nezasahuje? Až s tetelením z Bible zjistíme, že zlo, které na světě probíhá, je jenom to, kterému Bůh dovolí vyplout na povrch. Je to jenom to zlo, které poslouží Jeho Svatému záměru. Kdyby popustil stavidla všemu zlu, které je ukryto v našich srdcích, kdyby doslovně a biblicky přestal krotit zbytek naší zuřivosti, dávno bychom se už z tohoto světa vzájemně sprovodili. A tak díky za Jeho milost, která nás stále ještě drží na uzdě. Díky, že i naše volby jsou kroceny.

Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? (Jeremjáš 17:9)

Dovolte, abych vás udivil s téměř neuvěřitelným prohlášením. Víte, kdo je nejpilnější Boží služebník? Je to přece Ďábel! Upracovanějšího a věrnějšího služebníka Bůh nemá! Pravdivosti tohoto prohlášení ovšem uvěříte až tehdy, když si uvědomíte absolutní Boží svrchovanost nad kteroukoliv bytostí. Jistě, Ďábel činí všechno z plnokrevné nenávisti Boha, která ani nemůže být čistokrevnější. Avšak, jak jsme si ukázali princip ze Žalmů, Bůh plně usměrňuje a dávkuje hněv i nenávist, jež používá k ustanovení svého Království lásky a pokoje. Čím explozivnější hněv, tím sedmimílovější posun k Božímu království.

Povězme si podobenství, které nám pomůže přiblížit absolutní Boží svrchovanost a upocenou Ďáblovu dřinu.

Byl jednou jeden bohatý pán. Říkejme mu pan Bohatý. Měl překrásnou vilu a ohromný sad, v kterém rostly všechny možné ovocné stromy. Pan Bohatý zůstal svobodný. Domácí zvířata neměl, tak svoji potřebu záliby soustředil na stromy. O ty se staral, jako by se jiní starali o ženu nebo pejska. Každý strom prořezával, okopával a pojmenoval. O jeden ovocný strom se obzvláště dobře staral. Byl to jeho "miláček". Jak už ale nemůže být jinak, pan Bohatý měl také nepřítele, pana Zlého. Ten jej z celého srdce nenáviděl a stále spřádal plány, co by škodolibého panu Bohatému provedl, aby jej zarmoutil. Jednou v noci přelezl plot sadu pana Bohatého, a celý byl štěstíčkem bez sebe, když si pomyslel, jak to toho Bohatého ranní, až mu porazí jeho nejoblíbenější ovocný strom. Tato škodolibost jej vyprovokovala k tomu nejvyššímu úsilí. Řezal, sekal, vrážel klíny a radoval se. Pan Zlý byl škodolibostí celý tak omámen, že když strom začal padat, popletl si únikovou cestu, vběhl pod padající strom, který jej přitiskl k zemi tak, že se nemohl sám vyprostit.

Krátce po rozbřesku uvězněný pan Zlý zpozoroval, jak se k němu přibližuje pan Bohatý ještě s jedním mužem. Když k němu došli, pan Zlý spustil: "Já vím, že jste mne nachytali, vím, že to dáte k soudu a budu muset škodu nahradit. Mně je to ale jedno. Hlavně že jsem podřezal váš nejmilejší strom." Pan Zlý byl tak přesycen patologickou nenávistí, jen se holedbal, že panu Bohatému porazil jeho nejmilejší strom. Pan Bohatý se na pana Zlého pousmál a řekl: "Tento muž je stavitel. Přišel jsem mu ukázat, kde by měla stát chata pro mé rodiče. Již dávno jsem se rozhodl ji postavit na místě tohoto stromu. Přišli jsme se podívat, jak bychom nejlépe porazili tento strom. Vidím ale, že jste se už sám rozhodl, se škodolibým uspokojením ve svém srdci, ušetřit mi těžkou a špinavou práci. Díky, pane Zlý"

Jestliže, moji milí, vidíte podobnost mezi Satanem a Bohem-Otcem, tak se nemýlíte. Satan byl Bohem předurčen, vyhlédnut, aby byl hlavním "služebníkem" zla, totiž ukřižování Pána Ježíše Krista:

Mezi tebe (Satane) a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. (Genesis 3:15)

Bůh nemusel do Satanova srdce vkládat hněv a patologickou nenávist. Té má plné srdce. Špinavou práci udělal s gustem právě Satan, za což bude hnán k zodpovědnosti. Bůh však nasměroval a nadávkoval Satanovu nenávist předurčeným směrem:

... On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. (1. Petrův 1:19-20)

Je to sice nepochopitelné, ale je to uvěřitelné, protože to říká Boží Slovo. Lucifer měl už funkci před stvořením světa! Před svojí existencí!

Tečka nakonec. Uvědomujeme si, že naše častá snaha zabránit Bohem kontrolovanému uvolňování a nasměrování zla ze srdcí lidí i Satana, vyháněním duchů nebo promodlováním se, je často v rozporu s Jeho svrchovanou vůlí?