Je možné, aby spasený člověk ztratil spasení?

Vyvolení a odpadnutí se vzájemně vylučuje

Podívejme se nejdříve na řadu veršů hovořících o jednotlivcích a skupinách lidí, kteří chodili s Pánem, ale později se od něho odvrátili. Jako by byli spaseni a později spasení ztratili. Tyto verše nehovoří o ztrátě spasení, nýbrž slouží jako varování všem ve viditelné církvi, aby se zkoumali, zda jsou skutečně pokřtěni do Krista, zda jsou skutečnou církví, jeho tělem. V církvích je totiž nemálo lidí, kteří se domnívají, že je vše s jejich duchovnem v pořádku. Nicméně každý by měl zkoumat hlubiny své duše:

• Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte. Což nechápete, že Ježíš Kristus je mezi vámi? Ledaže jste před ním neobstáli! (2K 13,5)

Podívejme se na některé verše, které se těmito „odpadlíky“ zabývají a na něž se často tradiční arminiánští bratři, věřící ve ztrátu spasení, odvolávají. Někdy spaseného a později ztraceného přirovnávají k početí a potratu dítěte. Tyto verše ale musíme vždy interpretovat v kontextu celého Písma. Následující tři body reformované soteriologie, nauky o spasení, jsou zásadní:

1. Bůh Otec vyvolil.
2. Bůh Syn všechny Otcem vyvolené vykoupil.
3. Bůh Duch svatý všechny vykoupené Synem a všechny vyvolené Otcem znovuzrodil.

Jestliže byl někdo jen podmíněně spasen a později spasení ztratil, protože nedodržel podmínku spasení, tj. odpadl od víry, potom by se ve všem dokonalá součinnost všech tří Osob trojjediného Boha ve spasení, tak jak ji chápe reformace, stala absurdní. Berme následující tři body jako hyperbolu, ale zase ne tak vzdálenou důsledkům tradiční arminiánské soteriologie:

1. Bůh Otec vyvolil jen na zkoušku; uvidíme, zda spasenému víra vydrží.
2. Bůh Syn všechny pokusně Otcem vyvolené vykoupil s vědomím, že jeho utrpení na kříži za mnohé přijde vniveč.
3. Bůh Duch svatý všechny nejistě vyvolené Otcem a s otazníkem vykoupené Synem znovuzrodil, stvořil jim nového ducha, živě propojeného s Bohem.

Zůstává nezodpovězená nemyslitelná otázka, jakým způsobem by Bůh „usmrcoval“ svoje nově narozené děti, které se rozhodly už nebýt duchovně znovu narozené?!

Osvícení „odpadlíci“

Tradiční arminiáni věří, že skutečně spasení lidé mohou odpadnout a spasení ztratit. Nejčastěji se dovolávají následujícího verše:

• Kdo byli už [1] jednou osvíceni a [2] okusili nebeského daru, kdo se [3] stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a [4] pak odpadli, [5] s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch.“ (Žd 6,4–6)

Tento text jako by popíral nesčetné verše, které nad jakoukoli pochybnost učí o vytrvalosti svatých. Na první pohled se zdá, že jde o opravdově spasené. Bližší pohled nám však odhalí, že tito „spasení“ ve skutečnosti spaseni nikdy nebyli. Písmo si nemůže protiřečit:

1. Byli už jednou osvíceni – byli vyučeni, porozuměli evangeliu jen rozumově, nebyli ale znovuzrozeni Duchem svatým.
2. Okusili nebeský dar – okusit je dokonavé sloveso, znamená něco udělat nebo prožít jen krátce, jen jednou. Okusit, ochutnat dar spasení není totéž jako nepřetržitě jíst tělo a pít krev Pána Ježíše Krista (J 6,54–56), být Bohem věčně živen (Iz 60,16). Pamatuji absurdní slogan na automobilových samolepkách v USA, na nichž stálo: Try Christ, Zkus Krista; v podstatě vyzkoušej, okus jej a uvidíš. Taková samolepka v podstatě říká: Když ti nebude vyhovovat, můžeš jej opustit, když ti nebude chutnat, můžeš jej vyplivnout. Absolutní Bůh nikdy nedopustí, aby s ním hříšný člověk vláčel!
3. Stali se účastníky Ducha svatého – zakusili, ale nezakouší pravdivost Božího slova a moc budoucího věku; ochutnali, ale pravdivost Božího slova jim nechutná; chvilkově, na vlastní oči uviděli kolem sebe moc evangelia a proměnu spasených hříšníků, a ani to se jim nezamlouvá.
4. Pak odpadli – toto řecké slovo se vyskytuje v NZ jen zde. V Septuagintě se používalo pro překlad pojmů, které vyjadřují vážnou nevěru a odpadlictví. Tito lidé odmítli Krista s plným poznáním a vědomou zkušeností. Jejich srdce byla udusaná cesta, skála a trní. Boží slovo v nich nezakořenilo (Lk 8,11–14; Mt 13,21).
5. S těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání – byli na počátku osloveni evangeliem, byli vedeni k pokání, ale to jim bylo smrtonosnou vůní (2K 2,16a). Křesťané jim Boží slovo zasévali do srdce, zalévali modlitbami, ale Bůh nedal vzrůst.

Ani jeden z citovaných veršů (Žd 6,4–6) nepotvrzuje, že šlo o opravdově znovuzrozené věřící, kteří by později odpadli. Ve viditelné církvi, stejně jako v etnickém Izraeli, je a bylo mnoho těch, na něž září evangelium, berou je na vědomí, ví, co od nich očekává, ale neberou je vážně, nestalo se jejich průvodcem. Kdyby byli vyvoleni, vykoupeni a znovuzrozeni, věřili by mu a nesli ovoce Ducha. Ne každý, kdo evangelium slyší a chodí do společenství křesťanů, bude žít věčným životem.

Jinak řečeno, těmto lidem bylo Boží slovo zvěstováno, slyšeli jej na vlastní uši, ale nebyli jím proměněni. Bez Božího monergického zákroku, nadpřirozené obřízky srdce není „spasení a víra“. Ze své přirozenosti pohrdli slavným spasením a Božímu spravedlivému hněvu neuniknou. Takové pohrdání Kristem, s plným vědomím a znalostmi, pokračuje a setrvává v kamenných srdcích těch, kteří byli mezi Božím lidem přítomni, patřili k němu z nejrůznějších humanistických důvodů, ale nepatřili k němu srdcem (1J 2,19). Je to jako s přelétavou „láskou“; teď je tu, zítra bude patřit někomu jinému. Krista vyzkoušeli, ochutnali, ale dál se jím už neživí, nechutná jim.

Text (Žd 6,4–6) je v dokonalé harmonii s textem Židům 2,1–4, jenž jej v jádru interpretuje:

• Proto se tím více musíme držet toho, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem [zkoumejme se; 2K 13,5]. Jestliže už slovo zákona, které vyslovili andělé, bylo pevné a každý přestupek i každá neposlušnost došla spravedlivé odplaty, jak bychom mohli uniknout my, pohrdneme-li tak slavným spasením? První je zvěstoval sám Pán, a ti, kdo uslyšeli [apoštolové], dosvědčili toto spasení i nám [zaslíbeným a vyvoleným]; Bůh potvrzoval jejich svědectví znameními, divy i rozličnými projevy své moci a rozdílením Ducha svatého podle své vůle. (Žd 2,1–4)

Znalí evangelia jen rozumem

Můj dobrý kamarád a spolužák biblickou víru v Kristovu zástupnou smrt nepřijímá a má pro to svůj důvod. S jistou našineckou poťouchlostí říká: Takovou věc bych mu nikdy nemohl udělat, nesnesl bych, aby nevinný byl potrestán za mne, viníka; to by nebylo fér, svůj trest si musím odpykat sám. Křesťané v jeho očích nemají dostatek odvahy vzít na sebe zodpovědnost a trest. Nicméně, poselství evangelia rozumí lépe než mnozí křesťané. Navzdory tomu jej Boží Duch ještě neproměnil, dosud z něj nestvořil nového člověka; můj kamarád dosud pohrdá slavným spasením. Pro tyto dobře informované a často až do smrti netransformované lidi by bylo lépe, kdyby pravdu neznali vůbec (2Pt 2,21).

Další, bázeň nahánějící příklad nejlépe znalého, ale neproměněného člověka je bývalý nejbližší spolupracovník Billyho Grahama, Charles Templeton. Zemřel v roce 2001, šest let před svou smrtí napsal, z biblického pohledu, znepokojivou knihu „Rozloučení s Bohem – Moje důvody, proč odmítnout křesťanskou víru“. Z velikého evangelisty se stal ateista, kritik a odpůrce biblického Boha. Tím sám stvrdil svůj ortel.

Vyšli z nás, ale nebyli z nás

Starozákonní Izrael

Následující text, princip „vyšli z nás, ale nebyli z nás“ (1J 2,19), poukazuje mimo mnohé jiné i na starozákonní Izrael:

• Ne že by slovo Boží selhalo. Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele [přirození, tělesní potomci Abrahama, Izáka a Jákoba], jsou Izrael [znovuzrození, duchovní potomci Abrahama, Izáka a Jákoba]. (Ř 9,6)

Pouze Izrael Boží (Ga 6,16), tj. společenství Izraele, zná Krista; kdo Krista nezná, ten je od skutečného, pravého Božího společenství Izraele odloučen:

• Že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. (Ef 2,12)

Obsah Božího slova, Ježíše Krista, Boha, přijme pouze Izrael Boží, tzn. všichni zaslíbení z Židů a pohanů, celé Abrahamovo, Izákovo a Jákobovo duchovní potomstvo bez ohledu na etnicitu a národnost (Ř 9,7–8). Je tedy zřejmé, že ne všichni Židé byli součástí Izraele Božího.

Církevníci

Podobně to platí i v novozákonní době pro církev. Ne všichni, kdo jsou součástí viditelné církve, patří Kristu. V církvi jsou lidé, kteří se s viditelnou církví intelektuálně ztotožňují; chovají se jako křesťané, bývají jejími členy, staršími i pastory, ale Písmo berou s „mírou a rozumem“. Jsou přesvědčeni, že jim církev ani nikdo jiný nemá co mluvit do života. Nikdy nebyli a nejsou duchovně ztotožněni s tělem Pána Ježíše Krista. Jan tyto „členy“ církve popisuje takto:

• Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi. (1J 2,19)

Ti, kdo od Krista „odpadli“, spasení neztratili, protože jej nikdy neměli. I když byli u Krista, nikdy nebyli v Kristu. Kdo nevytrvá až do konce, nebyl nikdy Božím dítětem, nikdy nevěřil, nikdy nebyl spasen. V Písmu je dostatek případů „věřících“, kteří opravdovými věřícími nebyli.

Šimon

Když populární mág Šimon viděl mnohé zázraky, které činil Filip, „uvěřil“ na základě rozumu:

• Tu uvěřil [uvěřil?] i sám Šimon, dal se pokřtít, byl stále s Filipem a nevycházel z úžasu, když viděl, jak se tu dějí veliká znamení a mocné činy. (Sk 8,13)

Šimon uvěřil jen intelektuálně, z osobního prospěchu. Jeho tělo bylo pokřtěno, ponořeno do vody, ale nebyl pokřtěn duchovně, nebyl ponořen Duchem svatým do Krista. Duch jej neproměnil, neznovuzrodil. Ve světě je mnoho Šimonů, kteří „uvěří“, přijdou do církevního obecenství, jsou pokřtěni, konají dobré skutky v těle, žijí povrchní, nikoli vnitřní křesťanský život, protože jejich srdce nebylo obřezáno.

Věnujme pozornost motivaci Šimonova jednání:

Když Šimon viděl, že ten, na koho apoštolové vloží ruce, dostává Ducha svatého, nabídl jim peníze a řekl:

• „Dejte i mně tu moc, aby Ducha svatého dostal každý, na koho vložím ruce.“ Petr mu odpověděl: „Tvé peníze ať jsou zatraceny i s tebou [Šimon vskutku neuvěřil]: Myslil sis, že se Boží dar dá získat za peníze! Tato moc není pro tebe a nemůžeš mít na ní podíl, neboť tvé srdce není upřímné před Bohem. Odvrať se proto od této své ničemnosti a pros Boha; snad ti odpustí, co jsi zamýšlel.“ (Sk 8,18–22)

Šimon si chtěl dar Ducha svatého koupit. Domníval se, že Bůh Duch svatý jej bude poslouchat a sloužit mu k jeho vlastní popularitě. Jak víme, že jednal tělesně? Slova „snad ti odpustí“ dokazují, že Šimon, přestože „uvěřil“, v tu dobu nebyl Božím dítětem. Jen Bůh ví, zda skutečně patřil k Božím vyvoleným, které si zamiloval odvěkou láskou. Jestliže patřil, pak po této neblahé zkušenosti byl určitě k Bohu spásně přitažen. V tom případě Petrova slova „snad ti odpustí“ by se proměnila na „jistě ti odpustil“.

Jidáš

Také Jidáš spadá do kategorie těch, kdo byli v Kristově blízkosti, ale ne v Kristu. Jidáš byl osvícen evangeliem z první ruky. I když se mu dostalo poznání přímo z Božích úst, od počátku Bohu nepatřil:

• „Ale někteří z vás nevěří.“ Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí. (J 6,64)

Jidáš nikdy neuvěřil spásnou vírou, ačkoli s Kristem chodil i stoloval a jako jeho učedník vypadal nanejvýš věrohodně. Jidáš je typ všech formálních členů církve, kteří vyšli z nás, ale nebyli z nás. Takoví „věřící“ ani nemusí z viditelné církve odpadnout. Mohou u Krista z osobních pohnutek setrvat až do své smrti, přestože v Kristu, z Božích pohnutek, nikdy nebyli.

Duchovní narcisté

Nezanedbatelný počet lidí se v církvích cítí na víc, než jim náleží. Chovají se, jako by měli přímou telefonní linku do nebe. Bůh k nim osobně promlouvá: Bůh mi řekl; „sesílá“ jim mimobiblická proroctví, přidávají k Písmu, sami v sobě vzbuzují „duchovní dary“, učí se je jeden od druhého v různých kurzech, aby byli duchovnější a obdivuhodnější, a zcela ignorují skutečnost, že dary uděluje výhradně Duch Boží tak, jak sám chce (1K 12,11). Proto se pohybují na tenkém ledě (Zj 22,18–19). Takže o některých z nich může platit: Jak by mohli svoje „spasení“ ztratit, když nikdy spaseni nebyli?

• Mnozí mi řeknou v onen den: „Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?“ A tehdy já prohlásím: „Nikdy [již před založením světa] jsem vás neznal [nemiloval odvěkou spásnou láskou]; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ (Mt 7,22–23)

Tito do Kristova stádce nikdy nepatřili. Kristus je nikdy nepásl a nikdy je neznal, ačkoli se ve viditelné církvi vyznačovali horlivostí, konali mnoho mocných skutků, zázraků a překypovali dary v Ježíšově jménu. Lidem, kteří budují svojí slávu a prostřednictvím náboženství realizují vlastní ambice jako Šimon (Sk 8,18–22), zcela uniká, že povolává Bůh, nikoli člověk. Takoví dosud nepochopili, co je to Boží monergická, jednostranná, milost, nepochopili ani samotnou podstatu křesťanské víry, nepoznali svou naprostou ztracenost, hříšnost, potřebu odpuštění a znovuzrození. Teprve pochopení Boží svatosti, svrchovanosti a dobroty, pochopení obětující se lásky, Boží spásné milosti a zapečetění Duchem Svatým v Kristu, vede jeho vyvolené k duchovní proměně, nesmírné vděčnosti, pokoře, věrnosti a vytrvání v každodenním posvěcování až do konce.

Maže Bůh hříšníky z knihy života?

Víme, že tradiční arminiáni věří, že spasený člověk může své spasení ztratit. Proto musí také věřit, že Bůh může vymazat a také maže již „spasené“ odpadlíky z knihy života. Když hovoříme o knize života, nemáme na mysli vázanou nebo brožovanou knihu, fyzický svitek či knihy tištěné na papíru. Není to ani kartotéka členů viditelné církve, z nichž mnozí nebyli nikdy zapsáni v knize života. Kniha života je Boží jmenný seznam vyvolených, vykoupených a znovuzrozených. Nadčasový a vševědoucí Bůh si nepotřebuje nic zapisovat do knih. Nepotřebuje účetní knihy, kde by zvážil dobré a špatné skutky, vše sečetl a uzavřel. Nepotřebuje si nic připomínat, revidovat, netrpí zapomnětlivostí jako my, padlí lidé. Biblický předobraz Božích knih nám totiž zprostředkovává Boží absolutní, neměnnou mysl, kterou nejsme schopni pojmout a pochopit. Připomeňme si už po kolikáté nezávisle svrchovaného, neměnného, nadčasového Boha, jak jej známe z Písma:

• Tvé oči mě [Davida] viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal [Bůh utkal běhoun historie]. (Ž 139,16)

Nikdo si nepředstavuje Boha, jak sedí u stolu s perem a kalamářem nebo propiskou či u počítače a zapisuje si své plány, aby nezapomněl, jak by se měl sekundu po sekundě odvíjet každý lidský život, nejen ten Davidův (Ž 139,16). Jistě své „knihy“ netiskne na tiskařském lisu ani na laserové tiskárně. Bůh svébytně existuje ve třetím nebi (2K 12,2), mimo prostor, čas a hmotu, tzn., že není těmito koexistenčními prvky trojrozměrného vesmíru vázán. Proto je nemyslitelné, aby svou historii tvořil za pochodu v čase a prostoru, které sám stvořil. Bylo by absurdní, kdyby Bůh v čase zjistil, že ho ten Josef Neposlušný odmítl, ačkoli ho na věčnosti do knihy života zapsal. A ještě absurdnější by bylo, kdyby se po takovém „zjištění“ Bůh sháněl po zmizíku, nalistoval by patřičnou stránku, aby z ní nevděčného Pepu vymazal.

Boží vůle je neměnná jako skála, je singulární, jedinečná, výjimečná, ve všem exklusivní, přesto optimálně dynamická. Boží Trojice svůj odvěký úradek zajisté uskuteční v pozemské, v čase se odvíjející historii. Boží vůle je jednou provždy daná. Abychom my, padlá, časem, prostorem a tělem omezená, zapomnětlivá stvoření, pochopili neměnnou Boží vůli, uloženou v jeho odvěké, svaté mysli, tak ji Duch svatý v Písmu zprostředkovává pro nás srozumitelným způsobem, jako by byla zapsaná v „knihách“ nebo na „svitcích“. V den posledního soudu budou otevřeny knihy (Da 7,10; Zj 20,12), tzn., bude zjevena absolutně svrchovaná, odvěká, nadčasová Boží vůle:

• Ta dravá šelma, kterou jsi viděl, byla a není [Zj 20,3]; vystoupí ještě z propasti [Zj 20,7]; ale půjde do záhuby. A užasnou ti obyvatelé země, jejichž jméno není od založení světa zapsáno v knize života [Bůh se nad nimi od věků nesmiloval, ani neslitoval; Ex 33,19], až uvidí, že ta dravá šelma byla a není, a zase bude [aby bojovala s Beránkem; Zj 17,13–14]. (Zj 17,8)

Ti, kdo nebyli od věků zapsáni podle jeho svrchované vůle v jeho svaté mysli, ti, které neznal, ti, které nemiloval spásnou láskou, ti překvapením užasnou. Z tohoto negativního prohlášení dále jasně plyne, že Bůh má ve své „knize“ života, ve své mysli, konkrétní, jmenný „seznam“ těch, kteří byli vyvoleni k věčnému životu skrze znovuzrození z Ducha svatého. To jsou ti, které Bůh miluje odvěkou spásnou láskou, které má ze své svrchované vůle uložené ve svém milujícím srdci. Ti jsou zapsáni v jeho knize života již od věků (Ef 1,4; Ž 139,16):

• Ano i tebe prosím, můj věrný druhu, ujmi se jich; vždyť vedly zápas [Euodie a Syntyché] za evangelium spolu se mnou i s Klementem a ostatními spolupracovníky, jejichž jména jsou v knize života. (Fp 4,3)

Nebo:

• A slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi [v Boží mysli, v jeho knize], a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle.“ (Žd 12,23)

Tradiční arminiáni se dále odvolávají na knihu Zjevení, kde Bůh říká, že nevymaže jména těch, kdo zvítězí. To prý potvrzuje, že Bůh může někoho z knihy života vymazat:

• Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života [své slovo vždy dodržím, nikdy nezměním, oproti padlému člověku], nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly.“ (Zj 3,5)

Tento verš jednoduše potvrzuje, že Boží vyvolený o spasení nemůže přijít, protože Bůh svou historii, své stvořené věky nemění (Iz 46,10). Výrokem „a jeho jméno nevymažu z knihy života“ Bůh zdůrazňuje, že se nemusíme obávat, že by podobně jako padlý člověk své plány a záměry měnil nebo rušil.

Z následujícího verše tradiční arminiáni vyvozují, že Bůh své plány může měnit:

• „Můžeš jim ten hřích ještě odpustit [že se klaněli zlatému teleti]? Ne-li, vymaž mě [Mojžíše] ze své knihy, kterou píšeš!“ Ale Hospodin Mojžíšovi odpověděl: „Vymažu ze své knihy toho, kdo proti mně zhřešil“ (Ex 32,32–33).

V tomto verši Mojžíš oroduje za Židy, kteří místo toho, aby spoléhali na Boha, odlili si ze zlata býčka, klaněli se mu, obětovali mu a říkali:

• To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země. (Ex 32,8b)

Zde nešlo o věřící lid, šlo o dav obyčejných modlářů. Zděšený, milující Mojžíš zde Bohu navrhuje „lepší řešení“. Budiž mu to ke cti, prosí Boha, aby vymazal z knihy života raději jeho než modlářské Židy. Byl motivován soucitem a láskou ke svému lidu. Bůh na lidskou, „lepší“ radu ale nemůže přistoupit, přestal by být Bohem. Bohu nemůže nikdo poradit; kdyby Bůh přijal lidskou radu, přiznal by, že jeho plán nebyl dokonalý. Ani Abraham nemohl přemluvit Boha, aby ušetřil Sodomu, jestliže v ní najde alespoň deset spravedlivých, protože Bůh věděl, že nenajde ani jednoho (Gn 18,23–33). Nikdo a nic nemůže přimět Boha, aby změnil svá odvěká ustanovení. To se také týká daného seznamu jeho vyvolených. Hospodin s Mojžíšem, ale i s námi, jedná, jako by žil na zemi, odpovídá mu po lidsku, srozumitelně, v čase a prostoru a poopravuje mu jeho chybný předpoklad. Mojžíš totiž prosil o nemožné, o změnu trojjediného úradku, jako by Bůh mohl měnit a odvolávat svá ustanovení, výnosy, dekrety. Bůh Mojžíšovi v podstatě odpovídá: Nevymažu tebe, Mojžíši, „vymažu“ ze své knihy toho, kdo proti mně zhřešil. Ve skutečnosti Bůh ve své neproměnlivé, ale dynamické mysli nemohl vymazat ani Mojžíše, protože Boží ustanovení, kniha života, je daná již před stvořením světa (Ef 1,4); a nemohl vymazat z knihy života ani modlářské Izraelity, kteří tancovali kolem zlatého telete, protože jejich jména nebyla v jeho mysli od založení světa nikdy uložena, nikdy nebyla zapsána v knize života (Zj 17,8). Kdo je zapsán v knize života, nebo kdo v ní chybí, o tom rozhodl Bůh na věčnosti. On od počátku oznamuje, co se v budoucnosti stane, co je neměnné a co zaručeně uskuteční (Iz 46,10).

Stejnou lásku, jakou pociťoval Mojžíš k Izraeli, měl i Pavel:

• Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím. (Ř 9,3)

Pavel chápal, na rozdíl od Mojžíše, že Boží výnos je neměnný. Proto nevyžadoval jako Mojžíš „vymaž mě ze své knihy“ (Ex 32,32), ale jen si povzdychl v touze být proklet za Izrael.