Nejsem první ani poslední, kdo o zmíněném filmu píše. Přitom mi však nejde o posouzení, ale o ponaučení - i pro nás křesťany. Vždyť v něm křesťanská tématika (identita i konfrontace) vystupuje. Nejen v úloze pátera Flóry, jehož ztvárnil Jiří Bartoška, ale i v rolích obou hlavních hrdinů: statkáře zbohatlíka Ivana Sekala a kováře Jury Barana, českobratrského evangelíka.

Děj filmu, který se odehrává během 2. sv. války v jedné vesnici na Hané, je vám možná znám, přinejmenším z recenzí. Ivan Sekal, nemanželský syn, nutí své sousedy, pány v důchodovém věku, aby mu prodávali své statky. Daří se mu to, protože to dělá pod pohrůžkou udání Němcům a je nelítostný a arogantní. Počíná si sebejistě jako imperátor. Pro celou vesnici je to neskutečně realistická (nejen) noční můra, kterou nelze zahnat. Obecní rada dochází k jedinému řešení, figurujícímu v názvu filmu: "Je třeba zabít Sekala." Ale kdo by to měl provést? Ve vesnici není nikdo, kdo by se Sekalovi mohl postavit. Situaci "zachrání" cizinec Jura Baran, přišedší odněkud z Valašska. Ten naopak představuje ztělesnění dobra, i když se k němu lidé nemají přívětivě, protože je "luterán". Obecní rada však Juru přinutí, aby úkol přijal, jinak jej udají, že pomáhal partyzánům. Dojde k souboji, z něhož Jura vyjde coby dost zraněný vítěz. Místo odměny a návštěvy lékaře strýcové kováře odvezou zpět na místo souboje. Mají strach, aby na ně nepadlo při Jurově ošetřování nějaké podezření. Jura Baran umírá vedle svého soka u božích muk, na místě, kde film i začíná.

Snímek má vyobrazit střet zla a dobra. Radikálního zla, které má reprezentovat Ivan Sekal. Ale při sledování filmu mne napadlo, že nebyl jediným viníkem. Sekal jen reagoval na to, že jím celá vesnice jako "parchantem" od dětství pohrdala a odsuzovala ho, "vydědila". A Sekala dlouhodobá etiketa jeho sousedů BOLELA, to lze z jeho chování vyčíst. Vždyť za svůj původ nemohl! Jeho bezohledné jednání bylo jen ozvěnou z lesa na to, jak se do lesa volalo. Další stín padá na "bezradné" hospodáře ve chvíli, když při jednání s Jurou Baranem jednají vyděračsky, úplně v Sekalově stylu. Posledním (a největším) hřebem do duchovní rakve je jejich "záchranná akce". Pěkný povděk českého člověka.... Divákovým postojem už není podezření, ale OBVINĚNÍ "dobrých" a "neškodných" strýců, kteří dokládají, že ono zlo není nakumulováno jen v Sekalovi, ale je ROZLOŽENO do lidí, do všech vesničanů, a taktéž do časového rozpětí, mnohem delšího, než pouze několik let války (či měsíců), kdy je Sekal doma, nebo samotného krátkého období, které zachycuje film. To probíhá už od Sekalova dětství, kdy začal zažívat příkoří a jednoznačné odmítnutí ze strany svého okolí. A tak se mně zdá, že hlavními hrdiny příběhu (ne filmu) jsou ve skutečnosti ti "strýci", kteří všechno postupně zosnovali. Ti stojí v pozadí Sekalova i Baranova jednání. Kontrastní pak je, že ačkoliv oba protagonisté oplývají fyzickou převahou, vystupují na druhé straně jako loutky v režii obecních radních, kteří je mají v hrsti: z hlediska pohrdání nebo hrozby udáním. Úsudek si divák snadno vytvoří sám.... Pantátové hospodáři zakusili platnost přísloví "Kdo seje vítr, sklidí bouři". Stali se aktéry, a my svědky, zcela jiné sklizně, než na jakou poukazují záběry zralých plných klasů. Přírodní zákonitosti někdy znázorňují zákonitosti duchovní. 

JAKÉ PONAUČENÍ Z FILMU VYPLÝVÁ?

Že je třeba se ptát, jaký odraz najde mé nynější jednání v budoucnu. Jako by v každém našem kroku byl nějaký skrytý převodový mechanismus (s různým koeficientem zpoždění). Že každé velké zlo a "velký" hřích mívají své celkem nepatrné, ale i dlouhodobé, příčiny, jež pro nás mohou být v prvopočátku dokonce příjemné a výhodné. Konce však bývají zničující pro nás i pro okolí, ať po stránce tělesné, či duchovní. A naopak počátky setby dobra mohou být obtížné, možná se mohou zdát z úhlu přítomnosti i nesmyslné, ale ovoce, jeho hodnota, hojnost a trvalost však nenechají nikoho na pochybách, že to byla správná cesta, viz život Ježíše Krista. Každý z nás je článkem řetězce nebo řetězců příčin, průběhu a následků určitého jednání. A na počátku něčí životní tragédie může stát skupina obyčejných "slušných" lidí. Možná Vám to připadá banální a jako moralismus - proti tomu se dnes brojí, je to moderní. Ale my často v těch banálních a základních věcech nejvíce chybujeme. A kdo ty chyby napraví? Kdo vrátí čas?

- M. Ř. - PŘÍTEL LIDU, říjen 1998