Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi a sedmého dne člověka. Po miliónech let byl člověk už dost moudrý na to, aby řekl: "Nač ještě mluvit o Bohu? Vezmu svou budoucnost do vlastních rukou." A tak se stalo. I začalo posledních sedm dnů země.

Za jitra prvého dne se rozhodl, že bude ze všech tvorů nejpřednější: silný, prozíravý, moudrý a blažený. Již nebude jakýmsi obrazem svého Stvořitele, ale sám sebou. Ale protože i potom musel v něco věřit, věřil střídavě ve volnost i poslušnost, v rovnost i výsady, v pověry i čísla, v sobectví i příslušnost k davu, v kapitál i chudobu, v odříkání i požitek, v anarchii i plán. Nejvíce se však ujišťoval ve své trvalé existenci. A právě pro zajištění své trvalé existence se na zemi i ve vzduchu obklopil technikou, chemickými zázraky, sítí vln i atomy v elektrárnách a ve zbraních.

Druhého dne, když se člověk stal skutečně svobodným, náhle začaly hynout ryby ve vodě, ptáci v ovzduší, zajíci na polích a motýli na lukách.

Třetího dne uschla tráva, listy na stromech, mech na skalách a květiny v zahradách. Neboť už ne příroda, ale člověk sám dělal počasí, rozděloval sucho a déšť, teplo a zimu, vzduch a vodu. Ale v jeho plánu se stala nějaká chyba. Když na chybu konečně přišel, na dně vyschlých řek už ležely lodě a dusnou džungli zavalil sníh. Horko střídalo chlad a chlad horko v průběhu jediného dne.

Čtvrtého dne zahynuli tři z každých čtyř obyvatel země. Jedni umírali na neznámé nemoci, které si člověk sám vypěstoval, jiní hladem, protože počet hladových byl obrovský a nejsilnější z nich ukryli klíče od potravinových skladů jen pro sebe. Zlořečili Stvořiteli za to, že předpovídaná blaženost se na zemi nedostavila.

Pátého dne ti poslední ze silných, dosud vždy dobře živení, vždy si jistí svou budoucností, stiskli červená tlačítka, neboť se náhle cítili slabí, nejistí a opuštění jako na začátku světa. A oheň zahalil celou zemi, hořely kovy a moře se vypařovala, betonové kostky měst zčernaly a z hor se kouřilo. Nebeské duchovní bytosti viděly, jak se modrá planeta zvaná země z rudé mění v hnědou a pak šedne jako popel. I přerušili ve smutku na chvíli svůj věčný chorál chvály.

Šestého dne zaniklo i světlo, neboť strašný vítr ze země zahalil slunce i hvězdy popelem a prachem. A znovu zavládl chaos. Šváb, který poslední z živých přežíval v nejlepším protiatomovém krytu světa, chcípl dusnem a horkem.

Sedmého dne nastal konečně na zemi klid. Země byla pustá a nesličná jako před stvořením. Nad průrvami a propastmi se vznášela tma a duch člověka zde bloudil jako přízrak věků. Avšak hluboko dole, v pekle, si nedotknuti a neotřeseni se smíchem vyprávěli příběh o člověku, který vzal svůj osud do vlastních rukou. A jejich pustý smích zněl nekonečnem až k uším Stvořitele.

- Jorg Zink -