Před časem jsem dostal dopis, v němž mi pisatel vytýká několik doktrín, týkající se problému "dědičného hříchu" a hříšné podstaty člověka. Cituji: 

Termín "hříšná podstata" se objevuje už v názvu článku, a je značně oblíbený u luteránů, zatímco odborníky na dědičný hřích jsou, pokud vím, katolíci. Autorovi článku jsou tyto termíny východiskem. Kromě "hříšné podstaty" a z ní vyplývajícího "dědičného hříchu" tak "obohatili" svět např. o pojem "transsubstanciace". S Biblí tyto myšlenkové konstrukce mají společné téma, nikoliv však ducha." 

V dopise se dále píše, že křesťané převzali "podstatu" a "nahodilost (případek)" téže věci od Aristotela.

Jak jsem pochopil, snad se nemýlím, pisatel dopisu popírá, že by hříšná "podstata" - neodolatelné sklony hřešit, přecházela dědičně z rodičů na děti. Jestliže má pisatel pravdu, potom se člověk rodí mravně neutrální, a teprve život a prostředí v němž uplatňuje svoji vůli a volbou dobra nebo zla z něj vytváří člověka dobrého nebo zlého.

Víme, že komunikace je vždy největší překážkou dorozumění. Velmi často, když dva řeknou totéž, mají na mysli něco zcela jiného. Lidé rozumí stejným slovům podle svého, a než si mohou vzájemně upřesnit názvosloví, jejich emoce je rozladí natolik, že ztratí zájem o další dialog a porozumění.

Někdo namítne, že je zbytečné se o takových věcech dohadovat, že to není podstatné. Říkají: "nám stačí jednoduchá víra". Jenže odpověď na takové otázky mění zásadně pohled na Boha i člověka. Kromě toho, křesťan by měl přemýšlet, rozjímat, zkoumat Bibli, aplikovat poznání a nechat se především vést Duchem svatým ke stále hlubší pravdě. Jen tak jsou Boží děti posvěcovány, rostou ve víře a dospívají v poznání.

Dopis čtenáře pokračuje, že člověk nedědí specifické hříchy svého otce nebo matky. S tím souhlasím, a dodávám, že ani za ně nemůže nést odpovědnost - jen jisté následky.

Co je hřích? Původní význam má kořeny v lukostřelbě a znamená minout cíl - terč. Netrefit se také může znamenat něco pokazit, začít a nedokončit, zapomenout, ztratit, zabloudit aj. Především však míjíme cíl, ke kterému jsme byli stvořeni - milovat svého Stvořitele. Nemilujeme-li Boha z celého srdce, mysli a síly, a svého bližního jako sebe sama, míjíme všech deset přikázání. Minout cíl, k němuž jsme byli stvořeni, je naprostý duchovní propad.

Vysvětleme si tedy pojem "naprosté zkaženosti člověka". Takové prohlášení zní negativisticky a odpudivě, obzvláště, když za hříchem zkažené osobnosti dosadíme sami sebe a své nejbližší. Všichni jsme ochotni přiznat si určité charakterové nedostatky; ale úplnou zkaženost? Znamená to, že i novorozeňata jsou dědičně postižena a mají v sobě vrozené zlo? Existuje vůbec lidské dobro? Jistě! Vždyť, když přijdu na návštěvu, věřím, že mi hostitelka nenasype jed do kávy. Věřím pilotovi, že má smysl pro odpovědnost a nerozhodne se přistát někde jinde než na letišti. Důvěřuji lékařům a odevzdám se do jejich péče, protože jsem přesvědčen, že jsou to odpovědní lidé a dobrý specialista mně úmyslně nepoškodí. Kdybychom neměli na srdci jisté dobro, lidský rod by dávno vyhynul. Lidé konají dobré skutky, ale všechna dobrota, o níž doposud hovoříme, nepatří do duchovní oblasti. Tuto částečnou, neduchovní "dobrotu" ovládá svědomí přirozeného člověka, tedy i toho, který není duchovně znovuzrozen. Božím dítětem se člověk stává teprve duchovním znovuzrozením.

V otázce duchovního znovuzrození, které vede ke spasení, se křesťané dělí na dva tábory:

(1) První tábor (Arministé) věří, že přirozený člověk není úplně duchovně mrtev. Proto na svém duchovním znovuzrození, na své regeneraci, může s Bohem spolupracovat. V každém člověku zbývá trochu dobra - duchovního života, jenž umožní buď vírou přijmout nebo nevírou odmítnout Bohem nabízenou milost. Ježíšova spásná zastupující smrt je tedy otevřená, nedokonaná, potenciální pro všechny, protože její účinnost je podmíněna přijmutím nebo odmítnutím Boží oběti na kříži. Člověk věří proto, aby naplnil podmínku (víru), bez níž ho Bůh nepřijme. 

(2) Druhý tábor (Kalvinisté) věří, že hříšný člověk je duchovně mrtev. Takový člověk duchovně neexistuje. Proto na svém znovuzrození, na své regeneraci, nemůže spolupracovat. Duchovní věci se dají pochopit jen duchem, který duchovně mrtvému úplně chybí. Člověk nemůže pochopit, ani přijmout nebo odmítnout spásu, pokud není z Božího svrchovaného rozhodnutí, duchovně znovuzrozen, regenerován, duchovně vzkříšen. Ježíšova spásná zastupující smrt je tedy uzavřena, dokonaná, plně účinná pro Jeho lid, nepodmíněna lidským rozhodnutím nebo naplněním jakékoliv podmínky. Člověk věří, chápe a přijímá oběť Pána Ježíše Krista, protože už je Bohem znovuzrozen, duchovně vzkříšen. 

Co teď?! - dva zcela rozdílné náhledy! Nejsou vůbec nové. Během posledních dvou tisíc let bylo na toto téma napsáno množství knih a stále je tato otázka s námi. V Holandsku z toho vznikla v 17. století málem válka.

"Naprostá zkaženost člověka?" 

Odpověď na tuto důležitou otázku ovlivní náš další pohled na sebe, bližní, na křesťany, na spásu, a převratně rozšíří naše chápání svatosti a svrchovanosti Boha. Když hovoříme o naprosté zkaženosti, myslíme tím, že lidská povaha, charakter, přirozenost - nevím, jak to nejlépe vystihnout - je porušená, zvrácená a zasažena hříchem.

Adamův hřích zapříčinil zlo, které nelze spoutat lidskou silou. Rodíme se hříšní a hříšnými zůstáváme po celý život. Vzpoura je v nás, hřešíme přirozeně, bez nátlaku, a v souladu se svým chtěním. Ani jeden prvek viditelné i neviditelné podstaty člověka, a všeho živého i neživého stvoření, nezůstal ve své původní dokonalé podobě. Například vše v mém oku je zasaženo, do posledního receptoru a nervového spoje, ale jen do určité míry, protože stále ještě vidím. Naše tělo a mysl je také omezeně funkční, ale vyznačuje se různým stupněm rozkladu, opotřebením, postupným slábnutím orgánů, celkovým stárnutím, což neodvratně spěje k tělesné smrti.

Určující přídavné jméno "naprostá" vystihuje extenzitu zkázy, tedy zkáza v celém rozsahu. Míra neboli intenzita zkázy přirozeného člověka a stvoření nemůže být úplná, to by nezbylo vůbec nic, vše by bylo nefunkční.

Co neexistuje, co je mrtvé a nefunkční, kde je intenzita i extenzita zkázy úplná, je ztráta spojení s Bohem. Proto říkáme, že se člověk rodí duchovně mrtev. Následek přerušeného spojení s Bohem je duchovní oddělenost - nemohoucnost, což je duchovní padlost do té míry, že člověk je neschopen učinit cokoliv, co se týká vlastní spásy. Přirozený člověk nemá ani jeden smysl, kterým by s Bohem mohl navázat kontakt. Spojení s Bohem je plně závislé na Bohu, nikdy ne na člověku!

• Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás. (Jan 15,16) 

Definici "naprosté zkaženost člověka" musíme dobře rozumět, abychom mluvili o stejné věci. Vůbec nepopírám, že všude kolem nás je mnoho lidí, kteří mají spoustu ctností, jestliže na ně pohlížíme z přirozené, tedy tělesné a neduchovní existence. Dobří lidé žijí všude kolem nás a není jich málo. Mějme však na paměti, že z Božího hlediska všichni přicházíme na svět duchovně mrtvi, žijeme v zajetí hříchu, máme volnost sklízet jen to, co je v našem srdci. Přirozený člověk nemá volnost ani možnost, aby své srdce naplnil Duchem Božím. Skutečná spása člověka Bohem vylučuje lidské zásluhy z pochopitelného důvodu - aby se nikdo nechlubil.

Člověk byl předurčen, aby oslavoval Boha, aby miloval bližního; poslušně dodržoval Boží zákon, nekradl, nelhal, nezabíjel (ani nenávistí), nesmilnil, a nedychtil (nezáviděl). Bůh stvořil dokonalého člověka. Adam nebyl otrokem hříchu. Mohl přirozeně setrvávat v přítomnosti Božího vedení, ale mohl také odmítnout. Adamovo rozhodnutí strhlo veškeré jeho potomstvo do duchovní oddělenosti od Boha a pozvolného tělesného umírání. Lidstvo ztratilo volnost rozhodnout se pro Boha, a zůstala mu volnost jen v tom Zlém, v němž se lidská vůle svobodně rozhoduje jen proti Bohu.

Přirozený, z ženy narozený a mužem zplozený člověk, nemůže poznat Boží pravdu, protože se rodí duchovně hluchý a slepý, prostě mrtvý. Hospodin Bůh člověku přikázal:

• Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti. (Genesis 2:16-17) 

Bůh varoval Adama před nebezpečím. V ráji nebylo nic, co by vypadalo odpudivě. Adam a Eva byli obklopeni dokonalostí, jakou nepoznal nikdo z lidí, ale Eva byla zvědavá a nedbala Božího varování.

• Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. (Genesis 3:6-7) 

Eva naslouchala svodům hada, Adam naslouchal Evě a Bůh promluvil:

• Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš. (Genesis 3:17-19) 

V Adamovi jsme ztratili i tělesnou přirozenost nestárnout a neumírat, protože pro každého z nás platí - mzdou hříchu je smrt. Důsledek vrozené hříšné podstaty tedy je, že přirozený člověk není schopen udělat cokoliv, co by bylo duchovně správné, tedy spravedlivé.

Adamovým neuposlechnutím jsme všichni zhřešili, ztratili jsme volnost rozhodování v Božích osvětlených mantinelech a sesunuli jsme se do "volnosti" rozhodování ve tmě, v mantinelech toho Zlého, což je otroctví. Buď po znovuzrození uplatňujeme svobodnou vůli v Božím rámci, nebo přirozeně v rámci toho Zlého. Buď po nadpřirozené regeneraci posloucháme Boha, nebo přirozeně toho Zlého.

Objektivní pochopení podstaty naprosté lidské zkaženosti ovlivňuje náš pohled na spásu, znovuzrození, obřezání srdce, regeneraci, posvěcování křesťanského života. Znovu máme před sebou dvě možnosti:

1. Pokud věříme, že naše duchovní zkaženost je jen částečná (Arministé), že nejsme naprosto duchovně mrtvi, potom musíme věřit, že naše duchovní znovuzrození, regenerace, duchovní vzkříšení je dvoustranná práce, že to je synergické Boží "rozhodnutí", které je podmíněno našim "rozhodnutím". Skutek víry potvrzuje, že nejsme duchovně bezmocní, nejsme naprosto zkažení a naše duchovní svébytnost je částečně zachována. Lidské osobní rozhodnutí podmiňuje Boha člověka spasit. Jinými slovy - protože máme v duchovní oblasti určitou volnost, jsme schopni Boží nabídku přijmout nebo odmítnout. Tento pohled v různých variantách historicky zastávali: Pelagius, semipelagiáni, Cassian, Faustus, Tridentský koncil, Luis de Molina, Arminius, Finney, Chafer a další.

2. Jestliže ale věříme, že naše duchovní zkaženost je úplná (Kalvinisté), potom musíme věřit, že naše duchovní znovuzrození, regenerace, duchovní vzkříšení je z vůle (práce) Jednoho, že to je monergické, nepodmíněné Boží rozhodnutí z milosti, na němž nemáme žádnou zásluhu ani spoluodpovědnost. Tak, jako nikdo nerozhoduje o své vůli zda a kdy se tělesně narodí, podobně se nikdo nemůže sám rozhodnout, zda a kdy se duchovně znovuzrodí. Obojí se děje mimo nás. Jinými slovy - jsme, protože nás Bůh znal ještě před založením světa, a věříme, protože nás Bůh bezpodmínečně bez zásluh a z milosti vyvolil a znovuzrodil. Víra, posvěcování a spolupráce s Bohem jsou až projevy a důsledky znovuzrození. Tento pohled historicky zastávali: Augustin, Prosper, Hus, Kalvín, Chemnitz, Jansen, Quesnel, Pascal, Luther, Edwards, Spurgeon a další.

Z předešlého vyplývá: První věří, aby byli znovuzrozeni; druzí věří, právě proto, že už jsou znovuzrozeni. První věří, že jsou v hříchu jen duchovně nemocní, tedy částečně živí, proto mají volnost se svobodně rozhodnout pro nebo proti Bohu; druzí věří, že jsou v hříchu duchovně mrtví, stojí mimo, proto mají volnost se svobodně rozhodnout jen proti Bohu, protože, jak říká Písmo: není ani jeden, kdo by hledal Boha.

Pochopení učení o duchovní zkaženosti člověka, zda je úplná, nebo jen částečná, nutí věřící vykládat stejné verše různým způsobem. Vidíme, že se nezabýváme teologickými zbytečnostmi, ale důležitými otázkami, jež mění pohled na Boha, člověka a způsob spásy. Pojďme dále a podívejme se na minulost každého dnešního křesťana, kdy žil podle svého, tedy v hříchu:

I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. (Efezským 2:1-3)

Žít sám sobě znamená propadnout Božímu soudu. Vzdorují všichni, bez znovuzrození totiž nemají ani nechtějí mít jinou možnost. Proto se nikdo nemůže pro Spasitele Ježíše Krista rozhodnout. Nemůže a nechce věřit, protože svobodná volba vyvěrá ze srdce, které je duchovně zkažené. Jediná záchrana vězí ve výměně srdce. Kdo nebyl znovuzrozen z Ducha Božího, komu nebylo obřezáno srdce, komu nebyl do nitra vložen Boží Duch, ten zůstává vrozeně duchovně mrtev.

• Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním (tj. Kristem) a všechny viny nám odpustil. (Koloským 2:13) 

Probuzení k věčnému životu, znovuzrození, duchovní vzkříšení, regenerace se tedy uskutečnilo ve stavu naší duchovní neexistence, kdy jsme byli odděleni od Boha a duchovně neobřezáni. Přirozený člověk nemůže uvěřit, dokud není Duchem svatým oživen, probuzen, znovuzrozen. Naše ztracenost - nepravost je přirozená, je nám vrozená od početí, pochází již z matčina lůna.

• Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka. (Žalm 51,7) 

Zde David neříká, že byl počat hříchem, jako by manželské lože bylo hříšné, to je přece svaté; a už vůbec nemá na mysli matčinu hříšnost. Mluví totiž o sobě, ne o svojí matce. David říká, že byl hříšný již v okamžiku početí.

• Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. (Jób 14,1) 

Přirozený člověk umírá dříve než chce, žije v nepokoji a strachuje se o svůj život. Smrt, strach ze smrti a nepokoj v duši jsou následky vrozené hříšné podstaty. Můžeme říci, že člověk není zlý, protože koná zlé činy; ale koná zlo, protože je zlý. Proto bída ani bohatství nedělá z lidí zlosyny; lidé už jsou zlosyny od početí:

• Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou. (Žalm 58,4) 

Člověk z muže a ženy již od svého početí, nepatří do Božího království. Ježíš učil, že přirozený člověk se musí duchovně narodit znovu, aby vešel do Božího Království.

• Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. (Jan 3,5-7) 

Nikdo z nás si nemůže vybrat, zda se tělesně narodí. Nemůže si vybrat otce, matku, barvu pleti ani společenské postavení, to vše je mu dáno; s naším rozhodováním to nemá nic společného. Podobně jsme si sami nevybrali duchovního Otce; byli jsme duchovně narozeni z Boží vůle, z Božího Ducha skrze Jeho nepomíjitelné Slovo:

• Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; ... (Jan 15:16) 

Ano, neseme duchovní ovoce, ale jen proto, že nás Bůh vyvolil a znovuzrodil - bez našeho vědomí, přání a zásluh. Přirozený člověk nemůže duchovně udělat nic dobrého, protože lidská mysl je vrozeně zatemnělá hříchem. To platí o celém Adamově potomstvu.

Bez Boží svrchované milosti se člověk nemůže k Bohu ani přiblížit. Bůh má prvenství ve všem a křesťanova sláva je viditelná jenom v Bohu. Naše přirozená podstata je zkorumpována:

• Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka. (Mk 7:21-23) 

Jestli nám tento výčet připomíná současný stav lidstva, neviňme dobu, v níž žijeme, nesvádějme nic na prostředí nebo historii. Obojí působí jen jako katalyzátor; na povrch vypluje jen to, co je v nás vrozeně skryto.

Vina je v našich srdcích a ta jsou příčinou špatných nebo totalitních režimů... Všichni lidé bez našeho Spasitele Pána Ježíše Krista, bez Jeho osvícení, chodí ve tmě:

• Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. (Jan 3:19) 

Kdybychom byli duchovně zkaženi jen částečně, potom Bůh nemusel posílat na zem svého Syna. Mohl jednoduše použít naši zbylou duchovní nezkaženost. My ale vězíme od narození v duchovní mrtvosti, jsme soustředěni na sebe a odvráceni od Boha.

• Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. (Ř 8:7-8) 

Největší duchovní podvod je lidská pýcha, "naděje a víra", že můžeme žít z vlastních sil, že jsme duchovně autonomní. Před znovuzrozením jsme naprosto nezpůsobilí přijmout byť třeba jen částečnou duchovní pravdu. Z přirozenosti známe jen duchovní deformaci, která vyhovuje naší zdeformované svobodné vůli. Nikdo nemá vrozenou schopnost pochopit Boží pravdu:

• Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. (1. Korintským 2:14) 

Jen ten, koho Bůh znovuzrodí, dostane do svého nitra Božího Ducha a v souzvuku se svojí obrozenou volností se svobodně a bez nátlaku rozhodne zodpovědně věřit. Pavel nabádal křesťany, aby nežili ve tmě jako pohané. Pohan nezná hranice své náruživosti. Pohané si nemohou pomoci, protože mají vrozeně zatvrzelé srdce.

• To vám říkám a dotvrzuji jménem Páně: nežijte tak, jako žijí pohané podle svých marných představ. Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce. Otupěli, propadli bezuzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci. (Efezským 4:17-19) 

Jen Bůh svojí milostí proměňuje srdce pohanů. Všichni posvěcení svatí kdysi bez výjimky chodívali ve tmě:

• I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. (Efezským 5:8) 

Tělesný, přirozený člověk, který není Bohem uschopněn znovuzrozením a naplňováním své víry se nemůže sám od sebe stát světlem, protože:

• Čistým je všechno čisté. Ale poskvrněným a nevěřícím nic není čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny. (Titovi 1:15) 

Bůh jedná jen s dvěma skupinami lidí: (1) dětmi Božími, a (2) dětmi tohoto světa, dětmi toho Zlého. 

Tato černobílá biblická optika nevidí žádný neutrální třetí stav člověka. Každý se rodí jako otrok zla a poslouchá vládce nadzemských mocností. Zde je biblický důkaz:

• I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. (Efezským 2,1-2) 

Nepředstavujme si ďábla jako nějakého kozího mužíčka. Ďábel je nejvychytralejší svůdce. Umí se zalíbit, a ten, kdo Boha nezná, dopřává sluchu vábení světa. Přirozený člověk je obdivovatelem líbivých filosofických i teologických -ismů, které popírají Božství Ježíše Krista, existenci Boha i ďábla.

• Víme, že jsme z Boha, kdežto celý svět je pod mocí Zlého. Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh. A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život. (1. Janův 5,19-20) 

Kdo tedy není v Ježíši Kristu, ten je ve světě, a celý svět je v moci toho Zlého. Pán Ježíš řekl:

• Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě, neboť jsem od Boha vyšel a od něho přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, ale on mě poslal. Proč mou řeč nechápete? Proto, že nemůžete snést mé slovo. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. (Jan 8:42-44) 

To je nepříjemná zpráva. Apoštol Pavel píše svému učedníkovi Timoteovi, jaký má být Kristův služebník:

• Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli. (2. Timoteovi 2:25-26)

Křesťané se nemají pouštět do hloupých sporů, mají se vlídně podělit o Krista. Spása nespasených není v jejich vůli, ale v Boží vůli. Člověk je otrokem hříchu. Otrok musí pracovat pro svého pána. Otrok se nemůže sám vykoupit. Puzen vlastní vůlí - poslouchá svého pána. Každý člověk hřeší. I ti, kdo jsou již Božími dětmi, mohou zhřešit, ale nejsou hříchem ani ďáblem zotročeni jako kdysi, a mohou se ďáblu vzepřít:

• Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy. (1. Petrův 5:9) 

Humanistické stanovisko tvrdí, že špatné prostředí vytvoří zlého člověka, proto kořen zla řeší nápravou společenských vztahů. Biblické stanovisko tvrdí, že zlé lidské srdce vytvoří špatné společenské vztahy, proto kořen zla řeší nápravou lidského srdce. Jen ten, kdo si uvědomí svoji zoufalou situaci, se bude bít v prsa a volat k Bohu: Bože, slituj se nade mnou hříšným. Jiná cesta není, než cesta pokory. To už nám Bůh vyměnil srdce! Jestliže se nad námi slitoval, potom služme Hospodinu s bázní a jásejme s chvěním, a pamatujme si, že:

• Není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil. (Kazatel 7:20) 

Stav veškerého lidstva popisuje Boží slovo jako zbloudilost:

• Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej (tj. Ježíše Krista) však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. (Izajáš 53:6) 

Jak čteme, Pán Ježíš Kristus trpěl kvůli nám. Jediná naděje je v Něm a nikom jiném. Není jiné cesty, která by vedla ke spáse. On je Ten, kdo nám dává nové masité srdce, kdo nám jej obřezává, kdo nás nejprve duchovně vzkřísil spolu se sebou k věčnému životu, kdo nás znovuzrodil, zregeneroval, převedl ze smrti do života ... Není to samo sebou, a jistě ne naší zásluhou. Je to On, kdo svrchovaně rozhoduje. Proto Pavel napsal Filipským:

• ... s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. 

On je počátek i konec, On je celou abecedou mezi alfou a omegou, Bůh neurčuje jen cíle, On určuje i cestu k cílům, kterou uskutečňujeme motivy našeho srdce, proto jsme zodpovědni za každý čin. Náš obrat nebo pád je ponechán v Jeho rukách.

• Nebylo nikoho, kdo by vzýval tvé jméno, kdo by procitl a pevně se tě chopil, neboť jsi před námi ukryl svou tvář a nechal nás zmítat se pod mocí naší nepravosti. (Izajáš 64:6) 

Jenom nepropadejme dojmu, že vlastně za všechno může Bůh, když nás nechá zmítat se pod mocí naší nepravosti. Ano, jestliže to naplňuje Jeho záměr, který vede ke konečnému svatému cíli. On se také mohl rozhodnout nechat všechny lidi ve vlastní nepravosti, a nespasit nikoho. I to by byla naprosto spravedlivá alternativa.

Uvědomme si, že se zmítáme pod mocí vlastní nepravosti, a ne pod mocí nepravosti Boží.

• ... všichni, židé i pohané, jsou pod mocí hříchu, jak je psáno: Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. (Římanům 3,9-12) 

Poněvadž neznáme pravidla Boží harmonie, nemáme volnost hrát v Jeho orchestru. Bez Boží intervence nejsme volní dělat to, k čemu jsme byli původně stvořeni a předurčeni. Jsme otroky svého hříchu - falešných bohů, lží, smilnění, závisti, nenávisti, krádeží, ateismu, humanismu atd. Ve své neznalosti nazýváme opravdovou svobodu služby Bohu "otroctvím"; a otroctví hříchu "svobodou"- to však není svoboda, to je jen řinčení okovy hříchu. Nejjednodušší test, jak poznáme, že všichni lidé jsou pod mocí hříchu, je všímat si, co říkají. Protože:

• ... jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. (Jakubův 3:8) 

Pravda, někdo umí krotit jazyk lépe, někdo hůře. Přesto jde vždy jen o krocení šelmy skryté v srdci člověka:

• Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. (Matouš 15:19) 
• Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje." (Matouš 15:11) 

Podle mluvy a činů poznáme srdce. Jazyk neumí zkrotit nikdo, protože každý člověk má od početí nezkrotné srdce. Kolik nenávisti a zloby se skrývá v srdcích lidí? Kdyby Bůh nekrotil vnitřního člověka, zničili bychom se navzájem. Přesto je mnoho lidí přesvědčeno, že jsou dobří a nehřeší:

• Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho (Boha) lháře a jeho slovo v nás není. (1. Janův 1:8,10) 

Hřích je pro přirozeného člověka droga. Všichni jsme propadli hříšné závislosti, zvrácenosti, která nás ničí. S tím nemůžeme nic dělat. Lidská duchovní nemohoucnost nevězí v tom, že nejsme schopni svobodně volit - to můžeme; lidská neschopnost vězí v tom, že svobodně, bez nátlaku, člověk nechce volit správné volby, k nimž byl stvořen. Člověk nechce volit volby, které by byly v souladu s Boží vůlí, protože je Bohu cizí rodem - ve své přirozenosti je nepřítelem Boha. Být cizí Bohu znamená svobodně volit zlo. Tak jako nikdo nechce být po vůli cizákovi, tak ani člověk nechce být po vůli Bohu. To vše probíhá v souladu s lidskou svobodnou vůlí. Proto člověk nese za své zlé rozhodnutí následky. Člověk má svobodnou vůli, proto hřeší bez nátlaku, ale nemá volnost, protože se narodil jako otrok hříchu. Jinak řečeno, protože jsem se narodil v bahništi padlého světa, mohu si svobodně, bez nátlaku a protože chci, vybrat jen místo a hloubku bahna sám. 

• Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo. (Jób 14:4) 

Absolutní neschopnost přirozeného člověka rozhodnout se pro Boha, tj. činit pokání a změnit své vlastní chování, vězí v jeho svobodném rozhodnutí setrvávat v otroctví hříchu. Člověk je svobodný, ale není volný.

Člověk se může snažit konat dobré skutky i bez Boha. Může pečovat o nuzné, může získat Nobelovu cenu míru, může dát své miliony chudým, ale ve svém přirozeném srdci nemůže vyprodukovat sám od sebe ani trochu lásky k Bohu.

• My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. (1. Janův 4:19) 

Jestliže si myslíme, že člověk může z vlastní svobodné vůle milovat Boha, protože je do určité míry schopen svobodně prokazovat lásku; potom si také můžeme myslet, že voda poteče do kopce, protože teče přirozeně z kopce! Tak jako musí vodu do kopce vytlačit čerpadlo; tak duchovní mrtvolu může probudit k duchovnímu životu jenom Bůh. Obojí vyžaduje vnější zásah ať fyzický, nebo duchovní. Opakujeme stále stejný princip:

• Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. (Matouš 7,16-18) 

Duchovně mrtvý člověk nemá volnost se správně rozhodnout v duchovních věcech, protože miluje nepravost. Negramotný člověk vidí Písmo stejně dobře jako gramotný, přesto mu nedává smysl; neocení myšlenku, kterou písmo zprostředkuje. Podobně, vědecké důkazy potvrzující řád Božího stvoření duchovně mrtvému člověku nic neřeknou:

• Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. (1. Korintským 2:14) 

Všichni jsme se do světa narodili jako cizinci. Člověk je Boží cizinec rodem a hříšník volbou. Naturalizační osvědčení nebeského občanství může vystavit jenom Bůh:

• Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. (Jan 6:44) 

Další verš potvrzuje naší neschopnost rozhodnout se pro Boha. Rozhodnout se pro Boha by bylo pro přirozeného člověka tím nejnepřirozenějším rozhodnutím, jaké může být.

• A řekl: "Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." (Jan 6:65) 

Duchovní znovuzrození, víra a spolehnutí se na Kristovu očistnou práci na kříži, pokání, tj. obrácení se k Bohu, intelektuální pochopení evangelia atd., to všechno přichází najednou; jedno nepředchází časově druhé. Duchovní znovuzrození, jež vychází ze svaté Boží vůle, a ne rozhodnutím naší vůle, je však logickou podmínkou naší spásy, naší osobní víry, pokání a intelektuálního pochopení evangelia. Co zbývá nám? Můžeme jen "... s bázní a chvěním uvádět ve skutek své spasení". Znovuzrození je jednosměrná cesta od Boha k člověku. Naše způsobilost, tedy víra, pokání, chápání evangelia a duchovní růst je svobodná a vědomá spolupráce s Bohem, která je logicky podmíněna znovuzrozením. Nemůžeme totiž nechtít, naše okovy byly sejmuty a nacházíme se v mezích mantinelů Boží svobody. Naše svobodná vůle nalézá úplně jiné uplatnění; volí svobodně dobro, ne zlo jako dříve.

Závěrem můžeme říci, že vše máme od Boha. On je počátek i konec.

• Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? (1. Korintským 4:7) 
• ´Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?´ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen. (Římanům 11:35-36) 

Pokračování příště

- pst -