Dnes už nepochybuji o tom, že pokud Adam s Evou doopravdy historicky neprošli pádem, pak je spása v Kristu pouze iluzí a špatnou kulturou. Uvěřit, že Genesis přináší pravou zprávu o původu člověka, představuje však většinou určitý proces, a otázek kolem původu a věrohodnosti Bible nikdy není málo. Člověk je totiž nejprve zaskočen zjištěním, že prakticky celý svět svorně připouští svůj původ z opice. Potom objeví, že i on sám je veskrze prolezlý evolucionismem. Odebírá sice Zápas o duši, kde ho -pst- ubezpečuje, že nemusí pohřbít svůj intelekt, pokud věří v kreaci. Navštěvuje další přednášky a čte publikace na stejné téma, ale stále mu chybí jistota. Nemám-li jistotu, nemohu plavat proti proudu. A pak se něco stane. Nic dramatického, jdete z práce pěší zónou středem města a míjíte lidi a najednou vnímáte, že jsou stvořeni, a to i přes stopy hříchu a pádu, které jsou vepsány do jejich fyziognomie. Tento malý osobní zázrak se jmenuje Boží zjevení. Stejným způsobem jsme i uvěřili, nejprve jsme sice něco slyšeli nebo četli, ale Bůh zjevil to, čemu bychom nedokázali uvěřit jinak než Božím zásahem, protože věci nebeské jsou z pozemské perspektivy viděny jako bláznovství.

Je to rozhodně vždycky Boží svědectví, kterým člověk poznává Boha jako Spasitele nebo Stvořitele. Lidem v tomto ohledu není možno věřit. Dokonce ani ne křesťanům, které znáte nebo milujete. Svědectví Boží skrze Ducha svatého je velkou nadějí pro dvě skupiny váhavých a nepevných. Do první skupiny patří teističtí evolucionisté, druhou tvoří povrchní fundamentalisté, kteří svůj názor přijali ne z Boží, nýbrž pouze z lidské ruky, a když trochu zafouká, tak se jim celá stavba sesype. Obě skupiny mají naději, pokud v nich působí Boží život a pokud se mohou připojit k poznámce apoštola Pavla adresované do Korintu:

• Jestliže se někdo domnívá, že něco poznal, nepoznal ještě tak, jak je třeba poznat. (1 Kor. 8:2).

Žijeme v riskantním století. Mnoho informací vyvolává potřebu jednoduchých polopravd uspokojujících náš padlý rozum. Tíhneme k černobílému způsobu uvažování. Vydáváme se manipulaci, relativismu a často se ptáme zklamaně jako Pilát: "Co je pravda?" Rodiče mají strach o své děti a říkají jim, nikomu nevěř. Taky se držím tohoto hesla a věřím jenom Bohu. Je to možná zdánlivě mlhavé, iracionální, existenciální a bez nějakého opěrného bodu. Bible však říká, že opěrný bod je v nebi. Je to člověk Ježíš Kristus (1 Tim. 2:5), kromě něho není jiného prostředníka. Nejsem tudíž povinován lidem, abych jim zobal z ruky a přijímal jejich náhledy. Být v Boží moci totiž znamená být tažen ven přes hradby rozdělení, které byly přece zbořeny (Ef. 2:14).

Zjevení do našich životů přichází zpravidla pomalu. Duch svatý je sice schopen působit rychle, my však často nejsme schopni rychle spolupracovat. Místní shromáždění církve můžeme přirovnat k takové čekárně. Čekáme jeden na druhého. Ti rychlejší a nervóznější mohou přemýšlet, jestli nepospíchají zbytečně, a ti pomalejší jsou nuceni zvážit, zdali vůbec něco očekávají. Ale Církev patří Pánu, ne nám. Každý, kdo zaklepe, je uvítán ve slávě a moci, ne staršími sboru. Zjev Pána Církve je milostný a z člověka padá celá opičí minulost. V Božích očích je to chvíle, pro nás celý život.

- M. S. -