Křesťanství a bohatství si mohou rozumět

Ten největší dluh mají křesťanští myslitelé vůči klíčovému instrumentu otevřené společnosti - penězům. Bohatství musí sloužit vyšším cílům.

Vstupoval jsem do politiky po třicetileté klauzuře, kdy jsem pracoval v ústavu Akademie věd. Zabýval jsem se ekonomií a přitom také studoval teologii. Z této klauzury jsem vyšel do politiky s hlubokým předsevzetím, že křesťanství poskytuje nejlepší základy pro ekonomickou reformu v České republice.

Dluh teologů

Zároveň jsem pociťoval velkou lítost nad tím, že v moderní teologii převažují tóny, které svědčí o hlubokém nepochopení moderní společnosti. Spisy mnoha současných moderních teologů se jen hemží útoky na peníze, na bohatství, jako by bylo zdrojem všeho zla ve společnosti. Naší největší chybou jako křesťanů je, že jsme se vzdali nároku na univerzalismus a nechali se zatlačit do pouhé dobročinnosti.

Cítím zde veliký dluh evangelické teologie, která se nevyrovnala a neuměla vyrovnat s faktem, že už nežijeme v malé uzavřené společnosti, ale ve velkém otevřeném světě. Dobrovolně jsme tedy vyklidili pole materialistickým ideologiím, které ovládly myšlení našich bližních. Působí chaos v myšlení, protože už není žádná jednotící myšlenka, která by společnost spojovala. A přitom nikdo jiný než křesťané nemůže lépe porozumět dvěma věcem, které jsou pro život dobré společnosti nepostradatelné.

Tou první je jasné vědomí nezbytnosti řádu a pravidel, které nepocházejí z dílny žádné lidské autority, pravidel, která jsou nám dána, zjevena. Jádrem těchto pravidel je samozřejmě desatero, jež vlastně vymezuje zónu svobodného jednání lidí. Toto pojetí řádu je základem liberální ekonomie, ale hluboké porozumění a duchovní rozměr mu mohou dát jen křesťané.

Druhým takovým velkým společenským problémem, bez jehož pochopení a vtělení do hospodářského systému nemůže existovat dobrá společnost, je časový horizont. Dennodenně slýcháme stížnosti na to, že lidé jsou vedeni snahou o rychlé zbohatnutí, což samozřejmě není dobré a má být kritizováno. A zase, nikdo neví lépe než křesťan, jak to s časovým horizontem je. Křesťan ví, že jeho život je plný nákladů, celý život pracuje tak, aby pravá odměna, výnos, přišel až po jeho smrti. A paradoxně pouze při tomto vidění času se mohou dostavit i krátkodobé požitky, zisky, příjemné stránky života.

Klíčový instrument

Myslím si, že největší dluh mají křesťanští myslitelé a teologové vůči klíčovému instrumentu otevřené společnosti - a to jsou peníze. Peníze sklidily obrovskou kritiku ze strany křesťansky orientovaných lidí - jako by ony mohly za všechny neduhy moderní společnosti. Řekl bych, že je to vůbec nejhrubší chyba, které se my křesťané dopouštíme při přemýšlení o moderním světě. Život bez peněz je možný pouze v malých uzavřených společnostech. Takovéto odmítání peněz je odmítání velké otevřené společnosti a volání po malých uzavřených komunitách.

Jestliže se křesťanská teologie nevyrovná s problematikou peněz, bude se stále vzdalovat moderní společnosti, bude jí stále méně rozumět a bude mít stále problémy s tím, že jsme okrajová skupina lidí, která nemá moderní společnosti co říci. To je nejhrubší chyba, děsím se toho, protože to má katastrofální důsledky pro moderní společnost. Naše přítomnost v moderní společnosti se tím redukuje, minimalizuje a sami dobrovolně vyklízíme pole.

Rozumím tomu, co nás intuitivně citově poutá a vábí na životě v malé společnosti, kde peníze skutečně nejsou třeba. V této společnosti je možné rozlišovat potřeby jednotlivých lidí, znát jejich silné a slabé stránky. Každý skutek je přímo viditelný a to jsou věci, které nás citově uspokojují a intuitivně bychom si přáli, aby celý svět byl takový, aby silnému bylo naloženo více, slabému bylo pomoženo, aby každý dostal to, co potřebuje. Ale bohužel v takové společnosti nežijeme, naše společnost je úplně jiná.

Starost o neznámého

Za bližního máme tendenci považovat někoho, koho známe, komu potřebujeme pomoci, známe jeho potíže, problémy v rodině, na pracovišti. Ale ve velké otevřené společnosti je naším bližním člověk, kterého jsme nikdy neviděli a nikdy neuvidíme, vůbec ho neznáme, ale přesto jako křesťané máme k němu povinnosti a musíme ho zařadit do našeho světa. Dokonce bych chtěl velmi silně zdůraznit, že starost o toho, koho neznám a nikdy nepocítím radost z toho, že jsem mu pomohl, musí být mou prvořadou starostí, protože těchto lidí je nekonečně více než těch, které mám šanci znát.

A je-li tomu tak, že do svého obzoru musím zahrnout bližního, kterého neznám, musím se smířit s tím, že informace o jeho potřebách budou velmi abstraktní a nebudou tak barvité jako informace o bližních, s nimiž bydlíme v jednom domě, ulici nebo jsme ve sboru. Touto abstraktní informací není nic jiného než peněžní informace - cena.

Proto jsem přesvědčen, že místo křesťanů v moderní společnosti a jejich větší vliv, který bychom si přáli mít, musí jít přes pochopení základních mechanismů, které se vytvořily v moderní společnosti. A hlavně si musíme uvědomit, že toto pojivo moderní společnosti, jímž jsou peníze a ceny, není nic, co by bylo proti duchu křesťanství, naopak je to v duchu těch nejlepších křesťanských tradic. Jde o to, že bohatství musí sloužit, musí být druhé, musí sloužit vyšším cílům.

- TOMÁŠ JEŽEK, poslanec Parlamentu ČR, Hospodářské noviny 3. března 1995, přetištění povoleno