* Mobilizace, výjimečný stav

Jak hrozná slova! Proč na ně tak reaguji? Proč na mne tak působí, když vím, že bitvy jsou někde daleko v pralese? To je proto, že kdysi, před víc jak půl stoletím, tatáž slova ukončila moje krásné, radostné, bezstarostné a svobodné mládí. Jako dnes se mi vybavuje ten sychravý podvečer, kdy prodavači večerníku vyvolávali: "Mobilizace, stanné právo vyhlášeno!". Popadla mě hrůza, a to jsem ještě nevěděla, co nás čeká. Tehdy mi bylo necelých čtrnáct let. Po celá ta léta jsem se snažila na to vše zapomenout a teď je to tu znovu.

Kdo měl právo tak bezohledně zakončit moje krásné dětství a dětství tisíců jiných dětí a dokonce připravit o život milióny nevinných? Kdo má právo dnes vytrhnout děti z jejich domova, i když jejich domov je jen bambusový domeček na čtyřech kůlech? Můžete se dívat na vystrašené oči dětí, tulících se v koutku cizího místa v cizím městě bez toho, aby Vaše srdce trpělo? Co ty děti věděly včera o tom, co je to evakuace? Co věděly včera o tom, kolik toho vytrpí, že tatínek bude ležet zraněný v nemocnici, maminka za ním pojede a jedenáctiletá holčička bude mít najednou na starosti svých pět mladších sourozenců?

Zde v Quitu, hlavním městě, se zdá, že se kromě maličkostí v porovnání s tím, co se děje na hranicích, nic nezměnilo. Vybírají se peníze na "civilní obranu", takže evakuovaní nemají nedostatek. Budeme platit daně za auta. Jediný podnik, který je přetížen, je ten, který vyrábí vlajky, takže moje vlaječky, které jsem objednala k 20. výročí "Dobré noviny", nejsou hotovy ve slíbeném termínu. Potraviny se prodávají normálně, ale jinak obchodníci nemohou splácet dluhy, protože v obchodech je mrtvo. Vláda zabrala rádiové vlny a nikdo neví, na kterých kmitočtech bude HCJB smět vysílat. Doufám, že budete trpěliví a vytrvalí a vždycky si nás na rádiu někde najdete. Je to k neuvěření, ale život jde dál.

Nejpoužívanější hraniční přechod mezi Ekvádorem a Peru je most v městečku Huaquillas. Tam vždycky proudily celý den davy lidí, kteří mezi sebou obchodovali. Od začátku pohraničních nepokojů byl most prázdný. Jednoho dne však bylo uspořádáno zvláštní setkání. Tisíce lidí pod vedením katolických kněží si šlo naproti na kolenou. S modlitbou k Bohu na rtech se objímali jako bratři a společně prosili Pána za to, aby válka skončila. Mnoho lidí na obou stranách prohlašuje: "My nechceme válku. Potřebujeme pracovat, aby se zlepšila životní úroveň a naše země se vyvíjela." Válka stojí oba národy mnoho miliónů. Ve hře je území, které patří Ekvádoru už desítky let a kde se údajně nachází nafta, zlato a dokonce uranová ruda. Národ je válkou sjednocen, takže všichni spolupracují bez ohledu na politickou příslušnost.

Prosím modlete se s námi, aby nás Pán ochránil od všeho zlého a aby tento konflikt brzy skončil. Kéž Pán dá moudrost našemu mírumilovnému a křesťanskému prezidentovi. Doufám, že dříve nežli tuto zprávu obdržíte, bude již opět mír.

Pozdravy Vám zasílá sestra Fialová

HCJB, Box 17-17-691 Quito, Ekvádor (únor 1995)

* Kdo tříští náš národ?

95/551

... Píšete, že jste dlouholetá posluchačka křesťanského vysílání - což nás velmi těší a následuje věta:

U nás bylo 18 uznávaných ovčínů a mě srdce bolí, co Amerika do našeho 10 milionového národa vřítila ovčínů, ovčínečků a sekt, po r. 1990 ačkoliv zná učení Ježíšovo teprve 500 let od objevení Ameriky Kolumbem. Tříští náš národ ještě víc!

Milá sestro, nerada to říkám, ale podlehla jste jisté formě desinformace. V naší zemi se vždy vyráběl třídní nepřítel a je smutné, že se vyrábí i dnes. Stále musíme hledat někoho, kdo může za naši mizérii. Dávno platí, že největší nepřítel každého jednotlivce je on sám a podobně největší nepřítel národa je jeho vlastní lid. Je smutné, ale nelze dodat jinak, než že největším nepřítelem křesťanství je církev sama. Proto nehledejme ničitele našeho křesťanství nikde jinde než v sobě samých. Zde se musím zastat Ameriky a Američanů, protože dříve ani dnes by bez jejich obětavé pomoci a štědrých darů nevznikla celá řada misijních společností, které zprostředkovaly překlady Bible do desítek jazyků a dialektů. Právě oni přinesli Boží slovo do nejodlehlejších míst naší zeměkoule a řada z nich v cizích zemích přišla o život. V minulosti i dnes nám pomáhají a předávají své zkušenosti. Je pravda, že u nás nejsou lidožrouti, neřádí zde malárie, ale zápas o duše není bez překážek a nebezpečné nástrahy číhají všude. Tito lidé u nás zažili vyšetřování, vazbu, vyhoštění a jiná důrazná varování. Přitom řada Američanů ani neví, kde se nachází Albánie nebo Čechy a Slovensko, ale to je neodradí, aby z lásky k bližnímu nepečovali o duchovní potřeby hladovějícího světa, ať se nachází, kde se nachází. Bez jejich obětavých darů by u nás neexistovalo ani jedno biblické křesťanské vysílání. Dodnes je vysílání TWR a HCJB nejen k nám, ale do mnoha jiných zemí placeno americkými křesťany již více než šedesát let. Kamióny plné Biblí, literatury, traktátů jsou dnes a denně rozdávány tisícům potřebných. Přichází lékařská pomoc, humanitární pomoc, tisíce misionářů, křesťanských lékařů, zdravotníků a jiných odborníků, nekonečné zástupy dobrovolníků nezištně dávají svůj čas a schopnosti, aby posloužili cizím lidem. Věřte, že i Amerika má potřeb víc než prostředků, přesto pravidelně a obětavě podporují práci, za kterou nedostanou většinou ani poděkování. Jen my dva, Pavel a Klára Steigerovi, informujeme v Americe a v Kanadě 2500 lidí o tom, co se děje u nás. Právě oni se modlí a finančně podporují křesťanské vysílání a misijní pracovníky. Tito neviditelní služebníci Boží nečekají veřejné uznání, poděkování ani vděk. Ten patří Pánu Bohu, který je k takovým obětem motivuje. Pánu patří dík za to, že nás bez rozdílu národností a obdarování spojuje v jednu rodinu.

Často převládá myšlení, že oni dávají ze svých přebytků. Nenechte se mýlit. Mnozí dávají pravidelně z mála nebo na mnoho různých účelů. Misijní práci většinou podporují drobní dárci. Kdo dává z mála, dává daleko více než kdokoliv z nás. Problém s bohatými křesťanskými sponzory, na které čekáme i u nás, je na celém světě stejný. Je jich totiž nedostatek. I kdyby křesťané dali, vše co mají, a humanisté rozdělili zbytek rovným dílem, ani potom samotné bohatství blahobyt nepřinese. Většina lidí totiž nemá a nehledá dlouhodobý cíl svého života. Přirozený člověk má většinou zájem jen o okamžité uspokojení krátkodobých přání. Pán Ježíš řekl:

• Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky." (Jan 12:8)

Kdyby břemeno misijní práce leželo jen na bohatých, všichni chudí by byli ochuzeni ještě více. Byli by připraveni o radost z pomoci bližním. Často zapomínáme, že křesťanská pomoc nejsou pouze peníze, ale každé přiložení ruky ke službě. Nehledejme pomoc nikde jinde než u Pána a ve vlastních řadách. Že to jde i u nás vidíte sami. Časopis Zápas o duši existuje, protože promlouvá do duší čtenářů. Až bude církev promlouvat do duší a srdcí posluchačů, nebude potřebovat státní dotace ani bohaté sponzory. Místní sbory budou patřit těm, kdo je budují s pomocí Boží vlastním úsilím a obětavostí. Potom i u nás může nastat situace dávno zašlých časů. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.

Jak může Pán přidávat církvím nové členy, když podle zákona naše církve spadají do světské kompetence ministerstva kultury. Církev není folklórní skupina ani ekonomická jednotka. Proč má být církev podřízena světskému ministerstvu, které vydalo zákony, které vznik nezávislých sborů přímo omezují? Církev i stát má obavy z odluky církve od státu. Kdo bude dohlížet na nezávislé církve? Kdo se bude starat o církevní platy? Odpověď je zřejmá.

• Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? (Mat 6:24-25)

Co dělá církev proto, aby jí tolik lidí neopouštělo a nepodléhalo zhoubnému učení Nového věku? Co dělá církev proto, aby děti znaly alespoň základy křesťanské věrouky? To jakému učení kdo uvěří v dospělosti, je jeho osobní zodpovědnost, ale důsledky své volby by měl každý znát. Náš národ se od Boha odvrátil a uvěřil spásným slibům intelektuálů a humanistů. Následky našeho nemoudrého konání nemůžeme svalovat na nikoho jiného než sami na sebe. Dodnes jsme se nevypořádali ani s jedním z těchto prohřešků. Stále nás udivuje všeobecná neochota našeho národa nést zodpovědnost sám za sebe. Každý se chce dobře cítit, mít teplíčko a plný talíř, jen po nás nežádejte žádné oběti.

• On (Ježíš) však odpověděl: "Je psáno: 'Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.'" (Mat 4:4)

Ten, kdo našemu národu poskytne vidinu pohodlného života, tomu odevzdáme i duši. Komunistické pronásledování křesťanů zřejmě nenapáchalo tolik škod jako duchovní tápání a zhoubné učení, které se u nás šíří díky křesťanskému analfabetismu. Lidé věří v horoskopy a chtějí znát svoji budoucnost. To vše k nám nedovážejí, ani nefinancují Američané, ale vychází z našeho domácího prostředí. V rámci církevních snah o přežití a uspokojení každého závanu větru, zůstaly z Božího slova jen prázdné pojmy. I křesťané vyhledávají léčitele, psychotroniky a jiné šarlatány.

Jedním si můžeme být jisti - pokud bude hlavou církve stát a křesťané zůstanou v nevědomosti, takové církvi Bůh nepožehná, i kdyby byla jediná a uznávaná celým světem. Zatím je církev chudičká, ale často má více zájmu o světské věci než o duchovní. Nebezpečí mamonu a touha po moci se však nevyhýbá ani církvím. Modleme se, aby byl Bůh milostivý a nepotrestal nás. Naše samotná národní identita není zaručena navždy. Klesli jsme tak hluboko, že smilníme tělesně i duchovně s kdekým. Okultní minulost nás provází od kolébky až po hrob. Stačí se podívat do kteréhokoliv knihkupectví, které má oddělení duchovní literatury. Hledáme samé zkratky jak dosáhnout štěstí. Sami už nevíme, jak bychom vymámili pocit uspokojení, abychom jej v zápětí prohráli v hazardních hrátkách o duši. Jímá mě smutek, když vidím, jak náš stádní národ naletí na každou hloupost. Všichni se musíme zamyslet. Podobáme se prvotní církvi alespoň v něčem?

• Když vešel do chrámu, začal vyhánět ty, kdo tam prodávali, a řekl jim: "Je psáno: 'Můj dům bude domem modlitby', ale vy jste z něho udělali doupě lupičů." Každý den učil v chrámě; velekněží však a zákoníci i přední mužové z lidu usilovali o to, aby jej zahubili, ale nevěděli, jak by to měli udělat, poněvadž všechen lid mu visel na rtech. ( Lukáš 19:45-48)
• Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse. (Skutky apoštolské 2:46-47)

- K. S. -

* Milý bratře faráři,

chci se pokusit vystihnout, co způsobilo, že po letech služby na tomtéž díle v Božím království, pro které mě komunisté v březnu 1960 pohnali před soud "pro narušování státního dozoru nad církvemi a církevními organizacemi" a v němž Ty celá ta léta stojíš jako představitel viditelné církve, si rozumíme méně než v mládí na těch nezapomenutelných lesních i jiných brigádách Komenského fakulty. Myslím, že příčina tkví hlavně v tom, kde jsme nabyli svého biblického vzdělání. U nás kromě oficiálních teologických fakult ovlivněných modernismem a biblickým kriticismem žádná jiná možnost nebyla. Biblické školy a semináře komunisté pozavírali. Ve svobodném světě se souběžně vyvíjely Bibli věrné teologické fakulty, biblické školy a semináře, takže volba byla možná. Charakter Biblické školy ve švýcarském Beatenbergu, kde jsem 1949 diplomovala, je možná dán názvem jedné studie dr. Wasserzugové, manželky ředitele a spoluzakladatelky školy: "Gottes Wort IST gottes Wort" (Boží slovo JE Boží slovo). Jednou z podmínek přijetí na tuto školu bylo, že uchazeč přijímá Bibli jako bezpodmínečnou autoritu pro svůj život a službu. Podepsat něco takového pro mě nebyl problém, protože jsem vyrostla v bývalé Jednotě českobratrské (dnešní Církev bratrská), kde mi tehdy nikdo Bibli nezpochybňoval. Stejně však si dobře pamatuji ve svém životě na okamžik, kdy mne skutečnost, že držím v ruce slovo samotného Boha, uchvátila a ohromila tak, jako když jsem se svého času sklonila před Ježíšem jako Božím Synem. Vím, že jako On, ač člověk týmž bídám poddaný jako my, byl jako Boží Syn dokonalý, tak je Bible, Boží slovo v lidské řeči, dokonalá a nemá chyb. Je nám vydaná napospas, jako člověk Ježíš. Můžeme na ni plivat, trhat ji na kusy, "křižovat" a zabíjet. Ale ona po všecky ty věky vždy znova vstává v nové kráse a oslovuje další a další generace a vede je k Bohu. Opravdu je z Ducha a je živá. Myslím, že tak krutě jako Židé s Ježíšem a křesťané s Biblí nezachází žádné náboženství se svými Mesiáši a se svými svatými knihami. Opovaž se něco říci proti Mohamedovi či Koránu a přijdeš o život. Příkladem toho, že nakonec i teologové upsaní historickému kriticismu nacházejí cestu k Božímu slovu v Ježíši a skrze Něho, je dr. Eta Linnemanová:

Od moderní teologie k Ježíši

V knize "Originál nebo podvod" (Original oder Falschung, CLV-Verlag, Bielefeld) podává dr. Eta Linnemannová svědectví, které bylo otištěno v časopise "Mitternachtsruft" 2/1995.

"Proč odmítáte teologii historického kriticismu?", ptají se mne mnozí. Ráda bych na tuto otázku upřímně odpověděla: toto moje NE odpovídá jasnému ANO mému nádhernému Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu a Jeho slavnému vykoupení, které i pro mne vydobyl.

Jako žákyně Rudolfa Bultmanna a Ernsta Fuchse, Friedricha Gogartena a Gerharda Ebelinga jsem měla ty nejlepší učitele, které mi moderní teologie mohla nabídnout. Publikovala jsem a už má první kniha byla bestsellerem. Stala jsem se profesorkou teologie a metodiky v rámci výuky náboženství na technice v Braunschweigu. Po habilitaci jsem byla jmenována mimořádnou profesorkou pro Nový zákon na teologické fakultě Filipovy univerzity v Marburgu a jako členka Společnosti pro Nový zákon (Society for New Testament) jsem se účastnila bádání. Mezi svými kolegy jsem získávala čím dál větší uznání.

Zakořeněna v historickém kriticismu, byla jsem pevně přesvědčena, že svou teologickou činností sloužím Bohu a přispívám ke zvěstování evangelia. Pak však, na základě jednotlivých pozorování i z vlastní zkušenosti, jsem musela uznat, že z této "vědecké práce na biblickém textu" neplyne žádná pravda a že tato práce k šíření evangelia nepřispívá. Bylo to tehdy pouze praktické poznání vyrostlé ze zkušeností, které jsem dále prostě nemohla popírat. Mezitím mi Bůh milostivě dal i teoretické poznání, co tato teologie v podstatě je: jejím základem není Boží slovo, ale lidské filosofické názory definující pravdu tak, že Boží slovo jako její zdroj vylučují. Na základě těchto předpokladů není myslitelný Bůh Bible, Stvořitel nebe a země a Otec našeho Spasitele a Pána Ježíše Krista.

Dnes vím, že monopolní charakter a světoširé rozšíření historicko-kritického přístupu k Bibli je Božím soudem (Řím. 1:18 násl.). Bůh ve svém slově předpověděl, že přijde doba, kdy lidé nebudou přijímat zdravé učení, ale budou si vyhledávat učitele podle svých vlastních představ (2 Tim. 4:3), že uvěří mocnému podvodu proto, že nepřijali lásku k pravdě (2 Tes. 2:11). Bůh není mrtvý, ani se nevzdal trůnu. Drží pevně otěže vlády ve své ruce a soudí ty, kdo jej považují za mrtvého nebo staví na roveň modle neschopné udělat cokoliv dobrého či zlého.

Dnes vím, že za své počínající procitání vděčím Boží milosti. Nejdříve jsem však upadla do hluboké deprese, na niž jsem reagovala útěkem k televizi a alkoholu. Na podkladě trpkých zkušeností jsem poznala, že "kdo chce zachovat svůj život, ten ho ztratí" (Mat. 10:39). V té době mne Bůh svedl dohromady s živými křesťany, kteří znali svého Spasitele. Naslouchala jsem jejich svědectví o tom, jak Bůh v jejich životě jedná. A nakonec i mne oslovil Bůh prostřednictvím jednoho bratra a díky Boží lásce a milosti jsem směla svůj život vydat Pánu Ježíši. Tak začala radikální změna v mém životě. Pán mě vysvobodil od závislosti na televizi a alkoholu. Prahla jsem po živém Božím slovu a společenství s věřícími, začala jsem jasně rozpoznávat hřích, který jsem do té doby omlouvala, jako hřích. Jasně si vzpomínám na tu jiskřivou radost, kdy se černé opět stalo černým a bílé bílým a přestalo splývat v nerozpoznatelnou šeď.

Asi měsíc poté, co jsem svůj život vydala Pánu Ježíši, směla jsem poznat, že Jeho zaslíbení jsou pravdivá. Naslouchala jsem vyprávění misionáře, který pracoval s Wicliffovými překladateli Bible v Nepálu. Sdělil nám, že jeho domorodý pomocník se v jeho nepřítomnosti ocitl ve vězení, protože tehdy ještě platil v Nepálu zákaz stát se křesťanem. Řekl nám, co ten mladý křesťan před soudem vypovídal. Protože jsem z vyprávění misionáře tohoto křesťana znala, bylo mi ihned jasné, že takovou výpověď nemohl mít sám ze sebe. Vzpomněla jsem si na Ježíšova slova z Mk 13:9-11, která jsem do té doby vnímala čistě akademicky, a uvědomila jsem si, že se u tohoto nepálského křesťana naplnila. Jako bleskem mne osvítilo poznání, že Boží zaslíbení jsou skutečná, že Bůh je živý Bůh, který vládne a stojí za svým slovem. Když rozkáže, stane se, když přikáže, postaví se (Ž 33:9). Vše, co jsem do té doby slyšela jako osobní svědectví řady křesťanů, se najednou složilo jako stavebnice. Uvědomila jsem si tváří v tvář tomu, co Bůh dnes koná, své bláznovství, když jsem tvrdívala, že divy popsané v Novém zákoně se nestaly. Zhrozila jsem se, že jsem byla studentům slepým vůdcem slepých.

Asi po měsíci, bez jakéhokoliv podnětu od nějakého člověka, jsem v soukromí svého pokoje stála před rozhodnutím: buď budu nadále Bibli zkoumat svým rozumem, nebo dovolím Duchu svatému, aby ovládl a proměnil mé myšlení. Ujasnilo se mi to na základě slova v Janovi 3:16. Vždyť jsem mezitím poznala jeho pravdivost. To, co Bůh pro mne a pro celý svět vykonal, když vydal Svého Syna na smrt, bylo teď základem mého života. Nemohla jsem to odsunout jako nezávaznou výpověď více méně gnózí ovlivněného teologického pisatele. Víra může spočinout jen na závazném Božím zaslíbení, Boží výpovědi. Teologické výpovědi mají jen akademickou hodnotu. Z Boží milosti jsem pak směla poznat Pána Ježíše Krista jako toho, jehož jméno je nad každé jméno. Směla jsem poznat, že JE Božím synem narozeným z panny, který jako Mesiáš je také pravým člověkem a že Mu takové tituly nepřisoudil žádný člověk. Inspiraci Písma jsem nejdříve poznala a pak i živě zakusila.

Neřekli mi to lidé, ale dosvědčil mi to Duch svatý v mém srdci, že mé převrácené učení bylo hříchem. Jsem ráda a děkuji Pánu, že mi tento hřích odpustil, protože i za něj umíral na Golgatě. Odtud mé rozhodné NE teologii historického kriticismu. Dnes jako tehdy pokládám za škvár všecko, co jsem učila a napsala před tím, než jsem odevzdala svůj život Pánu Ježíši. Ráda bych využila této příležitosti a poukázala na to, že jsem zavrhla obě své knihy: "Ježíšova podobenství..." (Gleichnisse Jesu...) a "Studie k pašijním událostem" (Studien zur Passiongeschichte) včetně všech svých příspěvků do odborných časopisů, sbírek apod. Všecko, co jsem z toho vlastnila, jsem vlastnoručně v roce 1978 hodila do kontejneru na odpadky a Vás prosím, pokud něco z toho máte ve své knihovně, udělejte to také.

dr. Eta Linnemannová, prof. v.v.

Láska k pravdě

Snad nejsem příliš daleko od pravdy, tvrdím-li, že se velká část lidí v oboru náboženském nezdokonaluje, samostatně nemyslí, myslit se ani neodvažuje a netroufá si vyslovit své názory a vyvodit případné následky.

Lidé znají Pánbíčka, ale neznají Boha. Všude vidíme veliký pokrok, jen ne na poli náboženském. Je to snad proto, že zde byl již nejvyšší vrchol dosažen? Ne, je to proto, že se církve mnohem více starají o získávání nových vyznavačů, o vnější lesk a nádheru, nežli o prohloubení náboženského cítění. Církve žijí ve vzájemné řevnivosti, hádají se o malicherné otázky a nesoustřeďují veškeré své úsilí k tomu, aby mravní zásady vnikly do srdcí lidí a ovlivňovaly je tak, aby byla mravnost samozřejmostí. Dnes je hluboká propast mezi náboženským učením a veřejným životem, neboť lidé považují vnější formality za jádro náboženství a nevědí, že mravní pokrok spočívá na lásce a pravdě.

Karel Orlík, Zápas o zemi zaslíbenou