Jednoho teplého, prašného dne kolem poledne procházel Ježíš s učedníky samařským územím. Unaven cestou usedl u Jákobovy studny, zatímco učedníci odešli do města Sychar, aby nakoupili něco k jídlu. Ke studni přišla samařská žena, aby načerpala vodu, a Ježíš ji požádal, aby mu dala napít (J 4,5–7).

Tak začal jeden z nejslavnějších evangelizačních rozhovorů v historii.

A tento rozhovor je pro nás, křesťany jednadvacátého století, pozoruhodně relevantní, protože v něm Ježíš ukazuje, že v lidském srdci jsou ukryti tajní evangelizační spojenci, jak kdysi poznamenal skotský kazatel James Stewart (Heralds of God, str. 53). Tito spojenci jsou hluboce zakořeněné lidské intuice a touhy, které nám mohou pomoci při sdílení evangelia. A pokud stejně jako Ježíš budeme s modlitbou pozorně naslouchat dané osobě i Duchu svatému, můžeme díky těmto spojencům pomoci vnést do života mnohých pravdu a konečnou radost.

Překážky evangelizace

V mnoha ohledech by se tato žena většině z nás jevila jako nepravděpodobná kandidátka na obrácení. Zaprvé ta žena byla Samařanka, což znamenalo, že patřila k lidem, kteří věřili bludům a uctívali modly, a proto je Židé nenáviděli a zavrhovali. Předpokládali bychom, že nenávist bude oboustranná. Tato žena byla u studny sama, což znamenalo podle tehdejších společenských zvyklostí na Blízkém východě, že nebude vstupovat do rozhovoru s cizím mužem. To, že přišla ke studni uprostřed horkého dne sama, mohlo znamenat, že byla tamními obyvateli společensky vyloučena.

Jinými slovy, v nastalé situaci existovala celá řada zábran a trapností, kterým by se většina z nás raději vyhnula. Udělali jsme si svůj úsudek a domníváme se, že naše úsilí bude marné. Ale Ježíš motivován láskou, v souznění s Duchem svatým znal její situaci a toužil, aby i ona poznala milost a odpuštění, osvobození a radost. Proto ji oslovil. Všimněte si, jak vedl konverzaci a jak do ní postupně zapojil několik skrytých spojenců.

Skrytí spojenci nepravděpodobného obrácení

Začalo to docela obyčejným, ale provokativním požadavkem:

• Dej mi pít. (J 4,7)

Tato jednoduchá žádost ženu zaskočila. Nejenže muž oslovoval ženu bez doprovodu, ale Žid oslovil Samařanku. Tím uznal, že je nositelkou Božího obrazu, důstojnosti, která ženě náleží. Její hluboké, intuitivní přesvědčení o lidské důstojnosti se stalo jedním ze skrytých spojenců, kteří ji připravili na přijetí milosti a odpuštění, které jí budou nabídnuty.

Poté, s ohledem na bezprostřední kontext jejich rozhovoru, Ježíš použil metaforu žízně v duchovním slova smyslu. Tím otevřel otázku ženiny hluboké neutěšené touhy po trvalé naději, radosti, smyslu a lásce – touhy, která je společná celému padlému lidstvu (J 4,10–15). Ježíš se nenechal odradit její prvotní nechápavostí, skepticismem a až neuctivým komentářem. Šlo mu o její radost, nepotřeboval se hájit. Naopak pokračoval a do rozhovoru zapojil žízeň její duše, jakožto skrytého spojence evangelizace pro její nejvyšší dobro.

Ježíš se citlivě dotkl dalšího velmi nepříjemného místa: skrytá hříšná bolestivá minulost ženy byla poseta troskami rozbitých vztahů, rozpukaných cisteren, které ji nechaly žíznivou a vyprahlou (Jr 2,13; J 4,16–18). Místo toho, aby ji káral, nabídl jí vodu živou, milost a milosrdenství Boží lásky, která by uhasila její žízeň. Její bolest se ukázala být stěžejním skrytým spojencem v srdci (J 4,39), měla totiž neklamnou touhu a potřebu Božího odpuštění, smíření a vykoupení.

Ale bylo třeba vyřešit ještě jednu překážku: A co hluboké, hořké, složité, nepřátelské, po staletí trvající etnické a náboženské neshody mezi Židy a Samařany (Jan 4,19–22)? Všimněte si, na jakém místě konverzace se Ježíš rozhodl situaci vyřešit (ignoroval ženiny námitky v 9. verši). Ježíš poznal, že tato žena potřebuje zakusit Boží péči a laskavost, než bude připravena slyšet, že ona a její předkové neuctívali Boha v pravdě, ale žili v náboženské nevědomosti (J 4,22). Zapojil tedy spojence pravdy, které již znala z židovských písem, ale teprve poté, co získal určitou důvěru.

Zahlédla „Velkou studnu“ a ochutnala živou vodu (J 4,23–24), nechala svůj džbán u Jákobovy studny a rozběhla se do města, aby se o dobrou zprávu, kterou jí Ježíš sdělil (J 4,28–30) podělila s ostatními. A její svědectví bylo v souladu se skrytými spojenci v srdcích mnoha jejích sousedů v Sycharu.Společní tajní spojenci

Tento evangelizační rozhovor je nepochybně výjimečný, protože Ježíš je výjimečný. Zřídkakdy máme takový nadpřirozený vhled do života někoho jiného – ačkoli někdy mohou být tyto dary dány nebo vnuknuty věřícím Duchem svatým (1K 14,24–25), kdy vyjdou najevo věci skryté v srdci. Stále se však můžeme poučit z toho, jak Ježíš zapojil skryté evangelizační spojence v srdcích svých posluchačů. Možná nebudeme schopni rozeznat vše, co rozpoznal on jako Bůh a zároveň člověk, stále však můžeme klást zvídavé otázky, pozorně naslouchat a modlit se, aby nám Duch pomohl odhalit spojence v každém rozhovoru.

Někteří spojenci jsou specifičtí pro konkrétní lidi, jako je trýznivá minulost samařské ženy. Ale existují mnozí spojenci, které Bůh vložil do srdce každého člověka: 

• Všichni instinktivně uznáváme záměr ve stvoření (Ř 1,19–20).
• Všichni jsme neodolatelně přitahováni k Boží transcendentní slávě (Ž 8,1–4).
• Všichni máme intuitivní znalosti prozřetelnosti – stvořený svět, události v něm a naše vlastní životy mají směr a cíl (Sk 17,22–31).
• Všichni hluboko v srdci tušíme, že nihilismus (beznaděj, znechucení, vnitřní prázdnota, nesmyslnost metafyzického naturalismu) není pravdivý (Kaz 3,1–14).
• Všichni víme, že musíme mít naději, abychom mohli jít dál (Ž 43,5; Pl 3,20–24; Ř 15,13).
• Všichni toužíme po radosti (Ž 16,11; 43,4; Kaz 3,12; J 15,11; 1Pt 1,8).
• Všichni intuitivně uznáváme morální zákon (Ř 2,14–15).
• Všichni víme, že jsme přestoupili morální zákon, a všichni do určité míry toužíme po odpuštění, být zbaveni vin (Ř 3,23–26).
• Všichni v různých chvílích zažíváme nespornou touhu po spravedlnosti (Dt 16,19–20; Jb 19,7–11; Př 17,23; Mi 6,8; Mt 12,18–21).
• Všichni máme v srdcích touhu po věčnosti – instinktivně víme, že smrt není naším konečným cílem (Kaz 3,11).
• Všichni si uvědomujeme nejvyšší nádheru lásky (Mt 22,36–40; J 15,13; 1K 13,13; 1J 4,7–8

Když tvrdím, že všechny tyto věci jsou nám společné, neznamená to, že je všichni přiznáváme, uznáváme ve stejné míře nebo je stejně interpretujeme. Přesto jsou součástí univerzální lidské zkušenosti. Skutečnost, že o nich neustále diskutujeme a hovoříme, je důkazem jejich přítomnosti. Jsou to vnitřní svědkové a ukazatelé existence a přirozenosti Boha. V této podobě se stávají spojenci našeho evangelizačního úsilí a poslání.

Vezměte je ke studni

V ten horký, prašný den na svahu hory Gerizim se sám Pán stal jedinečným a významným naplněním slov dávného proroka:

• Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje!“ (Iz 52,7)

Pán Ježíš zapojil skryté spojence evangelia, kteří již pobývali v srdci nepravděpodobné konvertitky, aby ji přivedl ke zdroji živé vody, kterou tak zoufale potřebovala a po které toužila. Není to v zásadě také náš příběh?

Pokud jde o evangelizaci, příliš snadno se necháme odradit, zvláště když očekáváme, že se pravděpodobně setkáme s negativní odezvou. Může se nám zdát, že nejsme s dotyčným naladěni na stejnou vlnu, nejsme na stejné úrovni, že ho stejně nepřesvědčíme a evangelium bude odmítnuto jako bláznovství (1K 1,22–25).

Ve skutečnosti to není pravý důvod, proč bychom se měli bát. Většinou máme výhodu, protože stejně jako Ježíš toho dne u studny poblíž městečka Sychar, máme v srdcích posluchačů skryté spojence. A pokud jim pozorně a s modlitbou nasloucháme, Duch svatý nám ukáže, jak je zapojit. Pokud jde o Boží moc v evangelizaci, máme výhodu (1K 1,18):

• Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé (1K 1,25).

Abychom mohli sdílet dobrou zprávu i s nejzarytějšími a nejodolnějšími odpůrci, nemusíme být odborníky na apologetiku ani vyškolenými teology. Často stačí pozorně a trpělivě naslouchat, zajímat se o to, jaké mají problémy, a pak jim ukázat, kde najít živou vodu, kterou tak zoufale potřebují. Nemusíme se starat o to, co si o nás pomyslí nebo zda je přesvědčíme. I my se můžeme spolehnout na tajné spojence, kteří oné osobě pomohou dosáhnout nejvyšší radosti.

Jon Bloom slouží jako učitel a spoluzakladatel služby Desiring God.
Přeložila Klára Steiger z www.desiringgod.org